Nultý ročník festivalu elektronické kultury – projekt Noci robotů konající se do 15. 10. převážně v rámci veletrhu INVEX, byl zahájen v Mahenově divadle Národního divadla v Brně 30. 9. světovou premiérou opery R.U.R. Stejnojmenné drama Karla Čapka (1921) zhudebnil již zesnulý skladatel a libretista Zdeněk Blažek v roce 1977, dílo za účelem realizace upravil Jan Jirásek , skladatel hudby z úspěšného filmu Kytice . Umělecký šéf divadla Rokoko, dvaatřicetiletý režisér Tomáš Svoboda operu o třech dějstvích zasadil do „věku zábavy“, reklamy, konzumu s kyberpunkovou kulturou a kyborgy (scénografie Jana Preková , kostýmy Martina Lukešová ), zvýrazňující zásadní dobový posun od Čapkovy utopické továrny zahlcující svět nadprodukcí robotů v tzv. „věku strojů“ z počátku 20. století. Uměleckým supervizorem projektu byl Petr Vrána . V činoherním prologu trvajícím třicet minut v obsazení osmi herců strhl nejvíce pozornosti herec Tomáš Matonoha v roli Harryho Domina. Samotná opera, která je darem skupiny vědců-robotů hlavní postavě Heleně Glory, je od prvního dějství až do závěru neustále v konfrontaci s žánrem činohry, právě skrz postavy a děj, a to je jedna z pozoruhodně pozitivních stránek inscenace. Operní pěvci, jež jsou alteregy činoherních postav z prologu, bez Sully, navíc s Čapkovými postavami Nány a Rádia zpívali pod taktovkou Milana Kaňáka , z nichž vynikla sopranistka Daniela Reichová . Zadní prostor jeviště byl po dvě třetiny opery obohacen barevně pulsující digitální projekcí v supervizi klasika videoartu Woodyho Vasulky . Svobodovo avantgardní pojetí, neustále interaktivně provokující, staví do popředí otázky o možnostech a nástrahách reality i zábavných show. Režisér inscenaci rozehrál ve velkém stylu, „zahltil“ celý prostor historické budovy (běžnější zahraniční inscenační praxe). Ve druhém dějství herec přechází přes sedadla diváků, o přestávkách je čten Dr. Gallem (dobrý Miloš Mejzlík ) scénář do všech prostorů divadla, ve třetím jednání jsou zváni všichni návštěvníci na jeviště. Tým sliboval současně premiéru s taktovkou Remoto Vladimíra Fily , při které reálná hudba z počítače reaguje na emocionální interpretaci dirigenta řídícího navíc orchestr a pěvce. Návštěvnicky přitažlivý záměr se ale zrealizovat nepodařilo, a ani zamýšlené orchestrální provedení. Jiráskova elektronická hudební verze se i tak stala zajímavě svébytnou plnohodnotnou složkou inscenace, vzhledem k Blažkově orchestrální instrumentaci přinesla syntetická verze nové realizační posuny. Téměř tříhodinová inscenace bazírující na elektronické hudbě a pěvcích, před plným hledištěm byla prodchnuta aspekty humánní naděje s humorem, který našel v publiku živé odezvy. Ke shlédnutí byla premiéra současně na internetu. Reprízy se očekávají, inscenace si zaslouží pozornost, realizační tým ovšem návštěvníkům zůstává po komplexní stránce technickou perfekci novému publiku dlužen.
