Česká filhamonie se dočkala. Počátkem února k ní nastupuje ředitel David Mareček. Patří do nové generace manažerů, kteří nejsou zatíženi komunistickou minulostí, otevřeně komunikují a jsou dobře jazykově i odborně vybaveni. Bývalý šéf Filharmonie Brno, který orchestr úspěšně vedl čtyři roky, proto budí velké naděje. Zda se tato očekávání naplní a konflikty sužované České filharmonii pozvedne prestiž, ukáže teprve čas. Za sebou má i díky podpoře ministerstva kultury již první velký úspěch – podpis šéfdirigentské smlouvy s Jiřím Bělohlávkem.
Jak se vám v poslední době spí?
Spí se mi úplně normálně (smích)…. je to složité, protože musím ukončit svou práci v Brně, kde mám rozdělaných spoustu úkolů, a zároveň chci být u všech strategických rozhodnutí v ČF, abych věci, které ovlivní orchestr na další čtyři roky, nenechal jen tak proplout. Zase v tom není takový rozdíl. Když jsem se hlásil do konkurzu, uvědomoval jsem si, jakou zodpovědnost na sebe beru. Po vítězství ve mně nezavládla taková ta euforická radost, spíš jsem si řekl, tak je to tedy doopravdy a to všechno, co budu muset odpracovat, teď skutečně nastane. U takovýchto konkurzů asi ani nemůžete mít radost, spíš máte pak radost z toho, až se při práci něco povede. V případě ČF to bude trvat tak rok či rok a půl, než dotáhneme všechna jednání, připravíme jinou strukturu managementu, pozměníme programovou nabídku, získáme nové partnery či vytvoříme vizuální styl. Uvědomění si úkolů a intenzivní komunikace se zřizovatelem a médii jsou spíš starosti, ale na druhé straně se na tu práci upřímně těším.
Je vám 34 let, nemyslíte, že jste na tak významnou funkci trochu mladý?
Nemyslím si to. Zralost na funkci se přece odvíjí od zkušeností a let praxe spíš než od absolutního věku. Já jsem měl to štěstí, že na brněnské konzervatoři jsem měl jako zástupce ředitele na starosti organizační činnost, jejíž součástí byly i zahraniční kontakty školy a abonentní koncerty. Ve Filharmonii Brno jsem dělal typ práce, který se ode mne chce i v České filharmonii, takže si myslím, že mám těch zkušeností přiměřeně k tomu, co se ode mne očekává.
Cítíte podporu od ministerstva kultury?
Cítím a velkou. Ministerstvo ústy pana ministra Bessera jasně vyjádřilo podporu ČF jako takové, fakticky se to stalo tím, že vypsali konkurz, po kterém hráči volali. Po konkurzu jsem mluvil s panem ministrem osobně, ujistil mne, že pokud uvidí v ČF jasný a efektivní plán, tak ho podpoří. A tím nemyslím jen otázku finanční. Je potřeba i podpora koncepční, o té byla také řeč.
Jak si vysvětlujete, že vaše jméno bylo jako jediné známo ze všech přihlášených uchazečů do výběrového řízení?
Mne to vůbec netěšilo. Je to ale svým způsobem logické. Z toho balíku kandidátů jsem byl jediný činný ředitel. Ano, byl tam třeba pan Polívka, bývalý ředitel FOK, ale v této době před nedávnem ukončil své působení v Českém centru v Bruselu. Z těch osmi lidí jsem byl jediným aktivním ředitelem. Navíc, protože jsem se chtěl chovat průhledně vůči svým spolupracovníkům, tak jsem to brněnskému magistrátu i orchestru oznámil s předstihem, což nikdo z mých konkurentů udělat nemusel. Panu primátorovi jsem například volal ještě před volbami. Nechtěl jsem, aby se to lidé dozvídali až z médií a hledali důvody.
V kuloárech také zaznělo, že konkurz byl předem dohodnutý a že náměstek ministra kultury Radek Zdráhal je váš kamarád. Jak vnímáte tyto názory?
Spekulace se vždycky vynořují, nemá smysl to moc komentovat. Pan Zdráhal několikrát v minulosti na oficiální úrovni jednal s Filharmonií Brno, když nabízel umělecké projekty symfonickým orchestrům. Když se stal náměstkem ministra, byl to člověk mně jinak neznámý. Po konkurzu jsme pochopitelně začali úzce spolupracovat, protože je to nejen rezortní náměstek, pod něhož spadám, ale také pověřený ředitel ČF. Spekulacím jistě nahrálo i to, že jsem se před konkurzem sešel s Jiřím Bělohlávkem, což jsem záměrně nikdy netajil.
Prvním vaším úspěchem je právě podpis smlouvy s Jiřím Bělohlávkem. Vrátíme se ale na úplný začátek, proč jste vsadil zrovna na něj?
Protože je to nejlepší současný český dirigent, jehož jméno stále všichni skloňují a opakují a asi se shodneme na tom, že by měla být v ČF silná dirigentská osobnost. Ta hlavní otázka zněla, jestli sáhnout po českém dirigentovi, nebo po zahraničním. Domnívám se, že v tuto chvíli je pro ČF lepší český dirigent, a to jednak z důvodu že média a veřejnost pana Bělohlávka dokázala rychle a bezvýhradně přijmout. Druhým aspektem je skvělý vývozní artikl, který představuje značka česká hudba a český dirigent. To ve světě stále funguje. Předpokládáme, že Jiří Bělohlávek bude vyjíždět hodně s českým repertoárem, byť zdaleka ne exkluzivně. Třetí důvod je jednoduše ten, že moje představa o fungování orchestru a představa pana Bělohlávka se v mnohém potkávají. Je to dirigent, s nímž si, myslím, dokážeme v týmu, do něhož počítám uměleckou radu ČF i management, rychleji zapracovat, abyste záhy viděli pozitivní výsledek.
Setkání s Jiřím Bělohlávkem před konkursem pro vás bylo tedy klíčové…
Pokud jsem chtěl s jeho jménem operovat při konkursu a při nástupu do funkce, musel jsem mít jistotu, že jednání s ním budou moci začít. Při našem setkání jsme diskutovali o mé koncepci rozvoje ČF a na konci našeho rozhovoru o této koncepci mi pan dirigent Bělohlávek potvrdil, že by byl ochoten spolupracovat na jejím uskutečnění. Jeho závazky v BBC končí již v roce 2012, takže jsme museli být dostatečně rychlí, protože dirigent jeho formátu dostal nabídek celou řadu a mohl si velmi vybírat. Proto jsme to koneckonců takhle předjednali, abych měl jistotu, že v případě úspěchu naší koncepce mohou jednání začít hned po potvrzení orchestrem.
Přesto, o jiné dirigentské osobnosti jste neuvažoval? Dříve se hovořilo v souvislosti s nástupcem Eliahua Inbala i o zahraničním dirigentovi…
Hovořilo se o různých dirigentech a vím z osobního rozhovoru s panem Darjaninem, že jeho představa byla jiná. V tom se lišíme. On cílil na zahraniční umělce, já jsem preferoval českou variantu. Proběhly i dohady o mladých českých dirigentech Tomáši Netopilovi a Jakubu Hrůšovi. Podle mého názoru jsou pro ČF obrovskou nadějí do budoucna. Oba již s orchestrem pravidelně spolupracují a přál bych si, aby tomu tak bylo i nadále.
Jiří Bělohlávek již v minulosti podepsal smlouvu s Národním divadlem v Praze i Slovenskou filharmonií, kam pak nenastoupil, do ND například kvůli nedodržení podmínek ze strany vedení. Tenkrát usiloval mimo jiné o navýšení financí pro orchestr. Máte třeba náhradní řešení, pokud by se podobná situace zopakovala i u České filharmonie?
Nemáme náhradní řešení, protože na tom je postavený celý projekt, že nebudou žádní tři kandidáti a žádných pět cest, z nichž jedna se vybere. Od začátku chceme říkat, co je naším cílem, a chceme se snažit k němu dostat co nejotevřenějším způsobem. Mám pocit, že nejhorší je něco tutlat, vymýšlet varianty a pak postupně zkoušet, která bude fungovat. Lepší je jasně stanovit cíl, prodiskutovat jej se všemi složkami v orchestru i vně, kterých se týká, a pak vykročit společnou cestou. Když je cílů víc a jsou různé, tak už vám pak nikdo neuvěří, co vlastně chcete, a vaše energie se zbytečně tříští.
Jak se vám podařilo přesvědčit uměleckou radu, že Jiří Bělohlávek je nejlepší volba?
S uměleckou radou bylo jednání velmi konstruktivní. Musím říct, že umělecká rada orchestr silně zastupuje. Znamená to, že opravdu dbá na to, aby práva a postavení orchestru nebyla nijak ohrožena, ale na druhé straně reprezentuje garanci umělecké úrovně tělesa. Jsou to dva aspekty, kterými jsou vedeni. Jednání byla někdy vcelku hladká, někdy nesnadná, ale nikdy nepříjemná. Museli jsme si často vysvětlovat stanoviska, ale vždycky byla patrna vůle na obou stranách se dohodnout. Výsledek jsme prezentovali celému orchestru, aby nedošlo k tomu, že se bude někdo cítit neinformovaný nebo obejitý.
Na jak dlouho je smlouva s Jiřím Bělohlávkem uzavřená?
Na čtyři roky, což je vcelku standardní doba, ale to neznamená, že to musí po čtyřech letech skončit. Máme i smluvně daný prostor na to, aby mohla být prodloužena. Pan Bělohlávek nastoupí od sezony 2012/2013.
Mohl byste přiblížit rozsah jeho pracovních povinností?
V pražské sezoně bude mít obvyklý prostor, to znamená zhruba osm programů za sezonu, což se, myslím, nijak výrazně neliší od předchozích šéfdirigentů filharmonie. Velmi rádi bychom s ním hodně cestovali do zahraničí. Ze strany významných zahraničních agentur, když jednání začala, byl avizován velký zájem o spojení Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie, takže jsem přesvědčen, že kromě těch osmi programů to bude řada angažmá, ať už zahraničních nebo českých, třeba festivalových.
A některé konkrétní projekty již můžete zmínit?
To vůbec ne, takto ještě plánovat nemůžeme. Já jsem v tomhle pověrčivý. Když plánujete dříve, než jsou rozdány karty, určitě se to pokazí. Konkrétní projekty přicházejí na řadu právě teď, kdy už je smlouva uzavřena, a pracujeme na nich s největším nasazením. Určitě se budeme snažit o to, aby byl repertoár projektů a potažmo filharmonie vyvážený. ČF má ambici patřit do první světové desítky a tam se nehraje na nějakou velkou specializaci, musíte zvládat celou symfonickou literaturu na vysoké úrovni. Samozřejmě musíme být referenčním orchestrem pro českou hudbu, protože by neměl být na světě žádný jiný, který ji zahraje líp.
Šéfdirigent v ČF nedisponuje velkými pravomocemi, změníte to? Je to jedna z podmínek nástupu Jiřího Bělohlávka do funkce?
Konkrétní pravomoci, které jsou ve smlouvě, nemohu zmiňovat. Řekl bych ale, že jsou hodně vyvážené. Rozhodně to není tak, že by šéfdirigent byl bez pravomocí, ale rovněž to není tak, že by měl absolutní moc nad orchestrem. Celá smlouva je vedená duchem spolupráce. Slovo spolupráce, nebo společnými silami řešený problém, je asi nejčastější, co se tam uvádí. Pan Bělohlávek, umělecká rada i management chtěli dát najevo určité pozitivní vykročení filharmonie právě v tom, že smlouva bude mít méně ultimát a více spolupracujících článků, aby všechny složky, které se účastní procesu tvorby, měly osobní zájem na společném úspěchu.
Kdo bude tedy řešit problémy s hráčem, který se nebude důkladně připravovat na zkoušky?
To řeší interní předpisy filharmonie, na to není potřeba zvláštní článek v šéfdirigentské smlouvě. Když porušuje hráč své umělecké povinnosti, musí dokázat, že umělecké kvality splňuje, pokud jsou to pracovně-právní věci, je písemně vyzván k okamžité nápravě.
V posledních letech i možná vzhledem k několika mediálním kauzám pokleslo renomé českých filharmoniků, jak ho pozvednete?
Nevím, v čem konkrétně se tento pokles měl projevit, ale samozřejmě se to budu snažit zjistit ihned po svém nástupu. Zahraniční zájezdy budeme vybírat podle prestiže, to znamená, že upřednostníme kvalitu před kvantitou. Příkladem je srpnová účast na londýnském festivalu BBC Proms s dirigentem Johnem Eliotem Gardinerem. To je jednoznačně věc, která renomé ČF prospívá, a je to jedna z cest, kterou by filharmonie měla jít – špičkové sály, špičkoví dirigenti. Ruku v ruce s tím jde dlouhodobá systematická práce, jejíž zárukou je Jiří Bělohlávek a vnitřní (umělecká) i vnější (finanční) motivace hráčů, bez nichž není jakýkoli růst myslitelný.
Nebojíte se střetů s orchestrem, který měl v minulosti několik konfliktů s šéfdirigenty, naposledy poměrně ostré spory i s někdejším ředitelem Václavem Riedlbauchem…
Filharmonii vnímám spíš jako silného partnera než jako šílený orchestr. Myslím, že se kauza ČF v posledních měsících příliš démonizovala. Zapomíná se na rok 1989, kdy odbojnost orchestru stála proti režimu a ČF byla za tento postoj oceňována. Já bych řekl, že ČF se nebojí vyjádřit názor, ať už jde o politiku nebo o výběr jejího ředitele. Jsou situace, kdy takové vyjádření není vhodné, a ty potom kazí orchestru pověst. Kdybych se bál nastoupit do ČF, tak bych se do konkurzu ani nepřihlásil. Je mi ale jasné, že orchestr bude náročným partnerem v jednání a bude zřetelně dávat najevo svůj postoj. Diskuse, třeba i bouřlivá, je v takové chvíli zcela na místě, musí však probíhat standardním způsobem. To platí pro orchestr i pro management.
Novým hlavním koncertním mistrem ČF bude mladý a nadaný houslista Josef Špaček. Nebude jeho angažmá kolidovat s jeho sólovými ambicemi? Nebude problémem jeho věk a jak to bude se stávajícími koncertními mistry?
Josef Špaček zvítězil v konkursu velmi přesvědčivě. Při výběrovém řízení na koncertního mistra hlasuje celý orchestr a pan Špaček dostal od hráčů téměř stoprocentní podporu. Tím, myslím, odpovídám i na otázku věku a přínosu pro orchestr. Z místa koncertního mistra odchází na konci sezony pan Bohumil Kotmel, za něhož byl konkurs vypsán. Pan Špaček si jistě dobře zvážil své možnosti a určitě dokáže sólové aktivity přizpůsobit práci v ČF. Sólové úspěchy koncertních mistrů a prvních hráčů vždy přispívají k renomé tělesa.
Jaké zkušenosti z Brna přenesete do Prahy?
Určitě přenesu principy práce, protože je to symfonický orchestr a také příspěvková organizace. U těch principů to ale končí. Chtěl bych dost důrazně říct, že ČF a brněnská filharmonie jsou dva odlišné příběhy. Brno svým způsobem je pro mne srdeční záležitostí a osobní i profesní radostí. Z obecných principů: Brno obsluhuje celý kraj, čili potřebuje širokou škálu repertoáru a jiné zaměření, oproti České filharmonii, která potřebuje exkluzivní zaměření a užší repertoár v žánrovém slova smyslu. Určitě se sem nehodí vnášet nějaký crossover. U ČF je potřeba budovat vysoké zahraniční renomé a dostat se do progresivních trendů v dramaturgii ve smyslu hostování sólistů a dirigentů tak, aby sem nejezdila jen papírová, ale skutečná špička umělců a vítězové prestižních soutěží. Loni v listopadu jsem již měl možnost vidět v Polsku laureáty Chopinovy soutěže a rozhodně bylo z čeho vybírat. ČF a Filharmonie Brno jsou dva odlišné světy, které nechci směšovat. Principy práce se nemění, ale zaměření je jiné, což je spravedlivé vůči Praze i Brnu.
Ředitelský post ve Filharmonii Brno byla vaše první velká funkce, čemu jste se vy osobně naučil?
Bez nadsázky všemu, co se týká té konkrétní práce, čímž nechci říct, že jsem se to naučil dokonale, ale že jsem se to potřeboval naučit. Předchozí organizační zkušenosti jsem měl, ale specifika symfonického orchestru jsou tak jednoznačně definovaná, že to nikde ani na škole, ani jinou praxí získat nemůžete. Spousta mechanismů, které v orchestrech fungují, se dají naučit jen tímhle tím. Myslím, že mi to trvalo necelé tři roky, než jsem pronikl do většiny tajů fungování orchestru a orchestrálního managementu. Dneska už si myslím, že těm mechanismům rozumím, i když se učíte celý život. Určitě se liší teritorium od teritoria, ale i diskusemi se zahraničními manažery, ať už orchestrálními nebo z uměleckých agentur, se neustále setkávám s tím, že problémy jsou všude na světě podobné a všude na světě se řeší podobným způsobem.
V Brně jste se pustil například do odvážnějších propagačních materiálů, které na tuto sezonu znázorňovaly netradiční motiv psa. Budete v tomto duchu pokračovat i v ČF?
Ve volbě grafiky budeme v ČF určitě konzervativnější, na plakátech rozhodně nebude žádná kočička… Vyjdeme ze stávajícího vizuálního stylu, spíš jde o to ho sjednotit a upevnit, aby při prvním pohledu bylo patrné, že patří k ČF. Nový vizuál však bude předmětem soutěže, jejíž zadání a tím spíše výsledek teď nelze předjímat.
A jak vlastně vnímají vaši brněnští spolupracovníci váš odchod?
Nemají z toho radost, ale jsou přející. Nikdo mi nevyčítá, že jsem je zradil nebo uprchnul. Vážím si toho, vyčíst by mi to mohli, kdyby chtěli…
Nemáte obavy z pražského prostředí, které je přece jen trochu tvrdší a někdy i ve vztazích občas povrchní?
Určitě to je tvrdší prostředí, s tím jsem počítal. Kdo se ale bojí, nesmí do lesa. Samozřejmě k tomu přistupuji s velkým respektem, ale myslím si, že je důležitější mít představu, co chcete dokázat, a být o ní přesvědčen. Vlivy, které to provázejí, pak snášíte klidně a v dálce vidíte světýlko, cíl, za nímž postupně jdete, takže se vás nedotknou fatálně. Když tu představu nemáte, jste ve víru okolností a lidí, kteří se vás snaží ovlivnit.
Když se ohlédnete za svou prací v Brně, co se vám podařilo a od čeho naopak odcházíte s pocitem nedokončené práce?
V Brně se podařil marketing, PR a zviditelnění instituce. Z téměř neviditelné filharmonie, která ale byla kvalitním tělesem, jsme s kolegy udělali filharmonii viditelnější. Neříkám úplně tak, jak bychom chtěli, ale rozhodně podstatně viditelnější. Povedl se nový vizuální styl, který byl i oceněný na evropských designových cenách, dostal stříbrnou medaili v Rotterdamu. Myslím, že se podařila vyřešit situace po odchodu Petra Altrichtera, protože oříšek to byl velký, když nemáte úplně neomezené finanční prostředky. Dostat dobrého šéfdirigenta se nám i se štěstím povedlo v osobě Aleksandara Markoviče. Vybudovali jsme dobrou pracovní atmosféru jak v managementu, tak v orchestru. Samozřejmě obrovským úspěchem, který patří generálnímu manažerovi Robertu Hančovi, jsou zájezdy a natáčení. Nárůsty v procentech jsou zde veliké, až přes sto procent u komerčního nahrávání. Po několika letech, kdy zájezdy skoro nebyly, to je důležitý krok vpřed. Na rok 2011 je připraveno obrovské japonské turné, Švýcarsko, Německo, Rakousko a další destinace. Kredit zde zcela patří Robertovi, který projekty připravil od a do zet. Zvýšila se i průměrná návštěvnost brněnských koncertů ze 75 na 94 procent. Co se nepovedlo, je spravedlivý motivační systém odměňování orchestru, který kdybych tam zůstal, tak by byl mojí prioritou pro další období. Neexistují tam prakticky netarifní složky. Muzikanti hrají za holý plat, což je úplná tragédie. Chtěli jsme také motivovat větší počet lidí na konkursy, byť bývají tradičně dobře obsazené. Pak jsme měli v úmyslu zapracovat na hudebním vzdělávání, čili přizvat ke spolupráci zahraniční koncertní mistry a vedoucí skupin, pracovat na rozvoji sekcí orchestru – dávat do programu skladby pro samotné smyčce či dechy, aby měli hudebníci možnost se co nejvíc rozvíjet. Vytvořit vzdělávací program, který budou hráči sami chtít, a bude je motivovat. No, a nepodařil se koncertní sál, což je sice stará písnička, ale pro filharmonii v Brně je to zoufalá, přímo životní nutnost.
Návštěvnost by potřebovala zvednout i Česká filharmonie, které již několik let klesá počet abonentů…
To ale klesá všude. Nám tedy v Brně počet abonentů neklesal, ale za šíleného úsilí. Počet abonentů klesá přirozeně, protože lidé v produktivním věku hodně pracují a není pro ně moc pohodlné, naplánovat si někdy na jaře, že půjdou pětkrát v sezoně na koncert. Rozhodují se podle momentální nálady a časových možností. Abonenti v seniorském věku tento problém nemají, ale jejich počet je omezený, stejně jako jejich finanční limity. To je jeden z důvodů odklonu od abonmá. Jaké jsou další důvody konkrétně v ČF, budu muset zjistit až tam, ale myslím, že se dá ten trend částečně zvrátit. Když zjistíme, že to úplně nejde, budeme se muset zaměřit na konkrétní koncerty a podpořit prodej jednotlivých vstupenek.
Prvním z kolegů, kterého si z Brna přivedete, bude generální manažer Robert Hanč. Přibudou ještě další?
Je logické, že si nový ředitel přivádí spolupracovníky, bude to ale v řádu jednotek. Chtěl bych pracovat hlavně s lidmi z Prahy, kteří dobře znají místní prostředí, a také nemohu z Brna odvést většinu klíčových pracovníků.
Jakou věc si přinesete do nové kanceláře, máte nějaký talisman?
Přinesu si jenom kuličkové pero, jsem levák, takže nemohu psát klasickým plnicím. Mám své oblíbené, to bude můj talisman. (smích)
Kam povedou vaše první kroky po nástupu do ČF, na co se nejdříve zaměříte?
Protože s orchestrem od začátku komunikujeme velmi intenzivně, chystám se nyní v první řadě podívat na strukturu managementu, je potřeba posílit marketing a komunikaci směrem ven, ale zároveň nemůžeme navyšovat počet zaměstnanců. Určitě mne bude zajímat, jak management pracuje, a nepřejmu ho pasivním způsobem. Co se týká orchestru, ctím zásadu, že to je záležitost uměleckého vedení, do kterého ředitel nezasahuje. Respektive zasahuje, pokud je to věc neumělecká. Pokud se zaměstnanec špatně chová nebo neplní svoje pracovní povinnosti.
ČF údajně disponovala v minulosti sedmdesátimilionovým rezervním fondem, který byl ale prý za šéfování Václava Riedlbaucha rozpuštěn, zmiňoval to jeden z hráčů ČF v otevřeném dopise. Jaká je situace nyní?
Filharmonie jako každá jiná příspěvková organizace hospodaří s určitými fondy, jedním z nich je i rezervní fond. Jsou organizace, které v něm mohou mít spoustu peněz, jiné tam nemají nic. ČF momentálně rezervní fond prakticky nemá, jeho případná tvorba bude otázkou nastavení hospodaření. Na to teď víc nedokážu odpovědět. Zjišťování stavu mi zabere nějaký čas, až tam budu. ČF ale z podstaty věci musí hospodařit vyrovnaně, to znamená, že když se na začátku roku sestaví nějaký rozpočet, tak ho má na konci roku dodržet. Když ho nedodrží, musí mít pádný důvod, který sdělí zřizovateli. Já jsem byl zvyklý hospodařit prakticky bez rezervního fondu, protože ve Filharmonii Brno byl jeho zůstatek zcela minimální.
Co konkrétně změníte na fungování Rudolfina? Vrátíte například do foyer obchůdek s deskami a hudebními časopisy?
Určitě obchůdek, desky, časopisy. Obecně bych mohl říct, že se budu snažit, aby Rudolfinum bylo co nejotevřenější a identifikace Rudolfinum a Česká filharmonie hodně fungovala. Už z minulosti existují v ČF plány na prohlídky Rudolfina. Určitě je budu chtít rozvinout. O to, aby Rudolfinum žilo a bylo co nejvíc, řekněme, interaktivní, se budeme snažit, ale chvilku to potrvá. Budeme teď mít palčivější problémy k řešení a tohle přijde na pořad dne v horizontu dvou let.
Prohlásil jste, jako váš předchůdce Vladimír Darjanin, že budete usilovat o zvýšení platů. Jak toho chcete v době všeobecného šetření a snižování rozpočtů ve státní správě dosáhnout?
Chtěl bych zvýšit platy hráčům v orchestru, ale nerad bych se dostal do stejné pozice jako pan Darjanin, který kdysi řekl, že by si muzikanti zasloužili 100 000 korun. V tu chvíli se v médiích objevilo, že slíbil tuto částku, přitom on o ní hovořil pouze v hypotetické rovině. Mám jasnou představu o tom, jak by v našich podmínkách měl vypadat ideál, ale konkrétní číslo se dozvíte, až budu mít jistotu, že ho lze dosáhnout. Nacházíme se na prahu ekonomických škrtů a říkat něco o zvyšování platů je rebelská myšlenka. Na druhou stranu se ČF ve srovnání se zahraničím nikdy nedostala ani na dohled toho, kde měla být. Jde mi o to dorovnat platy netarifními složkami, dostat je na takovou úroveň, aby byli hudebníci za odvedenou práci adekvátně zaplaceni a motivováni. A samozřejmě od nich vyžadovat stoprocentní kvalitu. Jedno bez druhého není možné.
Možná by to chtělo systémovou změnu, jako třeba změnu statutu ČF…
To v ČF nyní nepovažuji za možné, ani v nejbližších pěti, šesti letech. Forma příspěvkové organizace je v současné době nejlepší. Obecně prospěšné společnosti sice dávají managementu flexibilitu, ale na druhé straně strašlivou finanční nejistotu. To je situace, na níž by ČF neměla ani pomyslet. Mělo by dojít k systémové změně a nalezení nové formy příspěvkových organizací. To je ale na ministerstvu…
Jak byste si tedy tu změnu, kterou by iniciovalo ministerstvo, představoval ?
Rád si s vámi o tom budu povídat na jaře, až začnou jednání s odbory a uměleckou radou.
Kultura je v České republice ve srovnání s vyspělými státy zcela podfinancovaná, budete na pozici, z níž budete moci ledaco ovlivnit. Budete veřejně usilovat o změnu?
Samozřejmě. Kultura je tím největším bohatstvím, které národ má. A zvláště česká hudba je takový fenomén, který nám závidí celý svět. Investice do kultury se tisíckrát vrátí, ale vyžaduje odvahu a delší časový horizont. Naší povinností je přesvědčovat dennodenně politiky, aby se dívali mnohem dál, než za jedno volební období. Jsem si jistý, že potřeba kultury u lidí časem spíše poroste, protože je nezbytná pro kultivaci společnosti i každodenní duševní hygienu. Bylo by fatální chybou, zničit staletí budované tradice kvůli nějaké krátkodobé úspoře.
Jak budete shánět finance pro ČF, i když je příspěvková organizace, možná má ještě potenciál v získání dalších sponzorů…
Hledáme sponzory a partnery, kteří ČF podpoří. Dva až tři by měli být ti hlavní, a pak další na konkrétní projekty, kteří zaplatí honorář významného sólisty nebo dirigenta. Nečekejte nějakou závratnou rychlost, výsledek se dostaví až za několik měsíců, nebo spíše let. Nebude to hned. Když říkáme, že by se hráči měli mít lépe, nemůžeme jen stát s nataženou rukou a žádat po zřizovateli víc. Partneři mohou přispět na honoráře a potom ČF zbude více peněz na platy. ČF má však také největší soběstačnost v ČR, to znamená, že si vydělá okolo padesáti procent z přibližně dvousetmilionového rozpočtu. Mělo by to stále zaznívat, protože je to unikátní číslo. I třeba v porovnání s Národním divadlem, jehož soběstačnost je dvacetiprocentní. Soběstačnost divadel je však obecně nižší než u orchestrů. Brněnská filharmonie měla loni soběstačnost 30 procent, což je v rámci ČR nadprůměr, ale stále na hony vzdálené ČF. Tím chci říct, že když ČF volá po dotaci, tak to není nějaké nesmyslné volání, ale má to svou logiku. Proč by měla doplácet na to, že svojí aktivitou získává velkou část svého ročního rozpočtu?
Jaký vztah máte ke dvěma předchozím ředitelům ČF, Václavu Riedlbauchovi a Vladimíru Darjaninovi?
Pana profesora Riedlbaucha znám od doby, kdy jsem nastupoval do brněnské filharmonie jako dramaturg, což je již šest let. S panem Darjaninem se známe kratší dobu, začali jsme komunikovat krátce po jeho nástupu do ČF. S oběma jsem několikrát hovořil, jsou to kolegové z branže a byla řada věcí, které jsem s nimi diskutoval. Naše vztahy bych označil za zcela bezproblémové a myslím si, že by měly zůstat vždy korektní, protože nepovažuji za účelné ani moudré se vůči svým předchůdcům nějak drsně vymezovat. Nepomůže to ani instituci, ani těm, kterých se to týká, ani mně osobně.
A na závěr mi dovolte položit dvě otázky trochu z jiného soudku. Jste velmi pracovně vytížený, zbyde vám ještě na odpočinek a relaxaci?
Moje relaxace je v současné době jediná – spánek. Žádnou jinou moc nemám. Ne vážně, není toho mnoho. V zimě lyžování, letos na ně ale nebudu mít skoro vůbec čas. Pak ty klasické věci, co člověk dělá: občas si jdu zaběhat, občas zacvičit do posilovny. Nejlepší relaxací je fyzická aktivita, protože by měla být opakem toho, co běžně v práci děláte. Rozhodně nerelaxuji poslechem hudby.
A co piano?
Piano je trošku noční můra. V Brně jsem si totiž ještě naplánoval na květen jeden komorní koncert a chci ten závazek dodržet, protože závazky se mají dodržovat. Moc času na přípravu ale nevidím. Předávání brněnské a přebírání České filharmonie zabírá nyní všechen můj pracovní čas. Piano se tedy bude muset přesunout do sféry koníčků, což je vlastně docela dobrá varianta.
