Svobodné Pražské jaro
Ředitel Pražského jara Roman Bělor připravuje náš nejvýznamnější hudební festival s týmem deseti lidí v skromných prostorách při malostranském kostelíku sv. Vavřince. Naučil se pružně reagovat na rozmary sponzorů, personální změny, nevypočitatelnost kulturní politiky veřejných institucí. Podařilo se mu udržet model čtyř finančních pilířů festivalu: dvou veřejnoprávních (ministerstvo kultury, pražský magistrát) a dvou soukromých (Česká spořitelna, RWE Transgas). Dnes už není pochyb o tom, že za jeho vedení prochází festival progresivním vývojem a že posiluje jeho kredit. Momentálně jej nejvíce těší, že v rámci daňové reformy byla snížena paušální daň na honoráře zahraničním umělcům z 25 na 15 procent.
Podle ředitele České filharmonie je noční můrou intendanta výběr šéfdirigenta. U ředitele Pražského jara to může být nejistota ohledně hvězd. Není příkladem odřeknutí Maurizia Polliniho? Odřeknutí mohou být přízrakem nejen pro festivaly, ale i pro orchestry. I když se systému hvězd trochu bráníme, tak to k festivalu našeho typu patří. Bylo by pokrytecké se tvářit, že nás stars systém neovlivňuje. Festival musí nabízet promyšlenou koncepci, zajímavé lidi, programy a nabízet i hvězdy. I to je měřítkem úspěšnosti a mezinárodního postavení. Zrušení recitálu klavíristy Maurizia Polllino, o který usilujeme už pět let, je nepříjemné, ale při více než padesáti akcích je logické, že si občas vytáhneme černého Petra. Kdyby Pollini byl jediným problémem letošního festivalu, tak bych to bral. Jeho agentura hledá náhradní termín a je možné, že přijede už příští rok. Místo něho vystoupí Rudolf Buchbinder a věřím, že námi avizovaná koncepce tří velkých klavírních recitálů (ještě Alfred Brendel a Ivan Moravec – pozn. red.) tím zůstane zachována.
Největší mediální hvězdou festivalu bude Nigel Kennedy. Co to pro festival znamená? Podstatou slova festival je oslava, slavnost, proto si myslím, že jeho součástí klidně mohou být i vystoupení extravagantních osobností. Pro mě je podstatné, že Nigel Kennedy je především vynikajícím houslistou s originální tvůrčí poetikou. Je však pravda, že soupis technických podmínek ve smlouvě s takovouto hvězdou je na rozdíl od „normálních“ lidí mnohem podrobnější včetně například toho, že se chce po koncertu sejít s blíže nespecifikovaným počtem přátel v salonku.
Pražské jaro přivítá i další hvězdy – Alfreda Brendela, Wayna Shortera, Editu Gruberovou. Bylo je těžké získat? U všech tří jsme profitovali z naší spolupráce v minulosti. V případě Alfreda Brendela došlo k nevídané věci – nabídka či přání pro tento konkrétní rok přišlo od něho. Je to dáno jednak tím, že byl před dvěma lety velmi spokojen, možná i nostalgií z toho, že zde dostal od své rodné obce čestné občanství, a určitě i jeho rozhodnutím ukončit svou dlouhou uměleckou kariéru. Říká, že nechce, aby se z něj stala po úspěšné kariéře cestující výstava artrózy… Před dvěma lety jsme záměrně přesvědčili paní Gruberovou pro recitál s klavírem, protože si myslíme, že je málo známá její skvělá interpretace písní a komorních árií. Letos naplníme představy milovníků opery a v koncertu s orchestrem se představí jako sopránová královna bel canta. Wayna Shortera nám nabídla stejná agentura, která přivezla před časem Herbieho Hancocka, který zde byl nesmírně spokojen.
Jak bys charakterizoval 63. ročník festivalu? Nebude převratný a po řadě let nebude pod vlivem velkých jubilejí. V tomto smyslu bude vlastně „svobodný“. Bude zde opět osa velkých koncertů symfonické hudby, paralelní osa recitálů, prezentace jednotlivých osobností a k tomu okénka komorní a staré hudby. Je to prostě klasický trend široce zaměřeného festivalu, který se osvědčil. Tento směr chceme držet a festival nechat otevřeným bez specializace. Volným tématem je podobně jako v roce 2003 klavír… Nesmím opomenout takzvaná tykadla do netradičních oblastí nebo netradičních prostor, jako je například večer Ostravské bandy, Pražská křižovatka nebo Nová aula VŠE. Koncert Freddyho Colea a rozhlasového big bandu v Mercedes Foru zase zapadá do naší aspirace mapovat zajímavé jazzové osobnosti. Další ročníky budou samozřejmě více svázané a inspirované výročími, která nelze pominout, jako jsou Martinů, Mahler, Chopin, Händel, Haydn.
Na co se nejvíce těší ředitel? Asi by bylo na místě říci, že se těší na úspěšný závěr posledního koncertu (smích) , ale tak to není. Přiznávám, že se hodně těším na koncerty Jiřího Bělohlávka s BBC Symphony. Zní to možná banálně, ale comeback na pražskou scénu s jeho dnes už vlastním orchestrem má určitou symboliku, neboť si lidé asi málo uvědomují, jakou pozici má v zahraničí, že je to světově etablovaná osobnost. Mám radost z koncertu Marka Štryncla, který uvede v pietním prostředí Týnského chrámu Mozartovo Requiem jako historicky poučený hudební projekt a ne jako hadr, kterým se leští nabídka turistického průmyslu. Symfonická linie však není jen BBC, ale i Hallé Orchestra z Manchesteru, který tvrdě konkuruje londýnským tělesům, a Petrohradská filharmonie s klasickým ruským programem s dobře známým Jurijem Těmirkanovem. Radostí bude určitě jak zahajovací Má vlast s Brněnskou filharmonií, tak i závěrečný Budapešťský festivalový orchestr s hudbou Dvořáka a Stravinského, který se pod vedením Ivána Fischera probojoval do evropské špičky.
Jak se díváš s odstupem pěti let na změněnou koncepci závěru Pražského jara bez Beethovenovy Deváté? Neuvažuješ o změně, o nějakém svorníku s Vlastí? Ta otázka je na místě. Osvobodili jsme se od Beethovena a Beethovena od těchto okovů, ale zároveň si uvědomujeme, že otázka závěrečného koncertu není uzavřená. Dvořák byl sice velmi plodný skladatel, ale není bezedný. Nevylučuji, že otevřeme závěr pro další české tvůrce, jako jsou třeba Janáček a Suk, nebo půjdeme cestou stabilizace, zúžení v modelu určité rotace. Je to stále otevřené…
Pražskojarní soutěž slaví šedesáté výročí. Co si o ní myslíš? Je především velkou výhodou, že tvoří můstek mezi festivalem a mladou uměleckou generací. To je také důvod, kvůli kterému by se podle mě Pražské jaro soutěže nikdy nemělo vzdát. Jako problém se začíná jevit široký oborový záběr soutěže. V době vzniku bylo soutěží v Evropě pár, ve světě desítky, dnes je to o řád více. Takže musíme začít zvažovat omezení počtu oborů, na které je soutěž zaměřena. Zatím jsme si přiznali, že nebudeme obnovovat pěveckou soutěž, když jsme si vytvořili přátelské vztahy s Dvořákovou soutěží v Karlových Varech. Musíme však mít odvahu přistoupit k citlivě vnímanému problému selekce. Klíčem k tomu by mohla být třeba naše hudební tradice. Jistě by bylo například absurdní, aby nepokračoval obor smyčcových kvartet, když máme stoletou tradici a tolik souborů vysoké mezinárodní úrovně. Naskýtá se i možnost spolupráce s jinými českými soutěžemi. Pozitivní je, že se podařilo vrátit soutěži kredit objektivního mezinárodního konkurzu. Zásadním způsobem se o to zasloužili Jiří Hlaváč, který odvedl gigantickou práci, a Zuzana Růžičková. Myslím, že jejich práce na tomto poli ještě nebyla plně doceněna. To, že soutěž prošla a prochází pozitivním vývojem, je právě jejich zásluha.
