Martine, proč sis z celé šíře bicích nástrojů vybral právě marimbu? K tomu došlo už na konzervatoři. Tehdy na mě zapůsobil Miroslav Kokoška, který byl mým velkým vzorem. Marimba je jakýmsi protiopólem ostatních bicích nástrojů, většinou poněkud hřmotných, a už tehdy jsem si uvědomil její nedoceněné možnosti, především jako sólového nástroje.
Nesouvisí „nehřmotnost“ marimby s tvou lehce introvertní povahou? Asi to z toho pramení. Na druhou stranu jsem docela flegmatický, což zase nekonvenuje s mým znamením (Beran).
Marimba je svým způsobem jakýsi zkultivovaný etnonástroj. Neláká tě zkusit si nějaký žánrový přesah, pominu-li tvou spolupráci s Ivou Bittovou nebo skupinou Tibet. Anebo je lépe držet se svého kopyta a nerozptylovat se přesahy a experimenty (na ty se právě orientoval soubor DAMA DAMA)? Přesahy dělám velmi rád. Většinou však jde jenom o jednorázové akce, třeba při natáčení ve studiu. Takto jsem v poslední době pracoval se Slávkem Janouškem, Tomášem Šenkyříkem a jeho skupinou Cymbelín, s Ivou Bittovou, na jejímž CD jsem hrál kromě marimby i na další bicí nástroje. Soustavně se ale této činnosti nevěnuji.
Šíře tvého perkusionistického záběru sahá od soudobých hudebních experimentů přes seriózní působení ve Státní filharmonii Brno až po pedagogickou činnost na JAMU. Jak to zvládáš a co je ti nejbližší? Zvládám to celkem dobře, ale nad všemi činnostmi nyní kraluje můj dvaadvacetiměsíční syn Jakub. Skloubit všechny tyto aktivity je potom ještě o to náročnější. Pořád se snažím nezanedbávat ani jednu z nich, ale po synovi vítězí marimba.
Synek už projevuje nějaké bicistické sklony? Manželka je vždy velmi „šťastná“, kdykoliv vytáhne hrnce z kredence a začne improvizovat svoje složité polyrytmy, které potom s oblibou předvádí i na návštěvách u známých.
Baví tě učit? Co ti dává kontakt se studenty? Zatím jsem měl vždy štěstí, že jsem dělal to, co mě bavilo. Navíc na vysoké škole už mají studenti mnoho věcí ujasněných. Já jim v žádném případě nevnucuji svůj názor a vkus. Spíš se jim snažím ukázat náš obor v jeho rozmanitosti. Co si z něj vyberou, už je na nich. Respektuji jejich případnou specializaci. Vždy však od nich vyžaduji poctivý přístup. Je to neustálá diskuse a vymýšlení nápadů, vzájemné obohacování se. Stejně se dřív nebo později sejdeme na pódiu jako partneři.
V čem vidíš přínos různých seminářů a workshopů, kterých se účastníš jak u nás, tak v zahraničí? Právě tam se člověk může seznámit s nejnovější literaturou. Podobné akce se snažíme pořádat i na JAMU, což se nám jednou za čas podaří. Toto dění podporovala Společnost perkusionistů, jejímž jsem byl členem, která ale paradoxně pro nezájem ze strany odborné veřejnosti (hráčů samých) v loňském roce zanikla.
Na JAMU jsi založil vlastní soubor bicích nástrojů. Není ti líto, že v momentě, kdy se určitý soubor sehraje, rozprchnou se jeho členové po absolutoriu ze školy a začínáš nanovo? To je velké minus. Z toho důvodu nemůžeme usilovat ani o stálejší dramaturgickou tvář, kterou profesionální soubory mají. Na druhou stranu si můžeme dovolit hrát i jednorázové projekty, které bývají nástrojově i časově náročné. Takhle jsme třeba v minulém roce uvedli v Praze na festivalu Marathon českou premiéru Reichovy Music for 18 Musicians , což je zhruba hodinová skladba. V bicí složce jsou potřeba tři marimby, dva xylofony a vibrafon. Ještě před pěti lety by byl problém u nás vůbec sehnat na to nástroje.
Sleduješ, co se děje u konkurence? Sleduji repertoár soutěží jak v sólové, tak v komorní hře, a také třeba skladby, které vzniknou na objednávku pro nejlepší soubory nebo interprety. Třináct let po „revoluci“ je co do repertoáru i nástrojového vybavení u nás stále co dohánět. Také co do úrovně hry je pro nás zahraniční laťka ještě hodně vysoká.
Hraješ spoustu soudobé hudby. Je to nutnost, protože pro marimbu neexistuje starší literatura, anebo ti vadí případná aranžmá starších skladeb? Anebo máš soudobou hudbu rád? Jednak mě aranže pro marimbu vadí, protože ji staví na roveň pouličních nástrojů (aniž bych se jich chtěl dotknout), ve smyslu „co všechno lze zahrát“. Slyšel jsem názor, že kdyby Bach znal marimbu, jistě by pro ni psal. S tím nesouhlasím. Takhle si může Bacha přivlastnit kdokoliv a pak je tam právě ono „kdyby“. Čas marimby je teď a její místo je v soudobé hudbě. Díky souboru DAMA DAMA jsem se naučil soudobou hudbu vnímat a interpretovat. Specializace je nutná, jde o svého druhu „poučenou interpretaci“, jako je tomu v případě staré hudby. Dobře napsanou a především dobře interpretovanou soudobou hudbu – to můžu.
Nenapadlo tě někdy si zkusit sám něco pro marimbu napsat? Neumím to a ani nic podobného nemám v plánu. V soudobé hudbě jsem však jako interpret častokrát spolutvůrcem skladby, ale to je něco jiného. Já sám neskládám. V tomto směru mě překonávají mnozí mí studenti, kteří takovou snahu mají.
Podle čeho sis vybíral skladby na své první CD Reverberations [vyšlo v roce 2000]? Existuje jakýsi standardní repertoár pro marimbu. Najdeš v něm pěkné věci, ale obecně je mi už dost protivný tím, jak je v okolních zemích neustále dokola nahráván a vydáván. Přitom dramaturgická úroveň bývá sporná. Jednotlivé interprety od sebe prakticky nerozlišíš. Chybí mi osobitost a pestrost při výběru. „Reverberations“ jsou můj první sólový projekt, tudíž jsem chtěl představit průřez mým repertoárem. Přitom jsem ale chtěl dosáhnout jisté dramaturgické náplně, aby to nebyl jen nesourodý slepenec. Podle toho co vím z ohlasů na CD, není jeho poslech nic jednoduchého, ale nechtěl jsem jít lacinou cestou. Měl jsem štěstí na producenta, který byl ochotný takové CD vydat [vydavatelství Bárny – Dalibor Štrunc] . Na druhou stranu jsem měl pocit, že CD jen se sólovou marimbou by bylo nudné, a proto jsem zařadil dvě komorní skladby, jednu s violou, kterou mám moc rád, a druhou se souborem DAMA DAMA.
Byl jsi jedním ze zakladatelů tohoto souboru. Co ti sedmileté působení v něm dalo? Dalo mi obrovský rozhled co se týče repertoáru nebo nástrojové souhry, vůbec jak uvažovat o bicích. Po hudební stránce to byla jedna z nejdůležitějších činností, co jsem kdy dělal. Tady jsem se naučil dělat svou práci s velkým nasazením. Právě v DAMA DAMA jsem si začal budovat repertoár pro marimbu.
Můžeš krátce připomenout své hudební začátky? Začínal jsem v šesti letech na ZUŠce hrou na klavír. Od deseti jsem u nás v Letovicích chodil na bicí. Pak jsem pokračoval na brněnské konzervatoři a po vojně jsem od roku 1991 studoval na JAMU.
Brněnská JAMU byla donedávna jedinou vysokou školou u nás, kde existuje katedra bicích nástrojů (v Praze na AMU otevřena roku 2001). Myslíš si, že je to dáno poněkud konzervativním hudebním prostředím u nás? Asi to tak mělo být, protože v době, kdy se bicí začaly učit na JAMU [polovina 80. let] , to byl krok do neznáma. Prostě někdo tehdy řekl – budou se učit bicí – ale dál se nestaral. Dlouho nebyly nástroje, noty, nic. Vzpomínám si, když jsem měl mít v roce 1995 absolventský koncert, sháněl jsem si noty v Rakousku u známých. Až v posledních pěti šesti letech jsme se vzmohli. Důkazem je také to, že až dosud jsme byli součástí katedry dechových nástrojů. Od podzimu získáme statut samostatné katedry. Na AMU začali později, ale všechno šlo od začátku rychleji. Pro nás je jedině dobře, že na AMU podobná katedra vznikla. Máme tak určitou konkurenci a také se vhodně doplňujeme. Kdo se chce specializovat na určitou oblast, má možnost se věnovat u mě melodickým bicím, u kolegy Šumpíka bicí soupravě a v Praze sestavě bicích nástrojů (multipercussion), etnickým a orchestrálním bicím nástrojům.
Máš nějaké studentky perkusionistky? Za dobu, co učím (to jest od roku 1996) jsem měl dvě. Jedna z nich učí na teplické konzervatoři, druhá pokračovala ve studiích v Norsku a od té doby se mi její stopa ztrácí…
Jak se vlastně na marimbu cvičí? Nevidím rozdíl vůči jiným nástrojům. Já cvičím podle potřeby. Pokud studuji novou skladbu, pak je to intenzivní několikahodinové cvičení denně. Když hraju repertoár, který znám, díky mé slušné hudební paměti, si danou skladbu rychle vybavím.
Jsi v kontaktu se svými marimbistickými kolegy ze zahraničí? Jsem například v kontaktu s paní Katarzynou Myckou, což je zřejmě nejlepší současná marimbistka. V příštím roce pořádáme na JAMU její seminář. Dále jsem v kontaktu s Bogdanem Bácanu, který učí marimbu na Brucknerově akademii v Linci.
Co ti hra na marimbu dává? … asi to, že se na tento nástroj můžu nejlíp hudebně vyjádřit a sám se tak realizovat. Je to součást mě samého.
Čím si dobíjíš baterky? Nejraději se synem. Jeho naštěstí nezajímají moje starosti. A nebudeš věřit, dále prací na zahradě….
A na závěr tradičně: Co jsou tvé nejbližší plány? Rád bych se dál věnoval sólovému hraní na marimbu a také učení na JAMU. Na rok 2004 připravuji Mezinárodní soutěž bicích nástrojů při Mezinárodním festivalu Moravský podzim v Brně. Jako člen soutěžního výboru jsem odpovědný za bicí nástroje. Jednou za pět let je vždy tento obor. Bicí jsou tak rozmanitá skupina, že můžeme soutěž pokaždé zaměřit na jinou kategorii (tak tomu je na soutěži v Lucembursku). V roce 1999 jsme měli kategorii multipercussion sólo a příští rok budeme mít bicí dueta.
Poznámka redakce: Pravdivost tohoto rozhovoru je sporná. Existují totiž domněnky (viz výše otištěná fotografie), že skutečný Martin Opršál zmizel dne 2. 10. 1999 při provedení skladby Vedlejší příznaky, přesněji po její závěrečné větě nazvané Smrt klepe na dveře. Několik dnů nato se na JAMU objevil jemu podobný muž, který tvrdil, že je Martin Orpšál. Při dalším provedení téže skladby dne 17. 8. 2002 již domnělý Martin Opršál nezmizel, což dokládá, že se o skutečného Martina Opršála nejedná. Podoba Opršálova náhradníka je natolik věrohodná, že si ani autorka tohoto rozhovoru není jistá, zda se jedná o skutečného Martina Opršála nebo o někoho jiného.
