Libor Pešek (1936) na podzim 1989 často vystupoval na koncertech, které Česká filharmonie pořádala nejen pro své obvyklé posluchače, ale také pro studenty. Byla to mimořádně silná doba, plná porozumění a velkých nadějí. O tehdejší situaci, ale trochu i o následujícím dvacetiletí a o současnosti je náš rozhovor.
V jaké situaci vás zastihly listopadové události roku 1989? Zúčastnil jsem se shromáždění na Albertově, večer jsem se dozvěděl, jak dopadl průvod Národní třídou. Telefonicky jsem se spojil s trombonistou České filharmonie Ludvíkem Bortlem a během jedné věty jsme se rozhodli jít hned druhý den s Českou filharmonií do stávky.
Česká filharmonie proměnila po 17. 11. svoje abonentní koncerty spíše v setkání, při kterých se nejen hrálo, ale také besedovalo o situaci v Československu. Vepsal se vám některý z těchto koncertů zvlášť do paměti? Nebo někteří z hostů, kteří tam promluvili? Česká filharmonie, která zkoušela v té době na Žofíně, připravovala jeden ze svých abonentních koncertů, který jsem měl řídit. To se náhle změnilo. Do zkoušek jsme pozvali studenty a všechny další, kteří měli zájem se politicky projevit. Hráli jsme jim českou romantickou hudbu – Dvořáka, Smetanu a nevím už které další. Malých přestávek jsme všichni využili k diskusím o situaci. To trvalo několik dní. Poté jsme se přesunuli do Smetanovy síně, kde jsme formou „otevřených dveří“ hráli Mou Vlast, myslím i několikrát denně. Publikum proudilo přímo z ulice a prožívalo s námi slavnostní atmosféru.
Česká filharmonie tehdy hrála také studentům. Jak vzpomínáte na atmosféru těchto koncertů a na reakce mladých posluchačů? Pocity a sentiment vlály vysoko, byla to vzrušená doba, chvíle, na kterou jsme my starší čekali 40 let. Myslím, že i reakce publika tomu odpovídala.
Tehdejší doba bylo dobou velké euforie – alespoň se to tak dnes říká. Byly ale „ve vzduchu“ i obavy z toho, že ne všechno půjde tak snadno? A pokud ano – jaké? Myslím, že v té době ještě nikdo nemyslel na složité hledání cesty k demokracii, heslem hodiny bylo zbavit se tíže komunismu.
Co se za těch dvacet let v hudební oblasti – podle vás – nejvíc povedlo a nejvíc nepovedlo? Povedlo se postavit hudební život na vlastní nohy, kde má každý odpovědnost sám za sebe. Týká se to dokonce i orchestrů subvencovaných z veřejných prostředků. Dosud se myslím nepovedlo vybudovat manažerskou síť, která by úspěšně pomáhala na pódia a do světa mladým, nadaným umělcům. Platy umělců zůstávají alarmujícím způsobem malé, já se divím, ale jsem rád, že vlastenectví většiny kolegů je tak velké, že již dávno neodešli pracovat za hranice.
Jak jste spokojený s naší českou současností? Myslím si, že by politici měli především spravovat stát a mít to jako svoje hlavní poslání. Osobní zájmy by mohly být až v druhé řadě. Také si myslím, že by voliči měli trochu přemýšlet, koho mnohdy do toho groteskního parlamentu za sebe posílají. Jsem spokojen s naším členstvím v EU a v NATO.
Co považujete za nejnaléhavější úkoly či výzvy naší současnosti? Věnovat se méně všemu materiálnímu a najít si čas pro svůj vnitřní duchovní život. Také by neuškodilo trochu gentlemanství nebo alespoň slušnosti.
17. listopadu 2009 jste dirigoval v pražském Rudolfinu Te Deum Antonína Dvořáka na koncertě s názvem „Hudbou k výročí sametu“. Hrál studentský Orchestr 17. listopadu, zpívaly akademické sbory z celé ČR; byla to vaše první spolupráce s „mládežnickými“ sbory a orchestrem? Ne. Dirigoval jsem tu a tam ve světě několik studentských nebo mládežnických orchestrů, a byla to vždycky radost!
