„Není seriálu bez výjimky“ praví jedno mladé pořekadlo, které jsem si právě alibisticky vymyslela a podle kterého se také v tomto čísle budeme řídit. Mezi českými konzervatořemi má v posledních letech výsostné a rovnocenné postavení i pražské „hudební gymnázium“, jak se mu většinou nesprávně říká a jehož studenty a absolventy je v hudebním světě velmi dobře slyšet. Pozorní čtenáři si možná vzpomenou, že jsme o Hudební škole hl. m. Prahy a třídách s hudebním zaměřením Gymnázia Jana Nerudy (sídlících ve stejné budově) psali před rokem. Ne všichni ale vědí, že tyto dvě instituce prošly v posledních pár měsících výraznou změnou. Gymnázium Jana Nerudy se osamostatnilo a vykročilo v nový život hudebně nezatíženo a na druhé straně se zrodila škola „nová“, a to Gymnázium a Hudební škola hl. m. Prahy, s jejímž ředitelem Filipem Magramem jsem si příjemně popovídala.
Český hudební svět je opravdu malý. V prvním díle našeho školního seriálu jsme psali o pardubické konzervatoři, na které jste studoval i vy. Co nejdůležitějšího jste si ze svých studií odnesl? Jedno výrazné poznání, že pokud chcete dělat hudbu profesionálně, musíte mít v sobě stoprocentní pocit, že ji milujete, že vás nic nezlomí a chcete se jí věnovat za každých okolností. Pokud v sobě student má osten nejistoty, měl by přemýšlet o tom, zda není lepší věnovat se hudbě jenom jako svému koníčku. Práce s hudbou v sobě sice skýtá obrovskou míru svobody a kreativity, což spoustu mladých lidí pochopitelně láká, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit ty běžné, ekonomické a sociální aspekty hudebnické profese, které mohou mladé vystudované hudebníky dost „drtit“.
Dokážete u svých studentů vždy rozeznat, zda pro hudbu žijí? Určitě ano. U některých studentů je zřejmé, že je nasměrovali rodiče nebo pedagog a že pouze tlumočí něčí přání. Neznamená to ale, že se jejich přístup nemůže změnit a že se do hudby nezamilují během studia. Takových případů je mnoho. A pak jsou tu studenti, u kterých je zřejmé, že hudbou žijí a ze kterých to přímo čiší. Když například vidím malou slečnu, která si každé sebemenší vystoupení na školním koncertě užívá jako megahvězda, skoro jí to závidím.
Vy jste si veřejná vystoupení neužíval? V takovéhle míře opravdu ne, vždycky jsme měl spíš trému. Ne, že bych se úplně sesypal, ale exhibicionista jsem nikdy nebyl.
Pokud dobře počítám, pořádáte na škole pět soutěží – pěveckou, violoncellovou, kytarovou, klavírní a houslovou. Všechny se konají každoročně? Ano, je to záměr. Ale nepořádáme všechny samostatně. Například kytarovou soutěž navrhla jedna z našich kolegyň paní Taťána Klánská, která má zároveň uměleckou agenturu, a pod jejíž hlavičkou funguje i Houslová soutěž PhDr. Josefa Micky.
To musí být velká organizační zátěž. Máte nějaký speciální tým? Já jsem od prvopočátku chtěl mít na škole soutěže pro více nástrojů, ale podmínka byla, aby je neorganizoval jenom zástupce s ředitelem a pár vyvolených, jak tomu často bývá. Takže v podstatě to funguje tak, že každé oddělení si pořádá soutěž pro svůj nástroj a tím pádem žádný přípravný tým pro všechny soutěže dohromady není potřeba.
O jakou soutěž je největší zájem? Bezesporu o Písňovou soutěž Bohuslava Martinů. Zaprvé je nejstarší a zadruhé zpěv je dlouhodobě nejoblíbenějším oborem, což se projevuje i při přijímacích zkouškách. Naštěstí ani nemusíme dělat kompromisy, co se týče žánrového vymezení. Na některých pěveckých soutěžích se začíná stírat rozdíl mezi klasickým a populárním repertoárem, ale u nás se zpívá pouze klasická písňová tvorba a počet účastníků se většinou pohybuje kolem sto padesáti. Na ostatní soutěže se přihlašuje kolem padesáti dětí, což také není málo a musím říct, že největší radost mám v současné době asi ze soutěže klavírní. Nese název Mladí pianisté na klavíru Steinway, čímž už jsem částečně prozradil záměr soutěže. Kdysi se tu pořádal festival mladých pianistů, ale postupně se z něj stala přehlídka pouze našich dětí, což jsem nechtěl. Vzhledem k tomu, že máme ve škole několik různých modelů pian od firmy Steinway, pojali jsme celou akci i jako takovou neformální přehlídku nástrojů pro veřejnost. Kdo tedy nemá čas na cestu do Hamburku na návštěvu jejich salonu, může si v rámci soutěže vyzkoušet všechny modely, které jsou u nás k dispozici. Myslím, že se tato koncepce ujala a těším se na druhý ročník, který se bude konat letos v květnu.
Na vaší škole učí i takoví odborníci jako například Miloš Hons nebo Jaromír Havlík. Jak jste toho docílil? Tito pánové, bez nadsázky celebrity české muzikologie, neučí na škole díky mně, ale zásluhou mého předchůdce, Jana Vychytila, který chtěl, aby zde hudební předměty vyučovali odborníci z konzervatoří i akademií. Působí mi velkou radost, že to kolegy s našimi studenty ještě nepřestalo bavit (smích ).
Absolvují studenti standardní předměty hudební teorie jako například harmonii nebo analýzu? Ano, musí se naučit stejné pensum informací jako na konzervatoři, aby mohli případně složit přijímací zkoušky na akademii, nebo jinou vysokou školu s hudebním zaměřením.
Jak vedete studenty k poslouchání kvalitní hudby, k návštěvám koncertů? To je docela složitá věc, která asi trápí každou školu. Dnes mohou studenti sledovat ty nejlepší hudební výkony takřka z postele, ale nezdá se, že by to nějak zvyšovalo jejich informovanost, co se týče hudební produkce. Na druhou stranu si uvědomuji, že já jsem se v určitém věku také nezajímal prioritně o koncerty klasické hudby, takže to nevnímám příliš fatálně. Naši studenti mají například možnost navštěvovat večerní semináře, na kterých s kolegou Jakubem Waldmannem poslouchají a rozebírají skladby.
Jakýmsi hudebním garantem této školy byl dlouhá léta Mistr Josef Suk. Nechci v této souvislosti používat slovo „náhrada“, ale přesto, neplánujete navázat s některou další osobností spolupráci na této bázi? Je pravda, že najít nějakou návaznost na spolupráci s Mistrem bylo nesmírně těžké. Byla to velká osobnost. I když se pohyboval v úplně jiných uměleckých výšinách, vždy se k dětem choval skvěle a na koncerty se těšil. Přesto jsem se rozhodl na tuto tradici navázat a oslovil jsem Josefa Špačka, renomovaného houslistu, koncertního mistra České filharmonie a zároveň našeho bývalého studenta. Když jsme slavili 60 let od založení školy, vystupoval na našem koncertě a musím říct, že studenti ho od té doby přímo zbožňují! Je to nesmírně charismatický a sympatický člověk, nikdy nepůsobí naštvaně, a pořád se „zubí“. Samozřejmě nikdo neví, kam ho umělecká dráha zavede a proto jsme si ani nestanovili délku naší spolupráce, ale jsem moc rád, že na moji nabídku kývnul.
Kdy bude první společný koncert? Poprvé s námi vystoupí v červnu v Rudolfinu. Přijďte se podívat!
Zvonečci a zvonečkové
Rudolfinum ale zdaleka není jediné místo, kam si koncertující studenty můžete přijít poslechnout. Stejně jako vládne na škole bohatý soutěžní život, tak i soubory, sbory a sborečky mají na této škole pré. Například Smyfonický orchestr Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy má s velkými pódii chvályhodné zkušenosti. Do povědomí české veřejnosti se zapsal v roce 2009, kdy úspěšně premiéroval Requiem Jana Hanuše a kromě Francie, kde se několikrát zúčastnil mezinárodního hudebního festivalu Eurochestries, pravidelně jezdí na turné do Dubaje. Mladí smyčcaři se mohou projevit v souborech Piccoli Archi di Praga a Giovani Archi di Praga a jazzomilci vystupují pod pozitivním názvem Bigband Plus. O výše zmiňované oblibě zpěvu svědčí i sborové studio, které na škole vyrostlo původně z hrstky malých zpěváčků. „Začínala jsem v září 1996 s dětmi z prvních tříd, které zpívaly v rámci přípravné hudební výchovy. Hned o Vánocích jsme měli první vystoupení, dětem se zpívání zalíbilo, každoročně přicházely další a další, sbor mi rostl pod rukama. Nejdříve se skládal pouze z dětí, které hrály v hudební škole na nástroj. Dnes přicházejí děti rovnou do sboru a těm nejšikovnějším doporučuji výběr hudebního nástroje ,“ uvedla sbormistryně Jarmila Novenková. „Věkový rozdíl ve sboru se stále zvětšoval, proto z mladších dětí mohl vzniknout sbor přípravný. A protože tento „růst“ trvá už 17 let, máme přípravné sbory dva, Zvonítka a Zvonečky, koncertní sbor Zvonky Praha a komorní sbor Abbellimento. Celkem přes 220 dětí a mladých lidí ve věku 4 až 24 let .“ Sborovým studiem Zvoneček vládne v současnosti velmi rušný život. Natáčejí se profilová CD, samozřejmě se soutěží (letos v Grazu), jezdí se na festivaly (Světlo za Lidice) a vystupuje se i na prknech divadelních (Divadlo na Vinohradech). Kouzlo sborového zpěvu měla v posledních měsícíh možnost ocenit i široká nehudební veřejnost. „Účast na natáčení seriálu Gympl nám byla nabídnuta jeho produkcí. Protože si myslím, že každá zkušenost má svou cenu, souhlasila jsem. Měli jsme jak částečně obrazem, tak hlavně zvukem ztvárňovat seriálový gymnaziální sbor. Na natáčení obrazu se podílela menší část sboru společně s ostatním komparsem a herci, zvuk byl jen na nás a natáčel se samostatně ve studiu. Děti jsou samozřejmě nadšené, přineslo jim to zajímavou spolupráci a setkávání se známými herci, ale také mnohá úskalí televizního natáčení dlouhé, předlouhé hodiny… Mne osobně překvapil repertoár seriálového sboru, složený výhradně z přepisů skladeb anglických populárních skupin, což není úplně naše parketa. Ale dali jsme se na vojnu a museli zpívat, co bylo třeba. Však si taky po natáčení ty nejstarší dívky, které to těžce nesly, vždycky zazpívaly nějakou tu naši… třeba Janáčka, “ uzavřela Jarmila Novenková.
