Pokud smyslnost a vášeň v hudbě, pak tango. Pokud tango, pak samozřejmě Astor Piazzolla. Po téhle přímce se dlouhá léta pohybuje akordeonista a profesor Pražské konzervatoře Ladislav Horák, který před několika týdny pokřtil u firmy Supraphon album Vivat Tango, na něž nahrál s violoncellistou Petrem Nouzovským převážně Piazzollovu hudbu. A nejen tu vášnivou…
Pamatujete si na nějaký určující moment, díky kterému jste se dostal k tangu? Patřím k prvním, kteří u nás začali Piazzollovu hudbu propagovat a to z toho důvodu, že jsem měl šanci jezdit na mezinárodní soutěže a festivaly ještě coby žák Pražské konzervatoře za dob komunismu, v 80. letech minulého století. Na soutěžích jsem začal narážet na jinou muziku, ve které jsem slyšel aspekty klasiky a tance a bylo to ně co, co jsem do té doby vůbec neznal. A především mě zaujalo, že na soutěžích, kde byl prezentován pouze klasický akordeon, najednou takováhle hudba mohla znít, že to pravidla dovolují. Ptal jsem se po autorovi, Astor Piazzolla tehdy ještě samozřejmě žil, ale nebyl zdaleka tak slavný, jako teď. Jak víme, tak skladatelé jsou vždycky slavní až teprve, když už umřou (smích). A to pro Piazzollu platilo plnou měrou v Argentině, kde ho za jeho života v podstatě nesnášeli. Nicméně jeho hudbu jsem si zamiloval a snažil jsem se dostat se k hudebnímu materiálu.
Byla tady vůbec nějaká možnost jak noty sehnat? Tady vůbec ne, protože v tehdejším Československu samozřejmě o Piazzollovi nikdo neslyšel, ani neměl partitury jeho skladeb, ale přátelé, které jsem během soutěží získal, mi začali nějaké noty z Paříže posílat. Jestli měl totiž Piazzolla někde svoji mekku, kde nejvíc žil a tvořil, pak to byla právě Paříž. Tam je jeho odkaz velmi živý dodnes, stejně jako v Itálii, kde se pořádá velká spousta piazzollovských soutěží, a kde měl svého vydavatele Alda Paganiho, kterého jsem osobně znal.
Jak jste se poznali? Já jsem začal do Itálie jezdit už jako profesionální akordeonista a taky jako dirigent akordeonového orchestru, který působil ve městě Osimo a s tímto orchestrem jsem projel celou Itálii od Milána až po Sicílii. Osimo možná leckteří hudebníci neznají, ale pár kilometrů odtamtud leží legendární město Castelfidardo, ve kterém jsou výhradně výrobci akordeonů. Je tam třicet, možná i více firem, ve kterých se už po celé generace nevyrábí nic jiného než knoflíky, měchy, klávesy a montují se akordeony dohromady. Pro nás je to těžko představitelné, ale tady ta rodinná tradice opravdu neuvěřitelně funguje. Od dědečka k vnukovi. Odtud má většina koncertních akordeonistů své nástroje, já osob ně mám nástroj značky Borsini. A tam jsem taky získal kontakty na pana Paganiho, který mi později poslal dokonce některé autografy, myslím, že ani sám nevěděl, jakých vzácností se vzdal. To byl taky důležitý moment mého poznávání Piazzollovy hudby. Když jsem ji u nás začal prezentovat, měl jsem na ni rozporuplné reakce od kolegů, kteří říkali: „To je spíš do populáru, těžko říct, jestli to tady vůbec můžeme hrát…“ Já jsem ale té hudbě věřil a naštěstí jsem se nedal odradit. Jakmile jsem získal nové noty, začal jsem hledat aranžéry, kteří by tuto hudbu mohli upravit pro různé kombinace nástrojů, se kterými jsem tenkrát hrál. Tak vznikla i úprava ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana, který mi ono nejslavnější Libertango upravil pro housle, kytaru, akordeon a tuto skladbu hrajeme s velkým ohlasem s mým Trojanovým triem už mnoho let. Zajímavé je, že když jsem pak začal tuto hudbu pouštět skladatelům kolem sebe s vybídnutím, aby něco podobného taky zkusili napsat, získal jsem spoustu spřátelených duší a vyprovokoval tím novou tvorbu nejen ve stylu Piazzolly.
Jak v současné době vypadá tvorba pro akordeon? Myslím, že je velmi progresivní, protože v současnosti dospěl akordeon do stádia, když už technicky nic víc nepotřebu je. Dlouho trvalo, než se začaly hrát melodické basy, než se vše zvukově vyrovnalo, než se začaly všechny součástky vyrábět z vhodného a kvalitního materiálu. A v současné době je akordeon téměř dokonalý nástroj. Každý nástroj má samozřejmě svůj vývoj, ale nedostatky, které byly zřejmé, jsou teď odstraněny a tím pádem zvukovost akordeonu obrovsky inspiruje současné skladatele. To je jeden aspekt. Druhým aspektem je, že za jakékoli epochy skladatelé skládali pro stávající soubory. Když kolem Mozarta projela paní se skleněnou harmonikou, napsal jí koncerty. A stejné je to i teď. Pokud někdo ví, že hraji s violoncellem, nebo s bicími nástroji, nebo s paní Soňou Červenou, napíše skladbu přímo pro toto obsazení, protože ví, že se bude provozovat a že se dostane k posluchačům. Já se neustále snažím navazovat spolupráci se skladatelským oddělením na konzervatoři i na HAMU, protože ta spolupráce je většinou trvalá a přináší plody. Můžu jmenovat například Pavla Trojana, Eduarda Doušu, Jiřího Pazoura, Otomara Kvěcha nebo Vladimíra Tichého, kteří píší pro akordeon skvělé skladby. Akordeonu si ale samozřejmě všímají i skladatelé mimo akademickou půdu, například Petr Fiala nebo Jiří Teml a měl jsem velkou radost, že se do této řady zapojila taky Sylvie Bodorová, která na popud Soni Červené složila melodram pro recitátora, akordeon a orchestr Kafkovy sny.
Vaši spolupráci také iniciovala paní Červená? Ano, Soňa Červená si obrovsky oblíbila Astora Piazollu a tango a dokonce aby se tomu dostala na kloub, začala tango tančit! Jestli jste někdy viděla, jak se tancuje pravé argentinské tango, určitě mi dáte za pravdu, že je to velká věda. Já bych ho tancovat nechtěl (smích). Hraji ale v kvintetu Bona Fide Tango, což je obdoba souborů, které Piazzolla měl a pro které svoji hudbu komponoval, a s tímto souborem často doprovázím i klasickou taneční milongu. Mnohdy téměř přestávám hrát, když tanečníky sleduji. Ale zpátky k Soně Červené. Pravidelně spolu vystupujeme a kromě již zmíněné Sylvie Bodorové nám napsal například Aleš Březina krásnou věc, Tango pro Soňu, nebo taky Marko Ivanović složil jenom pro nás dva skladbu Čeština poklepem i poslechem. Dokázal úžasně využít akordeon ve všech jeho barevnostech, použil hodně rejstříků a zvukových možností a skvěle tak zhudebnil text Pavla Eisnera.
Nechystáte se některou z těchto skladeb nahrát? My je zatím často provádíme živě, třeba i na festivalech melodramů. Mimochodem málokdo ví, že jeden melodram složil i Astor Piazzolla, jmenuje se El tango a byl první skladbou, kterou jsme spolu nastudovali. Ona atmosféra tanga a melodramu je totiž velmi blízká, ty výkřiky a házení kudlou, tanec a recitace, křik, to je hudebně v tangu krásně ztvárněno.
Mluvil jste o tom, že Argentinci Piazzollu za jeho života nesnášeli. Bylo to opravdu tak zlé? Bylo to skoro ještě horší. Proto taky většinu života žil v Evropě. Argentinci o něm říkali, že jim zničil tango, že z něj vytvořil mrtvou věc k poslechu, na kterou se nedá tančit a to je nebaví. Bylo to tam dokonce tak divoké, že na něj poslali nájemného vraha, který chtěl Piazzollu zabít ve chvíli, když dělal rozhovor v rádiu. A to všechno proto, že řekli: „Tys nám to zkazil!“ Dneska, když přijedete do Argentiny, vidíte muzeum Astora Piazzolly, ulici Astora Piazzolly, školu Astora Piazzolly, uděluje se cena Astora Piazzolly a dál a dál. Piazzolla je nyní jeden z největších symbolů Argentiny vedle Che Guevary a Evy Perónové.
Zvuková ukázka
[block border=“5px solid #EB5E00″ padding=“10px 15px“]
Vivat Tango Libertango
{mp3}ukazka_Vivat_Tango_Libertango_CZA161304190{/mp3}
[/block]
Pouze ukázka, celý článek najdete v: HARMONIE 06/2014
