Nestává se často, aby malá klavíristka Klára Gibišová (*2010) byla pozvána jako sólistka na slavnostní udílení Cen klasické hudby za rok 2018 do Obecního domu v Praze, kde přednesla v přímém přenosu 3. větu klavírního koncertu D dur Josefa Haydna. Na základě tohoto obdivuhodného výkonu byla pozvána do televizního pořadu Show Jana Krause, kam si s sebou přinesla hračku bengálského tygra, hbitě konverzovala, a zahrála skladby Johanna Sebastiana Bacha, Ference Liszta a písničku Honky-tonky blues, kde se zpívá „Každý ráno na piáno hraje Jack…“ (Jiří Suchý). Tím Jana Krause přiměla, aby o ní řekl, „že je opravdu bengálské zvíře…“, jak tvrdí její pedagožka Taťána Vejvodová. Klárka je žákyní Základní umělecké školy Ilji Hurníka na Praze 2, kde studuje klavír právě pod vedením Vejvodové. S ní byla navíc zařazena do stipendijního programu MenART, kde s nimi pracuje klavírní virtuos a hudební pedagog Ivo Kahánek. Jméno Klárky Gibišové je však již delší dobu spojováno s úspěchy.
Klára Gibišová mimo jiné získala první místa v soutěžích Prague Junior Note v letech 2015 až 2018, Karlovarská růžička v roce 2016 a 2017, Amadeus 2017, Mladí pianisté hrají na klavíru Steinway & Sons v letech 2015 až 2018, Ústřední kolo klavírní soutěže ZUŠ 2017, Beethovenovy Teplice 2016 a Virtuosi per musica di pianoforte (1. kategorie) v roce 2017, kde byla nejmladší a nejlepší soutěžící – za odměnu vystoupila veřejně jako sólistka v roce 2018 se Severočeskou filharmonií Teplice. Stala se také finalistkou soutěže pro talentované děti Zlatý oříšek 2017. V listopadu 2018 vystoupila jako jedna z účinkujících na benefičním Koncertu pro svatovítské varhany 2018 a na hudebním festivalu Mladá Praha s orchestrem Praga Camerata.
Všichni víme, že za takovým úspěchem stojí nejen talent a píle malé pianistky, ale i obětavost rodičů, a v neposlední řadě pedagog, který oboru rozumí a dokáže najít způsob, jak mimořádně talentované dítě provést poměrně dlouhou cestou, pro klavírní umění příznačnou. Už delší dobu jsem na soutěžích nebo na prestižních koncertech vídávala usměvavou energickou dámu, která své žáky vede tak, že máte z jejich hry pocit, že klavírní hra je tou nejpřirozenější věcí na světě. Všichni, kteří se ale klavírní hrou (a zejména pedagogikou) zabývají, vědí, jak je cesta dlouhá, trnitá a mnohdy nepřinese výsledky žádné… O to víc si vážím všech pedagogů – zejména na základních uměleckých školách, kteří se věnují tomuto úžasnému pomíjivému povolání v čase – hudbě.
Začátky pedagogické kariéry Taťány Vejvodové začaly hluboko v jejím šťastném dětství: „Asi v šesti letech jsem se rozhodla, že chci hrát na klavír a chci být učitelkou. Ve svém pokoji jsem si hrála neustále na školu, což mě velice bavilo, a tušila jsem, že moje cesta povede asi tímto směrem… Mí rodiče mě v těchto aktivitách velmi podporovali a jsem jim velmi vděčná za to, že mi umožnili dělat práci, která mě naplňuje.“
Taťána Vejvodová vyrůstala v Chrudimi, kde ji její rodiče umožnili rozvoj jednak ve sportu a jednak také v oblasti umění. „Díky mé první učitelce klavíru, která mě vedla k muzikálnímu projevu, jsem měla ráda všechny skladby, které byly velmi zpěvné, pomalé…, a dodnes miluji nostalgii a melodičnost v Nokturnech Fryderyka Chopina. Dalším autorem, kterého mám ve velké oblibě, je Johann Sebastian Bach – pro jeho klid a vyrovnanost, pro jeho harmonie, prolínání hlasů – jeho hudba je prostě něco ‚mezi nebem a zemí‘… Zavřít oči a nechat se unášet hudbou, kde se dá najít něco krásného…“
Tánina láska k hudbě nakonec převážila nad atletikou, takže vystudovala klavír na teplické konzervatoři. Kromě klavíru se věnovala ale také studiu cembala a varhanám. „Studium cembala a varhan mě posléze přimělo více pracovat s agogikou, artikulací a frázováním, hledat nové zvukové možnosti, což mělo zpětně vliv i na mou klavírní hru…“ Po absolutoriu konzervatoře mladá pedagožka nastoupila nejdříve do Skutče, a později byla přijata na základě konkurzu na základní uměleckou školu ve Španělské ulici v Praze, nyní je to ZUŠ Ilji Hurníka na Vinohradech ve Slezské ulici, kde působí také jako vedoucí klavírního oddělení. Nově byla také letos jmenována předsedkyní pražské klavírní sekce.
Moje další otázka směřovala k „metodě“ Tániny výuky klavírní hry po její zhruba čtyřicetileté pedagogické praxi. „Metoda je vlastně taková alchymie nebo spíše mozaika práce a jednotlivých pianistických dovedností, které by měly být podřízené radosti z hudby. Mám ráda, když hudba děti proměňuje a učí je vnímání emocí, učí je citu, sdílnosti – např. při čtyřruční hře, umění poslouchat sebe a naslouchat spoluhráči. Někdy svým žákům dávám skladby, které jdou naopak proti jejich „srsti“, aby se naučily vnímat „jiný výrazový svět“. Používám nejrůznější metody, předehrávám, vyprávím o obsahu skladeb, používám příměry, pracuji s barvami, pantomimou, obrázky…, prostě se vším, co lze ve výuce využít… Samozřejmě se liší práce s dětmi, které soutěží a které nesoutěží. Snažím se jim repertoár tzv. „navlíknout na tělo“ a vedle soutěžního repertoáru pracujeme na skladbách, které jim trochu činí potíže, protože nechci, aby jim byl brzdou fakt, že využívám pouze to, co jim jde. U obou typů žáků (soutěžních i nesoutěžních) je ovšem důležitá samostatná domácí příprava, bez které se hra na klavír neobejde. Mým cílem je, abych naučila děti odmala poslouchat hudbu, tzv. „otevřít uši“, a odstranit všechny problémy, které by jim bránily vnímat prožitky, které jsou obsaženy v hudbě samotné.
Za nejdůležitější ve své pedagogické práci považuji vnímání obsahu skladby. Dalším principem je důslednost. Když je zapotřebí, opakujeme dané místo desetkrát i vícekrát, a pokud to stále nejde, opakujeme do té doby, až mám jistotu, že žák odchází z hodiny a danému místu rozumí, a ovládá jej… Vždycky svým žákům říkám, že pokud nějaké místo nejde, musí se cvičit jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát…, a pokud to nejde, musí se to vyzkoušet zprava doleva anebo zespoda a seshora…!“
Jaký je tvůj recept na udržení skladby před soutěží? „Po nastudování skladby je potřeba dát chvilku čas na odpočinek, a pak se na ni opět musíme těšit. Vždycky říkám, že je to taková konzerva, kterou musíme vytáhnout na soutěži v pravý čas. S dětmi se o všem bavím jako s dospělými – někdo potřebuje k obsahu určité skladby příběh, někoho zajímá harmonie, každému musím vše vysvětlit individuálně… Snažím se znát jejich zájmy, jejich slabiny, ale každopádně podstatou výuky by měla být radost z hudby.“
Ty a čas, který věnuješ svým žákům? „Čas je můj nepřítel. Při intenzivnější práci s dětmi, které soutěží, pracujeme v sobotu i v neděli… Ale jinak se věnuji všem svým žákům stejným dílem, protože nerada ukracuji jednoho na úkor druhého.“
Kdy jsi měla naposledy volný víkend? „Zeptej se mého manžela…“
Zjistila jsem, že na některé otázky dostanu pouze skoupé odpovědi, takže jsem raději stočila téma opět k tvůrčí pedagogické práci. Kromě Kláry Gibišové byl jejím dalším úspěšným žákem i Jan Čmejla, který nyní studuje Pražskou konzervatoř a vyhrál ve svých patnácti letech Concertino Praga. Kromě toho byl ale vybrán například na masterclass do Vídně k Lang Langovi. „Na přípravě Jana Čmejly měl vliv i fakt, že jsem v té době velmi intenzívně spolupracovala se svou dcerou Petrou, která s Honzou načítala noty a procvičovala s ním obtížnější místa. Má role spočívala v tom, že jsem vždy doporučila metody, jak postupovat. Nyní mě těší, že má dcera vyučuje na Základní umělecké škole Na Popelce a na loňské soutěži Mladí pianisté hrají na klavíru Steinway & Sons získal její žák David Nop první cenu.“
Jan Čmejla i Klára Gibišová předvedli své pianistické umění mimo jiné i s orchestrem: „Dirigujeme, zpíváme, pouštíme si ukázky, a to i přesto, že konečný tvar je u dětí trochu jiný než u dospělých profesionálů. Učíme se dýchat, protože jinak nasazují v orchestru dechové nástroje nebo nástroje smyčcové. Hraji s nimi samozřejmě na dva klavíry, musí znát všechny mezihry, tóniny, a také to, co udělat, kdyby se stalo něco nepředvídaného…“
Táňa Vejvodová několikrát zdůraznila, že je pro ni rodinné zázemí – manžel a obě dcery – velkou oporou. (Během našeho rozhovoru zrovna přišla zpráva od Klárky Gibišové, že moc děkují za svačinku, kterou jim připravil manžel Táni…) Nedalo mi to a zeptala jsem se, kde bere Táňa inspiraci a kdo je jejím vzorem? „Velmi si vážím profesora Ivana Klánského a jeho žáka Iva Kahánka. Ivan Moravec vynikal krásou tónu… Nemohu vyjmenovat všechny, ale každý klavírista byl a je pro mě velkou inspirací.“
Jak sama Táňa Vejvodová říká, „klavírní pedagogika je tak trochu alchymie,“ a z té energické Tániny alchymie vyrůstají mladí klavíristé, kteří se uplatňují doma i v zahraničí. K jejím posledním úspěchům patří například 2. místo Johanky Vítové na soutěži Pro Bohemia nebo 1. místo Kláry Mlejnkové na Karlovarské růžičce letos v dubnu. Třetího května odletěla s Klárou Gibišovou na soutěž do Itálie…
Jsem velmi ráda, že ministr školství Robert Plaga letos udělil Taťáně Vejvodové u příležitosti Dne učitelů Medaili MŠMT za vynikající pedagogickou činnost. Medaile se uděluje od roku 1997 jako nejvyšší ocenění působení v resortu školství.
