V tomto roce si připomíná Televizní studio Brno padesát let své existence. S jeho ředitelem Karlem Burianem jsem se setkala v moravské metropoli, abychom diskutovali nejen o koncepčních otázkách regionálních kulturních pořadů České televize a jejich poměru k celostátnímu vysílání, ale i o specifiku natáčení koncertů vážné hudby.
Jak vnímáte postavení vážné hudby provozované na jižní Moravě z pohledu možností jejího natáčení Českou televizí v Brně? Ze svého postu ředitele vnímám její postavení velmi silně, protože jsme v prostředí Leoše Janáčka. Brno je hudebním městem. Už na počátku mého působení jsme si s kolegy jasně definovali význam Centra hudební a divadelní tvorby v brněnském studiu České televize. Důležitý je jak dramaturgický výběr, tak cesty, jak zprostředkovat hudbu a divadlo divákům. Z pohledu vysílacího schématu a výrobního úkolu celé České televize dostáváme ročně možnost realizace zpravidla tří koncertů a stejného počtu inscenací, které jsou uváděny na jižní Moravě a ve Zlínském kraji. Je to celkově málo, i když v počtu jednotlivých hudebních a hudebně dramatických pořadů je podíl jednotlivých studií ČT ve vysílacím programovém schématu poměrně srovnatelný.
Výběr projektů je velice náročný, posuzujeme řadu faktorů. Naše programové schéma přináší permanentně pestrost témat od vážné hudby až po jazzové pořady. Moravský folklór, který je pro mnohé okrajový, je pro nás velmi důležitý. Spolupracujeme s Filharmonií Brno, Janáčkovou akademií múzických umění a hudebními festivaly. Řadu z nich podporujeme formou mediálních partnerství. Samozřejmě, že se v rámci zpravodajských pořadů věnujeme permanentně hudbě i divadlu. Z celkového pohledu mně v České televizi schází balet, který se objevuje na obrazovkách minimálně. Věřím také tomu, že sledování koncertů i hudebně divadelních představení na obrazovce ČT diváky mnohdy inspiruje k vlastní návštěvě koncertních sálů nebo divadel. V současnosti zvažujeme velký projekt, který by zaznamenával operu Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Naším záměrem je souběžná realizace dvou záznamů a paralelně vysílání tak, že bychom na jednom program ukázali, jak představení vypadá na jevišti a na druhém bychom odkryli operní dění v zákulisí… Televize by neměla lidi jen bavit a informovat, ale i vzdělávat.
Co předchází realizaci projektu? Před rozhodnutím o realizaci hudebních a divadelních záznamů jsou pro nás důležité mimo jiné licenční podmínky a s nimi související skutečnost, zda bude pořad pro nás finančně únosný ke zpracování. Pochopitelně není tajemstvím, že i reprízné se platí nejen hercům, ale i muzikantům. V minulých sezonách jsme měli výbornou spolupráci například s Filharmonií Brno, především v zastoupení jejího bývalého ředitele Davida Marečka. Byl manažerem na svém místě a problematiku televizních koncertních záznamů posunul svým přístupem a vstřícností dál. Osobně považuji za důležité, aby veřejnoprávní televize měla do budoucna i jakousi povinnost pořizovat určitý počet záznamů koncertů a divadelních představení i kvůli archivaci.
Jak byste posluchače pozval ke klasice? Na koncerty vážné hudby by neměli návštěvníci chodit jen ze snobství nebo společenské nutnosti. Posluchač také nemusí mít odborné vzdělání, aby hudbu dokázal intenzivně vnímat. Ve svém pracovním shonu by si měli lidé dokázat najít čas a prostor k tomu, aby se zastavili a do hudby se zaposlouchali, pokud v nich vážná hudba zanechá paprsek pozitivního světla a inspirace, tak to bude jen dobře a k tomu by měla sloužit i televize.
Jaké otázky například projednáváte na studiových poradách? Nedávno jsem na poradě s produkčními diskutoval o náročnosti scénáře záznamu koncertu vážné hudby. Jsem přesvědčen, že by měl být precizní i pro kameramany. Mezi kolegy snímajícími vážnou hudbu nepanuje jednotný názor. Už proto, že nemáme specializované kameramany na vážnou hudbu. Někteří nepovažují ani za nutné mít popisný scénář, jiní ho obhajují a já se k nim přikláním.
Mezi televizními štáby, které lidem zprostředkovávají záznam nebo přímé přenosy koncertů, jsou velké rozdíly v přístupu snímání. Kvalita televizních hudebních událostí souvisí se zkušenostmi režiséra, přístupem štábu apod. Když posluchači znají partituru kompozice, tak přirozeně očekávají, že se rádi podívají na obrazovce nejen na sólisty a gesta dirigenta, ale i na sólové orchestrální hráče atd. V zahraničí režisér Brian Large nebo režisérka Karina Fibich natáčí záznamy koncertů vážné hudby a operní produkce, jejichž přenosy jsou také televizním kulturním zážitkem… Měla byste být se mnou na poradě produkčních, v tom máte neskutečnou pravdu. Obdivoval jsem u Vídeňské filharmonie, zejména u Novoročního koncertu, Koncertu pro Evropu nebo jejich každoročních koncertů ze zahrad zámku Schönbrunn, jak mají promyšlené snímání. Na druhou stranu je pravda, že vše je otázka i technologických možností. Také pohyb kameramanů by neměl posluchače rušit, nicméně vzájemnou koordinaci natáčení televize s orchestrem lze dopředu nastudovat a nazkoušet. Je to také otázka financí. Obdivuji i realizaci koncertů BBC, které jsou natáčeny s lehkostí a jsou profesionální ve snímání koncertů vážné hudby.
V porovnání se světem jsou koncerty v zahraničí častěji zaznamenávány a prodávány ve spolupráci s tamní televizí i ve formátu hudebních nosičů DVD. Jak posuzujete vazby mezi ČT a tržní ekonomikou nosičů televizí snímaných hudebních událostí? K otázce vydávání DVD nejsem za Českou televizi kompetentní osobou, kterou je obchodní ředitel ČT, ale domnívám se, že je to trochu začarovaný kruh, protože odborníci se soustředí spíše na posouzení kvality než na komerční úspěch. Když Česká televize pořizuje záznam koncertu vážné hudby, tak určitě vysílá pozitivní signál do světa. Naším záměrem je, aby se diváci při jejím sledování nejen bavili a dostávali informace, ale aby se i vzdělávali.
