I když předvánoční nákupní tornádo o tom moc nesvědčilo, tak se začíná všude šetřit. Ne vždy však ono šetření zvyšuje kvalitu a produktivitu a konkrétní organizaci prospívá. Vedení veřejnoprávní České televize se také rozhodlo šetřit. Nevím jestli na svých platech, na pořadech však rozhodně. Nějaké pořady už zrušilo, jiné jsou v očekávání, kdy pan Janeček otočí imperátorský palec dolů. Pro mě je podstatné, že čé té dvojka přes různé inovační pokusy neslouží kulturním minoritám, ale hlavně sportovní minoritní majoritě. Spásonosný příchod digitální televize s údajnou záplavou kanálů, včetně kulturních, je jako vzdálené světélko vítězství v dlouhém tunelu s urychlovačem částic mezi Švýcarskem a Francií. Pro mě jako ukázněného plátce povinného poplatku se ale ocitla Česká televize v téměř neosvětleném tunelu.
Občas se ale nějaké světélko na okamžik ukáže. Tím byl třeba 12. ledna dokument Vyzkoušej si to doma , vlastně záznam koncertu geniálního zpěváka a baviče Bobby McFerrina. Sledovat jak samotinký udržuje v napětí různorodé publikum, jak lidi aktivuje, probouzí, jak činí poměrně náročnou hudbu zajímavou, bylo mým zatím největším hudebním zážitkem v tomto roce. To vše dokázal pouze svým hlasem, komunikativností, improvizací a nápady bez vnějškových berliček.
V rozpacích jsem byl naopak den předtím nad 241 minut trvajícím „komickým i tragickým filmovým románem o hrdinství v celém jeho rozsahu až po terorismus“ s názvem Dalibor aneb klíč k chaloupce strýčka Toma , kdy byly „tradiční omyly české společnosti a světa analyzovány s vnitřním smíchem“. Udivil mě už fakt, že televize je ochotna dát režisérovi Karlu Vachkovi k dispozici čtyři hodiny pro zajímavé, leč jednostrunné glosování a filozofování nad naší historií a současností v promluvách bývalého disidenta, bývalého agenta BIS, odborně erudovaného vysokoškolského profesora a veřejně ocejchovaného „ekoteroristy“ s happeningovými průniky režiséra a neumělým zpěvem význačného písničkáře. Ten byl ovšem v prostorách pražského Národního divadla, kde se projekt hlavně natáčel, vítaným protikladem k druhému pásmu pořadu – jevištní aranžovací zkoušce režiséra Pitínského na Dalibora. Prolínající se a většinou markýrující dvě obsazení pak naznačila světla a stíny současné pěvecké úrovně naší Zlaté kapličky. Hrdinně tragická opera pak přinesla i nečekaný komický prvek. Eva Urbanová, jejíž hlas se nedá nepoznat, totiž asi trvala na tom, aby v televizi byla její postava totálně rozostřena. Že by proto, aby dala najevo, že s tím nechce mít nic společného? Filmovou románovost pak asi mělo vyjádřit třetí pásmo – národnědivadelní sametová židlička ve sněhu mezi staletými torzy stromů. A do toho zpíval Dalibor o problémech s houslemi. Byl bych příjemně překvapen, kdyby si po shlédnutí čtyřhodinové zkoušky koupil vyčerpaný divák lístek na operu.
