Jednou z nejslavnějších skladeb, která byla akordeonistovi Teodoru Anzellottimu věnována, je Sequenza XIII (chanson) Luciana Beria. Zahrál ji i 27. října na svém prvním pražském koncertě, který se uskutečnil v rámci festivalu Struny podzimu, a jako závěrečná skladba byla skutečným vrcholem večera. Ze svého bohatého repertoáru dále zvolil transkripce děl G. Ligetiho (Musica ricercata), L. Janáčka (Po zarostlém chodníčku, I. řada), D. Scarlattiho (Sonáty K.474, 105 a 262) a C. Francka (Sept pié en et mineur). Je možné, že publikum očekávalo větší ukázku virtuozity, Anzellotti však nejde cestou „a teď vám konečně ukážu, co se dá na akordeon zahrát.“ Jeho nesporná virtuozita je tichá, nepodbízivá, jeho interpretace je jakousi intimní zpovědí. Byl to koncert v pravém slova smyslu komorní, který si žádá odpovídající komorní prostředí, což bohužel není případ sálu Českého muzea hudby. Možná i to bylo příčinou, proč Anzellottiho výkon v první polovině recitálu (a bohužel hlavně v očekávaném Janáčkovi) trochu zakolísal. Přesto si myslím, že nám dokázal poodhalit roušku „jiného“ akordeonu. Právě o to Anzellotti usiluje od počátku své umělecké dráhy a úspěšně se mu daří zvyšovat prestiž akordeonu jako koncertního nástroje. Zároveň překvapuje experimenty v podobě transkripcí, které byly dosud v akordeonové interpretaci tabu – Beethoven, Bruckner, Wagner. I o tom jsme si povídali několik hodin před jeho vystoupením na festivalu Struny podzimu. Působil na mě jako velmi příjemný člověk, introvert, kterému se vždy zajiskří v očích, když mluví o tom, co nového pro akordeon objevil.
Pane Anzellotti, jak jste se dostal k akordeonu? Většina dětí u nás chce hrát na klavír, housle nebo flétnu a jejich rodiče také většinou nenapadne: Budeš hrát na akordeon!
U nás byl akordeon v rodině, hrál na něj můj otec. Ale v Itálii má akordeon tradici a obecně je tam velmi populární. Děti si ho naopak často samy vyberou za svůj nástroj. Vzpomínám si, že když jsem se v dětství účastnil různých mezinárodních soutěží, kde hráli i Američané, Francouzi, stejně měli všichni italská jména.
Podobně oblíbený je akordeon i v Německu: v současné době na něj hraje víc dětí než třeba na hoboj, fagot nebo i violoncello. Ovšem jen málo z nich jde cestou klasické vážné hudby.
Z Itálie tedy pochází mnoho interpretů. Ti však – stejně jako vy – často jezdili studovat do Německa, kde má výuka hry na akordeon tradici již od 20. let minulého století. Platí to stále?
Už ne, nyní je možné studovat akordeon v Itálii nebo ve Francii, v podstatě na kterékoli konzervatoři. Akordeon má svou stabilní pozici v soudobé vážné hudbě už tak deset let. Jeho obliba stoupá i ve Španělsku, ale také mimo Evropu, například v Koreji nebo v Japonsku.
Když jste studoval vy, co bylo základem repertoáru, převažovaly transkripce, nebo bylo již dost původní literatury pro akordeon?
Když jsem studoval – to bylo před patnácti, dvaceti lety – velkou část repertoáru tvořily transkripce a část původní skladby pro akordeon, ale tehdy se jednalo spíše o skladby neoklasické.
Změnil se tedy repertoár vašich studentů?
To rozhodně ano. Dnes sice tvoří repertoár mých studentů také částečně transkripce, už kvůli technice, ale originální soudobá tvorba se od té doby neuvěřitelně vyvinula a existuje v ní spousta různých stylů, z nichž si každý může vybrat.
Váš repertoár je velmi široký – od transkripcí barokní hudby i klasiků dvacátého století po soudobou hudbu psanou přímo pro akordeon. Co z toho je vám jako interpretovi nejbližší?
Já neustále hledám nové věci. Soudobá hudba dala akordeonu prestiž, kterou do té doby neznal. Ale i ve staré hudbě nacházím pro akordeon vždy něco zajímavého.
U transkripcí se mnohdy nabízí otázka „proč a proč právě akordeon?“. Jak to řešíte vy?
Je tady několik různých hledisek. Jedna věc je, že stará hudba není příliš idiomatická – to znamená, že například skladba, která byla určena pro housle, se běžně hrála na cembalo a podobně. Transkripce Bacha a Vivaldiho byly už ve své době běžnou záležitostí. Ale jsou tady diskuse ohledně transkripcí další hudby. Mně třeba připadá velmi zajímavé proměňovat hudbu, která byla určena pro klavír – například Haydna – a transformovat ji pro akordeon. Ovšem ne proto, abych ji vylepšil, ale abych umožnil jiný pohled na takovou hudbu. Je vždycky důležité, aby transkripce nebyla obyčejným přepisem. Jde o to, aby přinesla nový zvuk.
V současné době je však téměř samozřejmostí historicky poučená interpretace na dobové nástroje. Setkal jste se někdy s negativní reakcí na některou z vašich transkripcí?
Ne, v podstatě ne. Jediný, kdo s tím má nějaký problém, jsem já sám – když vymýšlím, jak takovou hudbu přepsat pro akordeon (smích) , ale ostatní ne. Asi je to tím, že vidí, že je to opravdu seriózní transformace. A když někdo hraje na klavír Bacha, je to vlastně také transkripce.
Je pravda, že Bach a Scarlatti na akordeon již dnes nikoho nepřekvapí, ale jiné je to asi s Beethovenem. Velmi mě zaujalo, jak „zpracoval“ jeho klavírní sonátu Manuel Hidalgo. (Viz recenze v tomto čísle HARMONIE.)
Ano, to byl můj nápad, takový experiment, jedná se vlastně o komponovanou transkripci. Podobným příkladem je skladba Antona Brucknera, kterou budu hrát za dva týdny v Kölnu a je to také pro akordeon a orchestr. Nebo jsem hrál jednu úžasnou věc od Salvatora Sciarrino, skladbu s názvem Storie di altre storie (Historie historií). Je to půlhodinová skladba, kde zazní transkripce Mozarta, Guillauma de Machaut a tři sonáty Domenica Scarlattiho – opět pro akordeon a orchestr. Neuvěřitelná věc.
Spolupracujete v podobných případech se skladateli?
Dá se říct, že se jedná o úzkou spolupráci – tito skladatelé již dříve psali pro akordeon.
Hrajete v různých komorních uskupeních. S jakými nástroji se akordeon ideálně kombinuje?
Víte, akordeon je skoro jako chameleon. Má schopnost se zvukově přizpůsobit a tudíž může hrát skoro se všemi nástroji – se smyčcovými, dechovými. Možnosti komorní hry jsou obrovské – například jsem nedávno hrál nádhernou skladbu se smyčcovým kvartetem od Wolfganga Rihma. Já se ale nerozhoduji tak, že teď chci hrát s těmito nebo s jinými nástroji. Záleží vždy na kamarádech a když se sejdeme, teprve vytváříme společně repertoár.
Znáte něco z české tvorby pro akordeon?
Ano, když jsem byl student… (přemýšlí )
Myslím, že svého času byla v Německu poměrně známá a oblíbená Zřícená katedrála Václava Trojana .
Ano, ano, když jsem studoval. Znám tuto skladbu.
Vy jste pro akordeon a jeho postavení v soudobé hudbě bezesporu udělal hodně. Co myslíte, že akordeonu pomohlo nejvíce?
Jednak je to právě komorní hudba, a pak je hlavně důležitá původní tvorba pro akordeon. Ale je třeba rozlišovat – existuje množství neoklasických děl, my však potřebujeme opravdu originální hudbu, která odpovídá vývoji soudobé tvorby. Taková hudba zároveň pomáhá dál rozvíjet akordeonovou interpretaci.
Teodoro Anzellotti (*1959) se narodil v italské Candele. Hru na akordeon studoval v Karlsruhe a na akademii v Trossingenu a v Německu působí dodnes – vyučuje hru na akordeon na univerzitě ve Freiburku, pravidelně na letních kurzech v Darmstadtu, dále na Hochschule für Musik und Theater v Bernu a vede mistrovské kurzy po celém světě. Jako interpret proslul především uváděním soudobé tvorby (v repertoáru má bezmála 100 soudobých skladeb od Luciana Beria, Vinko Globokara, Mauricia Kagela, Wolfganga Rihma, Heinze Holligera, Johna Cage, Jamese Dillona a mnoha dalších), někteří skladatelé píšou přímo pro něj. Dělá sólové recitály, hraje ale i s renomovanými orchestry a komorními soubory (například WDR-Sinfonieorchestra Köln, Ensemble Modern, Scharoun Ensemble Berlin, Nieuw Sinfonietta Amsterdam, Arditti Quartett). Vydává především u mnichovské firmy Winter&Winter, kde nahrál mimo jiné skladby E. Satie, D. Scarlattiho, M. Kagela, J. Cage a zatím poslední je nahrávka skladeb Manuela Hidalgo, kde hraje i transkripci Beethovenovy Klavírní sonáty op. 106 pro akordeon a orchestr.
