Terezie Fialová je úspěšná česká pianistka, jejíž umělecký profil je tvořen nejen dráhou sólistky, ale ve velké míře také působením v oblasti komorní hudby. Je členkou klavírního tria Eben trio. Hudebními partnery jsou jí v tomto ansámblu houslista Roman Patočka a violoncellista Jiří Bárta, který se jí stal partnerem také v osobním životě. Společně si zahráli na mnoha významných evropských pódiích a festivalech, přičemž poslední dvě koncertní cesty zavedly Eben trio směrem na Dálný východ…
Na podzim minulého roku jste s Eben triem absolvovali turné v Číně a v létě jste zavítali do Koreje. Jak se vám líbilo v Asii? Do Koreje jsme byli pozváni na Seongnam Music Festival v srpnu loňského roku. O Korejcích se obecně říká, že jsou milí a zdvořilí, a to mohu potvrdit. Hudebně jsou také velmi zvídaví, ale měli jsme dojem, že o komorní hudbě toho příliš mnoho nevědí. Nicméně několik koncertů bylo pořádáno edukativním způsobem, a bylo vidět, že je to cesta správným směrem. Gum Nanse, který festival vedl a koncerty uváděl, je totiž v Koreji velmi populární. Publikum poslouchalo vzorně a velmi dobře reagovalo i na českou hudbu. O dva měsíce později jsme zavítali do Číny. Pro mě, Jiřího i Romana to byla první návštěva této země a byli jsme Čínou nadšeni. Celé turné bylo perfektně zajištěno po manažerské stránce, vše klapalo jako na drátkách. Po celou dobu jsme u sebe měli průvodce, který nám organizoval všechny praktické věci, a my jsme se nemuseli o nic starat. Zažili jsme nádherné koncertní prostory, prestižní sály v Pekingu, Harbinu, Tianjinu, Šanghaji a dalších čtyřech městech. Velmi zajímavé a také povzbudivé bylo, kolik jsme v publiku viděli mladých lidí, včetně dětí, které tam rodiče berou na koncerty velmi často. To v Čechách bohužel postrádám. Celkově je čínské publikum malinko méně organizované než to korejské, ale je velice lačné po osobním kontaktu s umělci, chtějí se s vámi ihned vyfotit a podepsat program nebo CD.
Jak tento projekt vůbec vznikl? Turné se připravovalo asi dva a půl roku, dostali jsme pozvání od čínské agentury, která spolupracuje s evropskými umělci a Eben trio si našla na youtube. Specializují se nejen na komorní projekty, ale také „přivážejí“ do Číny hudebníky těch nejzvučnějších jmen. Ve stejnou dobu jako my měla své turné po Číně například i Vídeňská filharmonie.
Plánujete společně nějaké další projekty, třeba natočení CD? Mám pocit, že to v současné sestavě chybí… Plánovali jsme nahrávku u Supraphonu, ale bohužel se nesešly potřebné finance, takže to šlo „k ledu“. Třeba se stane zázrak a něco se brzy podaří. Na druhou stranu, v dnešní době stahování možná není CD nejnutnější věcí, stačí udělat dobrou nahrávku a tu umístit v digitální formě na internet. To mi zní vlastně malinko reálněji.
V repertoáru Eben tria se nachází klavírní trio Epizody e Canto Perpetuo od lotyšského autora Pēterise Vaskse. Jak se toto dílo hraje? Skladby Pēterise Vaskse se nehrají úplně lehce. Je to zajímavá expresivní hudba, do které je potřeba se dostat. Jde o dravý styl hraní s kontrastními meditativními plochami. Nicméně rozhodně je to velmi osobitý a jedinečný autor, který má v hudbě 20. a 21. století velmi důležité místo. Přestože jsem se setkala s posluchači, pro které dílo vyznívá příliš moderně, já osobně je vnímám spíše nadčasově než moderně. Konkrétně toto trio je psáno jako Hommage Oliviera Messiaena, a tím je to myslím jasně řečeno.
V souhře vše funguje na běžných principech? Víceméně ano, jen některá místa jsou psána způsobem, který zahrnuje například improvizaci či upřesňuje způsob hry smyčců a klavíru (druhy vibrata, úhozu, specifické akcenty, různé clustery atd.) Je škoda, že se u nás současná hudba cizích autorů hrává málo. Bývá to zajímavá a velmi užitečná škola interpretace.
Co si myslíte o sólové klavírní hře z not? Myslím si, že je to vysoce individuální záležitost, na kterou existuje spousta názorů a rozdílných úhlů pohledů. Ještě před pár lety jsem měla dojem, že noty mě v jistém směru na pódiu omezují. Později, když koncertů přibývalo, se můj pocit změnil a mám dojem, že noty na pultu jsou zcela v pořádku a nevadí mi. Je samozřejmě podstatné, aby byl člověk připraven tak, že na notový text není fixován, ale hraje ho téměř zpaměti, jen s pocitem jistého notového zázemí. U mě hodně záleží na tom, jestli je pro mě skladba zcela nová, hraji ji třeba úplně poprvé, nebo jestli jsem ji už někdy v minulosti studovala. Je zajímavé sledovat, jak se trend hry zpaměti poslední dobou mění. Mám na mysli obecně přístup posluchačů i interpretů k tomu, zda hraje umělec zpaměti nebo z not. Pokud jsem v publiku jako posluchač, je mi naprosto jedno, zda umělec noty má či nikoliv. Můj celkový dojem z koncertu závisí na úplně jiných aspektech. Ale setkávám se často s tím, že hru zpaměti hodně lidí v publiku obdivuje a je pro ně téměř nepochopitelná, až magická. Když jsem byla na festivalu v Americe, devadesát procent muzikantů před sebou noty mělo a nikdo se tomu příliš nedivil. Ostatně u smyčců či dechů se to bere jako běžná věc.
Uznejme ale, že hra zpaměti je (minimálně v Česku) mnoho let nastavený standard. To máte pravdu. Ale standardů je nastavených více, třeba že bychom měli hrát ve velké večerní, že se nesmí tleskat mezi větami, že vážná hudba je moc vážná… možná že nastává čas něco z toho pozměnit.
Novinkou posledních let je hra z tabletu. Už jste ji vyzkoušela? Zatím ne. Sice v souvislosti s obracením stránek nebo při nedostatečném osvětlení pódia se to zdá jako perfektní řešení, ale zároveň mě děsí představa, že budu při cvičení zírat x hodin denně do tabletu nebo že mi na pódiu tablet přestane fungovat. To se už prý také stalo. Uvidíme☺.
Jaký je váš postoj k hudební kritice? Přiznám se, že tomuto odvětví moc nefandím. A to hlavně z důvodu, že mám pocit, že stále více těch, co kritiky píší, nejsou lidé k této činnosti povolaní a fundovaní. Když se podíváme do historie, kritiky psaly osobnosti jako například Robert Schumann či Václav Holzknecht. V dnešní době se často setkáváte s recenzí od autorů, o jejichž hudební profilaci nic nevíte, a po přečtení článku se nemůžete ubránit dojmu osobní zainteresovanosti pro nebo proti interpretovi, poměrně časté jsou i faktické chyby nebo nepřesnosti v textech, chybí mi celkový nadhled. Dobře míněná kritika může pomoci a je jí myslím i třeba. Ale kvantita by neměla nahrazovat kvalitu.
Vloni jste měla možnost si vyzkoušet, jaké je to být na „druhé straně barikády”, kdy jste pro časopis Reflex dělala rozhovor s pianistou Lukášem Vondráčkem. Jaké to bylo? Ohromně zajímavé. Celé to vzniklo tak, že když Lukáš vyhrál Queen Elisabeth Competition v Bruselu, byl o něj obrovský mediální zájem, taktéž i u nás v Čechách. My se známe od dětství, a i když Lukáš nikdy v Česku dlouhodobě nežil a jeho kariéra je světová, tak vždy čas od času, když přijel, jsme se potkali u kafe a popovídali. Po tom, co přijel z Bruselu, si trošku postěžoval na to, že mnozí novináři chtějí rozhovory, ale nevědí nic o něm ani o hudbě vůbec. Tehdy nás napadlo udělat rozhovor, kdy na straně novináře bude někdo, kdo je k tématu i k jeho osobě zainteresován, zná Lukášovu povahu, rodinné prostředí a má zájem napsat něco opravdu osobního. Vznikl velmi otevřený rozhovor, ve kterém jsme se dotkli mnoha zajímavých, asi i citlivých témat a věcí, které nás oba zajímaly. Upřímně řečeno, ověřila jsem si, kolik práce může být s jedním rozhovorem tak, aby byl autentický a snad i kvalitní. Proto před vámi, dobrými novináři, smekám. Možná, že by tato platforma, kdy v osobě tazatele stojí člověk z branže, mohla být do budoucna dobrou cestou k osobitým článkům…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 2/2018 (koupit)
