Soudobá operní tvorba má v dnešní době nesčetně forem a těžko ji nějak definovat. Jedním z hlavních rysů jsou možná epické náměty a s tím související velké množství textu. V mnoha případech se pak jedná o jeho zhudebnění, nikoliv o jeho dotvoření, či dopovězení skrze hudbu. Soudobá opera dnes může být v podstatě cokoliv. A je dobře, že právě festival NODO nabízí ve své dramaturgii její rozmanité formy, vývoj a možnosti. Vybízí k zamyšlení nad tím, co je ještě opera a jak má vypadat. Sehnat na podobný projekt peníze není jednoduché. Naštěstí Město Ostrava, Ministerstvo kultury a řada dalších soukromých i veřejných sponzorů považuje podporu soudobého umění za důležitou a to je dobře. Festival, podobně jako Ostravské dny (skladatelské kurzy) se kterými se každý druhý rok střídá, je rozkročen mezi Ostravou a New Yorkem, kde jeho hlavní organizátoři – Petr Kotík a Renáta Spisarová žijí.
György Ligeti a jeho Aventures & Nouvelles Aventures (1962/1965) zahájily letošní přehlídku. Třicetiminutové dílko pro tři zpěváky a komorní orchestr nepracuje s textem, pouze s jakýmisi shluky hlásek, kdy řeč, komunikace, emoce jsou vyjádřeny pouze intonačně, nikoliv slovy. Nástroje jsou pojednány tak, že hlásky doplňují nebo zvýrazňují a podtrhují tak tuto fonetickou kompozici. Dada kousek zdůrazněný jednoduchým kostýmem – frakem, ve kterém zpěváci vypadali trochu komicky jako tučňáci a vynikající, stylizovaná režie Kathariny Schmitt založená na mimice, gestikulaci, trochu jako v němém filmu, daly provedení vtip a nadhled.
Druhým opusem zahajovacího večera byla zbrusu nová opera William William (2016) Petra Kotíka. Autor vyšel z objednávky Národního divadla moravskoslezského s tím, že měl při výběru tématu zohlednit Shakespearovské výročí. Žánrově jde o jakousi taneční operu spojující instrumentální hudbu (dva houslisty) s pěti tanečníky, vypravěčkou a třemi zpěváky. Textově vychází z Timona Athénského Williama Shakespeara, citací Pabla Picassa a autobiografického textu Natalie Babel, dcery Isaaka Babela. Herečka vypráví příběh Natalie Babel, zpěváci pak text Shakespearův. Strnulý a monotónní projev Miroslavy Georgievové, na kterém se asi podepsala nervozita, spojená s vazbou mluveného textu na hudbu, působil mnohdy pateticky. Zpěváci sedí, pohyb na scéně zajistilo pět tanečníků. Zpěváci a vypravěčka vystupují tedy spíše v roli instrumentalistů. Místy až chladná hudba se nikterak významově neváže k textu ani k emocionálně procítěnému tanci (choreografie Matilda Sakamoto). Jedna z možných nových forem hudebního divadla.
V úterý se představil íránský skladatel Idin Samimi Mofakham společně s polskou libretistkou a skladatelkou Martynou Koseckou. At The Waters of Lethe vznikla na objednávku festivalu a vychází z antické předlohy – Vergiliových textů. Kromě Léthé zde vystupují Carlo Gesualdo da Venosa, Alfred Schnittke, Robert Schumann a Edward Mordake, bizarní postava se dvěma obličeji. Nejedná se o náhodný výběr. Postavy jsou spojeny skrytými vazbami: poslední Schumannova opera byla založena na životě Carla Gesualda, Schnittke obdivoval Schumanna. Léthé, řeka zapomnění protéká podsvětím a vynáší rozsudek nad chováním těch, kdo k ní přijdou. Reprezentuje zde svět bohů. Stejnojmenná skladba existuje od téhož autora ve verzi pro dvě violoncella z roku 2013 a zpracovává rovněž „Bolesti v životě, na které nelze zapomenout“. Každý z charakterů má specifické chování a vystupuje v podstatě sám za sebe. Stejně tak hudební materiál každé z postav je odlišný. Opera s otevřeným koncem nám odpověď na otázku Proč? nedala. Idin Samimi má ráda mytologii a divadlo je pro něj specifická zkušenost. Role Léthé se ujala skladatelova sestra Alma Samimi. Spíše formálně tradičně napsané opeře chybělo dramatické pnutí, akce, sama hudba byla pozoruhodnější, než dění na scéně. Režie Eweliny Grzechnik byla statická, stejně jako staticky působící, zbytečně přeplněná scéna Marty Gradzky. Stylizace postav do jakýchsi bizarních příšer z hororu či panoptika provedení příliš nepomohla. Opera byla přehlcena textem což se neblaze projevilo na její srozumitelnosti a poselství a snížilo to i možnost porozumění, protože titulky se díky obrovskému množství textu, který šel mnohdy přes sebe, nedaly stíhat. Lépe by v tomto případě bylo méně slov, více symbolů, náznaku.
Zeptala jsem se při této příležitosti skladatele, jak vypadají studia kompozice v Íránu a jaká je vůbec pozice soudobé hudby? V Íránu existují dvě katedry kompozice, která je zde vyučována v postromantickém, brahmsovském duchu. Já jsem vystudoval v Arménii, kde se vyučuje soudobá hudba. V roce 2011 jsem se do Íránu vrátil a o rok později zde otevřel katedru kompozice pro soudobou hudbu v evropském duchu a společně se svou manželkou Martynou Koseckou jsme založili Spectro Center for New Music, které mimo jiné organizuje mezinárodní hudební festival soudobé hudby v Teheránu. Na něm se hraje i elektronická hudba a pořádáme v rámci něj i workshopy. Rádi bychom propojili oba světy – středoevropský a středovýchodní prostřednictvím výměny umělců, pořádáním dílen, dialogu kultur a mezi umělci. Do roku 2014 bylo něco podobného v Íránu možné jen neoficiálně, prakticky tajně.
Jak komponujete a do jaké míry je vaše hudba ovlivněna tradiční hudbou íránskou? Tradiční hudba se vyučuje v interpretační a improvizační rovině. Vychází z motivu, melodie a v mé hudbě je to vždy nějak přítomno. Nejde mi o to kopírovat Bouleze, ale vyjít z evropské moderny a současně i z vlastních kořenů, přijít s něčím novým, novými strukturami a harmonií.
O den později zazněla první opera Petra Cíglera, který v sobě ani jako skladatel nezapře vědce. Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu (2015/2016) vznikl na objednávku festivalu. Pracuje s velkým množstvím ve smyčkách se opakujícího a proměňujícího textu. Zápletkou příběhu je vztah mezi mužem, ženou a chřestýšem v jednom domě. Petr Cígler analyticky nahlížel a zkoumal různé situace a reakce při změnách prostředí a pohybu, subjekty a objekty zdvojoval nebo nechal stát samy za sebe. Stylizovaná režie a kostýmy Petra Oda Macháčka zasadila děj do šedesátých let. V titulu opery stojí táhlý pohyb, ale scéna i dění na ní bylo velmi statické, včetně pěvců. Petr Cígler rád kombinuje neobvyklé nástrojové barvy a extrémní rejstříky a staví je do zvukových kontrastů. Hlasy jsou syrrytmicky zdvojeny s nástroji.
V našem společném rozhovoru se skladatel přiznal, že chtěl všechny postavy zdvojit tak, aby se soustředily na interpretaci vokálních linií, aniž by se zároveň prezentovaly jako sólisté. „V takovémto přístupu mi šlo o zvýšení koncentrace zpěváků. Protože zpívají-li v unisono v mikrointervalově psaných melodiích, je to pro ně těžké. Když se pak tóny změní, dojde k záznějům, intonace se rozjede a to vyvolá napětí, novou barvu a tenzi. Zpěv tak srovnává psychologické aspekty interpretace zaměřené na maximální preciznost a dodržení melodie. Jakákoliv odchylka rytmická nebo melodická by byla ihned patrná. Hlasy píši unisono nebo syrrytmicky proto, že melodie probíhá v paralelním intervalu, např. třičtvrtětónu. Nerad škatulkuji. Někdo operu považuje za tvar, ve kterém se má hudba exponovat. U nás je velký podíl textu, což koresponduje se strukturou interpretů – čtyři zpěváci, čtyři herci, půl napůl muži a ženy.“ Svérázné převyprávění prvotního příběhu o hadu pokušiteli.
Ve druhé půli středečního večera uvedli organizátoři přehlídky operu No. 42 In the Alps britského autora Richarda Ayrese. Pohádkový příběh odehrávající se na vrcholcích Alp vnesl do Ostravských dnů kouzlo nevinnosti a čistoty v poetice němého filmu (text je promítán). Na první povrchní pohled slátanina všeho možného byla křehkou alegorií nevyhnutelnosti a nevyzpytatelnosti osudu na pozadí velkoryse orchestrované, překrásné, cituplné hudby, inspirující se klasiky německé hudby a okořeněné jemným britským humorem a alpským folklórem. Virtuózní partitura, zručnost, nádherná a bohatá instrumentace, cirkusová, pohádková hudba, ozvláštněná tanečními rytmy a instrumentářem tyrolské oblasti a zvířecími zvuky. Vše s mimořádným citem a smyslem pro jemný humor i drama. Velkou zásluhu na skvělém provedení měla především představitelka Dívky Lydia Brotherton, která se pro roli hodila nejen fyziognomicky, ale která dovedla zazpívat roztodivné zvířecí zvuky, čistou lyrickou kantilénu, jódlování nebo dramatický kontrast.
S Richardem Ayresem jsem měla možnost krátce si před provedením jeho opery popovídat.
Studoval jste u Mortona Feldmana. Jaké to bylo? Morton mi ukázal tajemství hudby, krásu harmonie a nástrojových barev. Jeho vliv na mě byl tak silný, že jsem se rozhodl věnovat hudbě natrvalo.
Zhudebnil jste už Petera Pana. No. 42 In the Alps je také svým způsobem pohádka. Máte je rád? Peter Pan je jiný. Týká se procesu dospívání, přebírání konvenčních rolí. In theAlps je o nemožnosti. Lidé se nenajdou, protože se dostanou do situace, ze které není úniku. Libreto je můj nápad, je to jakýsi mýtus, symbolická verze určité životní situace. Nemožnost lásky a osamění. Současně ale možnost komunikace na dálku, něco, co z nemožného udělá možné. Vyšel jsem z alpské lidové hudby a jódlování. Mimo to mám rád kombinace různých věcí. Náš život je přeci také komplexní a barevný.
Vyučujete kompozici. Jakým způsobem pracujete se studenty? Snažím se jim dát především zpětnou vazbu, ale rozhodnutí nechávám na nich. Snažím se jim pomoci, aby věděli, co a proč dělají. Vedu je, poradím jim, protože mnohdy neví, že dělají něco, co vlastně dělat nechtějí. Pro něco se nadchnou, ale z nějakého důvodu to nenásledují. Nezajímá mě styl. Rád vybírám a spojuji různorodé věci do kontextu, vyprávím příběh a na to není jen jeden způsob. Doufám, že až moji žáci dostudují, najdou něco, co budou dělat rádi. Měli by si uvědomit, zda to chtějí dělat a najít tak respekt k sobě.
Jaká je situace soudobé hudby v Holandsku, kde působíte? Populistická vláda sebrala podporu, škrtla rozpočet na soudobou hudbu a na orchestry. Hudba je už jen koníčkem socialistů. Zmizel experiment, protože věci si na sebe musí vydělat. Mně se naštěstí podařilo nějak se osvobodit od určitého systému a prakticky píši symfonické kusy a operu.
Chybí dnešní soudobé hudbě emoce a patří do ní? Hudba Briana Ferneyhougha nebo Arvo Pärta mě vždy přiměje k pláči.
Ačkoli byly obě středeční opery od sebe na hony vzdálené, přeci jen je dramaturgicky spojovalo téma vztahů muž-žena-zvířata.
Závěr přehlídky patřil opeře Oresteia (1965/1966, rev. 1969/1987/1989) Iannise Xenakise v režii Jiřího Nekvasila. Ta je jediným autorovým jevištním dílem, ke kterému se vracel a mnohokrát jej přepracovával a rozšiřoval. Xenakis přitom vyšel z klasického Aischylova dramatu, ale po svém, moderním jazykem a spojil tak tisíce let starou antickou tragédii se soudobou tvorbou. Zachován je sbor, resp. několik sborů a hlavní postava. Najdeme tu kromě moderního hudebního jazyka i inspiraci řeckou folklórní hudbou a byzantskou tradicí. Xenakis jako vystudovaný architekt je ve své hudbě objektivní, nepsychologizující. A v tomto duchu se odvíjela i režie díla, ve svém tvaru strohá a čistá. Mužský sbor v černém stylizovaný trochu jako ortodoxní řečtí mniši, ženský sbor byl sjednocen bleděmodrými šaty a do drdolu sčesanými vlasy. Dětský sbor byl oblečen v bílém. Jednoduchá, strohá černá scéna s několika schody vedoucími přes celé jeviště a jemná stylizace do antiky včetně projekce shora – řečtí bohové – byla dílem Davida Baziky. Prostor recenze nedovoluje zmínit všechny účinkující, nemohu ale opomenout vynikajícího německého barytonistu Holgera Falka, který je patrně jedním z mála zpěváků schopných uzpívat tento nesmírně náročný part. Xenakisova hudba má v sobě jistou archaičnost, přestože je vrcholně moderní ve své syrovosti, strohosti, zdůrazněné rozsáhlým bicím aparátem. Důstojné a krásné zakončení festivalu.
Na hudebním provedení všech oper se tradičně podílel soubor Ostravská banda pod taktovkou Petra Kotíka, Ondřeje Vrabce a Rolfa Gupty. Pořadatel festivalu – Ostravské centrum Nové hudby založené před šestnácti lety Petrem Kotíkem udělalo z Ostravy živé centrum soudobého umění. Využilo obrovského potenciálu místní industriální architektury a udělalo z ní město, kde to zkrátka tepe. Velkým přínosem NODO je nejen uvádění soudobé opery, ale především zadávání objednávek nových děl. A zato patří všem organizátorům, sponzorům a především Petru Kotíkovi velký dík. Protože jedině uvedená díla jsou živá díla, která reflektují současnost a zpětně reflektovaná současnost těchto děl ovlivňuje a vede publikum, nutí přemýšlet, zamýšlet se.
Letošní festival ukázal pestrou mozaiku různých operních stylů a možných (i nemožných?) směrů současné opery v mezinárodním měřítku. Soudobá opera zůstává otevřená novým výzvám, ať už v odosobněné formě, míchání a spojování žánrů, ve své původní formě dramatu podloženého hudbou, ve formě tance na operu, bez hranic a řádu, či jako groteska nebo recese. A že to jde i bez textu dokázal geniálně právě Ligeti. Angažovanost a nasazení Ostravské bandy zajistilo velkou návštěvnost. Na NODO je soudobé umění prezentováno na vysoké a vynikající úrovni. Se zápalem a chutí objevovat nové cesty, přístupy a hlavně umožňovat komponistům skládat a vidět svou práci živě, včetně zpětné vazby publika. A tento faktor je k nezaplacení (stejně jako pravděpodobně pořádání festivalu soudobé opery).
