Životní příběh Thomase Quasthoffa by vydal na román. Jednapadesátiletý německý barytonista, který bude jednou z pěveckých hvězd letošního Pražského jara, prošel takřka neuvěřitelnými životními peripetiemi.
Narodil se s tělesným postižením. Je jednou z nejznámějších obětí případu, který začátkem šedesátých let vyvolal pozdvižení v tehdejší Německé spolkové republice, ale i v dalších zemích. Řada nastávajících matek tehdy běžně užívala přípravek proti nevolnostem v těhotenství Contergan, který však nebyl – jak posléze vyplulo na povrch v trestním řízení – dostatečně pečlivě testován a způsoboval těžká poškození plodu. Přes pět tisíc dětí se narodilo znetvořených, z toho dva tisíce v Německu. Dozvuky jednoho z největších skandálů v dějinách farmaceutického průmyslu doléhají až do dneška.
Quasthoff se naučil vzdorovat osudu optimismem, sebeironií a silou vůle. Byl to skoro zázrak. Rodiče sice chtěli chlapce od počátku zapojit do normálního života a snažili se mu zajistit běžné vzdělání, naráželi však na nepochopení. Jedna škola za druhou ho odmítala přijmout, zbývala pouze zvláštní internátní škola. Z té si Thomas odnesl děsivé zážitky, když byl spolu s dalšími postiženými dětmi vydán na pospas učitelce se sadistickými sklony. Rodiče ho nakonec vysvobodili, ale vyrovnávat se s nočními můrami a odstupem vrstevníků musel nadále. Otec mu našel učitele zpěvu a Thomas se upnul k hudbě. Stále to však neměl jednoduché. Jedna konzervatoř ho například odmítla, protože nemohl hrát na klavír. Nehodlal být zavrhován, ale ani litován. Chtěl se prosadit jako rovnocenný partner a konkurent dalších pěvců, s nimiž by byl normálně poměřován. Roku 1988 zvítězil v soutěži ARD, a třebaže z hlediska profesionální pěvecké kariéry ještě zdaleka vyhráno neměl, dokázal na sebe upozornit. Tvrdým úsilím nakonec dosáhl svého cíle. Nejenže se dokázal zpěvem uživit, ale stal se jedním z nejvýznamnějších barytonistů současnosti.
V jeho repertoáru převažují písně a koncertní opusy, ale vytvořil i operní role – Dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi a Amfortase ve Wagnerovu Parsifalovi, kterého ztvárnil ve Vídeňské státní opeře. V letech 1996 až 2004 byl profesorem zpěvu v Detmoldu, v současnosti učí na Vysoké hudební škole Hannse Eislera v Berlíně. Čtyřnásobný držitel ceny Grammy, který má smlouvu se společností Deutsche Grammophon, popsal svůj život v autobiografické knize Die Stimme (Hlas), která vyšla roku 2004. Své zkušenosti využívá ve prospěch handicapovaných spoluobčanů. Před koncertem na Pražském jaru, při němž ho na klavír doprovodí Charles Spencer, poskytl Thomas Quasthoff HARMONII telefonický rozhovor. V duchu své jazzové desky – Tell It Like It Is – říká, jaké to je.
Kromě písní Gustava Mahlera a Richarda Strausse jste si pro pražskojarní recitál připravil i balady Carla Loeweho. Tento autor stojí trochu ve stínu slavných německých romantiků. Je to spravedlivé? Loewe byl něco jako učitel a vzor. Bez něj by Schubert a Schumann nebyli více či méně myslitelní. Jeho balady považuji za velkolepou hudbu. Byl to velmi dobrý skladatel, ovšem Schubert byl génius. Když si vezmete třeba Krále duchů od Loeweho, tak to jistě vůbec není špatný kus, ale Král duchů od Schuberta, ten je prostě geniální.
Odráží se v Loeweho písních i skutečnost, že byl sám zpěvákem – tenoristou? Jeho písně jsou skutečně velmi „pěvecky“ napsány, ale to platí vlastně i pro Schuberta a Schumanna. Jsou velmi kantabilní, ale zpěvák v nich může a musí hodně předvést, díky nejrůznějším „rolím“, které v těchto písních musí „hrát“. Je to velká výzva.
Když se řekne německá píseň, vybaví se asi mnoha posluchačům Dietrich Fischer-Dieskau. Je pro německého barytonistu snadné vymanit se z vlivu jeho silné osobnosti? Nemusím se od něj osvobozovat, protože jsem nikdy nebyl jeho dědicem. Možná to zní arogantně, ale nemyslím to tak. Chci jen říct, že každý zpěvák si musí najít svůj vlastní styl. Ostatně šedesát procent z těch zpěváků, kteří s Fischerem-Dieskauem pracovali, zní podobně jako on. Jenže já nechci poslouchat žádného malého Fischera-Dieskau a sám nechci být žádným malým Fischerem-Dieskauem, chci být sám sebou. Neznamená to, že bych ho neuznával, ale myslím, že vše a každý má svůj čas.
Jak se změnila situace v porovnání s dobou, v níž začínal Fischer-Dieskau? Neexistuje dnes zpěvák, který by to měl tak lehké, jako to měl po válce on. Německo bylo tehdy zničené a Fischer-Dieskau byl ojedinělým zjevením. Navíc se zrodila televize, nahrávací průmysl byl na vzestupu. V tomto směru to dnešní zpěváci mají složitější. Je třeba hledat nové cesty, například mluvit s publikem, a ne pouze stát někde nahoře na pódiu jako pomník se vztyčeným ukazováčkem a dávat najevo, že divákům ukážu, jak se zpívá píseň. Musíte také zprostředkovat pocit, že vás to tam nahoře baví. A tímto směrem se chci ubírat.
V mládí jste prošel různými profesemi. Hledal jste své životní naplnění? Ne. To bylo tak. Když jsem po maturitě chtěl studovat zpěv, tak mi bylo řečeno, že musím hrát na další nástroj, což ale s mým postižením nešlo. Takže jsem hledal nějakou jistotu a začal jsem studovat práva. Přiznávám ale, že jsem toto studium nebral vážně. Za poslání jsem vždy považoval uměleckou dráhu a to se mi naštěstí splnilo.
Jeden čas jste pracoval i jako rozhlasový moderátor. Pomohla vám později tato zkušenost v pěveckém přednesu? Slova jsou pro mne mimořádně důležitá. To myslím zjistíte, když si poslechnete mé desky nebo když mne zažijete na koncertě. Jsou kolegové, třeba i Matthias Goerne, kteří daleko víc než já zpívají legato, což je jistě krásné, ale pro mne je slovo přinejmenším stejně tak důležité jako legato. Vždyť k čemu je krásný zpěv, když mu člověk nerozumí?
Kromě koncertní činnosti se už dlouhá léta věnujete i pedagogické práci. Poznáte talent na první poslech? Ano, když někdo přijde do místnosti, hned vím, jestli má předpoklad k tomu, aby profesionálně zpíval. S přibývajícím věkem se totiž vyvine jakýsi šestý smysl, který člověku napovídá.
Co musí zpěvák předvést, abyste si řekl: to je ono, tohle je talent? Pouhý hlas nestačí. Musí z něj i něco vyzařovat, musí mít inteligenci, to vše přirozeně ve spojení s hlasovým nadáním, krásou materiálu. Musí být ovšem také připraven zpívat ošklivě, pokud to interpretace vyžaduje. Jen tak bude zpěvák nejen zpěvákem, ale udělá i mezinárodní kariéru.
Nakolik je pro zpěváka důležitá inteligence? Odpovím vám příkladem z vaší země. Z Brna pochází jedna z nejlepších mezzosopranistek současnosti, Magdalena Kožená. A to, jak ona přistupuje ke zpěvu, to není jen krása, to je inteligence, osobní kouzlo, vyzařování charismatu. A to z ní dělá velkou umělkyni. Mimoto je přirozeně i krásná žena.
Existuje nějaká univerzální metoda, s níž by zpěvák mohl zpívat německý i italský repertoár? Záleží na hlase. Například můj hlas není vyloženě vhodný pro italskou hudbu. I když jsem, pravda, italskou hudbu také zpíval, třeba koncertně Rigoletta nebo krále Filipa.
Jak vám v profesi pedagoga pomáhá skutečnost, že jste sám aktivním zpěvákem? Mohu studentům mnohem lépe vysvětlit, co je zapotřebí, aby byli úspěšní. A tím vůbec nemám na mysli nějakou obrovskou kariéru, ale aby prostě zvládli techniku a své dispozice a mohli se zpěvem živit. A protože svou profesi aktivně provozuji, tak vím, jak je obtížná.
Považujete se za přísného učitele? Otázka je, co to vlastně znamená být přísný. Mám přirozeně své nároky. Pokud pedagog jen chválí, tak nic nenaučí. To je jako kdyby člověk pořád jedl dort se sladkým krémem. Po čase už by pořádně nevěděl, jak vlastně chutná. Musím být tedy schopen svým studentům jasně a čestně říct, na jaké úrovni se nacházejí. Takže na jednu stranu se s nimi hodně směji, ale také od nich hodně vyžaduji. Ovšem náročný jsem i k sobě. I od sebe vyžaduji sto procent, nikoli čtyřicet.
S jakými očekáváními k vám mladí lidé přicházejí? Musíte je vyvádět z iluzí? Jak už jsem řekl, pěvecká profese je velmi obtížná. Život mimo univerzitu je mnohem těžší než na univerzitě. A když nejsou vize, když není fantazie, tak to pak je problém. Ale člověk musí ke studentům přistupovat způsobem, pro něž je v angličtině výstižné slovo „encourage“. Mým úkolem je studentům ukázat, jak báječnou profesi si vybrali.
Loni jste v Berlíně založil novou soutěž, věnovanou písňové interpretaci. Co vás k tomu přimělo? Chci motivovat mladé lidi, aby se zabývali písní, a vždy na pět dní přitáhnout pozornost k tomuto žánru. Loňský první ročník byl úspěšný, hlásí se nám uchazeči z celého světa.
Příznivce klasiky jste možná překvapil svými jazzovými alby. Nedávno vyšlo druhé. Je to pro vás nová výzva? Hlavně mi to dělá ohromnou radost. Je to zábava. Člověk by měl vyzkoušet různé věci – ale to je pouze můj názor. Podnikli jsme i turné, které mne ohromně bavilo. Hodně mi pomáhal i můj bratr, který bohužel loni v listopadu zemřel. Byl vždy mým velkým vzorem, a to přesto, že poslouchal trochu jinou hudbu, třeba Pink Floyd. Já jsem přitom nikdy nebyl rocker, spíše mne přitahoval jazz a soul.
Musel jste zapomenout na klasickou techniku? Ano, jazz je úplně jiné zpívání, i když zcela vypnout přirozeně nemohu, protože je to stále můj hlas. Ale je to jiné, člověk má víc volnosti a improvizačních možností. Musel jsem si také zvyknout zpívat na mikrofon, což je také velký rozdíl oproti klasické hudbě.
Od loňska jste jednou z nejznámějších tváří křesťanské humanitární organizace Christoffel-Blindenmission, která se snaží ulehčovat život nevidomým, ale i jinak postiženým lidem v rozvojovém světě. Jakým způsobem se pro ni angažujete? Chtěl bych svou uměleckou aktivitou přispět k tomu, aby se veřejnost v Německu i v dalších zemích, které navštěvuji, obeznámila s cíli této organizace a začala je citlivě vnímat. Vím, že například nevidomé děti v Africe to mají velmi obtížné. Hodně se snažím vystupovat ve prospěch postižených doma i ve světě, pořádám třeba benefiční koncerty. Pokládám totiž za důležité, abych vrátil část toho, co jsem od života dostal.
Diskografie Thomase Quasthoffa (výběr):
Tell it like it is. Jazzové album (2010)
J.S.Bach: Matthäus-Passion. Gewandhausorchester Leipzig, dirigent Riccardo Chailly (2010)
Joseph Haydn – Italian Arias. Freiburger Barockorchester, Gottfried von der Goltz (2008)
Watch What Happens. Jazzové album (2007)
Johannes Brahms: Německé Requiem. Dirigent Simon Rattle, Berlínští filharmonikové (2007)
Betrachte, meine Seele. Duchovní árie (2006)
The Voice. Skladby Bacha, Brahmse, Liszta, Loeweho, Lortzinga, Mahlera, Mendelssohna, Schuberta, Schumanna, Strausse, Wagnera, Webera (2006)
Franz Schubert: Winterreise. Klavír – Daniel Barenboim (2005)
Franz Schubert: Die schöne Müllerin. Klavír – Justus Zeyen (2005)
Arnold Schönberg: Gurrelieder. Živý záznam koncertu Berlínské filharmonie, dirigent Simon Rattle (2002)
Johannes Brahms, Franz Liszt: Lieder. Klavír – Justus Zeyen (2000)
Gustav Mahler: Des Knaben Wunderhorn. Anne Sofie von Otter, Berlínská filharmonie, Claudio Abbado (1999)
Antonín Dvořák: Stabat mater. Oregon Bach Festival Orchestra, dirigent Helmuth Rilling (1997)
