Tigran Hamasyan se vrací do Česka, na Jazzfestu Brno představí 24. března svou „dekonstrukci“ jazzových standardů, které mnozí považují za nedotknutelné. Progresivní metal, chuť objevovat arménské kořeny, ale i odvaha improvizovat na standardy, které si rádi poslechnou i nejnáročnější jazzoví posluchači. Pianista Tigran Hamasyan disponuje tak vysokou dávkou zdravého sebevědomí a cílevědomosti, že by mu to mohli mnozí závidět. Z následujícího rozhovoru, kde jsme probrali vše zmíněné, jistě poznáte, že je však na místě i pokora, a hlavně vřelost táty od rodiny. Zavolali jsme si totiž těsně před vánočními svátky. Tigran měl zpoždění, protože se stará o nachlazenou maminku a v pozadí bylo často slyšet početné potomstvo, ale hrdě hlásí, že obě jeho děti velice dobře reagují na hudbu. Dvouletý syn již má dokonce své oblíbené skladby od Milese Davise a Johna Coltranea, ale i Queen nebo Led Zeppelin.
Jaké jsou vaše plány na následující dny a týdny, než vyrazíte na evropské turné? Budu teď mít konečně více času na rodinu. V lednu jsem měl jeden koncert v Srbsku, ale jinak jsem doma, a pokud se věnuji hudbě, tak pouze občas cvičím. V posledních dvou dnech jsem ale pracoval na několika kompozicích. Některé sekvence jsem měl nahrané a uložené už nějakou dobu. Věci, které by se daly přirovnat k desce The Call Within z roku 2020, případně Shadow Theater z roku 2013. Nové věci jsou trochu rockovější. Svým způsobem navazuji na stejný formát, ale prvotní nápady neustále rozvíjím a upravuji je. Následně je zase posouvám dál po aranžérské a improvizační stránce. Tomu jsem se dost věnoval v posledních dnech, ale celkově v poslední době nebylo moc času skládat. Předloni, když se mi narodila dcera, jsem pro změnu dokončil sonátu pro violoncello. Bylo to prakticky týden potom, co se narodila, a nebylo to snadné jak osobně, tak i autorsky, protože nejsem skladatel klasické hudby. Nicméně mě to hodně bavilo, a proto jsem uvažoval, že bych připravil pokračování, ať už pro violoncello nebo housle. Stejně tak se mi za poslední rok honila v hlavě hromada jiných nápadů. Do toho samozřejmě neustále cvičím. Hlavně se snažím najít čas procvičovat standardy, což je velice užitečný způsob, jak se rozvíjet.
Dostat se více ke standardům mi v minulosti hodně pomohla výběrovka Blue Note Re:imagined a několik jsem jich objevil i díky vaší nejnovější desce. Jaká byla vaše motivace vrátit se ke standardům, ke kterým jste měl přístup hlavně během dětství a studia? Základem je má odvěká láska k improvizaci. Už i jako dítě jsem vymýšlel své interpretace třeba rockových skladeb. To mě vždy děsně bavilo. Když nad tím teď přemýšlím, tahle záliba mě přivedla k jazzu. Pokud jde o nejnovější album, tak bych to asi popsal tak, že je vždy pořádnou výzvou hrát standardy. Mohl jsem to udělat mnohem dřív a prostě je nějak zahrát, ale až nyní jsem pocítil obrovskou chuť nápady rozvíjet a upravovat aranže pro tyto nádherné melodie. Mám pocit, že mi ten zdravý drive chyběl, přestože jsem na standardy mnohdy improvizoval. Základem bylo promítnout do těchto melodií můj svět. Dopadlo to tak, že mám nahraných i několik dalších věcí, které se na desku nedostaly. Rád bych i to brzo vydal. Klíčové je pro mě k těmto osvědčeným melodiím přistoupit tak, jak to dělám v případě arménské lidové hudby. Zároveň jsem si vědom toho, že někteří posluchači preferují „čistotu“. Berou to jako svatokrádež, když se šáhne na standardy. Navíc, pokud nejsou ihned k rozeznání od originálu. Já to ale beru tak, že je to jen otázkou toho, kolik tomu sám posluchač věnuje. Mým cílem není podstatu vymazat a narvat tam místo toho kupu cool zvuků. Já se pídím po každém detailu, textech a podstatě skladby, abych pochopil náladu dané nádherné melodie a vyjádřil to, jak zasáhla přímo mě. Stejně tak se zamýšlím, jak bych k té melodii přistoupil, pokud bych ji sám psal od píky. Ale určitě se nevyhnu tomu, že se najdou lidé, kteří preferují tradičnější přístup. Pro mě to každopádně nemá smysl, protože takhle už k tomu přistoupili mnozí jiní a zároveň na velice dobré úrovni.
Jak se vám podařilo získat řadu zajímavých spoluhráčů typu Joshua Redman, Mark Turner nebo Ambrose Akinmusire? Jsem za to velice vděčný a velkým štěstím bylo hlavně to, že byli dostupní. Vše jsme nahráli během lockdownu a paradoxní výhodou bylo to, že byli doma a měli více času. Desku jsem natáčel v Los Angeles, kde Mark Turner žije. Upozornil mě na to Mark Guiliana, který mi na něj dal kontakt. Markovi jsem nabídl spolupráci následující týden a obratem vše potvrdil. Nahrávání proběhlo velice snadno, a hlavně přirozeně. Pokud bych tyto hosty zařizoval v dnešní době, zabralo by to rok nebo dva. Stejně tak jsem moc dobře věděl, koho si tam zvu, protože jejich práci sleduji celé roky. Jsou to muzikanti, se kterými mám nějakou vazbu. Výjimkou je pouze Mark, se kterým jsem si už dlouho chtěl zahrát, protože jsem hrál s jeho kolegy. Věděl jsem, že k tomu prostě jednou dojde a jsem rád, že to bylo takto spontánní. S Ambrosem jsem už odehrál pár koncertů. Nějaké dva roky zpátky jsem uspořádal pár sólových koncertů a jeho jsem si přizval jako hosta. Velice dobře jsme si sedli, a když nad tím tak uvažuju, k nějaké spolupráci došlo i dřív na univerzitě v Los Angeles, kde jsme jamovali. S Joshuou jsme v minulosti jamovali ještě déle a v průběhu let byli často v kontaktu. Bylo mi tehdy nějakých šestnáct, sedmnáct a byl tak zlatý, že mě vždy přidal na seznam hostů na svých koncertech (smích). Kromě toho jsme byli dlouho pod stejným vydavatelstvím. Ke všem mám značný vztah osobně, ale stejně tak hudebně, protože mají osobitý zvuk a přístup, což vše přesně zapadalo do mé vize.
Jak moc byli zapojeni kreativně a byli pro vás i zdrojem rad, díky svému původu, jak vhodně pochopit americké standardy? Pokud vysloveně nejste ve fázi produkce, tenhle druh interakce tam moc neprobíhá. Pokud by tam proběhla, třeba i dobře míněná rada nebo doporučení, bralo by se to jako vstupování do něčí autorské zóny. Nicméně, pouhé sledování jejich reakcí a způsob, jakým pak hráli, mi jasně ukázalo, jak to vnímají a jaké byly jejich spontánní nápady nebo doporučení. Nicméně pouze hudebně. Skladba I Should Care, kde hostuje Ambrose, je záznamem prvního a posledního pokusu, který vznikl. Den předem jsme si vše nacvičili. Následně jsme začali hrát a pak jsme si řekli: „Víc nepotřebujeme. Nic lepšího už jednoduše nenahrajeme.“ Vznikla tam mezi námi obrovská důvěra. Pokud jde o výběr partů s Joshuou nebo Markem, tak tam bylo k dispozici záznamů o něco víc. V klidu jsme si pak sedli, vše si poslechli, probrali a vybrali ty, které se dostaly na desku. Ve finále nejde o to, jak dokonale zní vaše sóla. Nejdůležitější je zvuk celku, stojícího na správné souhře všech partů, třeba, i kdyby sólo nebylo nejčistší.
Když jsem procházel vaši diskografii, tak mě potěšilo, že se prakticky neomezujete žánrově. Před dvěma lety jsem narazil na vaši spolupráci s kytaristou Tosinem Abasim, kapelníkem moderní progresivně metalové formace Animals As Leaders. Jak k této spolupráci, která spojuje dva mnohdy vzdálené žánry, došlo? Jsou i další kapely typu švédských Meshuggah, kde je polyrytmika a improvizace jedním z vašich zdrojů inspirace? Poslouchám velké spektrum hudby od klasiky, přes elektroniku, až po folk. Tam si toho najdu o něco víc než ve světě metalu, ale i tak ho mám moc rád. Nicméně, nedokážu si představit, že bych byl metalovým muzikantem a limitoval se jako posluchač jediným žánrem. Já ke svému fungování potřebuji obrovské spektrum. Když dojde na metal, tak mám moc rád hutné melodie, dunivé rytmy a pořádné riffy. Miluju to! Švédské Meshuggah mám opravdu velmi rád, stejně tak Tool nebo Car Bomb, které poslouchám v poslední době fakt hodně. Vůbec ale nejsem vzorový metalista, který by si pravidelně kupoval desky svých oblíbenců. Často to vypadá tak, že si poslechnu nějaké album a pak jdu zase někam úplně jinam. Pokud jde o Tosina Abasiho, tak si myslím, že mě zmínil v nějakém rozhovoru. Do té doby jsem o něm nevěděl. Upozornili mě na to mí známí a fanoušci na sociálních sítích. Bylo to samozřejmě velice milé, když jsem si uvědomil, jakou má pozici v rámci progresivní metalové scény. Zašel jsem si na ně naživo a potom jsme si popovídali v zákulisí. Domluvili jsme se, že zkusíme nějakou spolupráci vymyslet, a protože jsem zrovna pracoval na albu The Call Within, kde bylo několik pasáží pro hosty, nabídl jsem mu účast na desce. S radostí pozvánku přijal a velice rychle dodal své party.
Blížíme se ke konci, a proto by mě zajímaly vaše vzpomínky na Česko. V březnu dorazíte do Brna, a to už bude vaše několikátá návštěva u nás. V Praze jsem hrál naposledy v Koncertním sále Pražské konzervatoře a na takový koncert se nezapomíná, i kvůli energii publika. Ty prostory si pamatuji jen matně, ale vím, že se tam vešlo nějakých tři sta nebo čtyři sta lidí a bylo to úžasné. Tato zastávka vyčnívá z celého turné. Celkově z oblasti východní a střední Evropy máme moc příjemné zážitky, protože je v těchto zemích cítit opravdové fanouškovství.
[block background=“#e5e5e5″]Arménský pianista Tigran Hamasyan si v mládí přál stát se thrash metalovým muzikantem. Z domova měl ale kromě rockových legend přístup i k jazzu, zároveň díky velice podporujícím rodičům mohl kontinuálně rozvíjet své nadání v uměleckém světě. Dost často se proto stěhovali a po arménské metropoli Jerevanu, kde studoval jazz a klasickou hudbu, se v šestnácti přesunul s rodinou do Los Angeles, kde ve studiích navázal na University of Southern California. Už ve velice raném věku vystupoval na festivalech a je také držitelem ocenění, jako soutěží Montreux Jazz Festivalu v roce 2003 nebo Thelonious Monk Jazz Piano v roce 2006. Na kontě má aktuálně deset alb, včetně několika zajímavých hostování, kde doplnil špičkové hráče typu norského trumpetisty Arve Henriksena nebo švédského basisty Larse Danielssona. Již od prvních alb se v jeho tvorbě projevovala slabost pro progresivní metal, ale především dlouholeté studium lidové hudby své domoviny, kterou propojuje s jazzem ve formě improvizací. Jeho nejnovějším počinem je desáté album StandArt, kde po svém přepracoval americké standardy z první poloviny dvacátého století.[/block]
