Být potomkem a členkou tak významné rodiny, jakou jsou Rothschildové, to je nejen zavazující, ale dokonce tíživé. Paní Charlotte de Rothschild si navíc zvolila obtížný obor působení, sólový zpěv, jenž podléhá mimořádně přísnému posuzování hudebníků a kritiků i zasvěceného obecenstva. K pochopení spoutávající závažnosti rodu je zajímavé nahlédnout do stromu jeho minulosti. Charlotte de Rothschild o něm hovoří s pokornou úctou.
Jméno rodiny Rothschildů, úspěšných průmyslníků a bankéřů, kteří se posléze stali nejvlivnější finanční skupinou světa s vlivem na řadu bank, pojišťoven a průmyslových koncernů, zachycuje v dokladech a památkách obsáhlý archiv rodu. Prozrazuje i četné osobní vztahy jeho příslušníků s významnými osobnostmi, vědci a umělci po celá dvě staletí. Jedna jeho větev klanu má své vztahy k Čechách, k ostravským Vítkovicím, kde Salomon Rothschild započal budování hutních podniků na svou dobu nebývalého rozsahu a úspěšnosti.
Cítíte dodnes sounáležitost s praprapředky a vědomí proslulosti dané zakladatelem rodinné slávy, frankfurtským finančníkem Amschelem Meyerem Rothschildem (1773-1855)?
Samozřejmě, a často se k rodinné historii vracím. To podstatné začalo až počátkem 19. století. Když dospěl Napoleon při svém tažení Evropou do Frankfurtu, Meyer Amschel tehdy uschoval pod podlahou svého domu Grnes Schield v Judengasse kurfiřtovy finance, a tím jeho majetek před tlupami Napoleonových vojsk uchránil. Z vděčnosti mu kurfiřt věnoval finanční odměnu, díky níž mohl opustit ghetto a začít svobodně obchodovat a později rozvíjet finanční transakce. Meyer Amschel, tehdy už obchodník a bankéř, přišel za Napoleona, už jako císaře, roku 1809 do Prahy. Byl tehdy korunním agentem rakouského císaře a dvorním agentem Viléma IX., lankrabího hesenského knížectví. Vilém, donucený Napoleonem opustit svá panství, se uchýlil r. 1808 na pozvání císaře Františka II. do Prahy a usadil se v Lichtenštejnském paláci, který posléze zakoupil. Ve službách lankrabího a v péči o jeho finance pokračoval syn Amschel, který byl po válce původcem vydání dluhopisů na obnovu císařství. Svých pět synů vyslal Meyer Amschel do pěti největších evropských velkoměst, kde založili pět větví této dynastie. Z nich francouzská a anglická jsou živé dodnes. Z té anglické pochází moje rodina.
Ve dvacátých letech 18. století už řídilo pět synů Meyera Amschela obchody ve všech velkých Evropských městech. Tehdy se Rothschildové zapojili do budování železnic a založili Rakouskou obchodní a živnostenskou úvěrovou banku, jež vytvořila největší bankovní síť Evropy. Shodou okolností se v té době objevila myšlenka vozit uhlí z ostravské uhelné pánve a sůl z Wieliczky do Vídně a to bylo důvodem začít se stavbou železnice. Zrodila se proto společnost pro získání kapitálu a poptávka po akciích mnohonásobně převýšila předpoklad. Už roku 1839 se rozjely z Brna do Vídně první vlaky. Ocel pro železniční síť z Vítkovic měla otevřenou cestu. Jeden z pětice sourozenců, Salomon, odkoupil roku 1843 Vítkovice za jeden a půl milionu zlatých a zajistil si i povolení k těžbě uhlí a železné rudy ve velké části Slezska. Za něj a jeho nástupců pak Vítkovice patřily k největším železárnám v Evropě a z vesnice Vítkovic se postupně stalo průmyslové město. Další historie rodu a jeho aktivit v Čechách je už známa.
Historie rodu Rothschildů je protkána významnými jmény nejen z oblasti obchodu a financí. Váže se k ní také několik osobností uměleckého světa. Byli vaši rodiče hudebně založeni?
Ne. Matka, velice krásná rakouská šlechtična, skutečná lady, neměla vůbec hudební sluch. Když slyšela nějakou melodii, zpívala si ji, ale, úplně jinak. Hudbu ale milovala. Otec miloval vojenskou hudbu, všechnu hlasitou hudbu, Wagnera, ne však klasiku. Bratr-dvojče má za ženu velmi dobrou houslistku a můj strýc Lieu pěstuje amatérský zpěv. Byl dokonce předsedou Royal College of Music v Londýně, English Chamber Orchestra a členem rady Royal Opera House. Dnes je na odpočinku, ale zůstal velkým podporovatelem hudby. S ním jsem poznala mnoho významných hudebníků. Moje hudební zaměření se přeneslo přes generace, od vzdálených předků.
Kdo tedy byl tím, kdo vás inspiroval k hudbě?
Nikdo. Jako velmi malé děvče jsem zpívala a tančila a chtěla jsem být baletkou. Rodiče to ovšem moudře zamítli. Na střední škole se naskytla možnost učit se zpívat a tak jsem se dala touto cestou. Když mi bylo patnáct, rozhodovalo se, co dál. Matka se mě ptala, zda chci studovat hudbu, a já samozřejmě řekla: ano. V sedmnácti mě tedy vypravili do salcburského Mozartea k prof. Liselotte Egger. Rodiče zprvu mysleli, že se jen tak podívám do světa a krátce se obeznámím s hudebním životem Rakouska a pak Švýcarska, jenže můj pobyt v Salcburku se po měsících stále prodlužoval. Naštěstí s tím souhlasili. Po třech letech jsem se vrátila do Anglie a studovala dál na londýnské Royal College of Music u prof. Ruth Packer. Dívky mé společenské vrstvy se tehdy nemusely nutně zabývat profesionální kariérou a to měla nejspíš být i moje cesta. Rodiče ve mně vychovávali mladou dámu a počítali s tím, že se prostě rozumně provdám. Skutečně jsem se provdala a žijeme dnes s mým mužem zčásti v Londýně, zčásti na venkově, v Humpshere. Hudbou jsem se ale ani po sňatku nepřestala zabývat.
Proč jste se vlastně orientovala na studium v Salcburku, a ne třebas na Paříž nebo Řím?
Chtěla jsem původně jet do Říma, ale tehdy kolem roku 1973 tam vládlo nebezpečné teroristické prostředí zvané Černé září, a tak se otec proti té cestě postavil. Matka byla původem Rakušanka, a tak i jí byl Salcburk bližší. Skončila jsem studium zpěvu ve třiadvaceti, a protože jsem to s hudbou myslela vážně, chystala jsem se zahájit pěveckou kariéru. Dokonce jsem krátce zpívala na operní scéně v Clynborne. Na závěr studia jsem vystoupila na velkém koncertě v Londýně. O tři dny později má matka zemřela. Starší sestra byla v té době vdaná a nemohla se starat o otce, a tak jsem přerušila operní dráhu a tři roky jsem nezpívala. Pak se ale otec znovu oženil a já jsem se ke zpěvu vrátila. Začala jsem se orientovat na písňové cykly a oratoria. Ještě někdy v sedmnácti jsem nic netušila o historii svého rodu. Když jsem pak pochopila, že nesu tak známé jméno, a chtěla přitom dělat ojedinělou kariéru, bylo jasné, že nesmím být dobrá, ale lepší, než všichni ostatní. Každý vás posuzuje skrze zvuk toho jména a nesmí si myslet, že zpěv je vaším hobby, ale musí hned napoprvé vědět, že je to vážně braná profese. Rodiče mě vždycky vedli k tomu, že nemohu svou profesi dělat jen dobře, ale velmi dobře. Od té doby jsem pak už vždycky cítila v zádech tu tíhu svého rodu.
Zdá se, jako by vaše kroky byly vedeny osudovými rozhodnutími. Věříte v osud?
Zcela jistě a stále se o tom přesvědčuji. Nikdo přede mnou v minulém století nesledoval hudební odkaz mého rodu. Až jednoho večera jsem seděla doma a poslouchala rozhlasové vysílání. Najednou zazněla pozoruhodnou píseň a po ní odhlášení: Motýli od Mathilde von Rothschild! Ač jsem už pět let zpívala, nikdo mi nikdy neřekl, že v našem rodě byl nějaký muzikant. Zalistovala jsem v programu BBC a přečetla si, že šlo o žačku Fryderyka Chopina. Zjistila jsem, že Chopin skutečně učil jako mladou dívku Mathildu, přesněji Hannah Mathildu Rothschild (1842-1924), provdanou později za vlastního bratrance, Anselmova syna. Spojila jsem se hned s mými sestřenicemi a Miriam mi prozradila, že má doma nějaké Mathildiny skladby. Poslala mi jejích Dvanáct písní. Tehdy začala moje badatelská činnost.
Takže osud?
Ano a hned dvakrát. Během krátké doby jsem byla dotázána, zda bych nechtěla uspořádat koncert v Rothshilde-House v Gunnersbury blízko Londýna. Souhlasila jsem a nabídla program ze skladeb se vztahem k mému rodu. Zařadila jsem písně Mathildy, vedle ní Chopina a pak jsem v literatuře objevila rodinné vztahy s Lisztem a Rossinim. Pak jsem se začala víc a víc zabývat hudebními kontakty rodu, pátrala jsem po knihovnách a objevovala stále víc důkazů. V roce 1990 mi volal můj bratranec z Paříže, abych ihned přijela, že našel u dalšího příbuzného v jakémsi albu píseň Rossiniho, právě dva roky před dvousetletým výročím jeho narození. Čekala jsem velkou sbírku skladeb, ale nabídl mi malou knížečku autografů hudebních skladatelů s přípisem nebo malou skladbičkou či písní. Tu knížečku si založila roku 1827 Charlotte de Rothschild, dcera mého londýnského prapředka Nathana, sestra Hannah Mathildy. Byly v ni zápisy a drobné skladbičky a pod nimi podpisy, například Ignaz Moscheles, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Louis Spohr, Giacomo Meyerbeer, Jacques Halévy, Luigi Cherubini, Vincenzo Bellini, ba i Francis Poulenc. Ta knížka se stala důkazem všech mých objevů o rodinných vztazích s velkými umělci své doby. K nim přibyly později poznatky o dalších kontaktech, mimo jiné s Antonem Rubinsteinem a Samuelem Barberem. Tehdy jsem se rozhodla pořádat koncerty a nakonec i natočit CD z děl umělců majících vztah k mému rodu. Na CD Family Connections je mým klavírním partnerem Malcolm Martineau. To vše se tedy odvinulo od mého náhodného poslechu rozhlasového vysílání. Byl to určitě osud.
Osudovým řízením jistě bylo i to, že sopranistka Charlotte de Rothschild sice mohla třeba studovat malířství jako její předchůdkyně Charlotte, být jako Béatrix sběratelkou uměleckých předmětů a tvůrkyní exotických zahrad. Mohla také vést umělecký a módní salon jako Betty, či hrát na nějaký instrument, například na harfu, jako její předchůdkyně Hannah Meyer, jejímž učitelem byl Rossini a její otec věnoval proslulý zlatý nástroj. Osudově se však stala pěvkyní.
Jsem zaměřena výhradně na hudbu a možná na jazyky. Snad by se dal srovnávat můj multilingvistický talent s dávnou předchůdkyní Emmou Louise. Jazyky jsem bohatě využila na svých koncertních cestách světem. Vedly přes Mexiko, Toronto a New York a směřují teď stále častěji do Japonska. Zpívám v patnácti jazycích včetně hebrejštiny, velštiny, korejštiny a japonštiny. Mé koncerty koncipuji vždy tematicky. Tak vznikly dramaturgie jako jsou Květinové písně, Ženy starého zákona, Úděl žen. Dvanáct písní Mathilde de Rothschild nese na mém CD označení Květiny, sny a romance (Toshiba EMI, 1990). Není náhoda, že zpívám velmi často s doprovodem harfy, ve jménu své předchůdkyně, harfistky Hannah Meyer. S touto tematikou jsem už nahrála CD. Když mi jednou vznikla půlroční pauza mezi koncerty, začala jsem vytvářet nový projekt. Znala jsem dvě krásné japonské písně a řekla jsem si, proč ne celý cyklus nebo celé CD. Pátrala jsem tedy po tomto repertoáru a našla množství nádherných písní. Stala jsem se první cizinkou, která natočila CD starých japonských písní a sklidila jsem velký úspěch. Zpívala jsem je na mnoha koncertech a také jsem pak byla mnohokrát zvána do Japonska.
Jaké bylo na vašich cestách světem publikum?
V Mexiku bylo obecenstvo dvojí. Mimo hlavní město víceméně indiánská populace, lidé bezprostřední a entuziastičtí, tím spíš, že jsem zpívala v mexické španělštině. V hlavním městě je publikum vzdělanější, a tak i jinak reagovalo. V Japonsku zase obecenstvo nedává tolik najevo své city, tleská velmi uctivě, bez pohnutí v tváři. Až po koncertě přichází za mnou velmi nadšení jednotlivci, zato na Filipínách se chovají posluchači velmi hlučně. V Americe se reakce obecenstva podobá té evropské.
Zdá se, jako by zpěv byl vaší jedinou životní náplní?
Není tomu tak. K mému životu patří i můj manžel-spisovatel a dva milovaní labradoři Honey a Bess, doslova moje děti. A také dva skvělí synové mého muže z prvního manželství (21 a 22), stejně jako tři děti mého bratra-dvojčete.
A je tu ještě vědomí vaší významné dynastie.
Jsem velmi hrdá na svůj původ, ale současně pokorná vůči tomu, že mám tak skvělé předky. Jsou pro mě zářivým příkladem jak být na mé skromné cestě světem rodinným ambasadorem hudby. Chci všem ukázat, že jméno Rothschild znamená i něco jiného nežli bankovnictví a obchod, a jsem šťastná, že to svým zpěvem mohu světu sdělovat.
Když se ohlédnete zpět, čeho nejvíc si na zpívání vážíte?
Zpěv je něčím ojedinělým. Jakmile zpívám, já sama jsem hlasem, pocitem a emocí. Každý zvuk vychází z hloubi mého nitra a rozeznívám jím celé své tělo. Jsem zvukem, vypravěčem story, vše mnou začíná a končí. Miluji tu sílu komunikace s autorem a s publikem a hluboce prožívám, co zpívám.
