Tomáš Netopil mnohé překvapil, když se rozhodl přijmout místo šéfdirigenta Opery Národního divadla. V Praze je často a působí velmi zaneprázdněně. Jen u českých symfonických orchestrů bychom ho rádi vídali častěji. Na bilancováni je brzo, ale první otázka těžko může být jiná.
Jak se daří práce s Orchestrem Národního divadla? Mizí počáteční ideály, nebo se už rýsuje nějaký výsledek? Jakmile se podaří v několika projektech víc vtáhnout hráče do příprav a studia, je výsledek slyšet okamžitě. To jsem zjistil prakticky hned po svém nástupu na opeře La finta giardiniera nebo i na velkém projektu Salome. Orchestr, jehož hráči neustále rotují a kolují v představeních repertoárového divadla, ztrácí smysl a cit pro komorní hudbu v symfonickém orchestru. Ale to je problém, který okamžitě zmizí v soustředěnějších projektech, kdy má člověk k dispozici stejnou skupinu hráčů. Byli schopni během několika zkoušek zahrát velmi obtížnou Straussovu partituru. Nechci to zakřiknout ještě před premiérou, ale něco podobného se zatím daří i při přípravách na Idomenea – striktně jsem trval na tom, aby se střídání hráčů co nejvíc omezilo. Pak se dostanete opravdu na dřeň problémů, tedy problémů, které nejsou spojené jen s intonací a rytmem, ale můžete řešit otázky frázování a stylu, bavit se o tom, kde použít víc vibrata a kde méně, jakou částí smyku hrát, jak nasadit tón… A tyhle delikátní věci pak hráče i víc baví.
Problém se střídáním hráčů je znám, je ale reálné to změnit systémově, ve všech představeních? Můžeme si to dovolit v okamžiku, kdy máme produkci, která běží v krátkodobém bloku – řekněme šestkrát a pak příští rok znovu v bloku. Aby koncentrace představení byla větší a bylo možné využít ty hráče, kteří dílo opravdu nazkoušeli. Nejde to ve velkých produkcích typu Káťa Kabanová, Prodaná nevěsta, Rusalka… tam se to musí naučit postupně všichni.
Takže po roce to zklamání není… To určitě ne. Já si myslím, že orchestr Národního divadle je velice dynamický a pro mě je inspirativní. Přirostl mi k srdci, i když je to zatím krátká doba a čekají nás v této sezoně ještě dvě velké produkce. Poznávám orchestr trochu do hloubky i v tom smyslu, že to není jen taková ta unavená hmota, která musí odvést svou práci. Dovede být zajímavý provokatér, který přemýšlí nad hudbou a zajímavě dovede přijít na něco, co výsledku pomůže.
Jaká je v porovnání s tím vaše zkušenost z jiných divadel? V Mnichově, Drážďanech, ve Vídni je tohle rotování stejné, ale záleží na osobní kvalitě hráčů a také na tom, jakým způsobem orchestr pracuje celý rok. Narážím hlavně na koncerty – symfonická řada orchestr zušlechťuje a každý hráč se musí blýsknout na jevišti. To je další důležitý hygienický moment.
A to je ten důvod, proč v Drážďanech hrají o tolik lépe? Když se bavíme konkrétně o Drážďanech, tam je zkrátka obrovská tradice. Vládla zde řada vynikajících dirigentů a orchestr je vedle Bavorského rozhlasu nebo Berlínské filharmonie takovým pilířem německé hudby.
Srovnávání se zahraničními orchestry je vždycky zajímavé, jaké jsou vaše poslední zkušenosti? Drážďany a Mnichov je jiný svět. Ale jinak je to těžké srovnávat. Ve Valencii orchestry pracují staggionově, takže se soustředí třeba tři týdny jen na jednu produkci o dvanácti představeních. Tam je pak připravenost jinačí, ale jsou tam zase jiné problémy. Dělal jsem ve Valencii Prodanou nevěstu a byl to velký problém. Měl jsem najednou před sebou orchestr z devadesáti procent tvořený mladými lidmi, kteří absolvovali prestižní školy v Americe a Evropě. Ale bez jakékoli zkušenosti s operou. Stmelit spoustu individualit, to je zase jiný problém, a toto byla první česká opera. Samozřejmě, nejsou tam tradiční nánosy, ale o to je pak těžší práce. I u hráčů, kteří jsou sami o sobě špičkoví, ale netvoří společný organismus.
Jiná zkušenost byl letos Turín, kde jsem měl možnost dělat Idomenea. Tam je zase orchestr, který má obrovské zkušenosti s operním repertoárem, má i symfonickou řadu, opět staggionový typ, ale hraje v divadle pro sedmnáct set lidí. V takovém divadle studovat Idomenea už je problém. Takže i to je důvod, proč jsem se tak těšil na produkci ve Stavovském divadle, tedy v prostoru, pro který Mozartovy opery vznikaly. Takže co orchestr, to jiný příběh. Při zkouškách v Praze občas narazím na místo, které bylo v Turíně obrovský problém, a tady se to vyloupne samo – a obráceně.
Na jak dlouho dopředu vlastně máte naplánovaný kalendář? Sezona se vyplňuje postupně a v divadle plánujeme hodně dopředu i kvůli mojí vytíženosti v zahraničí. Tam bývají zpravidla rychlejší. U nás je plánování sezon orchestrů zhruba tak o rok zpožděno. Plánuje se ze sezony na sezonu, respektive tak v dubnu květnu se plánuje na přespříští sezonu. Zatímco v zahraničí už pracujeme na sezoně 2012 – 2013. Samozřejmě velké hvězdy plánují ještě úplně jinak.
Co pro vás zatím bylo nejzajímavějším zážitkem této sezony? Hezkou zkušenost jsem měl v Anglii s Liverpoolským královským orchestrem. Opravdu se tam pěkně pracovalo, ten orchestr je velice sympatický, čtyři koncerty tvořené českou hudbou – jak bývá zvykem – a pan dirigent Pešek tam má výborné renomé. A pak musím připomenout jednu pozoruhodnou zkušenost s orchestrem románského Švýcarska v Luganu. To byl zase úplně jiný zážitek. Studoval jsem tam mozartovský program, byl to pro mě neznámý orchestr, ale připravenost a disciplína v klasicistním slova smyslu byla neuvěřitelná. Člověk přijde na první zkoušku k orchestru, kde mají hráči clariny, barokní tympány, naturhorny – a všichni jsou poučení o dobové interpretaci. Můžete si od začátku libovat ve vytváření frází a v záležitostech, které člověka od začátku těší.
A co vás čeká zajímavého? Příští rok Rusalka v Drážďanech a Káťa Kabanová v Paříži. Těším se také na koncert s orchestrem FOK, kdy budeme dělat druhého Mahlera. Bude to pro mě premiéra. Spolupracuji i se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na jejich festivalu v říjnu. Ale přiznám se, že příští rok je víc operní než symfonický, i když jsem se to snažil držet v rovnováze. V přespříští sezoně mě čeká například debut s orchestrem Gewandhausu a vracím se i do Turína k rozhlasovému orchestru…
Vyhranil se váš názor na vztah operního a symfonického dirigování? Takové škatulkování nemám rád. Tyto dva světy se dobře doplňují a hlavně inspirují. A vždycky je to velké plus, když dirigent zvládá obojí. Z hudebního i z filozofického hlediska. Je vždycky zajímavější nepohybovat se jen v jednom světě.
Změnila se v poslední době atmosféra v oboru, třeba v souvislosti s finanční krizí? V Itálii je opravdu situace hodně napjatá. Když jsem 1. dubna dirigoval v Itálii naposledy v Maggio Musicale Fiorentino Glagolskou mši a Čtvrtého Schumanna, tak jsme měli opravdu namále, že koncert vůbec neproběhne. Ekonomická krize v Itálii udeřila velmi silně – a Španělsko je v závěsu. Co mám zprávy, tak se ruší produkce v Miláně, Florencii i Turíně. Ale sám jinak necítím nějakou vývojovou změnu, osm let je krátká doba.
Dirigenti si zvykli být v angažmá na několika místech, umíte si představit, že byste byl šéfdirigentem u více institucí najednou? Na to neumím odpovědět, vždycky záleží na tom, jak vypadá konkrétní nabídka. Jako šéf opery bych myslím mohl mít i stálé místo u symfonického orchestru, jako protipól. Je nelogické zastávat dvě stejné funkce ve dvou operách, což se u symfonických orchestrů děje. Jsou dirigenti, kteří jsou šéfy na dvou místech. Ale pokud to není na stejném kontinentu, tak to možná takový problém není… (smích) Záleží hlavně na tom, jak je dirigent připraven a jestli těm tělesům něco přináší. Mám teď v jakémsi základním balíku mnoho děl českých skladatelů – a pak se dají přidávat nové skladby. Má to ale svou hranici.
Chystáte nějakou novou nahrávku? Teď mě čeká nahrávání kompletního Dvořákova díla pro violoncello a orchestr s Tomášem Jamníkem pro Supraphon. Dál nevíme.
Odmítl byste dirigovat představení, pokud byste zásadně nesouhlasil s pojetím režiséra? To bývá těžké rozhodování, zrovna teď to bylo aktuální. Jak jsem říkal, přijal jsem nabídku studovat Rusalku v Drážďanech, ale tam bude použita starší bruselská inscenace – a ta patří do skupiny těch „divočejších“ Rusalek. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to vzít, nebo ne. A nakonec zvítězila hudba. Jsou to Drážďany a orchestr, se kterým bych chtěl dále spolupracovat a Dvořákova Rusalka je titulem ideálním. Takže se uklidňuji tím, že člověk může alespoň hudbu ztvárnit nějakým pravdivým způsobem.
Jak často dirigujete v rodné Kroměříži, v Brně a vůbec na Moravě? Bohužel málo. Poslední koncert jsem tam měl v září. Bylo to k šedesátinám konzervatoře v Kroměříži, pro mě taková srdeční záležitost, kdy jsme z bývalých absolventů sestavili orchestr. Letos v červenci bych měl po strašně dlouhé době vystoupit se Zlínskou filharmonií, příští rok na Janáčkově máji a to je asi všechno…
Co je pro vás osobně nejdůležitější zpětnou vazbou? Hráči, publikum, kritika? Zpětná vazba od orchestru je jedna z vůbec nejdůležitějších. Musí dojít k vzájemnému propojení a pak to funguje. Pokud orchestr pochopí, že dirigent pracuje na něčem, co dává smysl, tak ho přijmou. Tohle člověk poznává nejdřív. Pak jsou další zpětné vazby od různých kolegů, kteří přicházejí na zkoušky a říkají připomínky. A pak nastane okamžik setkání s kritikou, přiznávám, to někdy bývá rozčarování a člověk se ptá, co opravdu mělo být lepší. Chtěl bych se dozvědět víc, než že orchestr hrál silně, tempa by měla být živější, to čtenáři mnoho neřekne.
Traduje se, nejspíš mylně, že dirigování se nedá naučit. Ale co se vám hodí z dovedností, které jste se naučil ve škole? Co se hodí ze školy, je kontakt s orchestrem a kontakt s lidmi, se kterými jsem získával první dirigentské zkušenosti. Ta samotná dílna, kdy má člověk k dispozici hráče jako ty první pokusné králíky, kteří mají vaše gesta přečíst a dekódovat. Na akademii jsme měli luxusní podmínky, dnes se tam lidé dostanou k orchestru minimálně. A dirigování se učí v určité izolaci. Nechci po nikom, aby chodil zrovna za mnou a vyptával se na různé věci. Ale já kdybych byl student akademie a starší kolega něco připravoval v Národním divadle – asi bych si to nenechal ujít. Stalo se mi zatím jen jednou, že mi zavolal student, jestli se může přijít podívat na zkoušku. Ale to byl stážista ze Španělska – český student tohle neudělá. Část studia by měla spočívat v tom, že se chodí na zkoušky jiných dirigentů.
Občas říkáte, že českým orchestrům chybí radost z hudby. Kde se podle vás ztrácí a hlavně kde se znovu nalézá? Radost se začíná objevovat ve chvíli, kdy hráči pochopí, že hudba není jenom o tom dát všechno do nějakého základního tvaru, že to není jen intonace a rytmus, a když se jde trochu víc do hloubky. Jakmile se orchestr dostane na úroveň, kde musí zapojit sám sebe a spojit se dohromady komorním způsobem myšlením, tak najednou začne hudba dávat úplně jiný smysl. A ten také probouzí úplně jiné emoce. Jakmile máte trochu zmenšený orchestr a odpadne takové to vyčerpávající zkoušení, kdy masu hráčů učíte tempový plán, sami muzikanti pak začnou přicházet s nápady. Chybějící radost vzniká z pasivity hráčů, kteří nejsou vtaženi do příběhu.
Jeden můj kamarád, který je šéfem rozhlasového orchestru v Hannoveru, mi teď psal, jakou radost pocítil, když přišel na zkoušku a viděl v orchestru mezi hráči šest nebo sedm partitur. Tam vzniká zaujetí, když hráč nesleduje jenom svůj part… Takže jediný lék je zkvalitnění práce, aby muzikant měl možnost do hudby proniknout hlouběji, než se jenom seznámit s kuličkami a pak to odehrát.
Dnes se hodně sází na moc marketingu, co si o tom myslíte? Že žijeme ve strašně zrychlené době. Nepěstuje se kult osobitého zvuku v orchestrech, střídání dirigentů na různých postech je rychlejší. Přicházejí nové pěvecké hvězdy, které jak rychle přijdou, tak odejdou, protože už nejsou schopné stíhat svůj vlastní kalendář. A to se týká také instrumentalistů. Hodně se sází na mladou generaci – čím mladší, tím marketingově zajímavější. To všechno jsou indicie, že hudební svět stejně jako ten civilní je nesmírně urychlen… Dirigent se možná neopotřebuje tak strašně rychle, ale i on musí hodně zvažovat, jakou cestu si zvolí.
Už jste naznačil, že je vám hodně blízká interpretace na dobové nástroje, chcete se jí přiblížit i s tradičními orchestry? Další vývojový stupeň tradičních orchestrů je myslím v tom, že se obrátí víc směrem ke světu barokních ansámblů. Řekl bych, že dobrý instrumentalista se může velmi dobře přiblížit k baroknímu zvuku.
Na scéně staré hudby je ale mnoho velmi různorodých osobností, kdo je pro vás nejzajímavější? Pro mě je absolutní hvězdou Gardiner, i ve srovnání s Harnoncourtem. Gardiner je pro mě vrcholem vkusu. Jde co nejhlouběji do autentického pojetí, ale je v tom pořád smysl pro dramatičnost – rovina teoretická a hudební jsou tam v rovnováze a symbióze. Nekulhá na jednu nebo na druhou stranu. Harnoncourt je teoretičtější. Zdá se mi, že někdy vypouští hudbu a řeší barokní nebo klasicistní rovnice. Také Minkowski je pro mě synonymem ušlechtilosti a zdravé virtuozity – líbí se mi jeho živelnost…
A krátce na závěr – čím žijete kromě hudby? Je to hlavně rodina. Dvě malé dcerky mě dostatečně zaměstnávají a příjemně rozptylují. Tvoří pro mě mimořádně důležitý bod harmonie životních energií. Při svých zahraničních cestách trávím mnoho času sám, a tak využívám tento prostor pro další přípravu, knihy a filmy. Rád si nechávám knihy doporučovat. V poslední době jsou to hlavně knihy Richarda Bacha, který velmi poeticky vypráví příběhy aviatiků, kteří žijí svůj sen. Létání je mou velkou láskou a doufám, že i já budu moci svůj dětský sen brzy přenést v realitu. Připravuji se na zkoušky k získání pilotního průkazu na malá motorová letadla. Takže se mi můj dětský sen možná splní už v červenci. Česko je navíc zemí malých letišť, i v Kroměříži je jedno takové.
