Založ si orchestr
V listopadu a prosinci můžeme Tomáše ještě několikrát spatřit ve vídeňské Volksoper, kde měla v polovině října pod jeho vedením premiéru Flotowova opera Martha . Před Vánocemi 18. prosince bude u Šimona a Judy v Praze řídit Komorní orchestr Pražských symfoniků, rok 2004 pro něj bude rokem významných zahraničních debutů v Clevelandu a Seville, kde má nastudovat Lišku Bystroušku , vystoupí v Parmě a Janově. Nezapomíná ani na své rodiště, kde pořádá vlastní koncertní řadu a krom toho působí jako stálý hostující dirigent v Hongkongu… Vezměme to ale od začátku.
„Touhu postavit se do čela orchestru jsem měl vždycky,“ přiznává absolvent houslí na kroměřížské konzervatoři. Už tam si tuto pozici poprvé vyzkoušel, rok nato stál před symfonickým orchestrem na dirigentských kurzech v Olomouci. Pražská AMU, kde absolvoval oba obory, jeho ambice nenaplňovala. „Člověk během studia diriguje téměř pořád jen klavíristu. Trénují se tam gesta, rozbor skladeb, ale to nejdůležitější – jak komunikovat s hráči – se adepti nedozví. A to nemluvím o tom, že možnost zahraniční stáže pro dirigenty se na škole dvacet let neobjevila,“ říká Tomáš Netopil.
„Protože mě celou dobu hryzalo, co budu dělat po škole, pořádal jsem koncerty ťna vlastní trikoŤ, s ansámbly, které jsem založil,“ vzpomíná. Potřeba dál se vzdělávat jej po absolutoriu vedla na Královskou akademii ve Stockholmu.
Soutěže nemá Tomáš v oblibě, jako většina pravých hudebníků. Stejně jako oni však uznává, že jsou „nutným zlem“ na cestě k mezinárodní kariéře. Pro něj měla zásadní význam soutěž Georga Soltiho. Náročným tříkolovým sítem prošel jako jeden ze tří – a zvítězil. Prestižní klání mu vyneslo několik koncertních příležitostí a rovněž zájem dvou hudebních agentur v Londýně a Vídni. S druhou jmenovanou se Tomáš nakonec dohodl na exkluzivní smlouvě. „Jsem rád, protože s nimi skvěle vycházím a Vídeň je dvě hodiny jízdy od mého bydliště,“ pochvaluje si. Prvním plodem vzájemné spolupráce je právě angažmá ve Volksoper, pro mladého dirigenta první velká operní příležitost. „Celou noc před první zkouškou jsem nespal. Připadal jsem si jako prvňák, co má jít do školy: bylo to 1. září. Naštěstí mám úžasnou korepetitorku, která rozumí zpěvákům lépe než kdo jiný,“ vypráví Netopil. A jak s pěvci vycházel? „Je to rozdíl: jejich nástroj je tak křehký a choulostivý, musí se mu věnovat velká péče. Obavy zpěváků, které se nám možná zdají přehnané, jsou oprávněné,“ uznává. „Jako houslista mám co říci k symfonické hudbě, v otázkách hlasu se mám hodně co učit. V opeře musí dirigent hlavně připravit půdu a pohodu pro zpěváky, dát jim prostor, být článkem, který vše spojuje,“ uvažuje nad specifickou úlohou operního dirigenta.
V líhni hvězd
Když jsem se s Tomášem Netopilem na konci léta sešla, překypoval dojmy ze svého téměř tříměsíčního pobytu v Aspenu. Toto vyhlášené rekreační středisko v horách hostí každé léto stovky hudebníků na prestižních hudebních kurzech.
„Byl to vždycky můj sen. Poslal jsem tam tedy videonahrávku a byl jsem vybrán. Strávil jsem v Aspenu skoro 10 týdnů spolu s dalšími sedmi sty muzikanty – mezi nimi byli skladatelé, instrumentalisté i zpěváci. Na začátku kurzu nás devatenáct dirigentů roztřídili do akademické a seminární třídy. Akademická (to byla menšina, kam se mi podařilo dostat), měla možnost dirigovat koncerty každý týden. Pak ovšem nastala ta práce: ráno o půl šesté budíček, v devět zkouška (buď jako hráč v orchestru nebo na stupínku), po obědě seminář pro dirigenty, od čtyř do šesti zase zkouška s orchestrem a od sedmi do jedenácti další seminář. To všechno šest dní v týdnu – dirigenti dokonce šest a půl…“
Tomáš kromě dirigování studoval i housle u jednoho z nejlepších amerických pedagogů Paula Kantora. „Žádnou konkurenční nevraživost jsem tam nezaznamenal,“ říká. „Většina z nás hrála v orchestru, takže jsme si pořád uvědomovali pohled z druhé strany, panovala tam velmi přátelská atmosféra.“
Ředitelem aspenských mistrovských kurzů je David Zinman. Do „líhně“ mladých hvězd se také jezdí rozhlížet manažeři největších amerických těles.
„Škola je přímo v lesích, jsou tam dřevěné domečky, jezírka… Účastníkům, kteří hrají v orchestru a dělají tak dirigentský trenažér, hradí ubytování a stravu – tak to bylo se mnou,“ říká Tomáš. „Aspen tím žije. Na konci města v hudební zahradě stojí stan, kam se vejde 1200 lidí. Jeho boční desky jsou výklopné a když je hezky, dělají rodiny během koncertů na trávě pikniky.“
Dirigenty připraví tato škola ve všech ohledech – co se týče repertoáru i v ostatních aspektech uměleckého života. „Celý týden jsme se například věnovali otázkám jednání s agenturou, s manažerem, s ředitelem…,“ popisuje Netopil. „Poznali jsme prakticky symfonickou hudbu, opery, doprovody i filmovou hudbu. Tématem seminářů byly nejen konkrétní skladby, ale též příprava dirigenta, organizace jeho života, jak vypadat, co si obléci a podobně. Američtí dirigenti jsou výtečně verbálně vybaveni: v přijímacím procesu tam člověk musí přesvědčit a mít svou koncepci jasně zformulovanou.“
Na konci pobytu uděluje David Zinman cenu jednomu studentovi, který má příští rok kurzy zadarmo a spoluúčinkuje s Clevelandským orchestrem. Jejím letošním nositelem je jediný český účastník Tomáš Netopil. „Hodně mě to bavilo, dělal jsem to naplno,“ konstatuje skromně.
„Jestli mě už dirigování uživí? Příští měsíc možná,“ směje se. „Všechno má svůj čas.“
