V únoru tohoto roku oznámil operní režisér a výtvarník Tomáš Ondřej Pilař rezignaci na post šéfa plzeňského operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Ve svém prohlášení uvedl, že jej opouští po šesti letech z důvodu odlišných názorů na její další směřování. V květnu pak přišla zpráva, že od 1. září 2020 bude šéfovat souboru opery Jihočeského divadla. Náš rozhovor nešlo začít jinak než reflexí těchto změn.
Vaším velkým tématem jsou barvy. V jakých odstínech vidíte plzeňskou operu – a v jakých barvách se vám zatím zrcadlí opera jihočeská? Plzeňská opera má v mých vzpomínkách barevnou kombinaci medově zlatavé a tmavě šedé. Když se podíváte na budovu historického divadla směrem od služebního vchodu, uvidíte přesně tyhle barvy. Nesou v sobě kontrast mezi honosnou historickou budovou a kontroverzním Novým divadlem a možná i kontrast mezi sladkými a hořkými vzpomínkami, které na Plzeň mám. Operu Jihočeského divadla mám zatím spojenou s takovým zvláštním odstínem petrolejové, která vznikne, když nasvítíte zeleň v přírodě studeným divadelním světlem. Je to pro mě barva otáčivého hlediště a vůbec inscenací pod širým nebem, jimiž je zdejší opera pověstná.
Co z těch hořkosladkých vzpomínek z Plzně jde přetavit jako zkušenost či poučení pro České Budějovice? Pokud se ptáte na oblast vedení souboru, tak zde není pro hořké nebo sladké vzpomínky prostor a je potřeba být maximálně věcný. Když jsem psal na jaře svoji koncepci rozvoje opery Jihočeského divadla, udělal jsem si velkou soukromou inventuru toho, co se mi v Plzni povedlo a nepovedlo, a všiml si, že míra úspěšnosti nebo neúspěšnosti mých kroků za posledních šest let byla přímo úměrná množství času a energie, které jsem do nich investoval, a prakticky všem špatným rozhodnutím jsem mohl předejít hlubší analýzou situace nebo zodpovědnějším sběrem dat. Takže do Budějovic vstupuji s přesvědčením, že každá stránka textové přípravy, každý pracovní rozhovor a každá tabulka se vyplatí.
To ale taky znamená poměrně velkou časovou investici, která moc kreativitou nezavání… Však šéfovat opeře na půl plynu dost dobře nejde. Ale s tou kreativitou je to možná právě naopak. Když si operního šéfa představíte jako člověka skládajícího se z dvojí materie, a to manažerské a umělecké, tak čím více času strávíte systematickou a zodpovědnou prací manažera, tím více prostoru pro rozlet má váš vnitřní umělec. Je to jako s nějakým složitým vozidlem: čím více času věnujete tomu, aby mělo dobře seštelovaný motor a promazané nápravy, tím delší a hezčí výlety s ním poté můžete podniknout.
Zmínil jste, že jste na jaře psal koncepci rozvoje opery Jihočeského divadla. Médiím jste v této souvislosti řekl: Klíčovými hodnotami mého vidění opery Jihočeského divadla jsou „výjimečná kvalita, odvaha, otevřenost a nadčasovost“. Pod těmito vlajkami spatřuji cestu k mezinárodní divácké atraktivitě za současného důrazu na udržitelnost, ekonomickou stabilitu a hluboký osobní respekt ke členům souboru… Co si za tím lze konkrétněji představit? Ta věta, již citujete, je zastřešující vizí rozsáhlejšího textu zveřejněné koncepce, na kterou bych tímto rád odkázal, nicméně ve zkratce se to dá rozvést takto: Výjimečná kvalita je nekompromisním cílem, bez nějž nemá profesionální umělecká práce smysl. Odvahou vnímám nutnost pěstovat sebevědomí této scény tak, aby byla časem schopna komunikovat s předními uměleckými hosty nadnárodní úrovně. Otevřenost je tendence opery pronikat do veřejného prostoru a klást důraz na mimorepertoárovou činnost. A nadčasovost, to je moje osobní vidění estetiky hudebního divadla, které by se mělo vyhýbat povrchnosti módních výstřelků a být v tom nejlepším slova smyslu konzervativním a noblesním žánrem. Ještě bych možná zmínil, že ta zmíněná udržitelnost je v oblasti umění dost opomíjená, ale zásadní hodnota. Chápu pod ní odpovědnost jak vůči souboru, s jehož silami je potřeba velmi pečlivě hospodařit, tak i vůči instituci divadla, která by si za několik let neměla vystřílet všechny atraktivní divácké tituly, ale zrovna tak třeba nasazením radikální dramaturgie nepřijít o všechny diváky.
Je v souvislosti s konzervativním a noblesním žánrem důležité téma líbivosti? Narážíte na něj? Zaobíráte se jím nějak? Ano, je to pro mě velké téma umělecké i lidské. Během své tvorby jsem si povšimnul, že pokud se chci v uměleckém vyjádření dotknout nějakého skutečně hlubokého a zásadního tématu, kráčím k němu vždy po hranici umění a kýče. Pravdivost a popisnost, jednoduchost a banalita, sugestivita a líbivost, to jsou vždy dvě strany jedné mince a rozdíl mezi nimi se obvykle vykreslí až v hlavě diváka.
Jako umělec sázím všechny karty na hledání krásy, protože zážitek krásy je pro mě nejvyšší metou umění, ale bohužel toto hledání krásy je současně nejkratší cestou do pasti líbivosti a kýče. V praxi režiséra se mi zatím vždy nejvíce vyplatilo jít do co největší hloubky díla a pokusit se nalézt zrníčko krásy ukryté právě tam.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2020.
