Nahrávky objevného kvarteta Johna Coltranea z 26. března a 7. května 1965 z newyorského klubu Half Note objevil saxofonistův syn Ravi a s jejich zpřístupněním dlouho otálel. Nyní konečně vyšly pod názvem One Down, One Up: Live at the Half Note. (Impulse)
V době, kdy Davisovo kvinteto se Shorterem, Hancockem, Carterem a Williamsem hrálo ten nejlepší akustický jazz před nástupem fusion, děly se kousek opodál věci dosud neslýchané a pro běžnou posluchačskou obec ještě dnes obtížně srozumitelné, o to více ale oceňované hudebníky. Především pro tenorsaxofonisty představoval Coltrane výzvu a vzor, zůstává jimi dodnes a ještě dlouho bude. Chodili na něj do newyorských klubů, kde se svým stálým kvartetem vystupoval (Village Vanguard, Birdland, Village Gate a ponejvíce do Half Note, který byl nové hudbě nejotevřenější), pídili se po nahrávkách, studovali jeho sóla. Často se museli spokojit s pirátskými úlovky nevalné kvality a jednou z nejvíce ceněných byla právě páska z 26. března 1965. Nyní je konečně dostupná všem bez rozdílu a pro plátkové hráče je vyslovenou nutností, povinnou četbou.
O její zpřístupnění se postaral Johnův syn, Ravi Coltrane , avšak s jejím zveřejněním nespěchal – objevil ji už roku 1991! Sám pak přispěl osobně zabarveným komentářem, obsahujícím nicméně jen a jen nevyvratitelná fakta o otcových nedostižných kvalitách. Dodnes můžeme leda žasnout nad jeho úžasnou imaginací, odvahou zkoumat stále další možnosti hudebního vyjádření, a především nás opakovaný poslech koncertu přesvědčuje o opravdovosti jeho výpovědi.
Ta stokrát vyvažuje technické nedostatky 40 let starého pásu v podobě neodstranitelných drop-outs. Jediným komerčním prvkem, který také nelze odpárat, jsou mluvené vstupy speakera Alana Granta . Musely tam tehdy být, šlo o rozhlasové vysílání, posluchači doma měli právo být informováni o dění na scéně.
Škoda jen, že do titulní skladby One Down, One Up se Grant naváží až po 35 (!) minutách hudby, kterou už nikdy neuslyšíme – první track začíná vyjížděným basovým sólem Jimmyho Garrisona , do kterého Grant uvádí kapelu. Zbývá však ještě 28 minut, kdy ani nedýcháme. Trane chrlí své neutuchající nápady tak dlouho, až v 11. minutě přestává bušit své masivní akordy klavírista McCoy Tyner a o dvě minuty později odkládá svůj nástroj i basista. Zbytek času je tím nejdramatičtějším dialogem jediného melodika s tradičně výbušným, zde však přímo hvězdným bubeníkem Elvinem Jonesem . Coltraneovským badatelům netřeba připomínat, že nyní se přímo nabízí srovnání s květnovou studiovou nahrávkou stěžejní skladby dvoudisku, pořízenou nedaleko odtud, na druhém břehu Hudsonu u Rudyho Van Geldera. Bubeník Roy Haynes dává zapomenout, že je pouze alternujícím členem kvarteta, uprostřed čtvrthodinové kreace se dostává ke slovu i klavír a zajisté jde o zcela mimořádný klenot v diskografii Coltranea i moderního jazzu vůbec. Ale zpátky do klubu, jenž musel mít zcela jedinečnou atmosféru, zaplněn převážně černochy, hltajícími v němém úžasu každý další výbuch energie, jakou plnil celičký prostor jejich idol.
Nutností přistřihnout divokou jízdu kvarteta pro domácí poslech rádia je postižen i závěrečný Rodgersův standard My Favorite Things , zachycený o šest týdnů později – Grantovo odhlášení a nemilosrdný fade-out se dějí dlouho před skutečným koncem Coltranem milované, na sopránku hrávané valčíkové písničky ve chvíli, kdy běží teprve 23. minuta! Leč není to v prvé řadě kvantita, co činí Traneovu hudbu tak výjimečnou.
O atmosféře té doby s napětím čteme v bohaté textové výbavě, nechybí zde vzpomínky kolegů tenoráků Davea Liebmana , Archieho Sheppa a Pata LaBarbery . Tedy těch, kteří se od Coltranea bezprostředně učili.
Zajímavé je také to, jak Coltrane osciloval mezi tolik rozdílnými zdroji svých improvizací. Vedle vlastních témat, dostupných a často obehrávaných mladými adepty jazzu (Mr. P. C. , Naima , Impressions ), se nerozpakoval donekonečna vracet k muzikálovým melodiím (vedle My Favorite Things například k ještě líbivější, rovněž tříčtvrteční Chim Chim Cheree , aniž by ovšem byly sebeméně banální!) a na stejném večeru pak nekompromisně drtil a ždímal své poslední novinky. Bylo to nedlouho po vzniku jeho snad nejkultovnější desky – čtyřdílné suity A Love Supreme , která mimo jiné znamená definitivní odklon od běžných zdrojů invence: po demonstraci víry se Trane obrací k dalším meditacím, magii čísel a ke kosmickým tělesům. Jen těžko lze odhadnout, kam by směřoval, kdyby krátce po čtyřicítce neopustil tento svět. To bychom jej nedostihli snad ani za tisíc let.
