Tři fragmenty z opery Julietta aneb Snář, H.253A (1. La scéne de la forêt, 2. La scéne de souvenirs, 3. Finale du IIIe acte) představují naprostou výjimku v tvorbě Bohuslava Martinů (1890 – 1959). Nikdy dříve ani potom nevyhotovil žádný obdobný vokálně instrumentální průřez z žádného ze svých mnoha jevištních děl (několik čistě orchestrálních suit nepočítáme). Možným předobrazem mu přitom byly „Drei Bruchstücke aus Wozzeck“ op. 7 pro soprán a orchestr (1924) Albana Berga. Tři fragmenty jsou tedy dalším z mnoha dokladů o míře závažnosti, kterou Martinů tomuto svému centrálnímu dílu přikládal. Opera Juliette aneb Snář vznikala v Paříži mezi 17. 5. 1936 a 24. 1. 1937. Libreto si napsal skladatel sám podle divadelní hry Georgese Neveuxe Juliette ou la Clé des Songes . Úspěšná premiéra se uskutečnila 16. března 1938 v Národním divadle v Praze za řízení Václava Talicha, v režii Jindřicha Honzla a výpravě od Františka Muziky. Vyhotovením Tří fragmentů rok po premiéře opery chtěl Martinů zajistit svému dílu větší publicitu a dostat je na další operní jeviště. Zřejmě se obával, že česky zpívaná pražská premiéra mu nezajistí dostatečnou publicitu v ostatních evropských zemích. Proto chtěl umístit výňatky z nejdůležitějších scén ve francouzské verzi do francouzského rozhlasu, jak dokládají jeho dopisy jednak rodině do Poličky (30. 3. 1939, tedy ještě před dokončením Tří fragmentů sděluje, že rozhlas mu tu bude hrát „tu velkou scénu“ z Julietty), jednak svému francouzskému kolegovi Jeanu Aubry (17. 5. 1939 mu napsal, že nabídl 3 scény z Julietty dirigentu Manuelovi Rosenthalovi pro uvedení v rozhlase, ale že zatím nic neudělali) a nakonec i svému příteli a pozdějšímu životopisci Miloši Šafránkovi, který měl jako kulturní rada československého vyslanectví v Paříži a zejména jako dobrý znalec francouzské kulturní scény také své možnosti (2. 6. 1939 ho žádal, aby někam umístil ty 3 fragmenty z Julietty). Provedení ve francouzském rozhlase se nakonec neuskutečnilo, zřejmě z důvodu rychle se zhoršující mezinárodní politické situace a skladatelovy obavy se ukázaly být zcela oprávněné – ke druhému nastudování Julietty došlo teprve 25. ledna 1959, čili až 21 let po premiéře a jen několik měsíců před skladatelovou smrtí. Uskutečnilo se v Hesenské státní opeře ve Wiesbadenu.
Během 2. světové války se na Fragmenty zapomnělo a zřejmě na ně trochu zapomněl i sám skladatel, jak nasvědčuje okolnost, že je v roce 1947 nenabídl k vydání nakladatelství Melantrich, které tehdy připravovalo vydání partitury, provozovacího materiálu a klavírního výtahu Julietty . Autografy pak byly dlouho nezvěstné. Podle informace z katalogu Harry Halbreicha vlastnila autograf klavírního výtahu dlouho skladatelova manželka paní Charlotte Martinů. Její pozůstalost, která se nachází v Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, už ho ale neobsahovala a nebylo známo, komu jej darovala. Nového vlastníka se podařilo najít teprve v 90. letech a následně se podařilo Nadaci B. Martinů koupit ze soukromého vlastnictví tohoto německého sběratele a někdejšího přítele paní Martinů autograf klavírních výtahů „La scéne de la forêt“ a „Finale du IIIe acte“ („La scéne de souvenirs“ v tomto autografu není). Při přípravě prvního tištěného vydání v roce 2007 se v archívu agentury DILIA zcela neočekávaně vynořil autograf partitury Tří fragmentů , který se spolu s klavírním výtahem stal předlohou pro edici díla.
Světová premiéra Tří fragmentů z opery Julietta se uskuteční 11. 12. 2008 v Rudolfinu v podání Magdaleny Kožené, Steva Davislima a orchestru České filharmonie za řízení Sira Charlese Mackerrase. Zahájí celosvětový projekt Martinů revisited, ohraničený na jedné straně datem 50. výročí skladatelova úmrtí a na straně druhé 120. výročím jeho narození.
PRAMENY
Autograf partitury – je uložen v archivu agentury DILIA Praha * Autografní klavírní výtah – je uložen v Českém muzeu hudby jako depozitum Nadace B. Martinů. Jeho kopie se nachází v Institutu B. Martinů v Praze pod signaturou LIP 003. Na autografu tohoto klavírního výtahu je rukou B. Martinů tužkou napsána informace: „Trois partitions de piano“ a „Deux partitions d'orchestre“, která naznačuje existenci dalších dvou autografů klavírního výtahu a druhé autografní partitury. 
Místo jejich uložení není zatím známo * Datum a místo vzniku – „31 Avenue du Parc Montsouris, Paris 14e.“ La scéne de la forêt je na konci partitury datována „Paris 1. avril 1939“, Finale du IIIe acte nese dataci „16. avril 1939.“ * Julietta aneb Snář – obsazení: Juliette – soprán, Michel – tenor, Obchodník se vzpomínkami – basbaryton, Stařenka – alt, Stařeček – bas, dědeček Mládí – basbaryton, Echo – čtyři ženské hlasy, tři mluvené role – malý Arab (alt), starý Arab (bas) a Noční hlídač (bas) – všichni mají jen několik slov, možno použít předcházející zpěváky. Podle poznámky B. Martinů na druhé straně autografu klavírního výtahu je možno dublovat následující role: basbaryton: Dědeček Mládí (z 1. scény) s Obchodníkem se vzpomínkami (2. scéna), bas: Stařeček (1.) + Starý Arab (3.) + Hlídač (3.), alt: Stařenka (1.) + malý Arab (3.) + Echo (2. + 3.). Minimální obsazení tedy vyžaduje pět zpěváků. Z toho jen dvě role (Juliette a Michel) jsou rozsáhlé, další tři jsou mnohem menší a tři představitelé Echa (čtvrtým je Stařenka) mají jen několik taktů * Ediční poznámky. Autograf partitury Tří fragmentů se liší od autografu klavírního výtahu ve dvou podstatných momentech: Scéna v lese je v klavírním výtahu označena pořadovým číslem 2, ale v partituře je to změněno: původní inkoustem napsaná pořadová číslice „II“ je škrtnuta a rukou Martinů opravena na „I“. K tomuto zásahu vedla B. Martinů zřejmě snaha o větší vyváženost Tří fragmentů , z nichž pouze dva jsou čistě orchestrální. Podle původního záměru by skladba začínala Scénou vzpomínek , ve které vystupují dvě vedlejší postavy opery a doprovod zajišťuje pouze klavír, zatímco orchestr mlčí. V definitivní podobě je tato klavírní scéna vložena mezi dvě rozsáhlé scény s orchestrem, ve kterých navíc vystupují oba hlavní protagonisté opery Julietta a Michel. Druhá zásadní odchylka se týká závěru tohoto fragmentu: klavírní výtah přináší po Michelových závěrečných slovech „A cette minutte commence tout l'amour de ma vie!“ poznámku „Následuje orchestrální část finále 2. jednání“ („la suite est la partie orchestrale de finale du II. acte“). Autograf partitury však navíc obsahuje ještě orchestrální Proměnu mezi Popravou a scénou s Hlídačem. Editor tohoto vydání upozorňuje ještě na dvě možná řešení úvodu 2. fragmentu Scény vzpomínek . Martinů ji v žádném z obou známých autografů nevypsal, jen na titulní straně autografu klavírního výtahu ji označil slovy „La scéne de souvenirs (avec piano)“. Jedna z možných interpretací tohoto pokynu je ta, že se jedná pouze o klavírem doprovázenou scénu setkání Dědečka Mládí se Stařečkem a Stařenkou. Tomu by mohla nasvědčovat i okolnost, že ji Martinů nevypsal ani v jednom ze známých pramenů. V našem vydání však dáváme přednost jinému řešení, které považujeme za vhodnější a nevidíme v něm žádný rozpor s autografním nálezem. V tomto případě zahajuje celou scénu již setkání Michela se Stařečkem Mládí, ve kterém je v krátkosti vysvětleno, kdo je Stařeček Mládí – bez tohoto úvodu je celá následující scéna jen těžko pochopitelná, pokud vůbec. Za další dvě zásadní výhody považujeme přítomnost Michela coby protagonisty celé opery a orchestrální úvod, který vytváří důležitý kontrast k následujícímu ztišení ve scéně s klavírem. Duratu Tří fragmentů uvádí B. Martinů v obou pramenech shodně „Durée 40 minutes“, z toho 20 minut vyhrazuje Scéně v lese a 14 Finále 3. jednání . Scéna vzpomínek , kterou nevypsal ani v jednom za autografů, tedy podle autorovy představy trvá 6 minut.
