Jaké byly vaše hudební začátky? Pocházím z hudebnické rodiny. Můj otec hrál na housle a matka na klavír, oba byli profesionální hudebníci. Matka doma pořád hrála, já ji poslouchala a žárlila jsem na to, jak hraje. Nemohla mě od klavíru dostat. Byla také mojí první učitelkou. V šesti letech jsem hrála svůj první koncert v istanbulském rozhlase. Později jsem studovala na istanbulské konzervatoři a ve dvanácti letech jsem od ministerstva kultury dostala stipendium na studia v Paříži. Rodiče jeli se mnou. Otec tehdy kvůli mě musel opustit svoji práci v Turecku. Moji rodiče obětovali svou kariéru mé, za což jsem jim dodnes vděčná.
Mezi vaše profesory v Paříži patřila mimo jiné i věhlasná Nadia Boulanger. Jaké jsou vaše vzpomínky na ni? Nadia Boulanger je pro každého hudebníka metou. Mezi její přátele patřil mimo jiné i Igor Stravinskij. Byla velkou osobností. Neuvěřitelně disciplinovaná, silná učitelka. Když jsem u ní studovala, byla už velmi stará. Učila až do svých skoro devadesáti let. Byla téměř slepá, ale slyšela všechno, každou notu.
Jaká je úroveň a systém hudebního vzdělání v Turecku? Co se změnilo od dob vašich hudebních začátků? V současnosti je situace velmi dobrá. Po Atatürkových reformách přijeli Paul Hindemith a Karl Ebert založit ankarskou konzervatoř. Nejvýznamnějšími skladateli první poloviny 20. století byli Adnan Saygun, Ulvi Cemal Erkin, Necil Kazim Akses, Cemal Re!it Rey a Ferit Alnar. Ti společně budovali hudební život v Turecku a jejich žáci nyní učí na pěti tureckých státních konzervatořích. V Turecku existuje 12 státních orchestrů a řada dalších soukromých orchestrů, škol a univerzit. Na soukromé ankarské univerzitě Bilkent je velmi dobrý orchestr. Rozdíl od doby minulé je, že se konzervatoře staly součástí vysokých škol. Mezi posluchače klasické hudby patří řada mladých lidí, a to je slibné.
Žijete ve Velké Británii. Máte nějaké pracovní kontakty také v Turecku? Do Turecka jezdím každý měsíc. V podstatě tam žiju. Máme dům v Istanbulu a v Bodrumu a jako Státní umělkyně mám během roku kolem 12 koncertů. Můj manžel je Angličan – profesor matematiky v Cambridgi a proto žijeme i v Británii.
Ve vašem repertoáru je řada soudobých skladatelů, kteří vám své skladby věnovali. Jaký máte k soudobé hudbě vztah? Věříte v její budoucnost? Určitě. Je řada vynikajících skladatelů a skladeb. Pro mě jsou důležitá díla tureckého skladatele Adnana Sayguna. V jeho hudbě je přítomna duše Turecka, dal by se přirovnat k Bartókovi. Ráda jeho skladby hraji na svých koncertech; posluchači na ně dobře reagují a orchestrálním hráčům se líbí. Saygunovy kompozice jsem hrála už v 19 zemích po celém světě. Jeho hudební styl ctí klasickou formu, je inspirován tradiční tureckou hudbou, jejími nepravidelnými rytmy a to vše je zkombinováno s moderními skladebnými technikami. Saygun patřil mezi mé učitele. Od něj vím všechno. Trvala jsem na interpretaci jeho děl, i když on mě od toho zrazoval. Moje interpretace se mu líbila a jeho hudba se tak stala i mou. Z dalších skladatelů bych ráda jmenovala Tabakova, Stuppnera, Blachara, Luise de Pabla, jejichž díla jsou součástí mého repertoáru. Soudobí turečtí skladatelé už dnes nejsou natolik inspirováni tradiční hudbou. Výjimkou je klavírista a vynikající skladatel Fazil Say. Jeho Sonátu pro housle a klavír jsem hrála na ankarském festivalu společně se svým synem Erkinem Onayem, který je prvním houslistou orchestru bilkentské univerzity.
Ve vašem koncertním repertoáru je mimo jiné i Dvořákův Koncert g moll. Hrajete i jiné české skladatele? Máte českou hudbu ráda? Bohužel ještě ne, ale ráda bych to změnila. Čeká mě turné s Českým národním orchestrem v Německu, tak to snad napravíme.
Většina Čechů vnímá Turecko jako zemi zahalených žen, divokých mužů a létajících koberců… Všechny plánované reformy od založení Turecké republiky ještě nebyly uskutečněny. Chce to čas. Turecko je země se silnými tradicemi. Mohla bych ho srovnat s Japonskem, které rovněž není křesťanskou zemí. Najdeme tu silný vztah k tradici; lidi, kteří stále ještě nosí kimono, poslouchají tradiční hudbu, rodiny, ve kterých je žena doma s dětmi, a vedle toho mrakodrapy, moderní koncertní síně. V jedné z nich zní Beethoven, ve druhé nejsoučasnější jazz a ve třetí tradiční japonská hudba. A všechny koncerty jsou vyprodány (při kapacitě 5000 míst na jeden sál). A takové je i Turecko. Všechno jde paralelně. Najdete zde tradiční životní styl, nejmodernější hudbu, trendy evropské kultury ve všech oblastech umění – malířství, literatuře, hudbě. Kulturní život je tu velmi pestrý.
Jaké je postavení žen v Turecku nejen v uměleckém světě? Je stejné jako postavení mužů. Dokonce jsem nedávno v jedné anketě četla, že v Turecku studuje na univerzitách více žen než mužů – v porovnání s jinými zeměmi. Ženy jsou aktivní jak v umělecké sféře, tak v dalších profesích. Stále ještě existují problémy v malých vesnicích, ale i ty by se měly v budoucnu řešit. Vláda už má připraveno několik plánů. A na rozdíl od jiných islámských zemí je Turecko velmi tolerantní vůči jiným náboženstvím.
Cestujete po celém světě. Jaká je z vašeho pohledu situace v hudebním světě v dalších islámských zemích? Nedávno jsem hrála v Kartágu v katedrále, byl to zajímavý koncert a potom s Egyptskou filharmonií v Káhiře. Na rozdíl od těchto dvou zemí je Turecko co do kulturního života na úrovni evropských států. Ale nevím, jestli se o to ostatní islámské země starají.
Máte pocit, že se současné napětí mezi křesťanskou americko-evropskou společností a islámskou promítá i do uměleckého světa? Žádné napětí v umělecké sféře nepociťuji. Turecko jako neutrální země hraje v tomto konfliktu důležitou roli, nejen svou geografickou polohou. Ukazuje, že vyznávat islám neznamená být brutální a teroristickou zemí, jak to mnozí křesťané vidí.
Mohou se tyto dvě odlišné kultury nějak vzájemně ovlivňovat? V dějinách najdeme mnoho náboženských válek. Ale cílem pro celý svět by měl být mír mezi vírami a rozdílnými kulturami bez boje. Umění má lidi sjednocovat a přinášet mír.
Možná právě Turecko jako demokratická republika by se mohlo stát mostem mezi Evropou a Asií. Vstup Turecka do EU by tuto možnost mohl uvést do reálu. Jak to vidíte vy? Co může vstup Turecka do EU evropským zemím z kulturního hlediska přinést? Proces začlenění Turecka do Evropy začal někdy před čtyřiceti lety a ještě nějakou dobu to potrvá. Z kulturního hlediska bude EU po vstupu Turecka úplnější. Turci přinesou svou vřelost, pohostinnost, bohatou paletu barev kulturního života rozličných regionů země a jejích obyvatel. Po kulturní stránce to pro EU bude bezpochyby obohacení.
