Od ledna 2013 má živé umění v Českém rozhlase jeden domovský přístav, kterým je Centrum uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Nejpočetnější entitou je Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). Patří sem samozřejmě tři hlavní rozhlasové soutěže – Concerto Bohemia, Concertino Praga a Prix Bohemia Radio -, dále pak známý BROLN a dvě dětská tělesa – Dismanův dětský rozhlasový soubor a Dětský pěvecký sbor. Svou roli hraje v české hudebním životě i soutěž Česko zpívá, která se snaží hledat talenty pro svět populární hudby. Pro SOČR začíná sezona 23. září. Pod vedením svého šéfdirigenta Ondreje Lenárda si udržuje vysokou úroveň a abonentní sezona 16 koncertů v Rudolfinu opět nabízí vynalézavou dramaturgii a zajímavé sólisty a hostující dirigenty. Pro SOČR však září znamená i návrat do orchestrálního Studia 1, jehož rekonstrukce sice trvale déle, než bylo původně plánováno, ale výsledek stojí za to. Jediný český rozhlasový orchestr má moderní zázemí a jeho nahrávky klasické i moderní hudby bude zaznamenávat špičková technika. O Centru, SOČRu i kariéře klavíristy jsem si povídal s ředitelem Janem Simonem.
Řadu let jste ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Od loňského roku, kdy byl vytvořen v rámci reformy rozhlasu systém center, vedete Centrum uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Jak náročné je takový „holding“ řídit? Vznik Centra byl logickým krokem v rámci zefektivňování činnosti a transparentnosti Českého rozhlasu. Nejdříve byly všechny složky podrobeny analýze, kde se každá nachází ve struktuře Českého rozhlasu i v řetězci českého kulturního života a v jakém je stavu… Existence samostatných organizačních položek v rámci Českého rozhlasu, které se pohybují co se týká výsledku na stejné platformě, tedy živého umění, byla zvláštní. Ještě více mi však vadilo, že zde často není přímá vazba a komunikace mezi vysíláním, což je ze zákona hlavní poslání Českého rozhlasu, a samotnou činností. Nebo-li produkty vzniklé z činnosti těchto subjektů musí mít návaznost na vysílání a programy těchto jednotek nebyly vždy tvořeny se záměrem, že hlavní výsledkem musí být program do vysílání. Nejde to samozřejmě naplnit vždy (viz koncerty SOČRu pro jiné pořadatele), ale ledasco lze modulovat tak, aby na konci řetězce stál vysílatelný program, který bude možné nabídnout i do vysílání Evropské vysílací unie. Nová struktura bude umožňovat dělat to jednotně a koordinovaně. Například v případě abonentních koncertů orchestru daleko více harmonizujeme zájmy Českého rozhlasu Vltava, hlavního odběratele programů, a našich dramaturgických záměrů. Není to však někdy jednoduché, protože ne vždy je ve shodě rozhlasový posluchač a posluchač v koncertním sále. Je to tedy i o hledání kompromisů. Abych to shrnul – všechny složky Centra se musí více podílet na výrobě programu Vltavy.
Jak se řídí tak různorodý tým, navíc plný umělců? Jste pouze supervizorem s kvalitním týmem nebo přímo zasahujete do chodu jednotlivých souborů a soutěží? Spíše se snažím smysluplně zasahovat. Název Centra, které má rozpočet přibližně 80 milionů, je sice vznosný, ale nejde o moc lidí. Vedle 106 hráčů SOČRu a dvou techniků je malý produkční tým, který zajišťuje provoz. Každý pracovník je vlastně producentskou hlavou projektu a za vše odpovídá, ve své gesci si ponechávám programovou koncepci, návaznost na vysílaní, rozpočet a jeho efektivní delimitaci na všechny činnosti.
Kromě prezentace orchestru ve vysílání Vltavy byly vždy důležitým doplňkem kdysi analogové, dnes digitální komerční nahrávky. SOČR za některé získal prestižní zahraniční i domácí ocenění. Chystáte něco nového? Ve spolupráci s vydavatelstvím Arco Diva a pracovníky Akademie věd právě připravujeme rekonstrukci notového materiálu a formou koprodukce první nahrávku Dvořákovy opery Alfred, které si 100 let téměř nikdo nevšimnul. Takovýto projekt přesně naplňuje veřejnoprávní poslání Českého rozhlasu… Se Supraphonem realizujeme pod vedením Tomáše Netopila janáčkovský projekt. První deska se Sinfoniettou a Tarasem Bulbou získala Gramophone Editor’s Choice.
Lze vůbec řízení něčeho tak obrovitého spojit s vaší kariérou klavírního virtuosa? Byl bych neupřímný, kdybych řekl, že se věnuji klavíru v neztenčené míře jako před lety. Nabídky vidím optikou zodpovědné přípravy repertoáru na koncert nebo recitál. Takže v sezoně 2013 /2014 budu mít 25 až 30 koncertů. V minulosti jich bývalo 40 až 50. Ale vůbec mě to nemrzí. Myslím že k redukci by stejně postupem času došlo. Mozkový hard disc má prostě svou omezenou kapacitu. Zásadní je vypnout v kanceláři klavíristu a u klavíru kancelář… Možná si dokonce si teď užívám koncerty více nežli dříve.
Šest let byl SOČR trochu v pozici „kočovníka“, protože neměl svoje tradiční zázemí – orchestrální Studio, kde probíhala zásadní rekonstrukce. Jaké to přinese orchestru změny? Jestliže se splní finální požadavky zvukařů a hráčů, tak bude Studio 1 odpovídat maximálním požadavkům současnosti a mělo by být srovnatelné se světovými nahrávacími studii. Prostor prostě hraje. Podařil se i design interiéru. (Samozřejmě nebylo možné změnit kubaturu prostoru, zmizela jen sborová empora.) Ve finále tedy budeme mít relativně luxusní prostor na provoz orchestru, který zatím jako zázemí neměl. Šest let čekání na nové studio bylo nelehkou dobou a kolegům z orchestru musím vzdát poklonu. SOČR přes ustavičnou provozní migraci neustrnul a díky bývalému šéfdirigentovi Vladimíru Válkovi, současnému šéfovi Ondreji Lenárdovi a hostům se pozitivně vyvíjí. Stabilizace ve Vinohradské by měla přinést další růstový impuls.
Jaké budou nahrávací priority? Určitě nově vznikající hodnoty, méně frekventované či neprávem opomíjené tituly hlavně 20. století, obnova snímků klasického repertoáru; nezanedbatelná je pro rozhlasové těleso funkce reprezentační. Jednička bude k natáčení využívána už od podzimu, nicméně plná činnost naběhne od ledna 2014.
V současnosti je šéfdirigentem orchestru Ondrej Lenárd. Jak jste s jeho působením spokojen? Orchestr i já si to velmi užíváme. Hráčům dává hodně podnětů a žádný koncert není rutina. Jeho období možná nebude tak dlouhé jako Vladimíra Válka, ale určitě bude významné!
Nová koncertní sezona SOČRu bude probíhat opět v Rudolfinu. Zastavil bych se u bonusového koncertu 4. listopadu, který bude atypicky v Obecním domě a završí oslavy 90. výročí vzniku Československého rozhlasu. Nemá zrovna obvyklou dramaturgii… Jelikož je určen nejen našim abonentům, ale i širší veřejnosti (bude snímán nejen Českým rozhlasem, ale i Českou televizí), hledal jsem naplnění veřejnoprávní podstaty. Proto skladby dvou soudobých českých skladatelů, Emila Viklického a Josefa Vejvody, nalezení společného jazyka s osvědčenými skladateli Aaronem Coplandem a Leonardem Bernsteinem a snaha oslovit celé generační spektrum. Mimochodem všichni mají ve své tvorbě jazzové idiomy.
Tradice orchestru se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu. Během let prošel řadou změn názvů a zařazení ve struktuře rozhlasu. Do devadesátin mu zbývají pouhé tři roky. Jak by měl vypadat a fungovat SOČR v roce svých stoletých narozenin? Taková predikce je těžká, nicméně chtěl bych, aby to bylo stabilizované těleso vedené osobností s výrazným uměleckým rukopisem, těleso, které šíří kulturu, vzdělanost a osvětu a přál bych mu pevné vnitřní institucionální ukotvení v rámci veřejnoprávního Českého rozhlasu.
(Převzato z Magazínu Vltava 3/2013. Magazín Vltava vydává Český rozhlas.)
