Byť na letošní podzim nebude český hudební svět vzpomínat s nostalgií v srdci, pro Institut Bohuslava Martinů je to paradoxně období hned několika zásadních milníků. Především se jedná o historický úspěch v podobě ocenění Grantové agentury České republiky, díky kterému se výzkum Souborného kritického vydání díla Bohuslava Martinů dostal na špici české vědy vedle chemie, molekulární biologie nebo matematiky. V prosinci potom Institut oslaví 25 let své existence: v plánu je výroční koncert (pokud to dovolí situace), na kterém s unikátním repertoárem vystoupí Zemlinského kvarteto, ale také premiéra mini-dokumentu Olgy Malířové Špátové, který zachycuje výpovědi Ivo Kahánka, Jakuba Hrůši i Jiřího Bělohlávka. O tom, co ocenění pro českou hudební vědu znamená nebo o vyhlídkách do budoucnosti jsme si přes Skype povídali s Alešem Březinou, muzikologem, skladatelem a ředitelem Institutu Bohuslavem Martinů.
„V červnu přišel dotaz, jestli bych v září neměl čas se zúčastnit slavnostního předávání Cen předsedkyně GAČR. To mi udělalo radost: říkal jsem si, že jsou prozíraví, že si chtějí takto dopředu zajistit kompars. Ale v srpnu potom přišlo oznámení přímo od předsedkyně GAČR, paní profesorky Alice Valkárové, a to mě samozřejmě nesmírně ohromilo. Popravdě jsem ani netušil, že ta cena existuje, takže jsem o ní nemohl ani snít. Ale v Institutu jsme z toho byli nadšení a jsme dodnes,“ dodává s tím, že ocenění je obrovskou poctou nejen pro celý tým, ale i pro všechny podporovatele v čele s Nadací Bohuslava Martinů, která projekt iniciovala a z převážné části financuje dodnes.
„Bereme to jako určitý signál – změnu postoje vůči uměnovědám, které byly dřív považovány za obor neexaktní, nedoložitelný.“
Cena předsedkyně Grantové agentury ČR pro muzikologický projekt je opravdu v mnoha ohledech přelomová. Kromě Institutu Bohuslava Martinů ji letos získali vědci a vědkyně v oborech jako je chemie, matematika, molekulární biologie nebo cytogenetika, poslední jmenovaná ze světově proslulého centra CEITEC sídlícího v Brně. Z celkem 75 výzkumných projektů, které GAČR od roku 2003 ocenil, se jedná teprve o druhý projekt v oblasti uměnověd – tím prvním byl v roce 2018 katalog Hollarových kreseb, který pod vedením Aleny Volrábové vydala Národní galerie v Praze. „Bereme to jako určitý signál – změnu postoje vůči uměnovědám, které byly dřív považovány za obor neexaktní, nedoložitelný,“ vysvětluje Aleš Březina.
Badatelská práce je podle něj založena na detailech a profesionální, transparentní práci. „Nesnažíme se vytvořit dokonalý produkt, který ví všechno, ale naopak vytvořit edici, která čerpá ze současného stavu, kde každý uživatel vidí genezi problému. Umožňujeme uživatelům, aby se stali účastníky procesu. To je fascinující – vykládáme karty na stůl a ukazujeme, co všechno se nám podařilo ve světě vypátrat. Editorská práce potom ukazuje, jak jsme s tím naložili. Finální vědecký výkon je tedy verifikovatelný a transparentní, a tím se přírodním – exaktním vědám blížíme k nerozeznání.“
Od počátku práce na Souborném vydání šlo sedmičlennému týmu v čele s Alešem Březinou o to, aby jednotlivé svazky, vydávané v nakladatelství Bärenreiter, našly praktické využití. To se daří se stále větší intenzitou a díky tomu se zvyšuje i četnost uvádění Martinů díla u nás i v zahraničí. „Zaznamenáváme velké ohlasy na dosud vydané svazky, např. z partitury Gilgameše či tzv. Burešovských kantát vznikly úspěšné CD nahrávky. Podle kritického vydání byla také natočena 4. symfonie, komorní skladby nebo klavírní koncerty – v souladu s naší edicí byla natočena například Inkantace na nahrávce Ivo Kahánka a Jakuba Hrůši s Bamberskými symfoniky, která nedávno obdržela BBC Music Award,“ doplňuje Aleš Březina. Kromě toho má edice i neustále se rozšiřující seznam subskribentů z řad knihoven – k nim patří například Columbia University, univerzity ve Stanfordu, Basileji, Nadace Paula Sachera, British Library nebo prestižní německé knihovny.
Za projektem Souborného vydání díla Bohuslava Martinů stojí od začátku významné osobnosti z řad muzikologie i samotných interpretů. Velkým podporovatelem byli Christopher Hogwood nebo Jiří Bělohlávek, který jako první provedl 4. symfonii z kritického vydání. V součastnosti s Institutem konzultují jednotlivé skladby například Steven Isserlis nebo Frank Peter Zimmerman, který nedávno natočil s Bamberskými symfoniky v čele s Jakubem Hrůšou houslové koncerty. „Nesmírně nám pomáhá také Martina Janková nebo Magdalena Kožená, která za světovou premiéru Tří fragmentů z Julietty, jež Institut našel krátce před zahájením projektu Martinů Revisited v roce 2009, získala cenu BBC Music Award a Gramophone.“
Naprosto stěžejní roli měl v minulosti také Sir Charles Mackerras, který se zasadil i o rekonstrukci první verze opery Řecké pašije. „Ještě v době, kdy jsem žil v Basileji, jsme se potkali a já jsem mu daroval katalog Martinů rukopisů z Nadace Paula Sachera. On místo toho, aby ho uložil na poličku, se do něj podíval a zjistil, že tam je spoustu pasáží, které nepatří do druhé verze. Den na to mi volal ředitel festivalu v Bregenzi, aby mi oznámil, že operu plánují nastudovat v nové, zrekonstruované verzi – a k tomu také nakonec opravdu došlo,“ vzpomíná Aleš Březina, který se výzkumu díla Bohuslava Martinů věnoval právě v Basileji a Institut vede od jeho vzniku v roce 1995.
„Když jsme začínali, měli jsme radost, že zazněla jedna opera jednou za osm deset let.
Dnes jeho hudba zní v těch největších koncertních sálech světa od Frankfurtu přes pařížskou operu po Carnegie Hall.“
Jako skladateli mu na Martinů hudbě imponuje jeho nevídaná pracovitost, jeho schopnost se nerozptylovat věcmi, které byly mimo okruh jeho zájmů. „Je v tom obrovská míra disciplíny. Nikdy si nenechal od nikoho říkat, jak má skládat. V mládí se mu vyčítalo, že byl příliš radikální, v jeho zralém věku už platil za dinosaura a za relikt minulosti, který si dovolil skládat tonální hudbu. On tím ale proplouval nedotčen.“
Skladateli Bohuslavu Martinů se za jeho života dostalo celosvětové slávy, která později poněkud vyhasla. Projekt souborného vydání jeho díla je tak jedinečnou šancí zpřístupnit hudbu poličského rodáka novým generacím umělců v ČR i v zahraničí, a tím propagovat důležitou součást českého kulturního dědictví. „Za čtvrt století se z Institutu Bohuslava Martinů stala respektovaná instituce, na kterou se lidi mohou kdykoliv obrátit a konzultovat jejich zájem o Martinů hudbu. Máme obrovské štěstí – podobných institucí není po světě mnoho,“ doplňuje Březina a vzpomíná třeba odkaz Maurice Ravela, který je dodnes rozptýlený po celém světě.
Institut Bohuslava Martinů byl původně součástí Nadace a formálně se oddělil v roce 2006. „Když jsme začínali, měli jsme radost, že zazněla jedna opera jednou za osm deset let. Dnes jeho hudba zní v těch největších koncertních sálech světa od Frankfurtu přes pařížskou operu po Carnegie Hall. Jenom letos jsme kvůli koronaviru přišli o pět inscenací Řeckých pašijí, dvě Julietty a inscenaci Ariadny. I tak se z těch jednotlivých pramínků pomalu, ale jistě stává silnější potok.“
Byť pro Nadaci Bohuslava Martinů znamená současná krize obrovský výpadek příjmů, které plynou z uvádění děl Martinů po celém světě, práci Institutu jako takového to zatím neovlivnilo. „Projekt Souborného kritického vydání se připravoval 19 let, běží 6 let, a dalších 50 let ještě poběží. Takže v tomto ohledu je to jenom epizoda, byť pro mnohé nepříjemná a fatální. My musíme uvažovat v daleko širším horizontu.“
Situaci kolem pandemie však pečlivě monitoruje i kvůli slavnostnímu koncertu k 25. výročí institutu, původně plánovanému na 7. prosince v sále Martinů na pražské HAMU. Bude-li tomu momentální stav nahrávat, uslyší posluchači kromě skladeb Viktora Kalabise a Bohuslava Martinů také nově objevenou neznámou verzi Smyčcového kvartetu č. 2 v podání Zemlinského kvarteta. Kromě toho se ještě chystá premiéra krátkého dokumentu Olgy Malířové Špátové z roku 2016, který zachycuje výpovědi jednotlivých interpretů hudby Bohuslava Martinů v akci. „Chtěli jsme zaznamenat uživatele kritického vydání, aby bylo vidět, že partitury kolují a proč jsou pro interprety důležité.“ Film tak sleduje například Českou filharmonii v čele s Jiřím Bělohlávkem, Jakuba Hrůšu v lipském Gewandhausu, Pavel Haas Quartet, Martinu Jankovou s Ivo Kahánkem nebo PKF – Prague Philharmonia. I kdyby se koncert nakonec konal za jiných okolností, na symboličnosti a úspěchu Institutu to neubere. Lepší oslavu čtvrtstoletí existence si rozhodně přát nemohl.
