Před několika týdny mě navštívil muž, který mi byl jaksi povědomý. Po několika minutách se z něj vyklubal agent pojišťovací společnosti. Byl velmi přesvědčivý a mimořádně schopný: myslím, že hned tak někomu nenaletím, ale jemu jsem podlehl velmi rychle a dal jsem se pojistit. Na závěr naší úspěšné seance se mě zeptal, zda bych nevěděl o někom, kdo by chtěl dělat pojišťovacího agenta – jeho firma shání nové lidi. Řekl jsem, že bych se přihlásil sám a myslel jsem to jen zpola žertem. Vůbec ho to nepřekvapilo a potvrdil mi, že řada hudebníků se v poslední době začala živit finančním poradenstvím a jsou velmi úspěšní. „Víte, co jsem dělal ještě před dvěma lety já?“, zeptal se. „Byl jsem koncertním mistrem ve Státní opeře.“ V tu chvíli mi došlo, odkud jsem znal jeho tvář. Jistě bych ho byl poznal dříve, kdyby se jeho rekvizity tolik nezměnily: housle pod bradou vyměnil za propagační desky pod paždí.
Obávám se, že únik mozků, šikovných rukou a krásných hlasů z našeho hudebního prostředí je právě na pořadu dne. Do lodi zatéká už dlouho, a je třeba poohlížet se po záchranných člunech. Spolutrosečníci kupodivu neřeší situaci tak, že by se společnými silami snažili díry ucpávat, ale – zřejmě za účelem odlehčení plavidla – se vzájemně házejí přes palubu. Mohl bych tu psát o tom, jak hudební časopis (nikoli tento) vydá zlou kritiku na televizní hudební soutěž právě v okamžiku, kdy se rozhoduje o její budoucnosti a výrazně tak přispěje k jejímu zrušení. Mohl bych psát o skladateli, který vytrvale útočí na jediný rozhlasový pořad v této zemi, který je věnován soudobé hudbě. Existence pořadu už též visí na vlásku. Jiný hudebník píše na všechny strany trapné anonymní dopisy plné závisti. Nakladatelé, kteří by měli hudbu propagovat, si za půjčovné not účtují takové částky, že se jimi vydaná hudba nemůže hrát. A tak dále.
Už už by se člověku chtělo mluvit o krizi, ale pokud by toho slova použil, musel by upřesnit, o jakou krizi jde: je to krize kolegiality, nikoli hudby samotné a nikoli jejích posluchačů. Podle nejnovějšího výzkumu posluchačských zájmů, který si objednal Český rozhlas, výrazně stoupl v porovnání s rokem 1998 zájem o vážnou hudbu ve všech generacích, nejvýrazněji ve skupině do třiceti let. Je pravda, že se tito noví posluchači nehodlají klasickou hudbou zabývat nějak hlouběji a čekají od ní jen odreagování. Pouštějí si ji k práci, ke studiu. Řekněme, že to není špatný začátek. Věřím ale, že dříve či později zaslechnou skladbu, která je zaměstná naplno. V ten okamžik by bylo potřeba chytit příležitost za pačesy a postarat se, aby z těchto nových zájemců vzniklo nové publikum, které znovu naplní koncertní sály. Kdo ale těmto lidem nabídne potřebný servis? Televize honí procenta kvůli reklamě, rozhlas udělá, co se dá, ale hudební nadšenci nejsou jedinou menšinou, o kterou se musí starat.
Toto zamyšlení vzniká u příležitosti desátého výročí existence časopisu HARMONIE.
Mám pocit, že HARMONIE krizím úspěšně vzdoruje. Ani ona to neměla a nemá lehké a už musela čelit lecjakým tlakům, pokušením i přímým útokům. Vychází z nich ale se ctí a bez ztráty sympatií a kvality. Když listujeme jejími stránkami, nestoupá nám adrenalin jako při četbě konkurenčních tiskovin, nemusíme u každého článku přemýšlet, kdo si tu s kým vyřizuje účty, a kdo komu chce zalichotit, ale slyšíme z jejích řádků muziku. Je to časopis pro posluchače, staré i ty nové, jimž nabízí vše, co potřebují. Jen ta drahá CD si musí kupovat sami.
Když tak o tom přemýšlím, je tento časopis jednou z nemnoha nadějí, které v našem hudebním světě máme. Je to taková životní pojistka připravená pro ty, kteří v hudbě stále ještě hledají potěšení. A nebo s tím teprve začnou. Smím-li vám radit, mladí zájemci o hudební umění, dejte se pojistit.
