„Nebojte se! – Hrajte srdcem! – Dejte do toho vše! – Představivost a individuální přístup vyniknou nejvíc! – Pusťte se do toho! – Nahrajte videa, ať se můžu podívat, jak hrajete. Zapíšeme se do historie. Buďte při tom! – Pomůžu vám. Je to náš společný projekt.“ – Ne, tahle série hesel není určena ani fotbalistům, ani basketbalistům, ani vyznavačům golfu; obrací se k budoucím členům symfonického orchestru YouTube. Na příslušném videoklipu jsou takto lákáni sympatickými a dobře vypadajícími mladými hudebníky, ke kterým se v závěru přidávají dvě známé tváře vážnohudebního světa: dirigent Michael Tilson Thomas a skladatel Tan Dun . Ať už jsou někomu tyhle trochu „americké“ výkřiky po chuti anebo ne, na internetu viděly videoklip od loňského podzimu statisíce lidí. A 96 z nich zasedlo 15. dubna 2009 v Carnegie Hall – YouTube Symphony Orchestra byl na světě!
Hlasuj pro svého muzikanta!
Bylo to překvapivé a sympaticky odvážné, když populární videoserver YouTube přišel s nápadem vytvořit přes internet vlastní symfonický orchestr. Už od začátku ovšem nechyběly ani otazníky: co z toho vzejde? není to moc riskantní? neodehraje se v Carnegie Hall jenom trapný karambol? Organizátoři si samozřejmě byli vědomi rizik a snažili se jim předejít. Nahrávky 3 000 adeptů z 90 zemí, kteří během prosince a ledna zaznamenali svoji hru a video nahráli (= uploadovali) na YouTube, nejprve posuzovali odborníci, kupříkladu filharmonici z Berlína, Hongkongu, New Yorku či San Francisca. Do finále vybrali 200 jmen, o kterých pak už mohl rozhodovat kdokoliv. Stránku tehdy navštívilo 15 milionů lidí z 200 zemí a ti, kteří hlasovali, vybrali 96 hráčů ze 33 zemí. Mezi členy unikátního tělesa se ocitli i tři Češi – houslisté Jakub Fišer a Ondřej Martinovský , kteří působí v Pražské komorní filharmonie, a cellista Státní filharmonie Brno Ondřej Greco .
Je libo paštičku?
Všichni hráči nově vzniklého YouTube Symphony Orchestra se poprvé potkali při slavnostní večeři v New Yorku pouhé tři dny před plánovaným koncertem. Kromě profesionálů, převážně mladých lidí, mezi nimi bylo i několik amatérských hudebníků, třeba profesor chemie, počítačový expert či matematik. A pak přišlo to nejnapínavější: podaří se z té směsice národů a vlastně i profesí, z lidí, z nichž někteří nikdy nehráli v symfonickém orchestru, vytvořit těleso, které v Carnegie Hall obstojí? Ani tady organizátoři neponechali nic náhodě. Snaha, aby projekt dopadl co nejlépe, se totiž skrývá i za dramaturgií koncertu. Průlet všemi možnými zeměmi i styly (Bach, Brahms, Cage, Debussy, Dvořák, Lou Harrison, Villa-Lobos…) by sice sváděl k jednoduchému českému nazvání „od Bacha po Vlacha“, ale v tomto hudebním pasticciu šlo o něco jiného. Totiž vší tou pestrostí a taky různým stupněm náročnosti předejít případným nedostatkům nebo kolizím, které by mohly nastat; stačilo by, aby se například z Brahmse nehrála jenom jedna věta, ale celá symfonie. Takhle se maximálně vyšlo vstříc rozdílné technické úrovni a hráčské zkušenosti jednotlivých členů orchestru. A výsledek? Ten je pořád ještě možné si poslechnout na YouTube.
Interview
Před samotným projektem se o něm v českých médiích objevilo několik zpráv. Teď je ale na čase učinit malou bilanci. Jedním z hráčů, kteří v YouTube Symphony Orchestra zasedli, je třiadvacetiletý houslista Jakub Fišer.
V českých médiích se objevila zpráva, že jste v New Yorku kromě zkoušek měli i semináře – to se dalo během tří dnů stihnout? Prakticky jsme jenom zkoušeli, ale na zkouškách byli přítomni třeba profesoři z Curtisova institutu, kteří upozorňovali na různé „vychytávky“ a radili nám, jak v určitých místech pracovat se smyčcem nebo jak dýchat. Bylo sympatické, že organizátoři na tyhle poradce mysleli, protože zvlášť pro lidi bez zkušenosti s hraním v orchestru to bylo cenné. A pro ostatní to bylo příjemné opakování.
Jak se zkoušky dařily? Byli všichni dobře připravení? Dirigent Michael Tilson Thomas se nás snažil nabudit už při svém proslovu na slavnostní večeři. Což se mu podařilo, protože během prvního dne zkoušek byli všichni tak nažhavení, že hráli hodně rychle a hodně nahlas. Na druhé zkoušce, když už jsme se trochu poznali a začali se poslouchat, se práce zklidnila; tím víc pak vynikla poctivá příprava a svědomitost všech. Opravdu nikdo si nedovolil přijet nepřipravený.
Máš srovnání s Pražskou komorní filharmonií, kde máš příležitost hrát. V jaké kategorii by pro tebe byl výkon symfonického orchestru YouTube? Určitě bylo znát, že hráči nejsou zvyklí spolu hrát. Když člověk přijde do PKF, vidí, jak jsou na sebe různé hráčské skupiny zvyklé, poslouchají se; jednotliví hráči vědí, jak kdo a na co reaguje. Současně se v YouTube orchestru objevilo mnoho opravdu vynikajících hráčů. Ten výkon byl myslím celkově dobrý.
Co bylo nejtěžší nazkoušet? Asi 3. větu z Brahmsovy Čtvrté symfonie . Ona je to sice taková trochu „hurá“ hudba, zdálo by se, že není těžká na souhru, ale Brahms je prostě ošemetný. Mnohem víc než Čajkovskij, který se na koncertě taky hrál. Brahms je komplikovanější, jednotlivé hlasy na sebe víc navazují, a to třeba několikrát v rámci jedné fráze.
A co Tan Dunova Internetová symfonie č. 1 „Eroica“, kterou jste hráli pod jeho taktovkou ve světové premiéře? Na tu se všichni moc těšili. Ale musím upřímně říct, že mě moc nenadchla. Ona je to taková jakoby heroická, americká věc. Nakonec ani není tak náročná na souhru. Stačí, když dobře cítíte rytmus na tři a pak si užijete těch „sedm statečných“, které z toho aspoň já slyším. Pokud jde o Tan Dunovo dirigování, nevím, jaká všechna jsou bojová umění v Číně, ale bylo to vždycky takové zvláštní cvičení s rukama. Mnohem víc se mi líbila hudba mladého skladatele Masona Batese Warehouse Medicine , sice s elektronickým rytmem, ale opravdu zajímavá.
Jaké bylo hrát pod Michaelem Tilsonem Thomasem? V Americe je hodně oblíbený. Publikum v Carnegie Hall při jeho příchodu šílelo. Diriguje samozřejmě velmi dobře a čitelně. Ale přiznám se, že očekávání jsem měl větší, než jaké to ve skutečnosti bylo. Myslel jsem, že nás něčím naplní, když je tak slavný a známý. Nakonec mi ale nepřišel ani tak zapálený a při koncertě to pak hodně „házel na show“. – Co musím ale hodně vyzdvihnout, to je organizace celého toho podniku. Působilo to velmi komorním dojmem. Ještě jsem nezažil, aby při tak velkém počtu lidí nenastal nějaký problém.
S orchestrem se představilo několik sólistů, třeba Gil Shaham ve třetí větě Mozartova Houslového koncertu č. 5. To byl zážitek, na který se nezapomíná. Začalo to už na zkoušce. V jednom dni jsme hráli prakticky od desíti ráno do desíti večer – ve třech zkouškových frekvencích. Po večeři už byl orchestr unavený, hrál se Villa-Lobos. Pak ale přišel Shaham a najednou všichni ožili, jako by v nich probudil nový zápal do hraní. Měl jsem příležitost s ním i mluvit a je to nesmírně příjemný, skromný a upřímný člověk.
A atmosféra při koncertě v Carnegie Hall? Jednak myslím, že Carnegie Hall je vcelku normální sál – třeba jako Dvořákova síň – jenom je hodně prestižní. Aura toho sálu mi ovšem přece jenom připadá trochu nafouknutá. Jinak to rozhodně nebyl koncert, při kterém by se nesmělo ani hlesnout. Ve druhé půlce dokonce někteří posluchači chodili, i když už se hrálo. Měli své průvodce s baterkami, kteří je dovedli na jejich místa.
