Michaela Koudelková vystudovala hru na zobcovou flétnu na Akademii Muzycznej w Krakowie ve třídě Petera Holtslaga a Erika Bosgraafa. Pravidelně vystupuje na koncertech v České republice i v zahraničí. Působí v několika významných ansámblech, učí na brněnské konzervatoři a v rámci doktorandského studia také na JAMU v Brně. Devátého června se účastnila soutěže Kaleidoscope Instrumental and Vocal Competition v americkém městě Santa Monica, kam byla vybrána mezi šest finalistů ze dvou tisíc uchazečů z 88 zemí. O soutěži, jejím studiu a jiných hudebních aktivitách jsme si popovídali v příjemném prostředí brněnské galerijní kavárny Morgal.
Jak začala vaše hudební dráha a kdy jste se dostala k flétně? Na flétnu jsem začala hrát v pěti letech. Chodila jsem s tatínkem a maminkou do kroužku, kde se děti učily hrát na zobcovou flétnu společně se svými rodiči. Od první třídy jsem navštěvovala ZUŠ v Boskovicích, kde jsem se učila hrát na zobcovou flétnu u paní učitelky Leontiny Koryčánkové. Několik let jsem hrála i na klavír a příčnou flétnu.
Svým způsobem tedy pocházíte z hudebnické rodiny? No, svým způsobem. (smích) Mamka hrála na housle, můj brácha na housle, violu a kytaru. Profesionálně se ale hudbě nikdo v naší rodině nevěnuje kromě mě.
Kdy jste se začala zajímat o starou hudbu? Bylo to v roce 2007. Končila jsem tehdy první cyklus na ZUŠce a začala jsem jezdit na kurzy na brněnskou konzervatoř, kde působila Eva Harmuthová. A tam začala má cesta k historicky poučené interpretaci. V té době jsem také navštěvovala soukromé hodiny u holandského lektora Thijse van Baarsela, který učil na Akademii staré hudby. V roce 2008 jsem poprvé odjela na Letní školu barokní hudby do Kelče, kde mě interpretace staré hudby naprosto uchvátila.
Zmiňujete kurzy, jaké všechny jste navštívila a máte naplánovány nějaké i na tento rok? Objevíte se na některých také jako lektorka? Mnohokrát jsem navštívila právě zmiňovanou Letní školu barokní hudby v Kelči a později v Holešově, Letní školu staré hudby v Prachaticích. Za studia na konzervatoři jsem měla možnost jet na krátký studijní pobyt do Nizozemí, kde jsem se vzdělávala na Hogeschool voor de Kunsten v Utrechtu u Heika ter Shegetta. Na Akademii Muzycznej w Krakowie jsem pak využívala mnoha kurzů, které byly organizovány katedrou staré hudby. V rámci projektu Monodia jsem tak měla možnost spolupracovat například s přední barokní houslistkou Leilou Schayegh. Zúčastnila jsem se také výběrového kurzu Akademia Händlovska, Arte Dei Suonatore Masterclasses (Polsko), The Ringve International Summer Course in Sund (Norsko), a dalších. Jako lektorka jsem učila loni v Tarnowie, to bylo určeno menším dětem. Letos jsem pozvána do Polska jako lektorka na Mezinárodní školu staré hudby Schloss Scharfeneck a měla bych učit také na Letní škole barokní hudby v Holešově.
Takže se vracíte tam, kde jste začínala, jen v jiné roli. V podstatě ano. A nejen na kurzy, ale i na školy. Vystudovala jsem brněnskou konzervatoř a teď je to druhý rok, co tam učím.
Ještě mi objasněte ten Krakov, na mne to působí jako zásadní milník. Zcela zásadní. Jak z hlediska hudebního, tak osobního rozvoje. Ve třetím ročníku na konzervatoři jsem začala jezdit na individuální konzultace k Peteru Holtslagovi. Už od první hodiny jsem věděla, že chci studovat právě tam. A tak jsem k němu nastoupila na bakalářské studium. Takže zatímco jsem byla v prvním ročníku v Krakově, na brněnské konzervatoři jsem byla v šesťáku. Hodně cestování… Svoje studia jsem v Krakově zakončila magisterským koncertem v roce 2016. Od října loňského roku pokračuji v doktorandském studiu na JAMU v Brně pod vedením paní profesorky Barbary Marie Willi.
Kde všude se teď hudebně angažujete? Hraji v Czech Ensemble Baroque, v listopadu mě čeká s tímto souborem mimo jiné i sólový recitál v Brně. Dále hodně spolupracuji s polskými barokními orchestry jako La Tempesta, Capella Cracoviensis, Quartetto Nero, Cornu Copiae, Wroclawska Orkiestra Barokowa a další. Díky kontaktům ze studií jsme také založili několik hudebních těles o různých obsazeních.
Jak jste se vlastně dozvěděla o soutěži Kaleidoscope? No, bude to znít strašně, ale přes Facebook. (smích) Viděla jsem odkaz na soutěž. Všechno kolem soutěží nebo konkurzů si zařizuji sama a nemám nikoho, kdo by mi řekl „udělej tohle“, „tohle nedělej“. I organizování koncertů nebo přehrávek si musím řešit sama.
Takže by to chtělo nějakého manažera? Ano, je to skutečně časově náročné, člověk se nemůže věnovat jen tomu, o co jde především, hudbě. Od organizace jsou na světě lepší a určitě schopnější lidé, pro které by to byla pracovní náplň. Manažera bych skutečně uvítala. Každopádně ta soutěž mě zaujala, podmínkou k přihlášení byla zaslání nahrávky skladby, která by se na koncertě obešla bez dirigenta. Také se muselo jednat o nahrávku celé skladby, nemohla to být jen jedna věta nebo krácená verze. Někdy v březnu nebo dubnu jsem odeslala přihlášku a kromě dalších organizačních pokynů mi přišla informace o tom, že se přihlásilo na dva tisíce lidí a že nás budou dále kontaktovat. Brala jsem to přirozeně s velkou rezervou, s ničím jsem nepočítala a úplně jsem na to zapomněla. Dokonce jsem si na týden, kdy soutěž probíhala plánovala koncerty! Druhý týden v květnu mi přišla zpráva, že jsem byla vybrána mezi prvních šest, které zvou do Los Angeles, do Santa Moniky. To byl pro mne obrovský šok.
A jak to následně probíhalo? Bylo moc hezké, že nám nabídli, abychom zůstali několik dní. Strávila jsem v Los Angeles osm dní, jednak abych se aklimatizovala a pak abych ze Států i něco viděla, měla jsem tam čtyři dny volna. Vtipné bylo, že v polovině pobytu mě zastihly horečky, říkala jsem si ale, že přece nemůžu ležet v posteli. A tak jsem i s horečkou docházela na zkoušky s klavíristkou a snažila se užít si celý pobyt v Americe. Zkoušeli jsme skladby, postupně se navzájem seznamovali i s ostatními soutěžícími, kteří byli naprosto skvělí a přátelští kolegové. Doufám, že spolu budeme udržovat kontakt. I samotná soutěž pak byla nečekaně příjemná, probíhala ve formě veřejného koncertu a porotci byli rozesazeni kdekoliv v publiku. Takže jsem vůbec netušila, kdo je porotce a kdo posluchač, který si nás přišel jen poslechnout. Organizátor soutěže navíc všechny moc podporoval, v den soutěže nám napsal, že nám všem přeje hodně úspěchu, ale také ať se nebojíme riskovat a že nejde o to, abychom měli každý tón perfektní, ale aby se nám podařilo sdělit to, co sdělit chceme.
S jakými nástroji soutěžili ostatní? Byli tam dva klavíristé, jeden houslista, zpěvačka, hráčka na domru (východoslovanský lidový strunný hudební nástroj, pozn. red.) a já.
A jak to nakonec dopadlo? Porota celou věc probírala něco přes hodinu a nakonec vybrali houslistu, klavíristu a domristku. Nebyla ani rozdělena místa na první, druhé a třetí. Moc fajn bylo, že v hledišti seděli také kritici a hudby znalí lidé, se kterými jsme se pak sešli po samotném koncertu, povídali si a navzájem si sdělovali postřehy. Moc mě potěšilo, že za mnou po koncertě přicházeli lidé se slovy „na Tvůj výkon nikdy nezapomenu“.
