Nedávno vznikla mezi umělci všech oborů iniciativa, aby zákonodárci vtělili do legislativy ustanovení, že stát bude vynakládat na kulturu jedno procento hrubého národního produktu. No ovšem: čirá utopie, touha po pohodlí státního paternalismu, odsouzená k okamžitému smetení se stolu… Jenomže v Maďarsku poslanci odhlasovali pro kulturu rovnou dvě procenta HDP! V zemích Evropské unie je taková dotace považována za samozřejmost, kterou musí respektovat každá dobře vychovaná vláda. Třeba ta německá má skutečnou kulturní Kinderstube. Vezmeme-li deset nejlepších světových dirigentů, zjistíme, že šest z nich má stálé angažmá právě v Německu. Mehta, Barenboim, Thielemann, Rattle… Proč? Inu, jsou tam – zejména díky státním dotacím – nejlepší finanční podmínky na světě. Jistě, Německo je bohatý stát. Ale kromě toho má pořádek v prioritách. Kultura patří mezi ty nejvyšší, včetně kultury životního stylu. Při přejezdu z až přehnaně vypulírovaného Německa do Čech nás zejména v okolí Chebu napadne, že do unie vstupujeme nikoli jako konzervatoř, nýbrž jako nevěstinec Evropy.
Na fotografii Bohumila Beníčka nás jistě zaujme bicista obsluhující jeden jediný zvon zavěšený v mohutném stojanu. Jakoby byl zbytek zařízení někým odcizen a výhodně prodán ve sběrných surovinách. Dobrého hospodáře též napadne, zda se vyplatí zaměstnávat tak nevyužitého hudebníka. Ale historky z totalitních dob, kdy museli ředitelé orchestrů zdůvodňovat, proč má hráč za jediný úder na buben vyšší plat než houslista s tisíci notami, už snad jen voní půvabem zašlých časů. K úspornému opatření v tomto případě došlo jednoznačně už ve skladatelově pracovně. Skladatel je totiž také ekonom: musí dobře zvažovat, jak naloží s hudebním materiálem, který má k dispozici. Zda nápad, který dostal, vystačí na písničku nebo na symfonii. A zda má smysl rozehrát dvanáct zvonů, když stačí jeden. Také pro skladatele je rozkoš šetřit s prostředky a vyzkoušet svoji invenci, zda obstojí i v dobrovolně zúženém prostoru. I jeho činy jsou pod dohledem „nejvyššího kontrolního úřadu“ hudební historie, v níž se ukáže, zda se svým talentem dobře hospodařil. Pokud na to nemá, měl by podat skladatelskou demisi a jít dělat něco jiného – třeba ministra.
