Vynikající sólová klavíristka, mezinárodně uznávaná doprovazečka a renomovaná klavírní pedagožka – tak by se ve stručnosti dala charakterizovat česká pianistka lotyšského původu Irina Fojtíková-Kondratěnko. O významu a šíři jejích aktivit vypovídají mimo jiné i oficiální ocenění: Evropská cena Gustava Mahlera (2004), několik cen Ministerstva školství, Cena zahraničního tisku pro nejúspěšnější klavíristku roku 2005, Žena roku v oblasti umění a kultury (2007). Všemu, co dělá, se Irina Kondratěnko věnuje s maximální zodpovědností a s plným nasazením, takže se zpočátku zdálo téměř nemožné nalézt v jejím nabitém programu čas na rozhovor. Nakonec jsem se s touto mimořádně inteligentní a osobitou umělkyní sešel u šálku čaje až v první den jarních prázdnin.
Svá studia jste završila aspiranturou na Státní akademii múzických umění v Petrohradě. K té určitě vedla dlouhá a náročná cesta. Měla jste nějaké hudební zázemí ve své rodině? Rodiče i všichni příbuzní v širokém okolí byli a jsou doktoři. Můj strýc byl dokonce lotyšským ministrem zdravotnictví, teta patřila k průkopníkům v oční chirurgii, maminka je hlavním suicidologem a psychoterapeutem Lotyšska. Táta, sestra, švagr, sestřenice – všichni jsou lékaři. Moje maminka ale také krásně zpívá a byla to právě ona, kdo mě dovedl do hudební školy. A nedovolila mi, abych s hudbou přestala, přestože jsem si přála – jak jinak – být taky doktorkou. Za to jí budu nadosmrti vděčná! Navíc jsem měla po celý život štěstí na kantory.
Takže jste nakonec přece jen dala přednost klavíru před medicínou? Ano. Jenže musím přiznat, že mě to ze začátku moc nebavilo. Měla jsem od své přísné paní učitelky nařízeno cvičit hodinu denně. Ale byla jsem stejná jako všechny děti: během té hodiny jsem se šla dvacetkrát najíst a napít, desetkrát jsem se musela učesat, nutně jsem se potřebovala věnovat svým kanárkům, papouškům, pejskovi a ostatním zvířátkům, kterých jsem měla spoustu, a hodina se dost rychle naplnila. Jenže pak mě hudba pohltila a už jsem si neuměla život bez klavíru představit. Když to nakonec sečtu, studium mi zabralo celkem šestadvacet let života. Ale já se ráda učím a vím, že se budu učit celý život.
Během krátké doby jste se vypracovala na korepetitorku světového formátu – vaše doprovazečské schopnosti jsou považované za fenomenální. Kdy jste v sobě tuhle vzácnou vlohu objevila? To je dost zajímavá historie. Počátkem devadesátých let, po pádu komunistického režimu, když se otevřely hranice, se můj tehdejší manžel, operní zpěvák, přihlásil na mezinárodní pěveckou soutěž do francouzského Perpignanu. A bylo samozřejmé, že na klavír ho budu doprovázet já. Letenku do Paříže jsme pořídili za celkem slušné peníze. Jenže v Paříži jsme se dozvěděli, že dál musíme cestovat rychlovlakem. Ten byl tenkrát pro nás nepředstavitelně drahý. Ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Když jsme dorazili do Perpignanu, zjistili jsme, že na té soutěži bylo – doteď si to přesně pamatuju – 78 soutěžících, z toho 69 z bývalého Sovětského svazu! Všichni ti zpěváci letěli samozřejmě do Francie i se svým korepetitorem, jenže když v Paříži zjistili, jak drahý je ten rychlovlak, bylo pro ně levnější poslat korepetitora zpátky domů. A když jsem se tam objevila já, tak měli obrovskou radost, protože čekali, že jim pomůžu. Na té soutěži sice byl oficiální korepetitor, jenomže za toho se muselo platit. Já těžko říkám „ne“, a tak jsem se na pódiu posadila ke klavíru a seděla jsem tam celé dny od rána do večera. Vždycky přišel účinkující, položil mi noty na pult, odzpíval, odešel, přišel další… a tak dále. Po prvním kole si mě zavolala porota a děkovala mi za odvedenou práci. A najednou se tam objevila taková drobnější dáma, pořád pobíhala kolem mě a říkala: „Ty musíš příští rok přijet ke mně do Rio de Janeira na soutěž korepetitorů! Já jsem tam ještě nikoho takového neměla!“ Ukázalo se, že ta paní je prezidentkou té soutěže. Každý měsíc mi pak posílala dopisy, udělala všechno možné i nemožné, a já jsem nakonec skutečně do Ria odletěla.
Jak taková soutěž korepetitorů vypadá? Tehdy to byla – pokud vím – jediná soutěž korepetitorů na světě. Už první kolo bylo velmi náročné: každý soutěžící musel odehrát v podstatě celovečerní recitál s předepsaným repertoárem. V dalším kole se hrála komorní hudba, s tím, že jsme měli hodně omezený čas na zkoušení. Velmi zajímavé bylo poslední kolo. Na tu soutěž korepetitorů totiž bezprostředně navazovala velmi významná soutěž pěvecká. Každému z nás, kdo postoupil do závěrečného kola, byli přiděleni zpěváci, a my jsme je museli – jako součást korepetitorské soutěže – doprovázet. Tu soutěž v Riu jsem vyhrála a taky jsem tam hned získala spoustu kontaktů včetně exkluzivní smlouvy s významnou zahraniční agenturou.
V té době už jsem také pochopila, že dobrý korepetitor musí rozumět práci s lidským hlasem. Začala jsem studovat literaturu o pěvecké metodice, navštěvovala jsem hodiny významných pěveckých pedagogů a chodila jsem dokonce i na lékařskou fakultu, abych pochopila určité anatomické souvislosti spojené s fungováním dechu a hlasu. Taky jsem vyhledávala místa, kde se vyučuje bel canto, a díky znalosti italštiny jsem mohla čerpat informace i ve slavné La Scale. Lidský hlas považuji za nejdokonalejší hudební nástroj, a to, jak jsem mu začala víc rozumět, se prolínalo i do mé hry i do klavírní výuky.
Dnes vystupujete s umělci těch nejzvučnějších jmen. Jsem ohromně vděčná za to, že jsem se mohla setkat s takovými osobnostmi, jako je José Cura, Rolando Villazón, Anna Netrebko, Dmitri Hvorostovsky, Marina Domašenko, Dana Burešová, Sharon Kam, Ludmila Peterková, Yaïr Benaïm, Jana Nováková-Vonášková. Naprosto nezapomenutelné jsou pro mě koncerty s Mistrem Josefem Sukem. A taky moc ráda vzpomínám, jak jsme s Hankou Kotkovou, Jiřím Bártou a Ludmilou Peterkovou hráli Messiaenův „Kvartet na konec času“.
S José Curou jste v roce 2004 dokonce natočila na CD Dvořákovy Písně milostné. Co vedlo k vaší spolupráci? José Cura měl v roce 2000 – při příležitosti kongresu Mezinárodního měnového fondu – vystoupit na koncertě ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Pořadatelé mě tehdy oslovili, zda bych byla ochotná ho doprovázet. Byla to lákavá nabídka a já ji samozřejmě přijala. Ale ani den před koncertem nebylo jisté, jestli José Cura vůbec dorazí do Prahy, a ještě v den koncertu jsem ráno byla upozorněna na to, že koncert možná budu muset odehrát sama. Měl začít v sedm hodin, a teprve ve čtyři hodiny, když přistálo letadlo, mi volali, že na něm José Cura opravdu bude účinkovat. Prakticky jsme spolu nezkoušeli, nebyl čas. Ale José má obrovské charisma, umí neuvěřitelným způsobem inspirovat, s hlasem dokáže fantastické věci – a taky je velký showman. Takže kupříkladu já jsem přišla na pódium úplně sama, odehrála předehru – a on začal zpívat na chodbě, ještě před vstupem do sálu. Anebo po jedné mé dohře, kdy se mi povedlo zvlášť něžné pianissimo, nahlas řekl do publika: „Ona nemá ruce, ona má kočičí tlapky! Nechápu, jak to dělá!“ Ten koncert byl pro mě nezapomenutelným zážitkem a od té doby máme spolu velmi hezký vztah. Když se pak José rozhodoval, s kým bude točit své dvořákovské cédéčko, padla volba na mě. Je to jeho jediné CD s klavírem, a já si toho pochopitelně nesmírně cením.
Jak probíhalo natáčení? Zkoušeli jsme u něho v Madridu, ale José pak využil příležitosti, že měl koncerty v Praze, a Dvořákovy písně jsme natočili ve studiu Českého rozhlasu. Spolupráce byla neuvěřitelná. Při natáčení nám vždycky každou píseň pustili do sluchátek a my jsme se s Josém dorozumívali očima, jestli ten záběr vezmeme nebo ne. A pamatuji se, že jedna píseň se mi docela líbila, ale on mi dal očima najevo, že není spokojený. Sundal sluchátka z uší a zeptal se: „Jak na tebe ta píseň působí?“ Odpověděla jsem: „Tajemně.“ A on mi řekl: „No právě. Je to jen tajemné, ale já bych chtěl, aby to bylo magické. “
Vy nejen skvěle spolupracujete se zpěváky a instrumentalisty, ale jste neméně úspěšná jako sólová klavíristka. Jak si vybíráte svůj repertoár? U hudby, stejně jako u literatury, kterou zrovna čtu, záleží na tom, čím zrovna v životě procházím a co si potřebuji uvědomit. Na svých recitálech jsem si všimla, že když hraji skladby, do kterých můžu vložit svoje vlastní prožitky, tak posluchači často reagují hodně emotivně. Ve svém životě jsem prošla údobími, která opravdu nebyla lehká, ale která zároveň byla pro mě tou nejúžasnější zkušeností. To, co v hudbě hledám nejvíc, nacházím u Bacha, Beethovena, Chopina, Francka… Ale vůbec nejbližší je mi v současné době Rachmaninov. Má ve svých skladbách nekonečnou hloubku a dodává člověku hodně sil. Doma si ale pouštím hudbu minimálně, nejraději vlastně poslouchám ticho.
Dnes se řadíte mezi naše nejúspěšnější klavírní pedagogy. Učíte na prestižních hudebních školách a vaši studenti si pravidelně odvážejí ze soutěží nejvyšší ocenění. Promítají se vaše koncertní zkušenosti nějak do vaší pedagogické činnosti? Myslím si, že dobrý pedagog by měl být i přesvědčivým interpretem. Pódiové zkušenosti jsou v pedagogické praxi k nezaplacení. Navíc jsem přesvědčená, že hudba musí mít příběh, jinak posluchače neosloví. I s těmi nejmenšími dětmi si povídáme, jak na ně ta skladba, kterou hrají, působí, jak ji vnímají, jestli se odehrává ve dne nebo v noci, v jakém ročním období, kolik lidí v ní figuruje a jaký mají vztah mezi sebou, jestli jde o vzpomínku nebo o něco současného atd. Přála bych si, aby studenti – stejně jako já – vycházeli ze svých vlastních prožitků. A proto jsem taky ráda, když mi mladí lidé pokládají co nejvíc otázek. Snažím se jim pomoci těžké udělat lehkým a pak lehké radostným. Každého žáka vnímám jako vzácnou individualitu. Můžu ho naučit jen tolik, kolik mi dovolí a kam mě pustí. A hlavně učím své studenty vnímat život jako velký dar a každé ráno jako začátek neuvěřitelně krásné cesty a novou možnost změnit svět k lepšímu.
Vaši žáci si přivezli ze soutěží jen za poslední půlrok 25 prvních cen a mnozí navíc dokonce cenu absolutního vítěze. Vy sama jste získala mnohokrát titul „Nejlepší pedagog.“ Spočítala jste si někdy, kolik takových ocenění jste už dostala? Je jich opravdu hodně a samozřejmě si jich velice vážím. Ale nepočítám je. Mám moc ráda přísloví, které často říkávala moje babička: „Prázdný klas je vždycky nahoru“. Měla jsem možnost setkat se s mnoha významnými umělci a viděla jsem, jak doma budují svoje „síně slávy“. Jenže já jsem dost praktická bytost – i když mám hodně romantickou povahu – a ty ceny užívám taky prakticky. Když jsme se stěhovali do nového domu, moje dcera Ilonka vystavila všechny ty poháry a ceny v obývacím pokoji. Prošla jsem kolem nich jenom jednou, pak jsem je sebrala a odnesla do kumbálu. A aby tam nestály naprázdno, dala jsem do jednoho poháru různé kamínky ze svých cest, do jiného mořské mušle a v tom největším mám uložené rezervní žárovky. Když doma nějaká praskne, hned vím, kam mám sáhnout pro novou. Ale je jedna cena, která je mi velmi blízká: nádherná bronzová soška od Olbrama Zoubka, kterou jsem dostala při udělování titulu „Žena roku“. Vzletná éterická bytost, se kterou mám potřebu si každý den popovídat.
Co hezkého vás čeká v nejbližší době? Žiji především přítomností, tím, co je tady a teď, co právě prožívám. Snažím se co nejvíc pracovat sama na sobě, hledám cestu k vnitřní harmonii. A každé ráno začínám tím, že děkuji za to, co od života dostávám. A co mě čeká hezkého? Od minulého roku jsem uměleckou ředitelkou festivalu Krumlovské podzimní recitály. Je to pro mě nová a ohromně zajímavá zkušenost. Koncerty se konají ve Vlašském dvoře, v nádherném sále s báječným steinwayem. S tím klavírem je zajímavá domluva: když se mu něco nelíbí, tak okamžitě přestává s pianistou komunikovat. Náš festival přijalo i město, letošní ročník bude součástí oslav dvacátého výročí zapsání Českého Krumlova do seznamu UNESCO. Před sebou mám samozřejmě spoustu dalších zajímavých koncertů – jak se svými studenty, tak i svých vlastních, dostala jsem pozvání na mistrovské kursy a do porot několika soutěží. A připravuji také nové sólové CD. Po skladbách ruských autorů, které jsem vydala předloni, se chci tentokrát věnovat Bachovi a Franckovi. Na všechno se opravdu moc těším. Beru svou práci jako velký dar a poslání a nevyměnila bych ji za nic na světě.
