Z Čech pocházel Bernhard Pollini (vlastním jménem Baruch Pohl), jenž vedl několik německých divadel a jeho nejvýznamnější léta jsou spojena s hamburským angažmá Gustava Mahlera. V téže době zde byli také angažováni čeští pěvci Berta Foersterová-Lautererová a Vilém Heš. Lukesova žačka Terezie Saaková z Prahy se uplatnila především v Drážďanech (zatímco její téměř jmenovkyně Ema Sáková přišla do Prahy z Budapešti). V Bílině narozenému Gustavu Walterovi, jednomu z nejproslulejších interpretů schubertovské písně své doby, věnoval Dvořák své Cigánské melodie . Jenny Pohlner z Brna působila v operetě, zpívala však také Evu ve Wagnerových Mistrech pěvcích , byla dlouholetou členkou vídeňské Dvorní opery a odehrála zde půl druhého tisíce představení. V Praze se narodil tenorista Hans Nachod, bratranec Arnolda Schönberga, člen německé opery v Praze, řady dalších divadel a vyhledávaný koncertní pěvec a interpret novinek. Hlavní roli v premiéře opery Ericha Wolfganga Korngolda Zázrak Heliany v Mnichově zpívala rodačka z Pardubic Marie Nežádalová, manželka skladatele Clemense von Franckensteina. Po roce 1933 její kariéra skončila – z rasových důvodů. Téměř každoročním hostem Salcburských her byl mezi dvěma válkami basista Karel Norbert, vlastním jménem Novotný. Pocházel z Prahy a byl žákem vynikajícího pěveckého pedagoga Konrada Wallersteina, profesora Německé akademie hudby v Praze, stejně jako basbarytonista Jan Ouředník z Plzně. Ouředník vystřídal několik angažmá a uplatnil se jako pedagog v Záhřebu a později v Praze, do které se vrátil. K jeho žačkám patřila například sopranistka Zinka Kunc-Milanov, jež téměř třicet let zpívala v Metropolitní opeře. Wallersteinovým žákem a pražským rodákem byl mimochodem také Otakar Kraus, první Nick Shadows Stravinského Života prostopášníka v Benátkách roku 1951. Alfred Jerger, basbarytonista z Brna a oslavovaný mozartovský interpret, byl prvním Nickem Shadowsem ve vídeňské premiéře Stravinského opery a byl také vídeňským Jonnym v Křenkově opeře, věnoval se režii a úpravám oper a operet (kromě jiného upravil pro Vídeň Smetanovy Dvě vdovy , k provedení však nikdy nedošlo). Jeho žačkou je dnešní operní hvězda Leonie Rysanek. Rodačka z Terezína a významná wagnerovská zpěvačka Maria Müller zpívala Dorotku v americké premiéře Weinbergrova Švandy dudáka . Pražská rodačka a Lukesova žačka Josefine Reinl byla sólistkou berlínské Dvorní opery především ve wagnerovských rolích. Olomoucká rodačka Maria Ruzek vystřídala řadu německých scén, včetně pražské. Z těch, kdo zůstali doma, by zasloužili aspoň zmínku sopranistka Kateřina Kometová-Podhorská, která odmítla nabídku na angažmá ve Vídni; Bohumil Benoni, kterého marně lákal Vilém Heš do Vídně, basista František Hynek, první Smetanův Kecal, který se po toulání po cizích jevištích vrátil a působil pak především jako režisér, a mnozí a mnozí další.
Všichni z nich nebyli Čechy a ani se za ně nepovažovali. Všichni však odsud pocházeli a pokusíme-li se o poetické přirovnání, jejich kořeny živila stejná půda. Setkávání s prvky cizího umění nechávalo vyniknout prvkům domácím, jejich prolínání vytvářelo další variace. Ovšem v okamžicích, kdy se romantismem probuzené přiznání k vlastnímu národu proměňovalo v šovinismus, přicházelo také umění zkrátka. Nacionální socialismus měl z čeho čerpat, tlumené zdroje už tu dávno byly. Cítíme to například z této zprávičky z Olomouce z roku 1890: „Zdejší Musikverein engagoval ke koncertu slečnu B. Novákovou, bývalou altistku Národního divadla. Při koncertě tom měl zároveň účinkovati německý mužský spolek pěvecký, jenž však prohlásil, že účinkovati nebude při koncertě, při němž současně zpívati má pěvkyně, která vystoupila na českém divadle v Olomouci a takto se kompromitovala!! Sbormistrem tohoto spolku jest Čech Vladimír Labler, rozený Pražan, jenž kdysi býval vlastencem a s mistrem Dvořákem v Prozatímním českém divadle violu hrával!“ O nějaká léta později přistoupily ještě nebezpečnější „argumenty“, když například při provedení Mahlerovy 8. symfonie roku 1912 některé pražské německé pěvecké spolky odmítly účinkovat s „židovským“ dirigentem Alexandrem Zemlinskym v díle židovského skladatele. Tehdy zachránil situaci filharmonický sbor z Vídně a jeho sbormistr Franz Schreker. Jindy naopak byli čeští pěvci českým tiskem znemožněni za to, že zpívali Beethovenovu Devátou německy (!), Češi ignorovali představení Nového německého divadla a značnou odvahu projevil už recenzent, který svého času poukázal na to, že kvalita německých představení předstihuje úroveň na Národním divadle.
Zvláště ti z Čechů, kdo chtěli a mohli udělat světovou kariéru, neměli mezi vlastními doma na růžích ustláno. Nehezká česká vlastnost, závist úspěchu, už zde byla zmíněna několikrát. Ema Destinnová byla označena za vlastizrádce právě tak jako Oskar Nedbal, útočilo se na Karla Buriana, v nové době jsme přišli o umění Soni Červené, Rafaela Kubelíka, Rudolfa Firkušného a mnoha dalších, avšak – neboť vše má dvě stránky – mohli obohatit umění světové. V každé době se opakovaly bolavé šlehy a málokdo z těch, kdo přesahovali český horizont, jich byl ušetřen. Vždyť už Václav Šašek z Bířkova, průvodce Jiříka z Poděbrad a Lva z Rožmitálu v 15. století napsal, že se nikde ve světě tak nenadává a nepomlouvá jako u nás v Čechách.
Zvláště zlé byly takové útoky, které se objevovaly v neurotické atmosféře třicátých let minulého století: „Sletují se tažní ptáci, poněvadž všude zle a doma nejlépe. Najednou budou mít možnosti umělecké práce, najednou jim bude naše prostředí dost vítáno. Snad se tu dočkáme úplného zápolení pěvců jako kdysi ve Wartburce – jenom se zdá, že vracející se Tannhäusři budou mít citelné nedostatky svého světového sešumaření. O Jarmile Novotné je jisto, o mnohých jiných také. To bude pro nás pěkné ťpovzneseníŤ! A to se zase budou v novinách psát věci slavným ťstarůmŤ na uvítanou!“ To není anonym poslaný kýmsi z ulice, to je noticka v časopise, zastupujícím moderní českou tvorbu. Její autor by se dal snadno dedukovat, takové noticky psal obvykle šéfredaktor. Ve stejném duchu je i jiná podobná: „Paní Ziková nás opět reprezentuje Mařenkou, tentokrát v New Yorku za státní peníze. Je známo, že pí Ziková o český repertoir tuze nestojí, neboť ani nechtěla studovat Krasavu, ani nechtěla k pohostinským hrám vybrat si méně populární, ale vynikající českou partii. Ale když z toho kouká blýsknutí se před cizinou, tak je i Mařenka pro pí Zikovou dobrá. Pro zisk a slávu všechno. Inu, ťumělkyněŤ.“ Sopranistka Zdenka Ziková (1905- -1990) pocházela z Prahy, působila v Lublani, Záhřebu, Vídni, čtyři roky byla členkou Národního divadla. Byla manželkou chorvatského dirigenta Fridrika Rukaviny a získala po něm tehdejší jugoslávské občanství. V jeho vlasti ji zastihla válka. Zdenka Ziková se po válce usadila v Bělehradě (dirigent Rukavina zemřel roku 1940) a stala se členkou tamního Národního divadla. V Čechách hostovala, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost. Není pravda, že odmítala český repertoár, naopak obsáhla všechny velké dramatické role Smetanovy, Dvořákovy, Foersterovy a Janáčkovu Kostelničku, domovem se jí však stala cizina. Není vlastně divu.
„My cizinou jsme bloudili“
Tak zpívají Bohuš a Julie v Dvořákově Jakobínu . Útěchu nacházeli ve zpěvu a píseň také obměkčila zatvrzelého hraběte, aby svého „ztraceného“ syna přijal zpátky. Marii Červinkové-Riegrové a Antonínu Dvořákovi se zde vydařila krásná vlastenecká variace na příběh mytologického Orfea či biblického Davida. Mnoho českých hudebníků bloudilo cizinou. Publikum kdesi v daleké Austrálii nebo Brazílii nerozlišovalo mezi adjektivy „český“ a „z Čech“, i když přízvuk těchto tlumočníků krásy pravděpodobně prozrazoval, že jejich mateřské jazyky byly různé. Zprávy hovoří o „krajanech“, „rodácích“, ale často ani v dobách již vykrystalizovaného pojmu národní identity určené jazykem není u některých jazykové zařazení jednoznačné. „K návštěvě otčiny a milých přátel svých přibyli tyto dny do Prahy pan Antonín Sitt, koncertní mistr a houslista z Gothenburku, p. Jaromír Hřímalý, koncertní mistr cellista z Helsingforsu, a p. Seyfert mladší, hudební umělec z Petrohradu,“ dočítáme se v jedné ze zpráv. Finsko, Rusko, Švédsko, ale také Slovinsko, Chorvatsko a Halič byly kromě Německa a Rakouska zeměmi s největším výskytem českých hudebníků a hudebníků z Čech. Působili také v orchestrech a divadlech v Holandsku, Belgii, Itálii i mnohem dál.
Rodina Hřímalých dělala po východní i severní Evropě čest české hudbě, původně se však jmenovali pánové z Grzymalowa a do Čech přišli koncem 18. století z Polska. Usadili se v jižních Čechách a roku 1809 se v jejich rodu myslivců a sládků narodil první hudebník, varhaník Vojtěch Hřímalý starší. Ten pak čtyřicet let působil v arciděkanském chrámu v Plzni. Znal se s bratrancem Bedřicha Smetany, profesorem plzeňského gymnázia Františkem Josefem Smetanou, a musel se setkat i s mladým Bedřichem, který v Plzni dokončoval gymnaziální studia právě když se u Hřímalých po dceři Marii narodili první tři synové: Vojtěch roku 1842, Jan o dva roky později a za další rok Jaromír. Po dalších pěti letech přišel na svět ještě nejmladší Bohuslav. Vojtěch Hřímalý mladší byl houslista a skladatel. František Škroup si jej vzal sebou jako koncertního mistra do Rotterdamu, v Göteborgu se stal nástupcem Bedřicha Smetany. Pět let pak byl za Smetanova kapelnictví koncertním mistrem Prozatímního divadla, odkud „z finančních důvodů i pro neshody s ředitelstvím“ přešel do kapelnické funkce k německé opeře. Nebyl zřejmě člověk úplně bezkonfliktní, neboť ani zde dlouho nevydržel: „Nadaný skladatel český Vojt. Hřímalý, druhdy ředitel orkestru divadla českého a na to, když mu neblahá jako nedovedná, ba na úpadku českého umění usilovně pracující správa divadelní dvéře byla ukázala, kapelník divadla německého, opustil v neděli pro příkrý a cit umělce hluboce urážející výstup s jeho ředitelem Prahu, kdež by za osvědčené a nezištné služby své tu co dorůstající soupeř a jinde co český umělec v kruhu německých živnostníků jenom nevděk a osočování těžil,“ píše se šroubovaným slohem v časopise Dalibor. Vojtěch Hřímalý byl přispěvatelem Pivodových Hudebních listů a v této souvislosti tkví možná jádro jeho konfliktů. Nakonec odešel na Bukovinu a stal se vedoucí osobností hudebního života v Černovicích, zemřel ve Vídni. Jeho opera Zakletý princ byla jedním z nejúspěšnějších titulů Prozatímního divadla a jednou z prvních českých oper uvedených v Rakousku: roku 1875 se hrála ve Štýrském Hradci. Při svém znovunastudování v Národním divadle roku 1933 se však dočkala zdrcujícího zavržení, zejména ze strany Nejedlého žáka Mirko Očadlíka. Ohlasy sporů Pivoda-Smetana stále ještě doznívaly.
Druhorozený syn Vojtěcha Hřímalého staršího Jan byl rovněž houslista, prošel symfonickým orchestrem v Amsterodamu a nakonec se usadil v Moskvě, stal se učitelem houslí na carské konzervatoři a zetěm jiného vynikajícího českého houslisty v Rusku, Ferdinanda Lauba. Byl primáriem kvarteta Ruské hudební společnosti a jeho žákem byl ruský skladatel Rajngold Glier. Jaromír Hřímalý byl violoncellista a spolu s dalším bratrem, violistou Bohuslavem, působil v Helsinkách. Rozjeli se do světa a o prázdninách se scházeli doma, aby využili svého obsazení, které tvořilo smyčcové kvarteto. Spolu se sestrou klavíristkou Marií, provdanou Staňkovou, pak jezdili po Čechách a hráli v malých a větších městech a městečkách. Kvarteto bratří Hřímalých nevystupovalo často, bylo však jedním z prvních ansámblů tohoto obsazení, které překročily hranici laického muzicírování směrem k profesionalismu a z toho podhoubí později vyrostla, počínaje legendárním Českým kvartetem, takzvaná česká kvartetní škola.
Rovněž rodina Sittových měla různorodá působiště, ani oni nepocházeli původně z Čech. Antonín Sitt starší se narodil v Uhrách a vyučil se houslařem v Pešti a ve Vídni. Do Prahy přišel asi ve svých pětadvaceti letech, jeho děti už se narodily tady. Houslista Antonín mladší byl koncertním mistrem orchestru německého divadla v Praze, působil v Německu, Švédsku a posledních čtyřicet let strávil v Helsinkách. „Otevřel tam cestu nejednomu českému hudebníku a jeho dům byl pohostinný ke všem českým umělcům,“ píše se o něm. Prostřední Jan, houslista a kapelník, působil sedm let v Chemnitzu a pak čtyřicet let v Lipsku. Poprvé za hranicemi Čech provedl Smetanův Vyšehrad a Vltavu . Dcery Marie a Žofie byly zpěvačkami. Marie debutovala roku 1869 v Prozatímním divadle jako Gilda ve Verdiho Rigolettu . Další čtyři roky vystřídala několik německých scén, vrátila se však do české opery a stala se jednou z nejmilovanějších jejích primadon. Zpívala zde čtvrt století, byla první Vendulkou v Hubičce , Blaženkou v Tajemství , Karolinou v druhé verzi Dvou vdov , Katuškou v Čertově stěně a titulní představitelkou obou premiér Libuše a také jednou z nejoblíbenějších Mařenek v Prodané nevěstě .
Violoncellista Jan (Ivan Ivanovič) Seifert nebo také Seyfert byl sólistou baletního orchestru Mariinského divadla v Petrohradě, založil zde smyčcový kvartet, vyučoval na Petrohradské konzervatoři. Nevíme ani, kdy a kde vlastně zemřel. Poslední informace končí rokem 1914.
V Petrohradě působila celá řada Čechů a mezi nimi by neměl být nevzpomenut skladatel, klavírista a kapelník Eduard Nápravník (1839-1916). Ještě v Čechách byl jedním z nejhranějších autorů v programech českých spolků. Roku 1861 jej angažoval kníže Jusupov pro svůj orchestr, dirigentský záskok v carské opeře odhalil Nápravníkovu pohotovost a zajistil mu výsostnou pozici. Nápravník měl zásluhy o uvedení Musorgského Borise Godunova a navrhoval některé dramaturgické a instrumentační úpravy oper Čajkovského, který jeho názory respektoval.
Pražská konzervatoř
Všichni bratři Hřímalí, Sittové i Jan Seifert vystudovali pražskou konzervatoř. Jan Sitt byl sice před absolutoriem vyloučen pro nekázeň, školení u Antonína Bennewitze však mu i tak dalo dobrý základ. Jan a Jaromír Hřímalí chtěli na konzervatoři učit, v jejich životopisech však nalezneme větičku že se zde „marně ucházeli o místo“. To, co se zde naučili, uplatňovali jinde a není vhodné uvažovat, kdo tím co ztratil nebo čeho kdo nabyl. Pražská konzervatoř bude za několik let slavit dvousté výročí a zasloužila by, aby se její bohatá a pohnutá historie dočkala nového zpracování. Vždyť poslední souhrnná historická práce vyšla roku 1911 a sborník příspěvků roku 1961.
U počátků konzervatoře stálo několik šlechticů, kteří roku 1810 založili Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách. Dva roky předtím zveřejnili provolání, že je nutno učinit rozhodný čin k novému pozdvižení kdysi kvetoucího, nyní však upadajícího hudebního umění v Čechách a shodli se v názoru, že je nutno angažovat pro každý jednotlivý nástroj orchestru vynikajícího umělce, jehož úkolem by nebylo jen hrát, ale také vychovávat jemu přidělené žáky. Pod provoláním byli podepsáni hrabata z Wrtby, ze Sternbergu, Nostitz, Clam-Gallas, Firmian, Pachta a Klebelsberg, k zakladatelům později přistoupili ještě hrabata Sweerts, Waldstein a Schlik. K provolání se přihlásilo dvaadvacet subskribentů, kteří složili základní kapitál 6600 zlatých. Vyučovat se začalo 24. dubna 1811. Když roku 1845 navštívil Prahu Hector Berlioz, byl unesen úrovní výuky i kvalitou žáků, jejichž výkon mohl posoudit při provedení své předehry Král Lear . Ve svých Pamětech napsal: „Podle mého mínění by měla být konzervatoř hudby ústavem určeným uchovávat (konzervovat) praktickou znalost hudebního umění ve všech jeho odvětvích i teoretické poznatky s tím spojené a mistrovská díla, jež toto umění vytvořilo. Kromě toho by se měl takový ústav postavit v čelo pokrokového hnutí […] a uchovávat krásno a dobro, jež nám odkázala minulost, přitom však pomalu a opatrně postupovat k objevům budoucnosti. Doufám, že nepodléhám národní stranickosti, řeknu-li, že ze všech evropských konzervatoří, které znám, vyhovuje této definici nejlépe konzervatoř pařížská. Ale hned na druhém místě je konzervatoř pražská. A toto umístění je pro ni velkou poklonou, uvážíme-li, jak malé jsou možnosti města, jakým je Praha, proti možnostem hlavního města Francie.“
V době, která odstranění šlechty a poté buržoazie považovala za největší čin lidských dějin, se objevila snaha kulturně zušlechťující ideu zakladatelů pražské konzervatoře zpochybnit. O hudbu jim podle tohoto názoru ve skutečnosti vůbec nešlo, pouze o záchranu alespoň něčeho, čím se k zániku odsouzená třída ještě mohla – řečeno dnešním slovníkem – zviditelnit. Tím méně jim mohl ležet na srdci národní prospěch, vždyť byli ostatně všichni Němci. „Okázalý umělecký zájem byl formou protestu šlechty proti nastupující buržoazii. […] Těmto lidem šlo mnohem méně o povznesení hudby v Čechách, než o reprezentativní čin, [jímž by] dokázali Vídni a českým plebejcům svou hodnotu a nadřazenost.“ A závěrem volá autor po „hlubším probádání a novém marxistickém zhodnocení příčin a skutečností, jež k založení konzervatoře vedly“. Dosavadní práce jsou mu důkazem, „jak málo dovedou naši hudební publicisté při styku s hudebním materiálem využívat své marxistické výzbroje“ a jak „pohodlně jsme se zabydleli v převzatých buržoazních argumentech“.
A další…
Konzervatoř byla co do vzniku naším ústavem nejstarším a co do působnosti v 19. století největším, ne však jediným. Roku 1830 založil Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách varhanickou školu, nejprve jednoroční, o pět let později už měla ročníky dva a za ředitelství Františka Zdeňka Skuherského (od roku 1866) ročníky tři. Po Skuherského penzionování splynula roku 1889 s konzervatoří. Jejími žáky byli Karel Bendl, Antonín Dvořák, Leoš Janáček i Josef Bohuslav Foerster. Od roku 1840 působila Žofínská akademie, jež sloužila ke zdokonalení hudebním diletantům především ve sborovém zpěvu. Její členové byli žádoucí posilou koncertních produkcí, k nejvýznamnějším patřilo roku 1842 provedení Beethovenovy Deváté symfonie . Žofínská akademie působila také jako pořadatelská instituce, památné je třeba provedení Schumannova Klavírního kvintetu s Bedřichem Smetanou u klavíru roku 1855 či uspořádání cyklu historické hudby.
To jsme však stále ještě v Praze. Náš seriál by musel mít ještě mnoho dalších dílů, aby se dostalo i na ty, kdo zasvěcovali vnímavé dušičky do tajů hudby v místech nejzastrčenějších. Roku 1890 se například s nadějí hovořilo o Hudební škole v Žerotíně jako základu hudební konzervatoře pro Moravu. Varhanická škola v Brně byla založena roku 1881, je spojena se jménem Leoše Janáčka a po první světové válce se proměnila v konzervatoř. Dnes máme konzervatoř v Kroměříži, Českých Budějovicích, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Teplicích, soukromé a církevní konzervatoře, Akademi múzických umění v Praze a Brně, Týnskou školu, hudební katedry pedagogických škol a spousty dalších škol, spolků a společností, které pořádají semináře a soustředění. Nejsme se vším spokojeni a nebyli jsme nikdy, ale to patří k věci, vždyť vlastní uspokojení vede jen ke stagnaci.
Měli by zde mít místo i ti, kteří většinou zůstávají bezejmenní. Hranice regionu nepřekročili, často však vykonali pro udržení hudebnosti mnohem víc než ti velcí. Bez nich a bez této tradice bychom neměli dodnes například Kruhy přátel hudby, nástupce někdejších hudebních a zpěváckých spolků, které nejen zpívaly, ale také organizovaly místní hudební život. Spolky udržované nadšením přežily různé dějinné zvraty a vždycky se znovu vzchopily. Definitivní konec jim měla udělat vládní vyhláška z ledna 1951, která zrušila dosud platný spolkový zákon. Všechny spolky a společky byly převedeny pod státní zařízení a v mnoha případech to znamenalo jejich konec. Vakuum však vydrželo pouhých pět let. Politický pohyb v Sovětském svazu vyvolal okamžitý efekt i u nás, a dokonce v takovém zdánlivě nesouvisejícím odvětví, jako je regionální koncertní život. Spontánní impulsy zdola byly brzy posvěceny novým zákonem. Duší Kruhů přátel hudby byli a jsou stovky dobrovolníků, a také by si zasloužili historické zachycení své činnosti: Pavel Nádvorník z Litomyšle, pan Černoch z Náchoda, pan Šáfr z Chrudimi, pan Kouřil z Mnichova Hradiště, Ján Hreňo z Trhových Svinů, Jan Morávek z Uničova, který dokázal pro hudbu nadchnout dvacítku Jednotných zemědělských družstev (!) – a další.
Nebyla zda řeč o rozhlase, o gramofonovém průmyslu, o televizi (o níž obvykle pouze paušálně konstatujeme, že se o hudbu nestará), o institucích a spoustě dalších věcí, které hudební život potřebuje. Ale to už mi nepřísluší.
Hudba není jen vážná
Vůbec zde také dosud nebyla řeč o těch, kdo stojí ve „vážných“ dějinách hudby na okraji nebo zcela mimo ně. Okřídlené úsloví, že neexistuje hudba vážná nebo lehká, ale jen dobrá nebo špatná, se často používá, přesto však se vyznavači různých žánrů na sebe obvykle dívají tak trochu jako na jiný živočišný druh. I hudba lehká, populární, zábavná, nonartificiální či jak se jí ještě říká, má v hudebním dění své místo a své dějiny má i u nás. Už z toho, že žádné označení není úplně adekvátní, vysvítá problematičnost žánrového vymezování. Lehká hudba jsou přece také dva nejproslulejší kousky z dílny „vážných“ českých mistrů, Dvořákova Humoreska a Fibichův Poem . Smetanovy první polky byly skladby skutečně k tanci, bez velkých uměleckých ambicí. Že je napsal mistr, víme my dnes a jsme to na nich také schopni rozeznat, byli bychom však toho schopni, kdyby také nenapsal Mou vlast ? Je snad něco zábavného na písňové poezii Karla Kryla? Něco „neuměleckého“ neboli „nonartificiálního“ na skladbách Karla Velebného nebo Luďka Hulana?
Obětavým vlastencem a klasikem dechovky byl František Kmoch, jehož pochody stmelovaly národní vědomí stejně jako tóny předehry k Libuši . Stylizovaný vyšší populár stejně alarmujícího účinku měla hudba Julia Fučíka, jeho Marinarella nebo Florentinský pochod jsou ještě dnes ve světě hity. O Jaromíru Vejvodovi nepochybuje nikdo, ať už jde v jeho původně Modřanské polce o ztracenou lásku, valící se sudy či jakousi Rosamundu. Meziválečná generace vyrůstala s písničkami Osvobozeného divadla a ta naše s písničkami Semaforu; a jejich prostřednictvím jsme se k Osvobozenému vraceli. „Vážné“ skladby Jaroslava Ježka nejsou důkazem, že svůj talent rozmělnil pro Voskovce a Wericha, naopak: v písničkách pro Osvobozené divadlo dokázal, co má umělec umět. Není důležité naplnit očekávání publika, ale vytvořit to, co je právě nejvíc potřeba a publikum o tom přesvědčit. Tak působil na svou dobu Karel Hašler a o třicet let později čeští folkaři, kteří dokázali inspirace ve folkloru využít tak, že zároveň vyhověli požadavku sepětí s domácí lidovou tradicí a s ní si prosadit i to, co se tehdy nesmělo: beat, rock a americké country. Možná švejkovina, troufám si však tvrdit, že snad kromě sousedního Polska nikde jinde takový hudebně poetický fenomén tehdy nevznikl.
Český rok hudby 2004 je u konce. V této chvíli ještě nelze říci, jaký byl, zda se všechno zdařilo, zda se realizovalo všechno, co bylo v plánu, zda byly všechny výkony uspokojivé, zda byla dobrá návštěvnost. Ani kolik to všechno stálo. To všechno se časem dozvíme. Co však vyčíslit, zvážit ani změřit nelze je to, kvůli čemu se především podobné akce vyhlašují. Aby se také chytlo a uvízlo drápkem několik dušiček, které budou znát vlastní historii a budou dál tvořit nové. Kolik jich bude, se nedozvíme, a přece víme, že to mělo smysl.
U konce je také náš seriál střípků z dějin hudby v Čechách. Byly to dějiny důstojné, a statečné a přes malost teritoria velké, protože vyzařovaly daleko mimo ně. Byly ale také naplněné malichernou řevnivostí a provinciální malostí. Trochu eufemisticky řečeno, měly své hrdiny, své poražené, mučedníky i mučitele. Nemohli jsme zmínit vše a všechny. Patřila by sem celá další řada skladatelů, dirigentů, sbormistrů, učitelů hudby, ale také třeba kontrabasisté nebo hornisté, stavitelé hudebních nástrojů a operní ředitelé, hudební spisovatelé, muzikologové, kritici, historici a šťouralové všeho druhu. Ale ono jistě zase bude nějaké výročí. A když ne, vzpomínat, přemýšlet, psát a číst se dá i bez něj.
