Osvícený mecenáš a vypsání cen
Výzva hraběte Harracha, datovaná 10. únorem 1861 a zveřejněná v hudebním časopise Dalibor o deset dní později, měla pohnout české skladatele, aby své talenty věnovali k vytvoření „vpravdě národní“ opery. Kdo byl hrabě Johann Nepomuk Harrach a co jej asi vedlo k tomu, aby podobnou soutěž vyhlásil? Narodil se ve Vídni 2. listopadu 1828 a jako mnoho chlapců ze šlechtických rodin, byl i on určen k vojenské dráze. Dosáhl hodnosti majora, a když byl roku 1855 penzionován, přesídlil na velkostatek Konárovice u Kolína a mohl se plně věnovat rodinnému majetku, k němuž patřila mimo jiné sklárna v Novém Světě v Krkonoších, zámek Jilemnice a rozsáhlé lesy a polnosti ve východních Čechách. Ano – městečko Harrachov skutečně s rodem Harrachů souvisí: dnes je Nový Svět součástí Harrachova. O osobě hraběte Johanna svědčí epizoda, jež byla zaznamenána právě v roce vyhlášení soutěže:
„Zpěvácký spolek kolínský uskutečnil společný výlet do zámku v Konárovicích, aby na slovo vzatého majitele jeho, Osvíceného p. hraběte Jana Harracha, přednáškou zpěvů českých překvapil, uznávaje takto zvláštní zásluhu šlechetného podporovatele hudby vlastenecké. Překvapeni však jsme byli my, byvše přijati s laskavostí takovou, jaké jsme se ani nadíti nemohli. Nejen že nás nadřečený p. hrabě blahosklonnou řečí českou přivítal, […] vyzval nás všechny, abychom se do pamětní knihy zapsali a provázel nás po česku hovoře v zahradě zámecké. Po sedmé hodině se před zámkem zpívalo […] na zvlášť projevené přání Jeho Osvícenosti Hej, Slované a Kde domov můj. Následovala potom skvělá hostina, při které nás pan hrabě svou přítomností poctil, poslyšev ještě několik písní českých, které, jak sám pravil, před jinými upřímně miluje.“
Hrabě Johann byl prezidentem tehdejší banky Slavie a zodpovědný za export Čech, Moravy a Slezska. Jako příslušník kulturně osvícené šlechty si uvědomoval souvislost mezi hmotným a duchovním bohatstvím. Do politiky vstoupil roku 1873, kdy se stal poslancem říšského sněmu, 1879 vstoupil do staročeské strany. Když kolem roku 1890 vrcholily v parlamentu (jak víme neúspěšné) boje o tak zvané české „vyrovnání“, byl hrabě Harrach jedním z nejpřesvědčenějších stoupenců této myšlenky. Mladočeši ovšem už v té době o takové – dle jejich soudu polovičaté – řešení nestáli. Roku 1893 staročechy v parlamentu přehlasovali a hrabě Harrach se stáhl ústraní. Jeho zásluhy o „českou otázku“ na poli kulturním vysoce přesáhly jeho úsilí politické. Ve Vídni založil první českou školu, dodnes existující školu Komenského. Patřil k zakladatelům zemského (národního) muzea, jistý čas byl v čele Sboru pro zbudování Národního divadla, financoval vydavatelskou činnost (mimo jiné vydání Erbenových Prostonárodních písní a říkadel ), roku 1904 založil první krkonošskou rezervaci atd. Zemřel 12. prosince 1909 ve Vídni. Mecenášství i lásku k umění měla rodina Harrachů v rodě – jeden z příbuzných hraběte Johanna, hrabě Karel Harrach, byl lékař a dobrá duše chudých; patnáct let působil jako neplacený primář ve vídeňském špitále u Alžbětinek a chudým také tento muž, jenž se stýkal s Goethem a dalšími velkými duchy své doby, odkázal svůj majetek.
Ještě před oficiálním zveřejněním výzvy ke kompozici národní opery Harrachův úmysl proskočil na veřejnost a byl komentován tiskem. Anonymní pisatel listu Čas doporučoval, aby peníze určené na cenu za nejlepší českou operu byly raději věnovány veřejným hudebním učilištím. Časopis Dalibor reagoval: „Ptáme se p. anonyma, kterým? Snad německému konservatoriu čili varhanické škole, v nížto se výhradně přísné hudbě vyučuje?“ Všimněme si: chlouba Prahy, skvělá a v Evropě uznávaná konzervatoř, byla v tuto chvíli „cizácká“ a rozvoji moderního (a národního) hudebního umění nepřátelská.
Harrachova výzva však kupodivu neměla mezi českými skladateli žádoucí ohlas. Ani prodloužení lhůty na dodání děl o další rok inspiraci českých skladatelů příliš nepovzbudilo. Komická opera nebyla přihlášena žádná, k opeře na historické téma se sešly tři opery a jedno nezhudebněné libreto. Posuzovatelé hudby (Josef Krejčí, Johann Friedrich Kittl a Sigmund Goldschmidt) a libret (Karel Jaromír Erben, archeolog a spisovatel Jan Erazim Wocel – mimochodem vychovatel hraběte Harracha -, a jeden z posuzovatelů pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, knihovník Jaroslav Vrťátko) neměli snadnou úlohu. Nejen proto, že jejich kvalifikace byla – zvláště pokud jde o způsobilost k posouzení složky textové – velmi rozmanitá, ale zejména proto, že neměli s čím srovnávat. Česká obrozenecká dramatika už dosáhla zásluhou Tyla, Klicpery, Kolára a dalších slušné úrovně. Česká operní libretistika de facto neexistovala. Operní libreto tehdy mělo pevně stanovenou šablonu. Ať šlo o jakýkoli námět, bylo nutno umístit na patřičná místa árie, dueta, ansámbly, sbory a taneční scény a vlastní příběh byl do této šablony přistřiháván a přiřezáván. Dalším problémem byl jazyk. Když roku 1870 napsala Eliška Krásnohorská svou úvahu o problému správné hudební deklamace češtiny, stála už česká opera na vlastních, i když stále ještě vratkých nohách, deset let předtím však pouze tápala. A byl zde ještě jeden požadavek: „Pakliže se operní představení v češtině dávati mají, podotýkáme, aby se výborné síly k tomu engažovaly, neboť jinak byla by nám dobrá činohra mnohem milejší,“ napsal šéfredaktor hudebního časopisu Dalibor Emanuel Meliš.
Česká opera v tuto chvíli neměla nic: o budovu Stavovského divadla se dělila s německým souborem, neměla vlastní ansámbl ani repertoár. Tento stav je třeba mít na paměti, abychom pochopili pozdější rozštěpení české veřejnosti na zastánce myšlenky „raději divadlo prozatímní než žádné“ a na ty, pro něž jediným důstojným stánkem pro česká představení bylo pouze vlastní, zcela nově a ve všem lesku zbudované divadlo Národní s velkým N.
Vývoj prvních deseti let české opery je možno přirovnat k vývoji malého dítěte, v němž každý reálný rok, který uplynul od Harrachova podnětu na vytvoření původní české opery, k první esteticko-teoretické diskusi, zahájené Eliškou Krásnohorskou a týkající se správné hudební deklamace češtiny, představuje měsíc vývoje od novorozence k batoleti: roku 1866 se „šestiměsíční“ česká opera „poprvé posadila“ a rozhlédla kolem: 5. ledna 1866 měla premiéru Smetanova prvotina Braniboři v Čechách .
My nejsme luza, my jsme lid! (Braniboři v Čechách, 10. výstup 1. dějství)
Očití svědkové vstupu Braniborů na jeviště Prozatímního divadla netušili, že jsou přítomni historickému okamžiku a že právě shlédli dílo autora, jenž se později stane tomuto národu modlou. Nebyla to první česká opera na tomto jevišti. Předcházela ji z němčiny přeložená opera Františka Zdeňka Skuherského Vladimír, bohů zvolenec (27. 9. 1863) a opera Karla Šebora Templáři na Moravě (19. 10. 1865), která byla skutečně původní novinkou, jak to pravidla určovala. (Do Harrachovy soutěže nicméně zadána nebyla).
Skuherský i Šebor byli přijati jako slibný začátek, teprve Braniboři však přišli v pravou chvíli. Ve shrnujících historických pracích se vyskytuje zavádějící informace, jako by k premiéře v Prozatímním divadle došlo na základě výsledků soutěže, dokonce se mylně traduje, že soutěží prošla také Prodaná nevěsta . Jak jsme uvedli, soutěžit v komickém žánru si žádný skladatel netroufl. V době premiéry Braniborů soutěž ještě stále nebyla uzavřena. Právě uvedení novinky přimělo porotce vynést konečně nějaký výrok. Anonymita soutěže už byla v tuto chvíli samozřejmě porušena, k dispozici však byly posudky z dřívějších let, jež nyní byly znovu přehodnoceny. Posudky poroty sice uváděly vůči Braniborům řadu poměrně drsně formulovaných výhrad, ve srovnání s dvěma dalšími přihlášenými pracemi však také řadu předností. Opera Nejdražší poklad byla pravděpodobně dílem v předchozím čísle zmíněného Franze Friedricha Kotta, ze soutěže však byla vyřazena pro nedodržení podmínek: předlohou bylo totiž drama Václava Klimenta Klicpery Žižkův dub . Autorství dnes nezvěstné opery Jaromír zůstalo neznámé, jeho libreto bylo označeno za „strašlivě nesmyslnou komedii“, navíc mělo čtyři dějství místo požadovaných dvou a skladateli „scházelo všechno, co je ke kompozici takového díla třeba – znalosti hudební gramatiky, hudební vynalézavost a vkus“.
„Hudba, jazyk citů, slovo myšlenky“
Smetana poslal svou operu do soutěže pod heslem, jež bylo později nesčetněkrát citováno: „Hudba, jazyk citů, slovo myšlenky.“ Její libreto bylo konečným rozhodnutím poroty z 25. března 1866 (tedy více než dva měsíce po premiéře) jednomyslně zavrženo. Karel Jaromír Erben například (už dva roky předtím) napsal: „Uchovejž nás Bůh před takovými ideály národa, i takovými národními zpěvohrami! První jednání jest obstojné, ale čím dále, tím chatrnější práce […] Zkrátka řečeno, jestiť to slátanina na kvap.“ Rozhodující pro konečný výsledek však byly posudky hodnotící hudbu. Dnes je zajímavý především posudek Josefa Krejčího (1821-1881). Je datován 5. srpna 1864. O rok později konkuroval Krejčí Smetanovi jako uchazeči o místo ředitele konzervatoře. Smetana neuspěl a jeho životopisci byl tento verdikt přičten k předlouhé řadě křivd, jichž se Smetanovi od nevděčného národa dostávalo. Opět je však nutno si uvědomit tehdejší reálnou situaci: čím doporučujícím se mohl jedenatřicetiletý Smetana pro vedení ústavu s více než půlstoletou tradicí prokázat? Ostatně, posudky uchazečů se zachovaly. Mezi dalšími adepty o ředitelské místo byli také František Zdeněk Skuherský a Johann Nepomuk Škroup. O Smetanovi se zde v posudku z 18. 4. 1866 říká:
„Bedřich Smetana je pravý umělec v nejlepším smyslu a duchovně skvěle obdařený muž. Činnost v Göteborgu, kde jako známo, dosáhl s plným nasazením sil vynikajících výsledků ukazuje, co dokáže jako dirigent a že má dar spojit heterogenní prvky a uspokojivě je utvářet. Programy z Göteborgu jsou navíc pozoruhodné tím, že Smetana nepopouští uzdu své notorické zálibě ve směru lisztovsko-wagnerovském, nýbrž zohledňuje moudře potřeby času a místa. Přesto má však ředitelství za to, že se jeho osobnosti nedostává takové vážnosti, jakou vyžaduje takové důležité postavení, a nemohl by ústav reprezentovat uvnitř i navenek odpovídajícím způsobem. Tatáž námitka se týká i jinak velmi snaživého Františka Skuherského […].“
Skuherský se posléze stal ředitelem pražské varhanické školy (po jeho penzionování byla teprve začleněna do konzervatoře). Smetana byl – ku prospěchu nás všech – „odsouzen“ ke komponování. V konkurzu zvítězil Krejčí, jenž už mezitím ředitelský post zastával provizorně a zjevně se osvědčil.<
br>
Jak tedy zněl Krejčího posudek na hudbu Smetanových Braniborů , psaný ještě anonymně? „Autor je nepochybný talent, dokáže také hudebně správně podpořit slovo. Bohužel se však v opeře nacházejí mnohá chabá místa a co je pro celek ještě podstatnější, totiž že takovému složitému dílu schází nutná scénická uskupení a určité hlavní momenty. Výstavba díla sice prozrazuje, že se nejedná o začátečníka, nicméně jde o hudebníka, jenž si počíná se značnou libovůlí. Zda záměrně či nevědomky, je mi těžké rozhodnout, spíše bych se však klonil k druhému, neboť harmonická složka se mi na mnoha místech zdá velmi chatrná. Pokud jde o ortografii hudebního zápisu, je toto dílo skutečně kuriózní a téměř bychom byli v pokušení upřít autorovi hudební vzdělání, kdyby jiné momenty neprokazovaly opak. Instrumentace například vykazuje zkušenost a zručnost, mnohé je ovšem hnáno až do krajnosti. Také modulace obsahují mnoho úžasného a důmyslného, autor však těchto prostředků používá tak nad míru, že jsme v pokušení jej podezřívat, že chtěl na tomto díle provádět studium modulačních možností. Jako slabé a neumělecké shledávám také vícehlasé ansámbly a sbory.“
Nelze upřít, že Krejčího posudek je solidně a zodpovědně vypracován. Svědčí o obvyklém postoji pedagogů (protože tím byl Krejčí především) vůči žákům, kteří se vymykají z průměru. Dokazuje to poctivě přiznaná pochybnost o tom, zda před sebou má něco mimořádného nebo dílo nedouka. Smetanova „libovůle“ v zacházení s danými prostředky, jež tak zarazila Krejčího, mu umožnila se pustit vlastním směrem a posléze razit cestu dalším.
Soutěž byla nakonec rozhodnuta na základě lapidárně shrnujícího posudku, podepsaného Krejčím a Sigmundem Goldschmidtem (1815-1877), žákem Tomáškovým, jenž se však hudebnické dráhy nakonec vzdal a stal se bankéřem. Závěrečný protokol z 25. března 1866 pětileté váhání o první české „národní“ opeře uzavřel. „Dílo není nenadané. Instrumentace vykazuje o zručnosti a zkušenosti, jedinečnost, dramatický talent, vynalézavost, libovolné zacházení s pravidly kompoziční techniky, chatrnost v harmonii. Wagnerovský vliv. Modulace obsahují mnoho skvělého a důmyslného. Recitativ je dobře pojednán a deklamačně správný. Skladatel musel ovšem bojovat se špatným textem. Úsilí o originalitu, slabá místa textu skladatel částečně překonal. […] Poznamenáno, že opera ne ve všem odpovídá zadanému žádoucímu národnímu programu, pan Goldschmidt však jmenuje dvě místa z 1. dějství, jež označil za národní. Pokud jde o obsah, byla opera – s výhradou ne zcela dodrženého programu pokud jde o žádaný národní hudební charakter, – mezi zaslanými díly jednoznačně uznána za nejlepší a doporučena k ocenění.“ Už bylo také na čase.
„Nastala odměny chvíle!“ (Braniboři v Čechách, 7. výstup 3. dějství)
V dubnu 1866 mohl Smetana napsal své přítelkyni Fröjdě Beneck do Švédska: „Má opera byla dosud dávána desetkrát, vždy před plným domem. Stala se tedy kusem repertoirním a vynáší mi vždy 10 ze sta hrubého příjmu, což ovšem při malé prozatímní budově našeho divadla, i je-li dům plný, neobnáší mnoho, asi 50-60 zlatých. To je mi ostatně jedno. Mimo to moje opera jakožto konkurenční získala nyní i cenu, vypsanou hrabětem Harrachem na nejlepší původní operu českou, šest set zlatých – vidíte, milostivá, že začínám plody svého ducha obchodovat, snad ještě jednou zbohatnu?! Moje druhá opera Prodaná nevěsta se již studuje a bude provozována počátkem května. Z třetí, Dalibora , pracuji již druhé jednání, a doufám, že do zimy budu hotov.“ Přestože premiéra Prodané nevěsty nedosáhla zpočátku z nejrůznějších příčin úspěchu Braniborů , byl rok 1866 pro Smetanu veskrze úspěšný. V září 1866 převzal také kapelnickou taktovku Prozatímního divadla. „Stalo se tedy – jsem kapelníkem! Ale dávají mně ti páni po čertech málo […] No, budeme vidět. Zatím se musím spokojit. Činnost moje už začíná.“
„Božstvům krásy stavte chrám!“
Citát je z básně Elišky Krásnohorské, určené k oslavě druhého otevření Národního divadla, a označuje žháře, jenž způsobil národní tragédii 12. srpna 1881:
„Ne, nebyli jsme jenom svoji mezi svými,
byl s námi kdosi strašný. Stydla krev,
když nade chrámu zlatou korunu
se černý přelud vypjal v plameny a dýmy
a s nenávistnou vášní v posunu
rval, bortil, sžíhal, popel jen a škváry
nám sypal ve tvář, větrům házel cáry,
až rozvrátil ten chrám náš v rum a prach!
My znali jej: To zákeřný byl vrah,
náš osud nelítostný, hořký osud český.“
Údělem tohoto národa bylo trpět a po porážkách znovu povstávat. Byl-li zneuznáván a pošlapáván celý národ, museli být zneuznáváni a pošlapáváni i jeho synové. Romantická víra, že jen trpící umělec může vytvořit nesmrtelné dílo, se obdivuhodně spojila s mentalitou malého českého člověka, jenž všechno, co přesahovalo humna jeho duchovní vesničky, považoval za vlastizradu. Tato mentalita vymodelovala ze Smetany ještě za života pomník nezdolné tvůrčí síly a symbol národa, na druhé straně mu od jisté doby dávala nepokrytě najevo, že jaksi (jak to kdysi formuloval ve svém posudku Krejčí) „nedodržuje pravidla“.
Opera se stala v zápase o národní směr hudby klíčovou – jako instituce i jako hudební druh. O organizačním a kapelnickém umění Smetanově jsme schopni teprve dnes uvažovat střízlivě a bez předsudků. Plnou pravdu neměli ani ti, kteří jej považovali za jediného povolaného a schopného vést první českou scénu, ani ti, kdo mu jakoukoli schopnost v tomto směru odpírali. V očích Smetanových stoupenců se stal protivníkem číslo jedna Smetanův předchůdce a nástupce v Prozatímním divadle Jan Nepomuk Maýr (1818-1888), jehož intriky měly v posledku způsobit Smetanovo psychické zhroucení. Zapomnělo se přitom, že to byl právě Maýr, kdo postavil první ansámbl Prozatímního divadla a nastudoval s ním repertoár. Maýrova dramaturgie byla označena za zpátečnickou a on sám za brzdu rozvoje české opery. Otevřené dopisy, které si Smetana s Maýrem vyměňovali na stránkách Dalibora roku 1874 jsou dostatečně výmluvné. V očích druhých byl největším škůdcem české opery Smetana sám: „Krok za krokem se k tomu pracuje, aby se naše opera stala služkou jeho osobních zájmů“. – „Co pak se týká Smetanova uměleckého monopolu, proti tomu musí se všeobecné mínění již rázněji vysloviti, jinak se nedopěstujeme dlouho vlastních tvarů a naše opera nevykročí ze stadia pohostitelky cizoty.“ – „Hudba páně Smetanova zabíhá příliš do tak zvané hudby budoucnosti.“ – „Pan Smetana chce připravit v české hudbě národu Bílou horu.“ Tak a podobně kejhaly husy v malém českém rybníčku, když se mezi nimi objevila labuť. Nutno ovšem říci, že tato labuť si sice byla svých kvalit právem vědoma, zároveň však se nedokázala v kalných vodách české louže pohybovat ani taktně, ani takticky.
Národ sobě
Otevření Národního divadla se Smetana dožil, dokonce dvakrát. Po obakrát se otevíralo jeho Libuší , kterou on sám považoval za své nejlepší a nejnárodnější dílo. Šarvátky sedmdesátých let byly daleko, česká opera právě procházela pubertou, jež se vyznačovala trucovitostí a náladovostí: „Bylo to v den prvého otevření Národního divadla, dne 11. června 1881. Ve vestibulu nebylo již k hnutí a my, zmítáni proudem, dostali jsme se až nedaleko ku dveřím. Spatřil jsem nedaleko mistra Smetanu, namáhajícího se při vší své skromnosti, aby se dostal hlučícím davem kupředu. ťPánové, ustupte, mistr Smetana!Ť zvolal jsem. Jako čarovným prutem dotknut rozstoupil se dav v tu chvíli ve dvě strany a uličkou kráčel volně Smetana, nepozoruje ani valně, co se kolem děje, ke schodům vedoucím do vnitřních částí divadla, pozdravován uctivě ode všech přítomných. Jak všeobecně známo, neposlala onoho dne divadelní správa Smetanovi žádné vstupenky. Nějaký čas bloudil mistr náš hledištěm i jevištěm, až jej konečně pánové z ředitelské lóže jakoby z milosti mezi sebe vzali.“ Zda je tato vzpomínka už součástí příští stylizace Smetanovy osobnosti jako miláčka národa, opovrhovaného mocnými, těžko zjistíme; jiným vzpomínkám na slavnou chvíli premiéry Libuše totiž poněkud odporuje.
Když byl Smetana jednou tázán, co považuje za vrchol uznání svých snah, řekl prý: „Po několika taktech je možno říci: to je Mozart, to je Chopin. U méně originálních skladatelů to mnohdy nelze říci ani po stu taktech – ba někdy ani po celé skladbě. Kéž by tak jednou bylo možno říci po několika taktech: to je Smetana.“
Jistě by jej potěšilo, že to lze říci už po předtaktí.
