Šarvátky, závist a intriky nemohly v této době ustat, naopak narůstaly. Jejich terčem byl například Václav Talich, jenž byl vedle Otakara Jeremiáše jedním z možných nástupců Ostrčilových. Část domácího hudebního života byla proti němu namířena již dlouho, nejsilněji od té chvíle, kdy roku 1931 abdikoval ze svého místa v České filharmonii a odjel na tři sezony do Stockholmu. Důvody, které Talich při své abdikaci uvedl, nebyly částí kritiky uznány, byly shledávány důvody jiné a vypočítávány Talichovy negativní vlastnosti: prchlivost, jednostrannost jeho repertoáru, větší péče o prezentaci v cizině než o domácí hudební život, pohrdání některými skladateli, výkonnými umělci a kritikou. Mnohé výtky měly pravdivé jádro, jejich cílem však nebyla snaha o nápravu věcí, ale Talicha znemožnit. Nyní byl Talich opět doma a opět vedl filharmonii a jeho odpůrci poukazovali na to, že je dostatečně vytížen a nemůže proto ještě převzít zodpovědnost za operu. Jmenován správcem opery Národního divadla nakonec byl, ale podmínečně. V této podmínečné funkci setrval až do roku 1942. Měl-li Václav Talich nepřátele již ve svobodných časech, v dobách nesvobodných nezmizeli. Někteří změnili tvář, přibyli noví.
Konec snu o demokracii
Podpisy v Mnichově 29. září 1938, vpád Hitlerovy armády 15. března 1939 a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava o den později uzavřely dvacetiletí první Československé republiky. Od samého počátku patřilo k nejdůležitějším úkolům protektorátní vlády přenést do kultury okupované země ideologická kritéria platná v Říši. Nacisté ovládali mistrovsky umění manipulace. Dokázali, že všechno se dá obrátit naruby: „Právě my Němci jsme odjakživa – často k vlastní škodě – nadáni jemným smyslem a silnou citlivostí pro výtvory cizích národů. Nejen v Praze, ale také ve Vídni, Mnichově a Berlíně se těší Prodaná nevěsta všeobecné, trvalé oblibě. Dokážeme ocenit hlubokou lásku k vlasti, jaká promlouvá z cyklu symfonických básní Má vlast .“ Tato slova samozřejmě nebyla chválou české hudby, neboť pisatel pokračuje: „Chceme-li hovořit o české hudbě v Praze, musíme se nejprve zaměřit na cizí hudbu tohoto města a přísně ji oddělit ode všeho neněmeckého . Jde především o židovské míchaniny, jež právě v Praze nalezly tolik úrodnou půdu.“ V tomto a podobném duchu agitovaly články časopisu Böhmen und Mähren , jehož vydávání řídil sám státní sekretář Karl Hermann Frank. Formulace obhájců „árijského“ umění mířily v této chvíli – v rámci směrnic Říšské hudební komory – spíše do vlastních řad. Psali například, že na konci 19. století byl v Novém německém divadle, jež mělo být vzorem svými představeními děl Richarda Wagnera, výjimkou nežidovský umělec: „V pražském chrámě múz židovských ředitelů a dirigentů byli árijské pouze pomocné síly, statisté a sboristé. Křivonosí Lohengrinové, chlípné Brünnhildy, maušlující Tristanové – to bylo ve skutečnosti ťnovéŤ německé divadlo. Před dvěma lety, v červnu 1938, se zhroutilo to, co bylo v pražském kulturním životě zpuchřelé, shnilé a neněmecké. Symbolicky byla tato zvrhlá epocha pohřbena se zvrhlým dílem Křenkovým.“ Háček ve jméně Ernsta Křenka byl uveden záměrně, aby byl zdůrazněn jeho původ, „pokažený“ českými předky. Narážka mínila světovou premiéru Křenkovy opery Karel V. , dílo o habsburském císaři, jenž snil o sjednocené katolické Evropě. Křenek psal svou operu pro Státní operu ve Vídni. Tam ovšem po zavraždění kancléře Dolfusse, a tím spíše po „anšlusu“, nepřicházelo její provedení v úvahu. Pražské Nové německé divadlo si ještě odvážilo přijít s dílem „zvrhlého“ skladatele, psaným ve „zvrhlém“ dodekafonním slohu; pro jedno jediné představení 16. června 1938. Byla to poslední premiéra tohoto divadla, po padesáti letech existence. Poslední operní představení vůbec se zde uskutečnilo 22. září, týden před Mnichovem. Provozovatel divadla, Německý divadelní spolek, přestal de facto existovat. Budova měla připadnout československému státu, dříve však přišli okupanti a divadlo převzala pod správu Říše. Konala se v něm politická shromáždění, pohostinská představení, po jednu sezonu posloužilo souboru spojenci vybombardované opery v Duisburgu. Postavit vlastní operní soubor si okupanti netroufli, konkurence Národního divadla byla příliš silná. Místo toho se soustředili na koncertní sféru. Založili Německou filharmonii a jejím sídlem učinili budovu Rudolfina, která sloužila od roku 1918 parlamentu. Tak vrátili paradoxně do Rudolfina hudbu. Německou filharmonii tvořili členové Sudetoněmeckého orchestru z Liberce a zbytek členů Nového německého divadla. Po válce patřili k odsunutým Němcům. Usadili se v Bavorsku a pod vedením svého pražského šéfdirigenta Josefa Keilbertha založili orchestr Bamberských symfoniků. Josef Keilberth stál v jejich čele až do své smrti roku 1968.
Německý hudební týden a Pražský hudební máj
Protektorát byl absurdním útvarem. Tvářil se jako ochránce, který převzal pod svá křídla bezbranné. Sudetským Němcům byl konečně poskytnut domov a české a moravské zbytky obyvatel – budou-li rozumní – se budou mít blahobytně. Všechny Hitlerovy sliby byly plané a když ne Mnichovská dohoda, když ne 1. září 1939, pak rozhodně 22. červen 1941 definitivně potvrdily, že veškeré smlouvy s Hitlerem jsou bezcenný cár papíru. První dva roky protektorátu byly jakousi podivnou hrou, jejímž pravidlům bylo možno rozumět různě. V duchu převzetí vlivu na kulturu byl už roku 1939 v létě uspořádán Německý hudební týden . Proti němu byl však uspořádán český podnik, Pražský hudební máj . Jeho iniciátorem byl Václav Talich. Uspořádání konkurenčního českého podniku bylo o to pikantnější, že navazovalo na někdejší Májové hry , založené roku 1899 ředitelem Nového německého divadla Angelem Neumannem. Václavu Talichovi se podařilo májovou hudební slavnost, rozšířenou posléze na celoprotektorátní podnik pod názvem Český hudební máj , udržet až do roku 1943. Po válce na něj navázal festival Pražské jaro .
Když řinčí zbraně…
Obecně proběhly první dva roky Protektorátu po krvavém podzimu 1939 v jakési zvláštní letargii. Roku 1941 se však mnohé změnilo. Hitler začal ztrácet trpělivost. 22. června napadl Sovětský svaz. 7. prosince zaútočili Japonci na Pearl Harbour. Válečné karty byly znovu zamíchány. Mezi těmito dvěma daty se odehrálo mnohé také v Protektorátu. Byl konec zdánlivému klidu. V únoru byl zatčen ilegální výbor Komunistické strany. Velká Británie a Sovětský svaz, USA a Čína uznali československou exilovou vládu v Londýně. Od 1. září bylo židovské obyvatelstvo Protektorátu povinno nosit židovskou hvězdu. 27. září přijel do Prahy zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který měl nahradit příliš „liberálního“ Konstantina von Neuratha. Příštího dne, na svátek českého patrona svatého Václava, jehož kult nacisté rafinovaně využívali, vyhlásil stanné právo. Nechal popravit několik set lidí pro „sabotáž, přípravu vlastizrady a hospodářskou sabotáž“. Jednou z prvních Heydrichových obětí byl předseda vlády Alois Eliáš, kterého nechal již v den svého nástupu zatknout a v červnu dalšího roku zastřelit. Na měsíc zavřel divadla, zredukoval koncertní život, provedl reorganizaci pražského magistrátu.
Heydrichovým hlavním úkolem bylo urychlit germanizaci, již von Neurath prováděl příliš „benevolentně“, a v co nejkratším čase zbavit Protektorát Židů. Horlivého spolupracovníka nalezl Heydrich v zástupci pražského primátora Otakara Klapky, Josefu Pfitznerovi. Historik Pfitzner se narodil roku 1901 v Petrovicích ve Slezsku a jako profesor historie na Německé univerzitě v Praze patřil k uznávaným kapacitám. Vážil si jej například také český historik Josef Pekař. Pfitzner však byl z oněch sudetských Němců, kteří zcela podlehli fascinujícímu zlu, zpodobněnému Hitlerem, tak jako knihkupec K. H. Frank, tak jako učitel Konrad Henlein a jiní. Primátor Klapka, který pomohl řadě lidí k vystěhovaleckým pasům a spolupracoval s odbojem, byl na Pfitznerovo udání zatčen a v dubnu 1941 popraven. Pfitzner se jako válečný zločinec dočkal odplaty v září 1945.
Souboj dvou skladatelů
„A nyní stojíme na počátku nové epochy německého kulturního vývoje v Praze a cítíme svatou povinnost, již nám takový začátek ukládá právě na této půdě. Vedle architektury bude v tomto městě opět rozkvétat německá hudba k novému bohatství a k nové, netušené velikosti, odsud má působit na celý svět směrem na východ a dále zvěstovat moc a velkolepost německého ducha, jenž bude svítit čistě a nezkaleně; zářit jako C dur akord předehry Mistrů pěvců .“ Denním listem, který sloužil propagandě podobných nacionálněsocialistických myšlenek, se stal list Der Neue Tag (Nový den), který nahradil zastavený starý dobrý Prager Tagblatt , v jehož redakci kdysi působili například Fiedrich Torberg nebo Max Brod. V „nástupnickém listu“ se nyní objevovala slova, jež chválila „nového německého ducha“ na „německé půdě Prahy“. Příležitost tohoto ducha náležitě uctít nabídl rok 1941.
Byl to rok 150. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta a mozartovské oslavy byly Goebbelsovým ministerstvem propagandy naordinovány všem zemím, podléhajícím Říši. Rok 1941 však byl také rokem 100. výročí narození Antonína Dvořáka. Pro Němce bylo Mozartovo jubileum oslavou německého mistra. Pro Čechy byl rok 1941 především rokem Dvořákovým a nebylo jim v tom možno zabránit: Dvořák byl mezinárodně – i Němci – uznávaným skladatelem. Pro české kulturní orgány se tak dvořákovské výročí stalo příležitostí vyhnout se vnucenému holdu Mozartovi, zneužitého pro velkoněmeckou ideu. Svého milovaného Mozarta Češi téměř ignorovali: Mozart pod hákovým křížem nebyl jejich Mozart. Oslavili jej přece velkoryse už roku 1937, v roce 150. výročí premiéry Dona Giovanniho , ještě ve shodě a společném programu s německými kulturními institucemi Prahy. Tehdy uvedlo Národní divadlo v den historické premiéry 29. října na autentickém místě, někdejším Nosticově divadle, Mozartovu „operu oper“ s Vilémem Zítkem v titulní roli a pod taktovkou Václava Talicha. Na Uhelném trhu byla odhalena na domě U tří zlatých lvů, kde Mozart roku 1787 bydlel, pamětní deska. Nové německé divadlo hrálo 27. října Kouzelnou flétnu a o čtyři dny později Únos ze serailu , konala se řada symfonických a komorních koncertů, výstavy. O čtyři roky později už by znamenala podobná spolupráce k jednomu účelu kolaboraci.
Zatímco mozartovské oslavy byly soustředěny do období několika týdnů, Dvořákovo jubileum bylo rozloženo do celého roku. Podnět dal Sbor pro postavení pomníku Antonínu Dvořákovi, oslavy se konaly pod záštitou prezidenta Háchy a byly organizovány Kulturní radou a Národním souručenstvím. Ze všech vydaných publikací, brožurek a článků všechny zdůrazňovaly Dvořákovu spontánní hudebnost, lásku k přírodě, prostý původ a češství. Zatímco z Mozarta byl vytvořen téměř teutonský hrdina, Dvořákův obraz byl záměrně idylický. Jakési vazby na německou kulturu si povšimla pouze brožurka, zveřejňující citáty z Dvořákovy korespondence s Johannesem Brahmsem a nakladatelem Simrockem. A pak ovšem článek nechvalně proslulého kulturního pracovníka Celestina Rypla ve sborníku, který byl k Dvořákovu jubileu vydán. Ryplovi sloužil Dvořák za příklad „klidného soužití obou národů, jež si v zájmu krásné a oběma milované země podávají ruce“.
Hlavní podniky dvořákovských oslav se soustředily v období kolem skladatelova úmrtního dne 1. května, jež tvořilo jakousi předehru, a zejména kolem data jeho narození 8. září. Již fakt, že kulaté výročí českého skladatele bylo výročím zrození a Němci slavili Mozartovu smrt, v sobě mělo určitou symboliku. Centrálně bylo k Dvořákovu jubileu naplánováno třicet osm podniků a pro menší pořadatele byla vydána dramaturgická příručka, jež jim měla usnadnit výběr děl pro akce místního dosahu. Dvořák stál pochopitelně také v centru Českého hudebního máje , uvedeného heslem „Dvořák a jeho škola“. Národní divadlo připravilo cyklus sedmi Dvořákových oper. Vrcholem byla 22. listopadu v přítomnosti prezidenta Háchy a oficiálních kruhů premiéra nově nastudované Armidy , která se na scénu Národního vrátila po třinácti letech. Řídil opět Václav Talich. Už skutečnost, že předlohou Armidy je Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa, a přesto zůstala na repertoáru až do dubna 1944, ukazuje na paradoxní poměry Protektorátu.
Národní divadlo nemělo v roce 1941 jedinou Mozartovu premiéru, pouze 4. prosince uvedlo „k památce Mozartově“ Kouzelnou flétnu a za řízení Václava Talicha 16. prosince koncert, na němž zazněla Symfonie B dur , Recitativ a Rondo KV 505 a Requiem . Také Česká filharmonie věnovala program sezony především Dvořákovi. Dokonce v době, kdy Mozartovy oslavy vrcholily, uvedla koncert se třemi Dvořákovými instrumentálními koncerty: Klavírní koncert hrál František Maxián, Houslový Richard Zika a Violoncellový Ladislav Zelenka.
Genius loci
Mozartovská Praha se stala pro nacisty součástí rozsáhlé propagandy. Její vrchol znamenaly oslavy zahájené 26. října a končící Mozartovým úmrtním dnem. Pořadateli byla Německá filharmonie se svým generálním hudebním ředitelem Josefem Keilberthem. Festivalu předcházelo slavnostní otevření nově rekonstruované budovy Rudolfina 17. října Beethovenovou Devátou symfonií . Při zahajovacím koncertu Mozartových oslav 26. října hrál mimo jiné Wolfgang Schneiderhan Houslový koncert A dur a zazněla Jupiterská symfonie . 28. října byla otevřena nová výstava v rekonstruované vile Bertramce, přejmenované nyní na „Bertramhof“. Podobně jako Rudolfinum byla i Bertramka opravena z říšských peněz. Příběhy obou budov jsou jen drobnou epizodou v řetězu dějinných kotrmelců. V rámci Mozartova festivalu se konaly přednášky a komorní koncerty, největší pozornost však byla upřena ke dvěma podnikům.
Den historické premiéry Dona Giovanniho 29. října byl uzavřeným představením, pochopitelně v historické budově někdejšího Nosticova divadla. „Nejstarší pražské divadlo, Stavovské divadlo na Ovocném trhu, jež až do roku 1920 patřilo Němcům, jim bylo nyní vráceno. Roku 1920 bylo divadlo násilně obsazeno českými demonstranty“, psalo se lakonicky. Víc nebylo třeba dodávat. V tomto případě stačila – k neprospěchu Čechů – holá fakta. Další dvě reprízy Dona Giovanniho byly určeny veřejnosti a jednalo se o mimořádný zážitek, Giovanniho zpíval Karl Schmitt-Walter, později obdivovaný Beckmesser v Mistrech pěvcích v poválečném Bayreuthu, Donnu Annu Felicie Hüni-Mihaczek, Elviru Hilde Konetzni.
Vrchol oslav znamenal 5. prosinec, Mozartův úmrtní den. V předvečer se ještě náměstí před pražským Rudolfinem jmenovalo Smetanovo. 5. prosince 1941 zde byl s velkou pompou a za zvuku pražských zvonů položen základní kámen k Mozartovu pomníku a náměstí bylo přejmenováno na Mozartovo.
Paměť pomníků
Pražští Němci chtěli postavit Mozartovi pomník již před první světovou válkou. Německá společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury pověřila z Všerub pocházejícího sochaře Franze Metznera vytvořením Mozartovy sochy. Socha měla být umístěna v lodžii Stavovského divadla, plán však vyvolal opět jednou spory. Byly zde námitky rázu technického i nacionálního: Češi přece jen milovali víc Smetanu a Dvořáka a nejprve bylo třeba postavit pomníky jim. Jednání přerušila válka a po ní se znovu otevřela otázka „kam s ním“. Metznerův pomník skončil nakonec roku 1920 před radnicí v Teplicích na místě strženého pomníku Josefa II., shodou okolností od stejného sochaře. Ten se toho nedožil; zemřel roku 1919 v Berlíně. Po druhé světové válce se už ani Mozart nehodil. Pomník jen náhodou nebyl zničen, další epochu přečkal kdesi v ohradě podniku Technické služby a nyní zdobí teplický zámecký park.
Roku 1941 se však jednalo o jiný pomník. „Položení základního kamene se odehrálo za účasti generality, zástupců státu, wehrmachtu a říšských pracovních sil, mezi četnými českými účastníky byl zastupující předseda protektorátní vlády a český ministr školství. Pohled k Rudolfinu nabízel ohromující pohled: SA, NSKK, RAD, HJ, NSDStB, SS, BDM.“ Novinová zpráva se hemží tehdy běžnými, úděs i posměch vzbuzujícími zkratkami. „Při příchodu státního sekretáře K. H. Franka zazněl pochod z Kouzelné flétny . Položení základního kamene k pomníku je symbolem věčného domovského práva“, a podobné paroly doprovázely popis události. Zednářská symbolika Kouzelné flétny nevadila, aby se nemohla zinstrumentalizovat do pompézní lži. K. H. Frank dokonce doprovodil uložení zakládací listiny do paty základního kamene citátem z Mistrů pěvců : „Ctěte své německé mistry…“
Vše se odehrálo pod přísným bezpečnostním dozorem, a přece se stalo nedopatření. Nebo snad žert, či dokonce sabotáž? K Mozartovu jubileu byla vydána pamětní poštovní známka s citátem úvodních taktů předehry k Donu Giovannimu . S chybnými rytmickými hodnotami. Není známo, zda byl vznik této filatelistické kuriozity nějak vyšetřován. Der Neue Tag vyslovil dokonce uspokojení nad tím, že „zase jednou vznikla pěkná rarita“.
Jak měl vypadat nacistický Mozartův pomník, nevíme. Nevíme ani, zda se po válce v patě základního kamene našla pamětní listina, a co se s ní stalo. Náměstí bylo vráceno nejprve jméno Smetanovo, aby jej poté nahradili Krasnoarmějci a nyní (již podruhé) jméno Jana Palacha. Na místě, kde měl stát Mozart, dnes stojí (prozatímně) – Antonín Dvořák.
