Ve vyprodaném sále pro pět set posluchačů doznívají mohuté „standing ovations“ po fascinujícím provedení Stockhausenových Kontakte a já odcházím již po čtvrté do ticha jedné sanfranciské noci naladěn zcela zvláštně, dosud nepoznaně. Skončil čtvrtý, předposlední abonentní koncert ansámblu San Francisco Contemporary Music Players (SFCMP). Jelikož se toho posledního již nedočkám, je snad nyní (na konci března) ona chvíle, kdy se sám pro sebe i pro vás, čtenáře, pokouším zpětně přehlédnout několik měsíců, kdy jsem mohl sledovat a vnímat současné hudební dění západoamerické „Bay Area“.
Přestože hlavním impulzem k sepsání těchto řádků byla zmíněná abonentní řada SFCMP čítající od října 2007 do května 2008 celkem pět koncertů (a řadu doprovodných akcí), bylo by asi dobré letmo nastínit širší kontext současné hudby v oblasti zátoky u San Francisca, který je tvořen řadou rozmanitých a vzájemně se více či méně ovlivňujících aktivit – tedy alespoň do té míry, do které jsem jej byl schopen sám postřehnout.
U Zlaté brány
Nebudu myslím nadsazovat, když řeknu, že Bay Area (to jest oblast zátoky kolem San Francisca o rozloze asi 120 x 80 km) je v celoamerickém kontextu poměrně unikátním místem existujícím v průsečících obrovsky rozmanitého životního prostředí, intelektuálního zázemí a internacionální populace. Díky vysoké koncentraci vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva (nejvyšší v USA) přitahované mimo jiné slavnou Sillicon Valley a jedním ze světových center farmaceutického průmyslu se zde daří účinnému foundraisingu, respektive štědrému mecenášství, důležité pro existenci neziskových (nejen kulturních) institucí, které jsou ale také výsledkem jistého společenského klimatu, v němž platí, že umění je potřeba a je povinností každého, aby na něj přispíval (a mohl si svůj příspěvek třeba i odečíst z daní).
Zátoka plná kontextů
Dění v oblasti současné hudební kultury se zde odehrává prakticky mimo koleje ne příliš zajímavé SF Symphony (té již třináct let „vévodí“ Michael Tilson Thomas) a místní opery, jejímž vrcholem ve vztahu k současné hudbě byla světová premiéra nové Glassovy opery Appomattox. Zdá se mi, že to opravdu atraktivní a nové vzniká v průsečících univerzitních kampusů a několika agilních neziskových organizací.
V prvé řadě jsou to univerzity ve Stanfordu a v Berkeley (podle některých statistik druhá a třetí univerzita na světě), které vytvářejí jakýsi intelektuální, ale i institucionální rámec v prostředí současné hudební kultury, často se silným akcentem na hudební technologie a jejich počítačovou podporu, zdaleka však ne bezvýhradně (viz například listopadová světová premiéra Son of Chamber Symphony Johna Adamse ve Stanfordu). Obě univerzity mají několik programových řad, v nichž je možné vedle standardního repertoáru slyšet elektroakustickou hudbu, zvukové performance, instalace a improvizace, či (samozřejmě) nové studentské produkce. Do jisté míry solitérsky působí za vysokými zdmi uzavřená, nicméně slávu vyzařující Mills College mající stále ve štítu jména Pauline Oliveros, Davida Behrmana či velmi aktivního Freda Frithe. Přestože v samotném San Franciscu je také několik univerzit s hudebními programy, v širším kontextu jsou jejich aktivity téměř neviditelné.
Vedle samotných SFCMP je pozoruhodné sledovat hudební aktivity dalších tří souborů, které jsou sice „chudších“ poměrů, ovšem nikterak méně zajímavých hudebních rezonancí. Jedná se o Earplay, Left Coast Chamber Ensemble (často personálně propojené se SFCMP a naopak) a poněkud undergroundovější, nicméně velmi agilní iniciativa SF Sound , organizující kromě vlastní koncertní řady také internetové rádio, či festival elektroakustické hudby.
Abychom ještě rozšířili mozaiku aktivit o další, které lze jen ztuha přesněji kategorizovat, o jejichž vlivu na atmosféru současné hudební scény lze však těžko pochybovat, musím zmínit výjimečným způsobem navštěvovaný SF Electronic Music Festival prezentující umělce z okruhu elektronické a improvizované hudby, intermediální aktivitu NEXMAP a také výjimečnou (přestože neziskovou) laboratoř s instalací 3D zvukové aparatury v srdci San Francisca, Recombinant Media Lab . No a když k tomu připočítám dva kluby na obou stranách zátoky se světovou ligou jazzu v kombinaci s japonskou kuchyní (Yoshis), začínají se postupně vynořovat obrysy kontexů, v nichž existuje soudobé hudební umění na nevelké scéně v zátoce za Golden Gate – protkané navíc malými osobními příběhy podobně, jako kdekoliv jinde.
Yerba Buena Center For Arts
Když jsem se osmého října loňského roku ocitl uprostřed hlediště skvělého komplexu Yerba Buena Center For Arts v sanfranciském downtownu na prvním koncertu SFCMP a zjistil, že je vyprodáno a v sále je kolem pěti set posluchačů, byl jsem v údivu, na což jeden z kolegů pravil, že na soudobou hudbu se prostě v San Francisku chodí.
Krátká odbočka číslo 1: Soudobou hudbou se zde nemyslí hudba 19. století obohacená několika falešnými tóny.
Ať už jsem začal pomýšlet na snobismus, či si promítal hippies minulost celé oblasti, jeden fakt jsem si ověřil velmi rychle. Koncerty SFCMP jsou v zásadě plné velmi orientovaných lidí, lieabhaberů, kteří dokáží okamžitě vycítit a ocenit energii, která vzniká na pódiu a je nad slunce jasnější, že kdyby úroveň provedení klesla, management ansámblu by to asi velmi rychle pocítil na výši finančních darů i návštěvnosti koncertů.
Ostrovy a komunity
Z různých rozhovorů jsem pochopil, že na kvalitě i výjimečné atmosféře kolem ansámblu se významným způsobem podepsal dirigent a od roku 1996 umělecký vedoucí David Milnes . Po několika měsících role pozorovatele se mi zdá, že se jeho aktivita jaksi tiše ubírá dvěma směry. Ten první je výsostně hudební, orientovaný na velmi pečlivý výběr skladeb a na budování smysluplých dramaturgických celků, díky čemuž vyvstane každému posluchači v průběhu sezony několik jakýchsi pomyslých ostrovů s velmi rozmanitou vegetací, přírodou, vůněmi a domorodou gastronomií. Druhým směrem, kam Milnes spolu s výkonným šéfem ansámblu Adamem Freyem investují velké množství energie, je budování silné komunitní atmosféry, jejímž výsledkem není jenom to, že si po koncertě všichni dají půl deci špatného džusu a skvěle a dlouho si přesto povídají. Jedná se spíš o budování komunity se společným zájmem, která okamžitě reflektuje proběhnuvší koncerty, motivuje směřování příštích a vytváří neanonymní atmosféru, která sama o sobě přitahuje. Je nasnadě, že rovněž vytváří podmínky pro osobnější a důvěryhodnější finanční dárcovství.
Jelikož je Milnes zároveň profesorem dirigování na univerzitě v Berkeley, SFCMP zároveň získává velmi silného partnera v Center For New Music And Audio Technolgies (CNMAT) pro veškeré aktivity týkající se hudby a technologií, přičemž tamní studenti skladby získávají možnost praxe jako asistenti na zkouškách ansámblu – velmi potřebná praxe pro skladatele.
Pět koncertů není mnoho, ale…?
Když jsem viděl poprvé program SFCMP a zjistil, že čítá v průběhu celé sezony pouze pět koncertů, zdálo se mi, že je to zas jedna „nafouklá americká bublina“. Až teď zpětně mi ale dochází, že je to vlastně docela dobře promyšlený systém, který v místních podmínkách dobře funguje:
Za prvé: hudebníci jsou velmi dobře zaplaceni, na každý koncert se mohou připravit a skutečně i připravují a na výsledku je to prostě slyšet. Nezanedbatelný je také fakt, že jim nikdo nemusí vysvětlovat, jak se hraje tongueram, či ten který multiphonic, protože to prostě umí.
Za druhé: tím, že je koncertů méně, posluchači se na ně těší více a hlediště se více zaplní. Z koncertů se stává více „událost“, než jen další koncert v řadě.
Za třetí: na čtyřech z pěti koncertů znějí premiéry nových objednávek, které byly zkomponovány pro SFCMP, přičemž každá dodává koncertu punc originálnosti a neopakovatelnosti (v letošním roce to byli skladatelé Philippe Leroux, Liza Lim, Steven Mackey a Reynold Tharp). Krátké debaty se zůčastněnými autory bezprostředně před koncerty navíc pomáhají lépe proniknout do večerního programu, poznat autory osobně a na řadu věcí se i zeptat. Tyto „pre-talks“ jsou kromě toho další aktivitou, která se podílí na budování oné komunitní atmosféry a velmi obdobně fungují v prostředí ostatních výše zmíněných souborů Bay Area.
Krátká odbočka číslo 2: Skladatelé a dirigenti Bay Area vzájemně navštěvují své koncerty a dokonce se spolu baví.
Ještě hlouběji – Contemporary Insights
Za samostatnou zmínku stojí velmi speciální a pozoruhodná akce, která předchází každému koncertu s premierou nové objednávky. Jedná se o komornější večer s podtitulem „Contemporary Insights“, na němž je přítomen autor nové skladby a kde během večera ona skladba zazní dvakrát – na začátku a na konci – to celé vyplněno debatou. Považte – není to skvělá příležitost setkat se poměrně intimně s autorem a hudebníkům dát přitom příležitost realizovat „dvojitou generálku“…?
Ostrovy
Jak tedy vypadaly jednotlivé koncerty? Na prvním, říjnovém, zazněla skvělá premiera současné francouzské hvězdy Philippa Lerouxe s názvem De la texture – na první poslech velmi „francouzská“ exploze obrovské rozmanitosti ansámblového zvuku a jeho potenciálu stát se kompozicí. Následovaly tři americké premiéry – PPP rovněž od Lerouxe, Professor Bad Trip: Lesson I od Itala Fausta Romitelliho a Ondoyants et divers místního autora a profesora skladby na UC BerkeleyEdmunda Campiona . (Leroux kromě toho ještě stihnul i master class pro studenty skladby v Berkeley, protože tam byl pozván a studenti o takové věci prostě mají zájem.)
Listopadový koncert s podtitulem Shimmers and Thrills (Mihotání a vzrušení) byl věnován švédské hudbě, přestože jedna z mihotajících se skladeb byla světovou premiérou v současnosti velmi populární americké autorky Lizy Lim a další vzešla z pera pozoruhodného francouzského autora Yana Maresze . Čtyři švédské skladby však poměrně velkoryse nastínily vhled do současného švédského hudebního dění: Henrik Strindberg , Andres Hillborg , Jesper Nordin a Tommy Zwedberg .
Strongbox of American Music – únorový koncert poznamenaný tragickou událostí. V předvečer vlastní premiéry zahynul Jorge Liederman , jeden z předních amerických autorů a profesor kompozice v Berkeley. Celý koncert byl touto událostí poznamenán a dodal tentokrát už tak výjimečné atmosféře punc jakési dramatické mimořádnosti. Koncert byl pozoruhodný ještě jinak – do společnosti amerických autorů, kterou tvořili Steven Mackey , David Sheineld a Morton Feldman , se dostali také Philippe Manoury (působící v San Diegu) a Brian Ferneyhough (působící ve Stanfordu)… bez komentáře. Již podruhé ten večer absolutně zazářil Grame Jennings , bývalý člen Arditti Quartet a nejčerstvější z členů SFCMP – po hitové Calm Like A Bomb Jespera Nordina tentokrát v jedné z typických Ferneyhoughových sólových kompozic Inermedio alla Ciaconna .
Březnový koncert Regions Of Unknown and Nameless (Oblasti neznámé a bezejmenné) vyzněl – trochu nepředpokládaně – jako dodatečné uctění památky v prosinci zemřelého Karlheinze Stockhausena . Snad proto se trochu neprávem ve stínu ocitli autoři skladeb první poloviny koncertu, profesor ze San Diega Rand Steiger a v Paříži žijící autorka řeckého původu Georgia Spiropoulos . Naplánovat emoce je však z říše snů, přestože se v případě Spiropoulos jednalo o mimořádnou kompozici plnou precizní kompoziční práce a úžasné zvukové představivosti.
Pětatřicetiminutové Stockhausenovy Kontakte jsou kompozicí, která vznikla pravděpodobně na samém kvalitativním vrcholu skladatelovy kariéry. Je to zcela virtuózní a dramatická kompozice pro klavír, „orchestr“ bicích nástrojů a čtyřkanálovou zvukovou projekci, které se ujal dlouholetý Stockhausenův mistr zvuku Bryan Wolf .
Krátká odbočka číslo 3 – poslední: Hudba a technologie se už nenachází v říši experimentu, ale obojí je standardní součástí koncertního repertoáru.
O ony výše zmíněné „standing ovations“ se však postarala především fenomenální pianistka Julie Steinberg a fascinující bicista William Winant – o jejich pozoruhodném (hvězdném) pozadí se lze dočíst na stránkách SFCMP.
Úlet – Escape
Rád ulítávám do míst, kde je mi dobře. Může to být v šumavském lese, v Berlíně, nebo prostě tam, kde cítím pozitivní energii. A rád se tou energií nechám nadchnout. Současná muzika v Bay Area ke mně takovou energií několik měsíců často promlouvala a koncerty SFCMP byly jakousi špičkou ledovce srovnatelnou v teplé české kotlině do jisté míry snad jen s cyklem Krása dneška ve Švandově divadle v Praze. Když jsem se v srpnu loňského roku poprvé ocitl mezi kolegy v CNMATu na univerzitě v Berkeley, první co jsem slyšel bylo „… je třeba, aby ses na chvíli stal součástí téhle komunity…“ A já až zpětně začínám rozumět tomu, jak moc je existence fungujících komunit v Bay Area (a s největší pravděpodobností po celých Spojených státech) klíčem k rozvíjení věcí, které mají smysl.
Autor byl stipendistou Centre For New Music And Audio Technologies, University of California, Berkeley v rámci Fulbright – Masarykova stipendia pro vědce a přednášející.
