Rok se s rokem sešel a hudební cyklus Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté, je opět o jeden rok starší nebo, lépe řečeno, obohacený o další umělecké zkušenosti a nové diváky. Nastává tedy ta správná chvíle popovídat si s mužem, který s láskou přistupuje k hudbě, publiku i kolegům a který se srdcem na dlani a vtipem sobě vlastním přináší už přes dvě desítky let hudební potěšení svému (nejen) svátečnímu publiku, se zakladatelem a uměleckým ředitelem cyklu, houslistou Václavem Hudečkem.
Vaše Svátky hudby v Praze završily na sklonku dubna svůj 22. ročník. Jaké vzpomínky si z něj odnášíte? Z 22. ročníku Svátku hudby mám velmi dobrý pocit. Naše koncerty se těší velkému zájmu publika a vstupenky se prodávají velmi rychle. Samozřejmě nás tato skutečnost zavazuje a já věřím, že ani letos naše posluchače nezklameme. Vzpomínám proto na všechny koncerty rád a děkuji mým kolegům muzikantům za krásné výkony a přátelský přístup.
27. října zahájíte slavnostně ve Dvořákově síni Rudolfina 23. ročník cyklu. Na jaký program a na jaké Vaše umělecké hosty se mohou návštěvníci těšit? Na zahajovacím koncertu vystoupím v první polovině v Mozartově Koncertantní symfonii společně s vynikající českou violistkou Jitkou Hosprovou za spolupráce Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeném Tomášem Braunerem. Ve druhé části večera zazní slavné operní árie v podání pěveckých hvězd Metropolitní oper, milánské La Scaly a dalších světových scén: Štefana Kocána a americké pěvkyně Diny El. Bude to zajisté svátek nejen pro milovníky opery.
Na koncertu vystoupíte za doprovodu našich rozhlasových symfoniků. Za svou bohatou sólovou kariéru jste s tímto tělesem mnohokráte koncertoval. Jak vzpomínáte na společnou práci a jak se na symfoniky těšíte? Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) byl jedním z prvních orchestrů, s nímž jsem měl tu čest ve svých začátcích veřejně vystoupit. Bylo to na koncertě vítězů mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga. Termín si dodnes pamatuji zcela bezpečně, 17. Listopadu 1967 v Rudolfinu, hrál jsem Paganiniho koncert D dur, řídil Josef Hrnčíř. Bylo to jen pár dní po mém velkém debutu s Royal Philharmonic Orchestra v Londýně, kde jsem se představil se stejným repertoárem. SOČR patří k tomu nejlepšímu nejen u nás, ale i ve světě, a pochopitelně je také jedním z nejčastěji koncertujících těles v zahraničí.
Prozraďte nám, jaká hudební setkání nabídnou další koncerty cyklu? Nabídka je tradičně velmi pestrá, naši posluchači uslyší celou řadu renomovaných umělců a představíme, jak už se od Svátků hudby očekává, nové tváře, o kterých jsme přesvědčeni, že budou kráčet ve šlépějích našich nejslavnějších „debutantů“, pro něž byl koncert na svátcích hudby jedním z prvních veřejných vystoupení v Praze.
Čistě klasická nabídka cyklu je každoročně obohacována koncertem tak trochu na pomezí žánru. Připravujete nějaké překvapení i pro letošní ročník? Letos se na pomezí žánrů úplně pohybovat nebudeme. Má to několik důvodů. Předně chceme i v tomto segmentu přinášet věci neobvyklé, které posluchač uslyší pouze u nás. Jako bylo například moje vystoupení s Čechomorem. Když ale už máme nápad, někdy se stane, že nedáme dohromady společný termín a k tomu ještě musíme mít volný sál. Nicméně nápadů a plánů v této oblasti máme několik a věřím, že v další sezóně to vše zvládneme.
Nejen díky své luhačovické Akademii jste jedním ze zásadních „tvůrců“ mladé české houslové generace. Představíte je i na Svátkách hudby? Pravidelně dáváme příležitost úspěšným účastníkům luhačovické Akademie. Nastupuje nám nová generace a musím říct, že pár talentů, které by mohly jít ve šlépějích našich zatím nejúspěšnějších absolventů, se nám už opět „klube“. Cesta na vrchol je však trnitá a kamenitá, a tak si zatím netroufám „věštit“. Mají vynikající pedagogy, talent a budou-li mít ještě štěstí a píli, určitě o některých brzy uslyšíme
Váš cyklus stále roste, v posledních letech jsme zaznamenali obrovský pokrok. Z komorních koncertních prostor se pomalu zabydluje v Rudolfinu, komorní programy letos poprvé obohatí i koncert symfonický. Jaké jsou Vaše další ambice? Tento růst je možný díky našim partnerům, kteří nás podporují a kterým bych chtěl touto cestou poděkovat. Především pojišťovně Kooperativa. Bez jejich pomoci by jakékoliv snažení bylo beznadějné. Stále rostoucí náklady na pronájmy sálů, především Rudolfina, vylučují organizovat kulturní akce bez jakékoliv dotace. Prostě, i když máte vyprodáno, náklady převyšují zisk. Na druhé straně plné sály jsou znamením, že o takzvanou vážnou hudbu je stále zájem a v našem případě dokonce i o neznámé začínající umělce. Naše ambice spočívají především v tom, abychom i nadále pokračovali v práci, kvůli které jsme tento cyklus koncertů před léty zakládali. Dát příležitost mimořádně nadaným mladým ČESKÝM umělcům, kteří to v dnešní době a v dnešním světě se seriózním kumštem vůbec nemají lehké. A zachovají-li nám naši mecenáši přízeň a publikum bude plnit sály, vůbec se nebudeme bránit „expandovat“ i do jiných velkých sálů a častěji využívat symfonického orchestru.
Tvorba dramaturgie koncertního cyklu je jistě velmi náročná, na co kladete při její tvorbě důraz, aby byl výsledný koktejl pro návštěvníky atraktivní? Již v samém počátku organizování Svátků hudby jsme si uvědomili, že Praha je přeplněná festivaly, festiválky a různými podobnými akcemi. Nechtěli jsme se tudíž připojit s pověstným „nošením dříví do lesa“ a nabízet zavedenou formu koncertu, jednoduše řečeno „předehra, instrumentální koncert, pauza, symfonie“. Především jsme využívali účasti více sólistů. To byl přece hlavní smysl Svátků: představovat mladé sólisty. Vždy je ale zapotřebí dostat pro každý koncert nějaký jednotící nápad, aby koncert nebyl pouhým „slepencem“ různých umělců, hrajících různé skladby. Musím se přiznat, že někdy se ženou jdeme na procházku, nebo jedeme na koncert a celou cestu vymýšlíme, jak který koncert postavit. Někdy to jde hned a někdy se hodně trápíme. Ale zatím jsme to vždy stihli a musím mojí ženě poděkovat za skvělé nápady.
Kde čerpáte inspiraci pro tvorbu programu? Ta inspirace přichází opravdu „z čistého nebe“. To je právě na Svátcích úžasné, že nejsme svazováni žádnými konvencemi a každý koncert je svým způsobem originál. Nechceme se v žádném případě podbízet „lacinými triky“. Ale zároveň nás těší, když se naše publikum baví.
Pro otce celého cyklu je určitě těžké vybírat mezi koncerty, přesto prozraďte závěrem svůj tajný tip pro letošní ročník, na který se Vy osobně nejvíce těšíte? Já se jako „spolutvůrce“ Svátků samozřejmě těším stejnou měrou na všechny koncerty. Žádný tip ale nemám, protože po zkušenostech už vím, že pokud děláte něco takzvaně „na tutovku“ pro publikum, vůbec to nemusí vyjít. Za těch 22 ročníků jsme zažili tolik překvapení, že si netroufnu vůbec odhadnout, který z našich koncertů bude ten Nej… Publikum se nedá podceňovat. My se můžeme pouze snažit ho ničím nezklamat, a to je při jeho nevyzpytatelnosti ten největší kumšt.
Svátky hudby jsou hlavně „Váš festival“. V pozadí je však jistě celý tým lidí zajišťujících přípravu a organizaci. Pomáhá Vám například i Vaše žena? Samozřejmě, mojí ženě jsem vděčný za velikou pomoc při skládání programů, výběru umělců, ale především za ten prvobytný nápad takovéto koncerty organizovat. Vděčný jsem také Radkovi Hraběti, jehož agentura MusicCom Svátky před třemi roky převzala a od té doby se náš cyklus posunul na zcela jinou úroveň po všech stránkách. Poděkování si zaslouží i naši přátelé, renomovaní umělci, kteří nepožadují na nás šílené honoráře, pražská konzervatoř a pan Šefrna z koncertního jednatelství FOK za vstřícnost při koncertech v jejich prostorách a samozřejmě naši mecenáši.
Jsme na prahu nové koncertní sezóny, co Vás osobně v ní, kromě 23. ročníku vlastního cyklu, čeká? Čekají mě desítky koncertů doma i v zahraničí, příprava dalších našich Svátků hudby, které se konají i ve Zlíně v hotelu Baltaci, v Luhačovicích, Moravských Budějovicích a druhým rokem i v Litoměřicích. Bude to opět spousta práce, ale je to činnost, která dává potěšení mně a podle ohlasu i tisícům hudbymilovných lidí.
