Sice o tom neví, leč byl to právě Václav Hudeček, jenž mě svou hrou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přesvědčil, že má smysl věnovat houslím veškerý čas a objevovat hudební krásu, tehdy hlavně 18. a 19. století. Neznám mnoho houslistů, kteří by na pódiu tak intenzivně a kontinuálně vyzařovali takovou míru radosti a pozitivní energie. Jsem rád, že si pan Hudeček našel čas na Harmonii.
Původně jsem s vámi chtěl mluvit jen o Svátcích hudby, ale nedá mi to neodskočit i k jiným tématům. V médiích je v souvislosti s vámi zmiňován jen David Oistrach a ostatní vaši učitelé stojí skromně v pozadí. Nedávno odešel z tohoto světa váš učitel Václav Snítil. Zkuste čtenářům přiblížit, čím byl pro vás pan Snítil důležitý a v čem se lišil od Oistracha. Václav Snítil byl úžasný člověk, plný pokory a prost zášti. Celý život se k němu jako svému pedagogovi hlásím, a to právě i v souvislosti s Davidem Oistrachem. Když jsem se dostal do jeho třídy na AMU, souhlasil s tím, že budu zároveň dojíždět do Moskvy k Davidu Oistrachovi. Dokonce prohlásil, že to pro něj bude zajímavá zkušenost, jak bude velký David hodnotit jeho pedagogickou činnost. Vždyť v té době mu bylo něco málo přes 30 let! A David chválou nešetřil. Velice si Václava Snítila vážil, a dokonce mu to napsal v dopise, který jsem mu přivezl. Dohodli jsme se, že velké koncerty budu konzultovat s Davidem Fjodorovičem a „komořinku“, tedy sonáty, s profesorem Snítilem. A na to byl Václav Snítil světová špička. Krátce před jeho smrtí jsem měl v Českém rozhlase velký rozhovor v pořadu „Stříbrný vítr“, kde jsem o Václavu Snítilovi obšírně mluvil. Byl jsem rád, že pořad poslouchal a hned po vysílání mně volal. To jsem ho slyšel naposled.
Už devatenáct let máte hodně pracovní léto, protože vedete mistrovské kurzy. Přehled houslistů je úctyhodný. Jak byste charakterizoval toto „vaše dítě“? Čím se liší od jiných kurzů? O učení jsem léta přemýšlel. Houslové kurzy jsem vedl v Kanadě, Německu, Japonsku, ale nikdy v Česku. Jelikož jsem stále velmi zaneprázdněn vlastní koncertní činností, nemohl jsem přijmout nabídky na stálé pedagogické místo ani u nás, ani v cizině. Zároveň jsem si uvědomoval, že by byla škoda nepodělit se o své zkušenosti získané u Oistracha, Snítila, ale i Nathana Milsteina, u kterého jsem byl šestkrát na kurzech v Curychu. Tak vznikla před 19 léty myšlenka houslových kurzů v naší zemi. Po dvou „zahřívacích“ ročnících v Kroměříži jsme místo konání přesunuli do Luhačovic, kde jsme dodnes. Moje žena, která mně celý život s mými aktivitami nezištně pomáhá a která je gejzírem nápadů a energie, přišla s myšlenkou, že bychom se měli pokusit kromě dobrých rad zkušeného koncertního harcovníka udělat víc pro pomoc talentovaným mladým muzikantům. Umožnit jim důstojný nástup jejich hudební kariéry. A tak jsme začali shánět spřízněné duše a výsledkem je 17 mistrovských nástrojů, které dostali vítězové Luhačovic, 17 mistrovských smyčců od smyčcaře Luboše Odlase a stovky koncertů, na kterých se mnou ti nejlepší vystoupili. Navíc naše kurzy na luhačovické Akademii jsou asi ty nejlevnější na světě. Za 14denní pobyt ve špičce lázeňské sezony v Luhačovicích včetně školného zaplatí studenti pouhých 5 500 Kč. Navíc mohou v případě vítězství získat mistrovský nástroj a spoustu koncertních příležitostí (honorovaných) a ti ne tak úspěšní řadu dalších cen. V tom, si myslím, je naše Akademie naprosto jedinečná. Jasné je, že bez pomoci mecenášů bychom to dělat nemohli.
Už od vašich teenagerovských let jsem obdivoval ve vaší hře mimo jiné radost, světlo a láskyplný vztah k hudbě i k houslím. Léty jste se sice zklidnil, ale mám pocit, že je to ve vás stále. Jak jste odolal rutině, každodennosti? Jsem blíženec a mám skvělou ženu, která mně ve všem pomáhá a vytváří mně nádherné zázemí. Muzika se musí dělat s láskou, a to i když se stane každodenním povoláním. Každý den děkuju Pánubohu, že už takřka 50 let mám to štěstí a mohu tuto nádhernou profesi vykonávat. Proti rutině je nejlepším lékem stále se učit nové skladby, vymýšlet různé neobvyklé programy, nástrojová spojení a tak dále… Samozřejmě, když se někdy dívám kolem sebe, je mně smutno při pohledu na celkový úpadek seriózního umění. O to víc mě mrzí naše provinční klanění se zahraničním hvězdám, mnohdy dávno za zenitem, které jsou přepláceny aby se na druhé straně našim mladým a mnohdy se světem srovnatelným umělcům odměřovaly almužny. A to nemluvím o takzvaných „umělcích“, vystupujících veřejně za použití playbacku. To se potom těžko studentům cokoliv vysvětluje a přesvědčuje, jak je ten muzikantský život nádherný.
Festival Svátky hudby sice nejsou jako Pražské jaro nebo Dvořákova Praha na výsluní, ale bez něho si už pražskou sezonu těžko představit. Navíc má věrné publikum. Od října do dubna nabídnete sedm koncertů a je za tím jistě hodně práce a starostí. Jste spiritus agens, ale nejste sám. Určitě jsou lidé a partneři, bez kterých by Svátky nebyly svátkem… Samozřejmě se Svátky hudby nemohou srovnávat s vámi zmíněnými festivaly, jejichž rozpočet umožňuje nesrovnatelně velkorysejší dramaturgii, a tudíž velkolepé slunění. Náš cyklus koncertů se od samého začátku soustřeďuje na uvádění zajímavých a perspektivních mladých českých umělců na pražském koncertním pódiu. Však také u nás začínaly dnes takové hvězdy, jakými jsou Radek Baborák, Dagmar Pecková, Eva Urbanová, Kateřina Englichová, Lída Peterková, Petr Nouzovský a mnoho dalších. Vystoupili ve společnosti renomovaných umělců včetně Ivana Moravce, Libora Peška a dalších. My razíme cestu „za málo peněz hodně muziky“, a přitom interprety nešidíme. Bez našich partnerů, za které bych rád poděkoval hlavně pojišťovně Kooperativa, by však naše veškeré snažení nebylo nic platné. Nemalou zásluhu na úspěchu našich Svátků má organizátor Radek Hrabě a jeho agentura.
Jak jste vybíral hosty a dramaturgii festivalu, který začne 13. října? O mladých houslistech mám přehled a jsem šťasten, že luhačovickou Akademií prošli ti nejlepší současní housloví virtuosové, jakými bezesporu jsou Jan Mráček, Josef Špaček, Petr Matěják, Jiří Vodička. A samozřejmě všichni další naši vítězové, kterých je už 19. Děkuji skvělým pedagogům, kteří mně své svěřence do Luhačovic posílají, za všechny bych rád jmenoval úžasné profesory Jiřího Fišera a Pavla Kudeláska, jejichž žáci u nás získali nejvíc ocenění. Co se týká dalších oborů, dám na doporučení kolegů muzikantů. V posledních letech jsme navázali úzkou spolupráci s Pražskou konzervatoří a právě kolegové z tohoto ústavu mně „dodávají“ skvělé muzikanty na nejrozmanitější nástroje.
Zastavím se u některých zajímavých momentů festivalu. Pozvání souboru Interpreti Veneziani se dalo čekat, ale příjemně mě překvapilo, že na mozartovském listopadovém koncertu zahraje Český komorní orchestr, který je veřejností skoro zapomenut. Je to kvůli nostalgii, nebo sestrám Vlachovým…? Na prvním místě je to kvalita tohoto souboru a v neposlední řadě vzpomínky na Václava Talicha a nezapomenutelného muzikanta a skvostného člověka a přítele pana profesora Josefa Vlacha. Já jsem do určité míry byl i jeho žákem. Pan profesor léta působil v Pardubicích jako dirigent a měl jsem možnost si s ním zahrát veškerý houslový repertoár, který jsem v té době uměl. Pan profesor mně vždy poskytl spoustu dobrých rad, jak svoji interpretaci ještě vylepšit, a dodnes na něj s láskou vzpomínám. Mimochodem jeho dcera Dana mně do Luhačovic také posílá své žáky a patří k těm nejlepším.
Lednovému koncertu jste dal název Cherchez la femme. Budete obklopen krásnými hudebnicemi. Předpokládám, že to není jen marketingový tah, ale že to má hlubší důvod? Byl to nápad mojí ženy a je to večer, který vzdává hold ženám umělkyním, které to u nás nemají lehké. Zde, i kdyby mladá dívenka hrála jako Anne Sophie-Mutter, její honorář bude tak směšný, že si rozhodně nezaplatí chůvy pro své děti, a jak už to bývá, pokud chce mít potomstvo, pověsí talent i housle na hřebík. Když vidím, jak to mají těžké a jak málo podpory se jim dostává, je mně z toho smutno. A mojí ženě o to více, protože je nesmírně citlivý a dobrý člověk. Program dolaďujeme, bude určitě poutavý.
Únor a Večer s Paganinim. Může takové téma přinést ještě něco nového? Paganini je zde jako inspirace, takže zazní virtuózní skladby nejen tohoto génia houslí, ale i jiných Mistrů a na různé nástroje.
Každý rok dáváte šanci studentům Pražské konzervatoře a jistě to není jen výraz poděkování, že větší část cyklu se koná v jejím sále. Zeptám se trochu jinak: Co si myslíte o stavu českého hudebního školství a o (ne)podpoře státu mimořádně talentovaným mladým lidem? Naše hudební školství, speciálně v Praze (Konzervatoř, Umělecká škola hlavního města Prahy a AMU), je špičkové. Ale i v dalších městech je se světem srovnatelné. Odpověď na tuto otázku je velmi těžká, protože je to komplexní problém všeobecného vztahu k takzvané vážné hudbě u nás. Asi jsme jedinou civilizovanou zemí na světě, která nemá celoplošné terestriální vysílání se stanicí, která hraje výhradně vážnou hudbu. Ještě že máme alespoň ve středních Čechách a Praze Classic. A tak bych mohl pokračovat dál…
Dubnový konec Svátků hudby bude sice překvapivý, ale určitě bude dobře ladit s příchodem jara. Festival se přesune do Paláce Žofín a v anonci stojí – Václav Hudeček, Ondřej Havelka, Melody Makers. Jaký bude průběh večera a kdo se komu přizpůsobí? Moje spoluúčinkování v podobných programech je spíš symbolické a ne vždy se já snažím hrát skladby svých hostů. S Čechomorem jsme s Karlem Holasem například poprvé hráli Bachův dvojkoncert. Vždy je to překvapení a tak tomu bude i v případě úžasných Melody Makers. Vždyť kdo by neobdivoval Jaroslava Ježka a George Gershwina, které mají například na repertoáru.
Sezona 2015/2016 nejsou jen Svátky hudby. Na co se kromě toho nejvíc těšíte? Těším se na každý svůj koncert, a to jak u nás, tak v zahraničí, a jsem šťasten, že mně posluchači stále plní sály, byť už veřejně vystupuji takřka 50 let.
Podporujete mladé hudebníky, a přitom právě mladí houslisté vám vlastně „berou práci“, neboť je „cool“, že špičkové festivaly a orchestry dávají přednost buďto mládí nebo dobré PR práci. (Například na Pražském jaru jste naposledy hrál, tuším, před deseti lety.) Mám pocit, že jste vyrovnaný člověk, ale přece jen – nevadí vám to? Mě to netrápí. Nedávno zesnulý Ivan Moravec, který byl jako jediný český klavírista zařazen mezi 100 největších virtuosů všech dob na tento hudební nástroj, nehrál v době svého vrcholu s Českou filharmonií 25 let a na Pražském jaru podobně. Takže jsem v dobré společnosti. A potom je spousta dobrých a poctivých kolegů, kteří nehráli na Pražském jaru nikdy. Strach, že by mně mladí skvělí kluci brali práci, fakt nemám. Oni za to opravdu nemohou a že by se pořadatelé vůči nim předháněli v nabídkách na spolupráci jsem si také nevšiml.
Jaké myšlenky, témata jsou pro vás důležité a jak vnímáte současný svět? Teď už jen obavy, aby naše civilizace přežila a aby si moji následovníci také měli možnost své umění ve zdraví užívat a aby je hlavně měli komu předvádět. Moje žena o tom napsala jednu ze svých krásných knížek „Sedmihlásek“. Je plná naděje a kéž by tomu tak bylo i ve skutečnosti.
