Cesta k zahajovacímu koncertu letošního Pražského jara bude napínavá a spletitá. A bude určitě připomínat okolnosti premiéry cyklu v roce 1882, záměrně a někdy možná i trochu bezděčně. Dirigovat bude Václav Luks, orchestrem je rozšířené Collegium 1704, rozšířené co do počtu hráčů i směrem k přítomnosti, pokud jde o nástrojové vybavení. Otázek je mnoho, na některé odpovídá přímo Václav Luks pro časopis Harmonie.
V jaké situaci vás tato dramaturgická novinka pořadatelů zastihla? Telefonát od ředitele Pražského jara Romana Bělora přišel v situaci, která už je pro nás skoro standardní – když jsme znovu přeorganizovávali nejbližší naplánované koncerty. Poslední živý koncert pro publikum jsme hráli v Madridu v říjnu loňského roku. A tak vize vystoupit při tak mimořádné události zapůsobila jako exploze bomby…
To jste ani trochu neváhali? Jistěže ano. Když jsem si tu výzvu vyslechl, tak jsem nejprve polknul naprázdno, protože připravit podobný projekt během dvou měsíců se zdálo být úplně nerealistické. Vzal jsem si osmačtyřicet hodin na rozmyšlenou s tím, že pravděpodobně řekneme, že to nepůjde. A až ze společných debat s celým naším produkčním týmem vyplynul závěr: řekli jsme si, že zvláštní doba přináší neobvyklé výzvy a že se můžeme pokusit načrtnout půdorys takového projektu tak, aby mohl proběhnout a dal se uskutečnit. Ten jsme jej pak předložili Pražskému jaru s otázkou, jestli na plán přistoupí. A jak vidno, domluvili jsme se…
Zažili už jste podobné výzvy? To v každém případě. Vývoj Collegia se odehrával přesně v takových skocích a byly určité milníky, které nás vyslaly dál určitým směrem. Ten první byl vlastně také díky Pražskému jaru, které mi v roce 2005 dalo důvěru, abychom provedli Bachovu Mši h moll – a to byl zároveň okamžik, kdy se začalo formovat Collegium vocale 1704 a původně malý instrumentální soubor se přeměnil v barokní orchestr – to jsem stál před podobnou výzvou, neměl jsem s tím zkušenost a byl to krok do neznáma. Podobně jsem se cítil i v roce 2016, když jsme byli osloveni Salcburským festivalem, abychom v roce 2017 provedli Biberovu Missu salisburgensis, což je dílo rozsahem i obsazením ještě daleko větší než Má vlast – a abychom navíc toto obsazením největší dílo barokní literatury provedli v salcburském dómu s využitím všech čtyř varhanních empor a akustických daností. Tam už vůbec nikdo nemohl přesně vědět, co se stane, až postavíme obrovský aparát v rozlehlém chrámovém prostoru…
Předpokládám, že to nejpodstatnější nakonec je, které hudebníky bude potřeba pozvat ze zahraničí – a kolik je vlastně hudebníků, kteří mají zkušenost s tímto repertoárem… Přesně tak. Provést Mou vlast na historické nástroje s respektováním interpretačních zvyklostí své doby by byla velká výzva pro jakýkoli ansámbl specializovaný na historicky poučenou interpretaci. A nejen pokud jde o umělecké otázky, ale i ty logistické – je zapotřebí angažovat daleko větší orchestr, než na jaký jsme zvyklí, a musíme angažovat zvláštní hosty, především u dechových nástrojů. Tam se musí jednat o specialisty na hudbu 2. poloviny 19. století, a těchto specialistů na nejvyšší úrovni není mnoho. Jsou to většinou hráči, které vídáme u Gardinerova Orchestre révolutionnaire et romantique nebo u Orchestre des Champs-Elysées Philippa Herrewegha či belgické Anima Eterna Brugge. Výběr hráčů zejména na dechové nástroje se rekrutuje z okruhu těchto hudebníků.
Provést Mou vlast na historické nástroje
s respektováním interpretačních zvyklostí své doby
by byla velká výzva pro jakýkoli ansámbl
specializovaný na historicky poučenou interpretaci.
Dá se popsat konkrétněji, jak bude vypadat zastoupení hráčů. Neměl by výsledný soubor „přiznat barvu“ a jmenovat dejme tomu Collegium 1704 and Orchestre révolutionnaire et romantique? Tohle sdílení nebo cirkulace hudebníků je obvyklé pro celou scénu staré hudby, to není specifikum tohoto projektu nebo pouze český fenomén. Jinak samozřejmě řadu těch hudebníků znám a mnozí z nich s námi spolupracují. Hudbou 19. století se také nezabýváme poprvé. Jsme rezidenčním souborem Chopinovského festivalu ve Varšavě, kde pravidelně uvádíme hudbu 19. století a setkali jsme se s ní i při dalších příležitostech. Výjimečnost tohoto projektu spočívá v tom, že jsme oslovili obrovskou skupinu těchto hudebníků najednou. Má vlast velikostí obsazení překračuje díla, kterými jsme se dosud zabývali. A samozřejmě v době, která příliš nepřeje cestování, je tento mezinárodní aspekt Collegia 1704 – v tomto případě spíše Collegia 1882, chcete-li – aspekt, který ve mně vzbuzuje lehkou nervozitu. Nicméně ta se odráží ve všech vrstvách našich životů, takže ani tady nemůžeme čekat nějakou nadstandardní míru stability.
Jak velký ansámbl to nakonec přesně je? Má vlast se dá hrát v obrovském i menším obsazení, premiéra na Žofíně se hrála v menším obsazení, než na jaké jsme zvyklí a pódium je menší než v dnešní Smetanově síni. A stejně tak umělecké síly byly limitované. Naše obsazení odpovídá partituře, tedy 12 primů, 10 sekundů… ale jak víme, u Mé vlasti se některé dechové nástroje zdvojují, protože jsou party nesmírně fyzicky obtížné. Partitura požaduje čtyři lesní rohy, my jich budeme mít šest, první a třetí je zdvojená, zdvojené jsou i trubky. Ostatní dechové nástroje už podle partitury. Speciálně u horny je to neobyčejně fyzicky náročné, a u dřevěných dechů jsou tam místa jako pastorále v Blaníku, což je část křišťálová a zranitelná – navíc v situaci, kdy těch sil už moc nezbývá. I z toho důvodu dává smysl, aby si první hráči mohli trochu odpočinout.
Dá se říci, že smyčce jsou s převahou Češi, zatímco dechy naopak? Zmíníte nějaké významné hráče? Téměř polovina hudebníků je ze zahraničí, i smyčce budou mocně vyztuženy zahraničními hudebníky. Často jsme sáhli i k hráčům, se kterými pracujeme jen příležitostně, protože barokní hudba žádá něco úplně jiného. Ale třeba zmíněná hornová skupina je vedena hornistkou Anneke Scott, která hraje první hornu u Gardinera, dva ale máme od nás, Miroslava Rovenského a Annu Švadlenkovou. Například fagoty hrají Jane Gower a György Farkas, ti s námi hrají standardně, stejně tak první klarinetista Ernst Schlagert – takže taková významně rozšířená vlastní rodina. Koncertním mistrem je Američan Brian Dean, který hrává s Freiburským barokním orchestrem a také s belgickým orchestrem Anima Eterna, zaměřeným na hudbu 19. a 20. století.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2021.
