Collegium 1704 chystá další scénické nastudování barokní opery. Po Händelově Rinaldovi (premiéra 2008), Myslivečkově Olympiadě (premiéra 2013) a Vivaldiho Arsildě (premiéra v Bratislavě 2017) se jeho vedoucí Václav Luks opět vrací k operní tvorbě G. F. Händela. Jeho opera Alcina, která měla premiéru 16. dubna 1735 v královské opeře v Covent Garden v Londýně, zazní v brněnském Janáčkově divadle poprvé 5. února. S Václavem Luksem jsme si nejen o provedení opery povídali na sklonku roku 2021, uprostřed probíhajících zkoušek na Alcinu.
Barokní opery vznikaly pro naprosto odlišného diváka; hudební estetika, ale i společenské konvence sledování oper se velmi odlišovaly od toho, jak operní kulturu vnímáme dnes. Považuješ tento rozdíl za důležitý? Nebo je to zcela v gesci režiséra, který má letitou partituru nějak aktualizovat pro dnešního diváka? Předně si myslím, že umělecká díla minulosti není třeba aktualizovat za žádných okolností a podobné postupy se mi z duše protiví. Stejně jako nebudeme přemalovávat Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli, neměla by se mrzačit ani scénická díla. To ovšem neznamená, že nemůžeme použít jiné výrazové prostředky, než jaké se používaly v době baroka. Je na místě položit si otázku, co chtěl autor říci a jaké emoce chtěl vyvolat u svého publika a snažit se podobného účinku dosáhnout u našeho dnešního publika. Máme nekonečné tvůrčí možnosti, aniž bychom mrzačili dílo samotné. Občas slyším od inscenátorů řečnickou otázku: Proč vyprávět opět ten samý 250 let starý příběh? Odpověděl bych otázkou: A proč jste si tedy takové dílo vybrali, když vás neoslovuje a jeho autorovi nedůvěřujete? To, co se děje na poli inscenování operních děl, svědčí často o neschopnosti řady režisérů porozumět dílům minulosti a interpretovat jejich obsah.
Operní produkce zahájilo Collegium 1704 v roce 2008 ranou Händelovou operou Rinaldo, dnes se k Händelovi vracíte, tentokrát k mnohem zralejšímu dílu. Dá se u Händela vysledovat nějaký kompoziční vývoj, nebo snad dokonce zrání? Rinaldo je sice první Händelova opera komponovaná pro Londýn v roce 1711, ale rozhodně bych netvrdil, že je to dílo méně zralé než Alcina z roku 1735. Již Rinaldo, stejně jako ještě o dva roky starší Agrippina, jsou zcela zralá mistrovská díla. Vývoj v hudebním vyjadřování lze samozřejmě vysledovat. Ovšem u Händela se nejedná o vývoj od méně zralého ke zralejšímu v kvalitativním slova smyslu, ale spíše o jistý stylový posun v hudebním vyjadřování. Mně osobně je mladý Händel stejně blízký jako pozdní a nechtěl bych soudit, zda je zralejší Rinaldo než Alcina, stejně jako není možné říci, zda je zralejší Dixit dominus z roku 1707 nebo Mesiáš z roku 1741.
Händelovo dílo – stejně jako opery jeho současníků – se neobejde bez rolí, kterých se v době vzniku ujímali kastráti. Händelovy kastrátské árie či role dokonce patří k tomu nejlepšímu, co v tomto oboru vzniklo. Jak dnes řešíš obsazení těchto partů? Lze vůbec tento hendikep nějak uspokojivě vyřešit? To je samozřejmě často diskutované téma. Nikdo nedokáže posoudit, zda se zpěv dnešních kontratenorů blíží umění kastrátů, protože nikdo z našich současníků pochopitelně žádného kastráta doby Händelovy neslyšel. Veškerá dobová superlativní hodnocení umění kastrátů bezesporu podléhají subjektivnímu vnímání dobového posluchače a jako taková jsou do dnešních podmínek obtížně přenosná. Jediným legitimním kritériem zůstává tedy umělecká přesvědčivost. Pokud zpěvák dokáže přesvědčivě ztvárnit svěřenou roli, je nepodstatné, zda se jeho zpěv blíží zpěvu Farinelliho nebo Senesina více či méně.
V Collegiu 1704 ještě zůstává památná zkušenost s provedením Vivaldiho opery Arsilda pod vedením režiséra Davida Radoka. Dá se jeho režijní práce nějak porovnat s rukopisem Jiřího Heřmana, který má na starosti právě Alcinu? V minulosti jsem měl velké štěstí na režiséry, ať už to byla Louise Moaty, Ursel Hermann nebo při poslední scénické produkci David Radok. Práce s ním byla skutečně fascinující a v podobném duchu se odvíjí také spolupráce s Jiřím Heřmanem a jeho týmem na Alcině. O rozdílech v pojetí obou režisérů budu schopen mluvit zodpovědně asi až po skončení této produkce. Přece jen jsme teprve zhruba v polovině zkoušení a ono jemné cizelování důležitých detailů teprve nastane. Možná bych ale mohl již teď definovat, co oba režiséry spojuje. Úcta a respekt k tvůrci díla je pro ně základním východiskem, stejně jako pro mě.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2022.
