Moji milí komorníčci…!
Český komorní orchestr vycházel z principů, které charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost. Čistě etické momenty by se našly například ve způsobu práce. Talich třeba neustále akcentoval požadavek pracovitosti, poctivosti, úcty k detailu. A to i takovému, který takzvaně není slyšet. Stále zdůrazňoval, že se hráči musejí navzájem poslouchat. Říkal třeba: „Teď poslouchejte hobojistu pana Tancibudka, dávejte pozor, jak hraje, a jděte s ním. Nedívejte se pořád jenom na mě. Poslouchejte!“ To byl základ, který si přinesl z práce s Českým kvartetem, a to je nakonec i princip komorní hry. V orchestru se na něj často zapomíná. Ale Talichovi šlo o to, aby mu orchestr hrál jako celek, ne o to, aby si všichni jenom přehráli svoje party.
Slova Ivana Medka (1925 – 2010) nás uvádějí do zvláštního uměleckého světa, který dnes zažíváme jenom vzácně. Do světa, kde umění neznamená jenom dokonalost výkonů, ale taky kvalitu vztahů a pevnost postojů. Český komorní orchestr měl obojí. Možná proto trval – ve svojí první fázi – tak krátce: od jara 1946 do jara 1948. Orchestr vznikl pro Václava Talicha. V poválečné době, která pro něj byla nejtěžší. Kvůli vylhanému obvinění z kolaborace s nacisty nemohl veřejně vystupovat, stal se z něj „případ Talich“ a mnozí vyčkávali, jak to s ním dopadne. Na rozdíl od nich se skupina mladých lidí kolem Ivana Medka, tehdy jednadvacetiletého, rozhodla jednat. Pro Talicha založili komorní soubor složený z nejlepších posluchačů Pražské konzervatoře. Nešlo to ovšem tak hladce, protože vedení konzervatoře mělo trochu strach, jestli se nebude zlobit Zdeněk Nejedlý – v té době ministr školství ve Fierlingerově vládě. A tak se malá skupinka vydala přímo za ním na ministerstvo. Jak vzpomíná Ivan Medek, audience to byla kuriózní: „Všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve svojí pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný. – Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to z mé strany arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře dr. Holzknechtem, který nám na základě toho dovolil, aby ten malý soubor mohl začít pracovat.“
Nejdokonalejší soubor, jaký existuje!
V Českém komorním orchestru měl Talich příležitost pracovat na svých interpretačních ideálech možná v nejlepších podmínkách. Orchestr vznikl jako dobrovolná instituce. Prostě proto, že hráči chtěli Talicha podpořit. Zpočátku ani neměli žádný plat. Chtěli se prostě něco naučit a zároveň dát Talichovi možnost, aby mohl pracovat. (Někteří byli prý dokonce svým způsobem rádi, že Talich nemůže pracovat nikde jinde, protože měli pocit, že by o něj jinak byli „okradeni“.) Jinými slovy: Talich jim nabídl zkušenosti, oni jemu nadšení, a to „v takovém dobrovolném odevzdání,“ abychom citovali přímo Václava Talicha, „s jakým si například čtyři mládenci řeknou, že si založí smyčcové kvarteto. Pochopili, že nad argument nějakého úředního školského nařízení stavím svobodu jejich vůle…“ Talich získal třicítku nadšených mladíků, pro které byl takřka otcovskou autoritu, a také – alespoň zprvu – prakticky neomezený počet zkoušek. Zkoušelo se třikrát v týdnu, většinou na dělenkách, a studium tak mohlo jít do nejmenších detailů, nad kterými se v běžném provozu musí mávnout rukou. Organizačně to podle Ivana Medka, ze kterého se stal intendant orchestru, bylo náročné, protože se Talichovi nechtělo stanovovat termíny koncertů, dokud nebyl stoprocentně spokojený. Jeho odpověď zněla: „Termín stanovím, až to budeme umět.“
V práci s ČKO mohl Talich naplňovat ideály, které poznal u Českého kvarteta. V mládí v něm občas vypomáhal jako violista a bylo pro něj velkou životní školou. „Studovalo-li České kvarteto nějaké nové dílo, začínávalo nejprve s prohráváním a zdálo se, jako by každý z hráčů zapomínal sama sebe a sejímal se sebe krunýř osobitého názoru, aby v stavu nejmenšího odporu na něj zapůsobilo dílo, jehož je třeba se zmocnit. (…) To vášnivé zaujetí, tak charakteristické pro styl hry Českého kvarteta, bylo vlastně výsledkem usilovné práce, pozvolného pronikání nekonečnými závity uměleckého labyrintu. Jejich temperament nebyl nikterak vnějškově divadelní, nýbrž byl projevem radosti z poznání. Dovedli být fanatickými ve svém uměleckém projevu, protože věřili tomu dílu, za něž se postavili.“ Tento způsob práce měl pro Talicha umělecky, ale i morálně vyšší kvalitu: na výkonu se vědomě spolupodílejí všichni, „hráč se nemůže skrývat za záda kamaráda“, a každý se tak stává sólistou s náležitou odpovědností.
Český komorní orchestr začal s Václavem Talichem pracovat v březnu 1946, a když o půl roku později poprvé vystoupil, byla to senzace. Tak čistý a ušlechtilý zvuk, takovou kulturu přednesu a tolik radosti ze hry pražské obecenstvo dlouho nezažilo. Když hrál s ČKO v listopadu 1947 francouzský violoncellista Pierre Fournier, i on byl okouzlen: „Jediná možnost, jak vytvořit obecenstvo budoucnosti, je naučit mladé milovat hudbu. Učiním vše možné, aby tento výjimečný soubor s prof. Talichem přijel do Paříže a do Francie vůbec, aby Francouzům ukázal, jak se dělá komorní hudba. Hrál jsem s nejrůznějšími orchestry, ale nikde jsem nenalezl oné pečlivosti při zkouškách jako zde. Je to nejdokonalejší soubor, který jsem nejenom kdy slyšel, ale jaký vůbec existuje.“ Pozvání do ciziny začala ovšem přicházet nejen z Francie, ale také z Rakouska a Velké Británie, Český komorní orchestr navíc připravoval start české Hudební mládeže…
Nikdo se neozval…
Poté, co byl Talich konečně rehabilitován a zbaven nálepky kolaboranta, měl víc nabídek na dirigování. Energicky se pustil do přípravy koncertů s Českou filharmonií, zároveň byl od července 1947 znovu povolán do Národního divadla jako šéf opery. A vedle toho intenzivně pracoval s Českým komorním orchestrem. Před Vánoci 1947 přišla první rána, když Talicha postihl záchvat mrtvice. Orchestr přečkal několik měsíců „v nouzovém režimu“, a přitom udržel vysoko nasazenou laťku – v tom se výborně osvědčili Talichovi dirigentští asistenti Vojtěch Vogel a Živojin Zdravkovič. „Moji milí komorníčci,“ psal Talich začátkem února 1948, „odevšad mi čtou a všichni mi říkají, jak jste se pěkně drželi při janáčkovském koncertě. Byli jste asi rozčileni. Já taky. Bylo třeba roztěkané nervy ztlumit jakýmsi zázračným lektvarem. A rozčileno bylo zajisté i naslouchající obecenstvo. (…) Nevykládejte si, prosím, moje dopisy jako nějaký rys marnivosti. Marnivost jsem definitivně zadusil kdesi na chodbách a nádvořích Pankráce. Mluvím-li k vám, mluvím jen proto, že v samotě nemocnice příliš intenzivně cítím potřebu udržovat nějak styk s vámi.“
Když na konci února 1948 převzali moc v zemi komunisté a objevily se zprávy o tom, že nad Talichem se znovu stahují politická mračna, orchestr se za něj plně postavil: „Domníváme se, že prof. Talich jako největší český reprodukční umělec může své vynikající dirigentské a pedagogické vlastnosti projevit nejlépe právě v práci s Českým komorním orchestrem, a jsme si jisti pochopením, jakého se nám i jemu dostane pro tuto činnost z povolaných míst. Končíme novým ujištěním naší neochvějné osobní a umělecké důvěry profesoru Václavu Talichovi.“ Záhy byl ČKO vyzván, aby plánované koncerty na Pražském jaru nedirigoval Talich, ale převzali je jiní dirigenti. Orchestr odpověděl, že se všech koncertů vzdává – s výjimkou toho, který měl dirigovat Talich. Zanedlouho dostali mladí hudebníci nůž na krk. Buď bude jejich orchestr pobírat státní subvenci, ale vzdá se Talichova vedení, anebo se o sebe musí postarat sám. To v poúnorovém režimu pochopitelně nepřicházelo v úvahu. Pobírat státní subvenci, ale bez Talicha v čele tělesa, pro to by možná mnozí lidé měli pochopení, ale ke cti „komorníčků“ patří, že se této zrady nedopustili. V dubnu 1948 raději Český komorní orchestr rozpustili. A Talich? „…těžce nemocen v naprosté bezbrannosti jsem musel přihlížet, jak záměrně a nelítostně byla rozmetána práce dvou let, činnost nadšeného mládí, to nejkrásnější, co vytvořil český hudební život v oboru orkestrální reprodukce za posledních 50 let. Stalo se to za tichého souhlasu lidí tvůrčích i reprodukčních. Nikdo se neozval.“
Původní Český komorní orchestr je zdánlivě nepatrnou kapitolkou v českých hudebních dějinách. Dnes už ani není mnoho pamětníků. A „zásluhou“ Mirko Očadlíka, který byl ředitelem hudebního vysílání v poválečném Československém rozhlase a který proti Talichovi hojně vystupoval, nemáme ani jeden zvukový snímek Českého komorního orchestru. V letech 1946 – 1948 bylo prostě zakázáno ho nahrávat. Co je ovšem podstatné: na Talichových ideálech vyrostla v Českém komorním orchestru celá generace hudebních umělců – Josef Vlach (později primárius Vlachova kvarteta), Jiří Novák (primárius kvarteta Smetanova), dirigenti Vojtěch Vogel nebo Charles Mackerras (ten s ČKO přímo nepracoval, ale docházel na Talichovy zkoušky). A v roce 1959 Josef Vlach obnovil i samotný Český komorní orchestr. Na druhou stranu: pocit hořkosti nad kulturním barbarstvím, které se událo před třiašedesáti lety v komunistickém Československu, to umenší jen nepatrně. Tím spíš, že Václav Talich byl na vrcholu svého uměleckého tvoření. Jak to říkal Ivan Medek: „Veliké umění, které Talicha charakterizovalo, je něco, čeho si je potřeba nesmírně vážit a opatrně s tím zacházet ve chvíli, kdy se objeví – a to je jedním slovem genialita.“
