Jak se dělá orchestr
Jak vypadala Česká filharmonie předtím, než do jejího čela na podzim 1919 nastoupil Václav Talich? Povaha její existence by se dala charakterizovat stručně: permanentní nejistota. Před jejím založením (1896, respektive 1901) Praha neměla tradici pravidelných orchestrálních koncertů. Zpočátku tedy nebylo snadné sehnat publikum, a tím pádem peníze na živobytí prvních filharmoniků. Od finančního krachu zachraňovalo orchestr hraní po restauracích a někdy i dobrodružnější podniky. Pět měsíců roku 1904 strávil orchestr koncertováním nedaleko Petrohradu. Peníze ale nebyly zdaleka jediný problém. Česká filharmonie se sice mohla chlubit tím, že její první koncert řídil 4. ledna 1896 Antonín Dvořák a čas od času u orchestru hostovaly osobnosti jako Arthur Nikisch, Richard Strauss nebo Gustav Mahler, který v Praze ve světové premiéře uvedl svoji VII. symfonii, ale celkově chyběla dirigentská osobnost, která by těleso utvářela dlouhodobě. (To je ostatně problém aktuální i v 21. století.) Se skladbami se hráči spíš seznamovali, než že by je studovali, a pouhé přehrávání symfonického repertoáru nemělo s vážně míněným interpretačním uměním mnoho společného.
S Talichovým nástupem do čela České filharmonie se mnohé změnilo. Novou etapu brzy komentovali nejen domácí, ale i zahraniční hudební kritici: na jaře 1922 v Itálii, v prosinci pak ve Vídni a o dva roky později při pražském Mezinárodním festivalu pro soudobou hudbu. Kritik anglických Timesů tehdy napsal: „Praha má tu výsadu, že může postavit takový soubor, jakým je orchestr České filharmonie, jejíž výkony nemohou být nikdy překonány.“ Jak Talich takového výsledku dosáhl? Odpověď je vlastně prostá: byl prvním dirigentem, který s orchestrem opravdu pracoval. A jeho cíle nebyly malé. Do orchestrální praxe toužil přenést interpretační ideály, jak je poznal u svých přátel v Českém kvartetu. „Studovalo-li České kvarteto nějaké nové dílo,“ vzpomínal Talich na klíčovou „uměleckou školu“ svého mládí, „začínávalo nejprve s prohráváním a zdálo se, jako by každý z hráčů zapomínal sama sebe a sejímal se sebe krunýř osobitého názoru, aby v stavu nejmenšího odporu na něj zapůsobilo dílo, jehož je třeba se zmocnit. (…) To vášnivé zaujetí, tak charakteristické pro styl hry Českého kvarteta, bylo vlastně výsledkem usilovné práce, pozvolného pronikání nekonečnými závity uměleckého labyrintu. Jejich temperament nebyl nikterak vnějškově divadelní, nýbrž byl projevem radosti z poznání. Dovedli být fanatickými ve svém uměleckém projevu, protože věřili tomu dílu, za něž se postavili.“ Tyto dva základní rysy – ponoření se do díla, kdy interpret takřka zapomíná na sebe sama, a s ním spojené vášnivé zaujetí pro hudbu – lze považovat za pilíře umělecké etiky Václava Talicha.
A jak vypadala konkrétní aplikace v případě České filharmonie kolem roku 1920? „Nepopírám, že v českém hudebníku je velké přirozené nadání, temperament a vášeň, avšak záhy mi bylo jasno, že mu chybí disciplinovanost a školení. Proto první léta mé činnosti v České filharmonii byla léta školení a příprav. Teprve když jsem si vytvořil nástroj, přicházely stále těžší a těžší úkoly reprodukční.“ Talich byl například vždy nekompromisní, pokud šlo o dodržování elementárních zásad orchestrální souhry: „Je přece jasno, jestli ráz určitého místa žádá, aby bylo hráno na ‚žabce‘, že všichni hráči bez výjimky musí je hráti přímo na žabce a nikoli někde u žabky nebo dokonce snad uprostřed smyčce. (…) Nejde při požadavku jednotnosti o nějakou formální a bezduchou pedanterii, nýbrž o nejvlastnější estetický předpoklad uměleckého výkonu, neboť umění není improvizací, není zábavou, nýbrž tvrdým pracovním napětím, jehož úpornost léty nepolevuje. Spíše stoupá. Jedině takto provozované umění povznáší a vychovává.“ To všechno však pro Talicha nemělo úzce technický 
rozměr, ale takto pojímaná práce měla kvalitu vlastně morální: „Nejsem přítelem abstraktních hesel, myslím reálně, ale hovoří-li se u nás tolik o mravnosti, vidím mravnost českého hudebního umělce v úctě k dílu, které provozuje nejvěrnějším a nejpečlivějším splněním zápisu tvůrce. Mravný zámečník musí dělat dobré klíče, mravný hudebník musí dobře hrát. Vše ostatní dostane nádavkem. Snad v tom tkví dokonce i otázka našeho republikanismu, poněvadž čím více pronikne úcta k práci, tím více vzroste vzájemná úcta a odzvoníme kulturní i politické švejkovině.“
Václav „Ukrutný“
Na cestě za svými interpretačními ideály byl Talich nesmlouvavý. Byl typem dirigenta neustále hledajícího. Jeho touha znovu uchopovat už jednou nastudovaná díla a proměňovat jejich podobu fascinovala mnohé – především hudební kritiky a samozřejmě posluchače. Jen orchestrální hráči asi nebyli vždycky nadšení. Pro ně to znamenalo neustálý neklid, vytrhávání z rutiny a zaběhaných zvyklostí, což nepatří k tomu, co mají hudebníci – zvláště ti horší – v kdovíjaké oblibě. Talich navíc nebyl při prosazování svých idejí nijak zvlášť citlivý. Pověstná byla jeho netrpělivost a impulzivnost. Dodnes kolují historky, jak se dovedl rozzuřit. „V tomto národě není rytmu,“ zvolal například jednou, když filharmonici nedovedli zareagovat na jeho požadavky, utekl ze zkoušky, a až po komplikovaném vyjednávání se vrátil k dirigentskému pultu. Šířil kolem sebe i hrůzu, na což vzpomíná dlouholetý harfenista České filharmonie Bedřich Dobrodinský: „…každá prožívaná událost vybičovávala nervy všech zúčastněných do krajnosti a mnozí a mnozí raději odcházeli, naskytla-li se jim příležitost – do poměrů pokojnějších i pohodlnějších, aby zbavili se tehdejšího ‚Václava Ukrutného‘. (…) Jedenkrát – těsně před generální zkouškou na Sukovu Pohádku léta, odešla harfenistka M., jež vypomáhala na druhou harfu. Balila si harfu a plačíc vzlykavým hlasem pronášela: ‚von je čert – já se ho bojím.‘“
Svoji nesmlouvavost a snad až jistou bezohlednost vůči hráčům a hráčkám si Václav Talich uvědomoval: „Je přirozeno, že zažili jsme společně mnohou nepříjemnou chvilku, že někdy hřměly hromy, ale filharmonikové vždy vycítili, že přes chvilkové výbuchy mně šlo o cíle mnohem hlubší a o cestu dalekou, kde dostižený cíl dával zapomenout na nepříjemnosti cesty.“ Hlas ze strany orchestru toto potvrzuje. Stanislav Novák, koncertní mistr České filharmonie v letech 1917 – – 1936 a dirigentův blízký přítel, Talichovi k šedesátinám napsal: „Máš jednu velkou a krásnou vlastnost. Je to fanatismus. Fanatismus a posedlost pro prováděné dílo. Je tak krásné, jak vždy zcela propadáš dílu, které právě studuješ. K provedení díla nepřistupuješ nikdy lhostejně – raději je nehraješ. A to také žádáš od svého orchestru. Nenávidíš rutinu, šablonu a pohodlí. Při studiu díla známého a často provozovaného hledáš nové podrobnosti, nové pohledy, chceš je nově uchopit. Rád objevuješ! Při zkouškách jsi hned neústupný, umíněný, tvrdohlavý, hned zase zjihlý, mazlivý, něžný. Naříkáš, zuříš, vztekáš a směješ se, zkrátka, jak jsme vždycky říkávali – řádíš. Někdy jsme se proto také zle na sebe mračili, ale přišel večer, veliké vypětí všech a radost z provedení a úspěchu nás vždycky zase smířila.“
Největší český dirigent se prostě dával celý a totéž požadoval po ostatních. A to včetně publika. Talich byl jeho miláčkem, ale běda, když za jeho zády nebyl takový klid a soustředění, které vyžadovala jeho hudební bohoslužba. Dokázal přerušit koncert a publiku vynadat, nebo dokonce vyhodit ze sálu provinilce, kteří vyrušovali. Vyčítala se mu pak přecitlivělost, svéhlavost a pozérství. Když odezněla jeho bouřlivácká léta, dost jasně si uvědomoval, že sebe i svoje spolupracovníky leckdy dost potrápil: „Toužil jsem vždy po jakési absolutnosti uměleckého výkonu, trápil jsem sebe, trápil jsem neméně své bezprostřední spolupracovníky, jako i tu tzv. širší veřejnost. Je už v povaze věci, že kdo chce hodně, narazí a musí narazit na své okolí, poněvadž lidé žijí tak rádi v klidu svých zvyklostí, v uznaném metronomicky předepsaném tempu, s naučeným, byť sebenehoráznějším textem. Ale je úkolem umění zpívat ukolébavky k tomu pochrupujícímu ‚Já jsem spokojen.‘? Nejsme tu proto, abychom zneklidňovali? Ne záměrně, zvnějška, nýbrž bytostně zevnitř?“
Změřit naši pravdu pravdou cizí
Václav Talich se během celé svojí umělecké dráhy profiloval nejen jako výjimečný dirigent, ale také jako pozoruhodný dramaturg. Platí to i o jeho působení v České filharmonii v letech 1919 – 1941. Vytvořit z ní dokonalý nástroj, to byla jen jedna část Talichovy vize. Do soudobé české a evropské kultury měl orchestr vrůstat také a možná hlavně tím, za jaké skladby a skladatele se staví.
Provádění české hudby považoval Talich za samozřejmost. Ale hloubka a důkladnost, s jakou se jí věnoval, vůbec samozřejmé nebyly. Vedle zakladatelů a klasiků české symfonické tvorby (Smetana, Dvořák, Fibich) uváděl objevným způsobem díla svých současníků: Janáčka, Foerstera, Nováka, Suka, Martinů… Do kmenového repertoáru orchestru ale vřadil také francouzské impresionisty či Mahlerovy symfonie; hned v první šéfovské sezoně provedl Schönbergovu Komorní symfonii op. 16, o pár let později objevil Bartókovu Taneční suitu pro české, ale především pro maďarské publikum, dirigoval Stravinského, Prokofjeva či Šostakoviče.
V prvních letech svého šéfovství Talich provedl stěžejní díla české orchestrální tvorby. Sezonu 1921 – 1922 věnoval symfoniím, v dalších dvou letech se zaměřil na symfonické básně. Celý projekt doprovodil programovým prohlášením: „Nutnost cyklického provedení našeho hudebního odkazu nebyla diktována zřeteli obchodními ani touhou po senzačnosti, nýbrž vnitřní potřebou ozřejmit plně bohatství tohoto odkazu, zejména v době, kdy tolik se mluví a píše o krizi v umění. To nové, jež vzniká či vznikne, nemůže vyrůsti jinak, leč jako větev stromu, který zasadili v minulém století Smetana, Dvořák a Fibich. Nejen oni, nýbrž i jejich nejbližší následovníci spolupracovali svým dílem na naší samostatnosti a pravda či mravní smysl jejich činnosti zůstávají nesporně závaznými i pro všecku budoucnost. Nejde o nejnovější heslo, ani o -ismy, jde o vážnost, opravdovost, odpovědnost.“ Talich chtěl svým cyklem oslovit posluchače, interprety, ale možná nejvíc novou generaci skladatelů. „Filharmonie jako každoročně zařadí ovšem do svých pořadů vše, co v nové produkci jinonárodní je pozoruhodného. Hlavní úkol však bude spatřovat právě v přehledu symfonické hudby domácí. Provedením děl cizích chce toliko dosáhnout větší reliéfnosti cyklu českého a dát možnost změřit pravdu naši pravdou cizí. Přesvědčí-li provedení symfonického cyklu dorost tvůrčích hudebníků o tom, že plně umělecky se vyžíti jest jim možno jen budováním na základech položených generací odešlou a odcházející, pak ukázal jim správnou cestu a vykonal své poslání!
Talich často opakoval, jak důležité je navazovat na to nejlepší, co vytvořily předešlé generace. Nezájem o minulost nebo její lehkomyslné popírání považoval za nezodpovědné. Jak víme, sám vyšel z prostředí kultivovaného českou muzikantskou tradicí, v době studií rostl v blízkosti Antonína Dvořáka, Jana Kubelíka, Františka Ondříčka a členů Českého kvarteta. Z jejich hodnot vycházel, vážil si jich a vědomě na nich stavěl. Ovšemže bez dogmatismu nebo zaslepenosti, která adoruje určité věci jen pro jejich národní charakter – pro jejich českost. Proti takovému pojetí Talich naopak nejednou vystoupil. Jedinou možnost, jak může být česká kultura sama sebou, ale ne jenom sama pro sebe, 
viděl v symbióze, kterou pro něj představovalo například Dvořákovo dílo: „Cesta ke světovosti je možná jedině, jestli se zmocníme dokonale současné techniky, ale nezapomeneme přitom mluvit dobře česky.“ – Tedy věrnost tradici, ale současně její prověřování tím nejlepším, co přináší současnost. Ne spokojená uzavřenost, ale odvaha k čestnému měření sil. Jen tak lze překročit předem vymezené hranice, jen tak lze mířit ke světovosti… A právě ta je pro Talichovo působení – nejen v Čechách – charakteristická.
Budování státu
Talichova práce v České filharmonii v sobě má silný prvorepublikový étos. I když je symfonický orchestr nejčastěji vymezen pouze jako instituce hudební, Talich vnímal poslání České filharmonie šířeji. Zdůrazňoval, že orchestr může do budování Československé republiky vnášet důležitý obecný moment: poctivost a špičkovou kvalitu. Česká filharmonie zároveň nebyla jen jakousi fabrikou na koncerty, ale vlastně vzdělávací (tehdejšími slovy: osvětovou) institucí. Rozhlas byl v počátcích, gramofonové desky ještě nepřinášely kvalitní zvuk, takže byly dvě možnosti, jak poznávat hudbu – buď muzicírovat doma, nebo jít do opery či na Filharmonii. Talich bral tuto osvětovou roli Filharmonie velmi vážně, proto pořádal reprezentativní cykly, o kterých už byla řeč, proto pořádal koncerty pro dělníky i pro mládež, které mimochodem sám uváděl. A to nemluvíme o desítkách dalších koncertů pro „občanskou společnost“, které Česká filharmonie pořádala ve spolupráci s nejrůznějšími spolky. Mnohokrát hrál orchestr pro Československý červený kříž, Sokol (není bez zajímavosti, že na koncertě 26. 6. 1926 zazněla v rámci VIII. všesokolského sletu vůbec poprvé Janáčkova Symfonieta s přívlastkem „Sletová“), pro Dělnickou akademii, Jednotu slovanských žen nebo Kruh francouzských legionářů. Také ovšem pro Svaz řidičů automobilů, Ústřední jednotu dílovedoucích a úředníků kovoprůmyslu nebo pro Spolek československého železničního úřednictva s úplným středoškolským vzděláním. V listopadu 1933 dokonce pro fotbalisty z S. K. Slavia Praha při 40. výročí založení klubu.
Po skončení první světové války se všestranně demonstrovalo spojenectví Československa s jinými evropskými národy, zvlášť s Francií a Velkou Británií. První filharmonický koncert na počest Francie se odehrál 2. 5. 1919, Václav Talich na něm v pražské premiéře dirigoval Debussyho Marnotratného syna a Franckovu Symfonii d moll . A ještě jeden mezinárodní rozměr Talichovy České filharmonie – v roce 1923 Talich solidárně inicoval tři dobročinné koncerty ve prospěch ruských, rakouských a německých orchestrálních hráčů…
Ke každoročním reprezentativním akcím patřily koncerty na počest prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka stejně jako koncerty oslavující vznik Československé republiky. První „masarykovský“ koncert se konal 6. 1. 1919. Pod prezidentovou záštitou se pak pravidelně odehrávaly filharmonické koncerty pořádané Obrodným hnutím československých mladých žen – YWCA, Masarykovou ligou proti tuberkulóze nebo Ženskou národní radou. Pozoruhodný byl koncert 26. února 1930 k Masarykovým osmdesátinám a ve prospěch Jedličkova ústavu. S Českou filharmonií na něm vystoupili Václav Talich a Igor Stravinskij jako sólista ve vlastním Capricciu pro klavír a orchestr .
