Talich „The Magician“
Václav Talich a Česká filharmonie. To je nejčastěji užívané a zároveň nejlogičtější spojení. Těžiště Talichova celoživotního působení bylo v České filharmonii a příběh tohoto orchestru je do velké míry také příběhem Talichovým. Byla by ovšem škoda, kdybychom kvůli tomu přehlíželi rozsah a význam dirigentova působení v zahraničí. Zvlášť když byl v meziválečném období jedním z nejrenomovanějších evropských dirigentů. Jeho pověst Evropu dokonce přesáhla. Koncem 20. let zvažoval nabídku stát se šéfem Philadelphia Orchestra, v roce 1938 začal jednat o velkém turné po Austrálii.
Vedle více či méně příležitostných koncertních cest do Německa, Itálie, Slovinska, Polska, Finska a Sovětského svazu se ve 20. a 30. letech nejvíc rozvíjely Talichovy vztahy se dvěma orchestry – jeden sídlil ve švédském Stockholmu a druhý ve skotském Glasgow. Právě o něm budeme v 5.dílu vyprávět.
For He’s a Jolly Good Fellow
„Poslední glasgovský koncert Talichův byl triumfem, jehož mohutnosti a srdečnosti jen zřídka bývá dosaženo. Obecenstvo (…) vítalo Talicha při každém vstupu na podium a po ukončení pořadu donutilo jej dokonce k anglickému proslovu, kde musel slíbit, že se zase vrátí. Orchestr povstal se svých míst, zanotoval skotskou lidovou pozdravnou píseň, ke zvukům orchestru připojily se sborem hlasy obecenstva… (…) Byl to jistě největší úspěch, jakého kdy český dirigent za hranicemi dosáhl.“ V takovém duchu referoval začátkem února 1925 deník Československá republika o Talichově první cestě do Skotska. Brněnskému Ruchu se dokonce zdálo: „…že od dob Dvořákových teprv Talichova návštěva může býti co do entusiasmu s úspěchy onoho v Anglii měřena.“ Zahraniční mise českých hudebních vyslanců tehdy sledovaly prakticky všechny noviny a Talich byl jedním z těch, kdo jejich stránky plnili pravidelně. Už jeho první hostování na Britských ostrovech – v Liverpoolu a Londýně roku 1923 – neuniklo pozornosti československých novinářů, kteří svým čtenářům zprostředkovali ostrovní mínění o šéfovi ČF: „Pan Talich (…) je jedním z nejchoreografičtějších dirigentů. (…) Hraje střídavě s každým nástrojem. Svou výraznou levou rukou se laská se strunovými nástroji, mazlí s fagoty, však jakoby hrozí, když ozvou se dechové nástroje, a rozpoutává bouři při zasažení plného orchestru. Jeho gesta byla gesta protestu, něžného apelu, projevy oddanosti, jako milenec k milence. Postupoval vpřed, zase nazad, tu se choulí, tu opět sklonil hlavu mírně stranou.“
Byl to asi ohlas těchto koncertů, který vedl komitét „Choral and Orchestral Union of Glasgow“, existující od roku 1898, aby československého dirigenta taky pozval. Od půle listopadu do poloviny února se tradičně pořádalo 27 koncertů, přičemž Talich dostal v lednu 1925 příležitost dirigovat čtyři. Skotští posluchači se o něm dověděli několik střízlivých informací: zajímavý dirigent, žák houslisty Otakara Ševčíka a šéf České filharmonie. V následující sezoně byly informace psány už mnohem vřeleji, což odpovídalo zvýšení počtu Talichových koncertů na třináct. Byl-li tehdy Talich „většinovým vlastníkem“, stal se o rok později „neomezeným vládcem“ sezony, když dirigoval všechny orchestrální programy. To znamenalo v 90 dnech přes 50 koncertů v Glasgow a nejbližším okolí!
Skotští džentlmeni a skotské básnířky
Talich si musel ve Skotsku připadat jako v pohádce. Z Prahy byl zvyklý na četné kontroverze, krize a ustavičný boj o peníze (aby Česká filharmonie přežila), v Glasgow se těšil neutuchající přízni obecenstva, mecenášů, kritiky i orchestru. Hudební publicista D. C. Parker později popsal, čím ho Talich zaujal. „Skot nenosí srdce na dlani. Zevně je zdrženlivý a velmi se ovládá. Ale jen zevně; neboť (…) Skotové jsou lidé s vřelým srdcem. Proudí jimi citové síly mocného napětí; a v svém vnitřním utváření mají cosi, co jim usnadňuje, aby poznali a ocenili výraz upřímné a spontánní povahy. A právě takovou povahu, zcela se dávající dílu a věčně (…) neuspokojenou v svém směřování za ideálem, jsem objevil v Talichovi. (…) Sotva přepínám, říkám-li, že byl prvním dirigentem, který odhalil našemu obecenstvu plnou krásu a mohutnost Franckovy symfonie. S rozkoší vzpomínám na jeho úžasně rozechvívající podání Římských fontán, (…) na jemný architektonický smysl, který projevil v Brahmsově IV. symfonii, na jasnost jeho Mozarta, na intensitu jeho Strausse, na poesii, kterou obestřel ten nebo onen Dvořákův tanec. Talichův vkus je universální, ale jeho obsáhlost sotva má něco společného s universálností člověka bez pevného přesvědčení. Tento muž za něčím stojí. Miluje hudbu velikou láskou a tato hluboce zakořeněná náklonnost spolu s vrozenými uměleckými dary a s dokonale vytříbenou technikou učinila z něho toho vzácného umělce, jak jsem jej poznal.“ Kritika stála za Talichem naprosto jednoznačně. Až si někdy posteskl: „Noviny sice leží přede mnou, ale nenahlédl jsem dosud do nich. Moji zvědavost tlumí příliš často opakovaná chvála. Je člověk potvůrka; haní-li ho, zlobí se, a chválí-li ho, má dlouhou chvíli…“
Talichovy dirigentské výkony uchvacovaly skotské džentlmeny, takže není těžké si představit, jak asi působily na ženská srdce. Některé dámy – a nebylo jich málo! – dokonce pod dojmem dirigentových výkonů psaly verše, jak o tom Talich v dopise informoval svoji manželku Vidu: „Dnes dokonce mně poslala nějaká Miss čtyřstránkovou báseň až z Edinburghu, nevím, oč se jedná (předně tomu nerozumím a za druhé to nemohu přečíst). Ale musí to být moc moc krásné, když je to báseň. No ne?“ Paní Talichovou takové zmínky asi spíš znervózňovaly, a tak Talich o místním něžném pohlaví v jednom z dalších dopisů „na uklidněnou“ napsal: „Oblékají se v samé takové nějaké praktické barvy: hnědá nebo hnědá do cihlova převládají. Poněvadž mám příliš málo příležitosti je vidět (kromě v tramvay), zdá se mně, že jsou všecky z jednoho otce a z jedné matky, tak málo se při povrchním pozorování od sebe liší. Zdá se, že representují proti středoevropskému koketnímu typu typ rozumový, takže je mně tady docela jedno, potkám-li muže nebo ženu. Je to jakoby totéž.“
Umění není obchodní artikl
Po svém prvním návratu ze Skotska v únoru 1925 Talich glasgowský orchestr pro deník Československá republika pochválil: „Mluvě o výkonech orchestru obdivuje Talich zvláště mimořádnou pohotovost ve hraní z listu, korektní techniku a – dochvilnost, takže dirigent při zkouškách není ničím rušen z čistě uměleckého zaujetí.“ V dopisech manželce ovšem najdeme i jiné výroky: „… dnes jsem zkoušel jako čert…“ píše jí Talich v lednu 1926. „Orkestr tvrdil, že dosud tak (…) důkladně jsem to s nimi ještě nebral. To mě asi neznají, jak to dělám v Praze. Kdybych na ně vzal tamní metodu, tak by mně asi během týdne všichni pomřeli… A oni přece tu muziku dělají jenom tak, aby jim neublížila.“ Jindy se Talich zase vyslovil v tom smyslu, že pod orchestrem se nejdřív musí důkladně zatopit a pak teprve začne pořádně hrát. Jenže průběh glasgowské sezony mu to leckdy nedovoloval: „Koncertů moc, zkoušek málo, skákej, Václave, a toč se do kolečka. Dnes odpoledne do Edinburghu, zítra tady, ve čtvrtek koncert, v sobotu ráno i večer. Myslíš si snad, že Ti dá Angličan peníze zadarmo? Nu, jaká pomoc: skákat – 
tak skákat. Aspoň mně nezkornatí žíly…“ psal Talich na prahu svojí poslední skotské sezony, která se celá odehrávala pod jeho taktovkou. Nezbývalo než udržet si nadhled: „Myslím, že si tu dokonce navyknu humoru při práci, poněvadž kdybych to bral příliš doopravdy, musil bych dobrou polovici koncertů škrtnout anebo se uvztekat. Jde však o to vydržet to 3 měsíčky a dát do peněženky příslušnou sumičku (…).“ Takový pragmatismus ovšem Talichovi nevydržel dlouho a koncem ledna 1927 nahromaděné napětí vybuchlo: „… moje vnitřní nalomení mi šeptá, že je to jedno, že je to vůbec všechno jedno; a je-li ve mně ještě cokoliv aktivního, je to to jediné – touha skončit, skončit co možno nejdříve, nechat jim všechny jejich špinavé peníze a utéct třeba…“ A o tři dny později, 30. ledna: „Vzpomenu-li si, jaká svěží rybička jsem byl po svém příchodu sem a co se ze mne stalo během tří měsíců – zadrhuje se mi hrdlo hořkostí. Vím, že bude zase lépe a že ta krise je dočasná, ale proč mám ze stálého přejídání koncerty a nedojídání zkouškami takhle trpět? Zdá se mi, že mám hlavu úplně prázdnou, ruce dřevěné, uši hluché – a nemám tu nikoho, kdo by z té slepé uličky, do které jsem se dostal, vyvedl.“
Skoti usilovali o to, aby se jim Talich upsal i na sezonu 1927/1928. Talich už byl ovšem v té době rozhodnut věnovat svoje síly švédskému Stockholmu, kde viděl větší uměleckou perspektivu. V únoru 1927 tedy Skotům řekl: „Naše práce bude záhy ukončena. Díváme-li se zpátky, můžeme být spokojeni. Pohled do budoucna je ovšem nejasný a je hádankou, kterou nemohu v dané chvíli rozluštiti. Ať už vás v příští saisoně uvidím, či nikoliv, buďte ujištěni, že nezapomenu na zdvořilý způsob, jakým jste po celou dobu podporovali moje snahy. – Myslím,“ dodává pro svoji ženu, „že to bylo jasné dost, ačkoliv natolik diplomatické, že to nespaluje všechny mosty. Myslím, že v nastávajícím týdnu budu mít příležitost promluviti podrobněji s p. McAdamsem, který celkem má nejvíc srdeční měkkosti, a pochopí proto nejsnáze moje lidsky-umělecké důvody, které mě nutí k jisté opatrnosti vůči Glasgowu. Těm druhým bych musel hlavně akcentovat stránku obchodní, neboť business je jediné kukátko, kterým hledí na svět, a ačkoli se odkrytě přiznávám, že rád vydělám peníze, přece nemohu a nepokusil jsem se nikdy snížit umění na obchodní artikl, nýbrž hledal, hledám a budu hledat v něm vždy prostředek vnitřního povznesení a uspokojení (…).“
Čert je vem!
Talichovy cesty do zahraničí byly skvělou propagací československého umění, ale některým lidem v Praze byly trnem v oku. Zvláště v sezoně 1926/27, kdy Česká filharmonie procházela jednou z mnoha finančních krizí a opět nad ní visela otázka, jestli nezkrachuje. V takové situaci od Talicha mnozí očekávali splnění „vlastenecké“ povinnosti: zůstat a bojovat o svůj orchestr. „Do této situace neblaze zasáhl (…) p. V. Talich, rozhodnuv se pro zájezd do ciziny. Orkestr právě na počátku nové éry opuštěn a ponechán pro celou sezonu cizím nebo domácím dirigentům. (…) Vůdce v nejdůležitější bitvě opustil své vojsko. Tímto činem nepoškodil p. Talich jen své obětavé pracovníky, ale ani sobě neprospěl. Jeho umělecká sláva, získaná v cizině, nevyváží škod, jež svým odchodem způsobil. Tento jeho čin mu sotva bude odpuštěn. Jakou morální sílu, slučující všechny v jeden nerozborný celek, byl by ukázal p. dirigent, kdyby nedal se svésti mrzkým kovem cizí valuty a v těchto oslavných chvílích vykonal svou svatou povinnost.“ Takto ostře formuloval svůj postoj pisatel skrývající se pod šifrou „Ks.“ v Samostatnosti začátkem listopadu 1926. I když to nebyl převládající hlas, přesto zněl v domácích médiích silněji a častěji než v předešlých letech. Podívejme se do Talichových dopisů, jak svoje vztahy s Prahou viděl on.
Především byl z pražských sporů a bojů unavený a otrávený: „… je mně prozatím příjemno,“ píše například začátkem ledna 1926: „odpočinout si od těch pražských hudebních poměrů a všeho, co je ve spojení s mojí tamní uměleckou činností!“ Nemá ani sebemenší chuť posílat do Prahy zprávy o svojí skotské činnosti: „Psal mně dnes taky Boettinger (Talichův přítel, malíř Hugo Boettinger ), důrazně žádá, abych v novinách dal o sobě co vědět, aby prý lidé na mě nezapomněli. Odpovím mu sice, ale Tobě prozatím sděluji, že to je jistě sakulentská věc, jsou-li lidé, pro které už teď 7 let jsem pracoval, ochotni zapomenout na mě proto, že se toulám 2 měsíce mimo domov. Musí-li se jejich paměť a láska bystřit novinářskou reklamou, pak vlastně není o co stát. Dával jsem jim zdraví, nervy a všecko, všecko, co dovedu – a teď prý mně hrozí zapomenutí, že už měsíc o mně v novinách nečtou! Jak je to povznášející! Čert je vem!“ Nakonec do Prahy přece jen něco poslal, ovšemže s určitým záměrem: „…poslal jsem už před dobrým týdnem (…) výstřižky referátů o provedení VII. symfonie Beethovena. Učinil jsem tak proto, že v jednom čísle Prager Presse dočetl jsem se po Weingartnerově koncertě, že jeho návštěva byla velmi zdravá pro klassický styl orkestru Č. F., poněvadž páně Talichova silná stránka leží prý mimo klassiky. Zdejšími referáty (které Talicha za 
Beethovena chválily ) o provedení téže symfonie jsem vlastně chtěl na to nepřímo odpovědět.“ Pocit nedocenění Prahou prožíval Talich velmi silně, o čemž svědčí podobný moment o několik měsíců později: „Jedna věc, pokud soudím podle Prahy, je překvapující: kdekoli hraju Beethovena, ať to bylo v Pešti, v Itálii, v Záhřebu, Stockholmu či zde, dostane se mně vždy nejvyšší pochvaly (tady dokonce napsali, že po zkušenostech minulých saison, je jim můj Beethoven tím nejvyšším, co jim prý můj „genius“ dává), kdežto podle Prahy jsem impresionista, který svým impresionismem Beethovena kazí! Inu, jiný lid, jiný mrav…“
Memo meme mumí…
Když člověk čte Talichovy skotské dopisy, dovídá se o tom, jak dobře byl v Glasgow přijímán, jak ho práce vysilovala a neměl dostatek času na zkoušení, jak citlivě vnímal pražské prostředí. Ale jeho dopisy možná nejvíc vypovídají o tom, jak moc měl rád svoji rodinu. Své ženě psal prakticky denně podrobné zprávy o svých aktivitách, ale většinou mířily jeho řádky přímo k pražskému bytu a jeho obyvatelům. I na dálku se snažil být rádcem v mnoha domácích starostech. Když onemocněla dcerka Vítka, snažil se na zneklidněné dopisy své ženy reagovat nejlépe, jak mohl: „Myslím, že se hlavně znepokojuješ příliš častým měřením teploty. Musíš si přece uvědomit, že teplota a zejména teplota děcka je houpačka, každou chvíli se měnící, a píšeš-li, že jí teplota po dlouhém spánku stoupla – je to jen zcela přirozené a nemá Tě to znepokojovat, poněvadž dítě přece umí spát – nemá starostí – a myslím, že se spaním musí zahřát. Ostatně věnuj spíše pozornost jejímu duševnímu stavu: směje-li se a jeví-li zájem pro své okolí, není se třeba ničeho obávat – a buď v tom případě docela klidna.“ Psal i oběma svým dětem; čtrnáctiletého Venku chválil za studijní výsledky, šestileté Vítce posílal žertovné pohlednice a třeba takovouto básničku: „Memo meme mumí/ hleď, co medvěd umí,/ mimimi me mome/ přitiskni mě k sobě/ ma má mi mamímám/ a já ti zazpívám,/ že rád Tě, Vítko, mám.“
Co Glasgow dal, co Glasgow vzal
Talich byl pro Skoty zajímavý svým temperamentem, důkladností a hloubkou studia, pro něj bylo naopak inspirativní pohybovat se v prostředí, kde orchestr nebyl – na rozdíl od pražské reality – ponechán napospas existenčním potížím. To v něm ovšem posílilo schopnost mnohem sebevědoměji vystupovat v Praze a brát pražské prostředí i s jistým nadhledem. Současně si musel uvědomit, jak moc mu při „potulkách“ světem chybí jeho rodina. Všechno jsou to věci, které pocítil mnohem silněji při svých pozdějších cestách do Stockholmu. Skotsko je tak jejich pozoruhodným předznamenáním. A to i pokud jde o úspěchy a projevy nadšení, kterých se mu dostávalo. Atmosféru loučení na konci své druhé skotské cesty popisoval manželce Vidě už z Londýna v únoru 1926: „… v sobotu jsem měl dva koncerty. Dopoledne pro děti a večer na rozloučenou. Byl to koncert, jejž si obecenstvo samo odhlasovalo. Nejdřív (…) hlasovalo obecenstvo sobotní, pak úterní a skladby, které dostaly součtem největší počet hlasů, byly na pořadu posledního t. zv. plebiscitního koncertu. Dopadlo to takhle: Beethoven: Leonora III, Respighi: Římské fontány, Holst: Planety, Beethoven: VII. symfonie, Wagner: Výňatky z Meistersingrů. Je to tak program pro nákladní automobil, z fortissima člověk nevyjde, ale vědomí, že je konec, mě udrželo na tolik, že nehledě i k rozčilení, jež ve mně vyvolávalo pronesení řeči, dokončil jsem to všecko k větší cti a slávě boží (to víš, že na tu vlastní slávu si tak moc nepotrpím!) a pak začalo vlastní představení: nejprve potlesk přecpané koncertní dvorany (bylo tam nad 4500 lidí – největší návštěva, jaké jsou zde pamětníci!), pak moje třikrát potleskem přerušovaná řeč, potom sbor celého sálu a orkestru mně na počest a na konec anglická hymna. To byl konec v sále. Pokračování bylo v mém pokoji a další na ulici, kde jsem se jen stěží v stálém podávání rukou dostal do svého auta. Nesl jsem si náruč karafiátů, fialek a dokonce i věnec s našimi národními barvami.“
