Vadim Gluzman je houslistou, který naplňuje přední koncertní sály po celém světě. Jeho talent byl už v počátcích kariéry tak průrazný, že mu chicagská Stradivariova společnost (The Stradivari Society of Chicago, pozn.red.) ve věku 23 let zapůjčila cenné mistrovské housle vyrobené Antoniem Stradivarim, které v 19. století patřily do majetku legendárního houslisty Leopolda Auera. Z jeho třídy vzešli Jasha Heifetz, Mischa Elman, Adam Han-Gorski a mnoho dalších, a sám Auer studoval u slavného Josepha Joachima. Už jenom vědomí původu nástroje Vadima Gluzmana dojme snad každého znalce a milovníka houslové literatury… Ačkoliv Vadim Gluzman je díky svému nástroji i stylu hry spíše symbolem pokračující linie tradiční ruské houslové školy, je zároveň interpretem, který je stále častěji spojován s interpretací hudby žijících autorů. Ve dnech 30. a 31. března se v rámci abonentních koncertů Janáčkovy filharmonie Ostrava představí v sólovém partu houslového koncertu Tala gaisma (Vzdálené světlo) lotyšského autora Pēterise Vaskse, rezidenčního skladatele letošní 63. sezony. Vedení Janáčkovy filharmonie Ostrava rezidenci tohoto vynikajícího skladatele dokonale využilo. Patří totiž mezi skladatele, jejichž dílo Vadim Gluzman s oblibou interpretuje.
O vás je známo, že často uvádíte světové premiéry a publiku rád představujete novou hudbu. V případě Vasksova houslového koncertu je váš výběr poněkud překvapující, protože Vasks toto dílo původně komponoval pro Gidona Kremera. Proč jste tento koncert zařadil do svého repertoáru? Hudba Pēterise Vaska je mi všeobecně velmi blízká. Je pro mne těžké vysvětlit, proč se mi líbí, ale možná je to z části i tím, že jsem celé dětství prožil v Lotyšsku. Ačkoliv nejsem rodilý Lotyš, Vasksova hudba je proto částí mé osobnosti. Pēteris Vasks je jedním z mála současných skladatelů, kteří se nebojí být sami sebou. Vasksovi nezáleží na tom, co je populární nebo módní, jaké jsou současné trendy… Je svůj, předává hudbou to, co cítí a co má rád on sám. Vasks je díky vlivu svého otce velmi duchovně založený člověk. Jak ale sám říká, jeho hudební i duchovní inspirace vychází více než z filozofie náboženství přímo z přírody, z její čistoty. Vasks je zároveň hrdý Lotyš. Je hrdý na lotyšskou přírodu, moře, lotyšskou kulturu i hudbu… To se zrcadlí i v jeho hudbě. Je jedním z nejupřímnějších a nejčistších lidí, které jsem kdy potkal. Za totality prožíval velmi těžké období. Jeho otec byl baptistický kněz a byl často vězněný. Koncert Tala gaisma není na světových pódiích novinkou. Byl zkomponován už před 20 lety krátce po rozpadu Sovětského svazu. Přesný překlad názvu koncertu je „Vzdálené světlo“. Při poslechu hudby máme pocit vzdáleného mihotavého světla jako naději pro lepší budoucnost. Ano, je to hudba o naději a je velmi silná. Oslovuje přímo mé srdce a vím, že podobně ji vnímá i mnoho jiných lidí, ať už to jsou hudebníci na pódiu nebo publikum v hledišti.
Koncert ale vznikl na přímý popud Gidona Kremera. Vnímáte v této hudbě Kremerův vliv? Ano, určitě, ale nesmíme zapomenout, že Johannes Brahms psal svůj houslový koncert přímo pro slavného Josepha Joachima a Šostakovič zase pro Davida Oistracha… Když se podíváte na rukopis Brahmsova koncertu, vidíte, jak Joachim fyzicky psal přímo do partitury a jak vznik koncertu přímo ovlivňoval, je to neuvěřitelné! Stručně řečeno, měli bychom být Joachimovi, Oistrachovi i Kremerovi vděční. Tyto spolupráce vynikajících skladatelů a interpretů, kteří přímo ovlivňovali vznik koncertů a jejich hudební obsah, byly z historického hlediska velmi významné a přitom zcela přirozené.
Velkou roli tu jistě hraje i osobní kontakt, přátelství. Znáte Pēterise Vasksa osobně? Měl jste možnost s ním na interpretaci koncertu pracovat? Ano, znám se s ním osobně a jeho hudbu hraji, jak jen mohu. Všeobecně řečeno, vždy se snažím osobně se setkat se skladateli a úzce s nimi během přípravy jejich díla spolupracovat. Většinou se mi to daří. Když jsem koncert Tala gaisma poprvé studoval, jel jsem za Pēterisem a několik hodin jsme společně na díle pracovali.
S jakými skladateli nejčastěji spolupracujete? Určitě bych rád ze všeho nejdříve zmínil úžasnou Leru Auerbach. Je původem ze Sovětského svazu a emigrovala do USA, když jí bylo patnáct nebo šestnáct let. Byla jednou z posledních, kteří z bývalého SSSR emigrovali. Dnes patří mezi nejoblíbenější a nejvíce hrané skladatele. Na posledním ročníku slavného festivalu BBC Proms v Londýně jsem hrál její novou Symfonii č. 3 pro housle, sbor a orchestr. A například právě letos v březnu hraje premiéru jejího houslového koncertu Leonidas Kavakos v New Yorku s Newyorskou filharmonií… Ale co se týká dalších skladatelů, mezi nimi je zcela určitě Američan Michael Doherty, původem ruská skladatelka Sofia Gubajdulina a rodák z Gruzie, Giya Kancheli. Právě teď se ale připravuji na další světovou premiéru Dvojkoncertu pro housle a violoncello od uznávané petrohradské rodačky Eleny Firsové. Dílo uvedu v červnu s vynikajícím německým violoncellistou Johanessem Mozrem a Německým symfonickým orchestrem Berlín.
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti z hlediska ochoty uvádět hudbu žijících autorů ze strany dramaturgů, pořadatelů a uměleckých ředitelů? Bohužel často končí snaha o uvádění soudobé hudby právě u nich… Ano, všeobecně je skutečně tendence soudobou hudbu příliš nezařazovat. Je to ale komplexní problém. Velmi jednoduše řečeno, je opravdu hodně uměleckých ředitelů, jejichž cílem jsou především naplněné sály a vysoké prodeje vstupenek. Dramaturgie je ale otázka důvěry. Velmi často odmítavý postoj některých uměleckých ředitelů a jejich neochota soudobou hudbu riskovat souvisí s jejich minulými nedobrými zkušenostmi. Je to těžké generalizovat… Mám velké štěstí, že jsem s některými uměleckými řediteli navázal dlouhodobé osobní vztahy. Důvěřují mému vkusu a ví, že když navrhnu nějaké dílo soudobého autora, bude to kvalitní a zajímavá hudba. Díky tomu jsem schopen zařadit a interpretovat na mnoha koncertech novou hudbu, které hluboce věřím a uvědomuji si její kvality. Mohu tak přirozeně přimět publikum, aby tuto hudbu poznávalo spolu se mnou.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
