MHF Dvořákova Praha letos přináší zcela nové dramaturgické pojetí. Milovníky hudby letos jistě potěší samostatná řada zahraničních orchestrů, koncertní provedení první Dvořákovy opery Alfred, rozsáhlá komorní řada, nedělní matiné zaměřená na pražský a vídeňský klasicismus, debutový „Den D“ nebo „Rodinný den“ s jedinečným představením dua hudebních komiků Igudesman & Joo. Páteří celého festivalu je ale bezpochyby orchestrální koncertní řada „Dvořák Collection“, na které letos postupně zazní Dvořákovy liché symfonie. Jádro celé řady je v podobě celkem tří koncertů svěřeno České filharmonii s Jiřím Bělohlávkem. V centru zájmu ale bude zajisté koncert, který Dvořákovou Symfonií č. 9 „Z nového světa“ celou řadu uzavře v interpretaci Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského s dirigentem Vladimírem Fedosejevem. První polovina koncertu ale bude potěšením pro všechny milovníky houslí. V roli sólisty se 16. září ve Dvořákově síni pražského Rudolfina představí jeden z nejvýznamnějších houslistů současnosti Vadim Repin (narodil se 31. 8. 1971 v Novosibirsku). Jeho příjezd je očekáván s napětím. Není divu. Naposledy se v Praze představil na MHF Pražské jaro před 10 lety. Již tehdy byl světovou hvězdou. Náš telefonický rozhovor proběhl počátkem června mezi Prahou a italskou Ravennou.
Pane Repine, v těchto dnech koncertujete na slavném festivalu v Ravenně, městě, které je doslova uprostřed slavné italské riviéry… Nemohu si na úvod odpustit otázku, jak se právě vy, rodák z Novosibirsku, cítíte v horkém italském podnebí? Víte, dnes máme i na Sibiři tak teplo, že to vůbec neodpovídá všeobecnému povědomí o mrazivém sibiřském počasí. Tento rok na jaře jsem poprvé v Novosibirsku organizoval svůj Transsibiřský festival umění (Trans-Siberian Art Festival, pozn. red.) a už koncem dubna jsme měli 21°C. To bylo opravdu překvapení, ale i potvrzení, že se počasí mění na celém světě…
Jak dlouho jste o vlastním festivalu ve svém rodném městě snil? Vždyť jste právě z Novosibirsku odešel za svou kariérou krátce po získání 1. ceny na mezinárodní Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 1987. Tehdy se před vámi otevřel celý svět… Nebyl to spontánní nápad. Už mnoho let jsem byl žádán, abych podobný festival založil. Ale jednak jsem nebyl pro podobný projekt sám připraven, a hlavně jsem neměl to hlavní. Totiž nový koncertní sál, který byl pro organizaci festivalu naprosto zásadní a pro naše koncerty i představení jsme ho maximálně využili. Právě letos byla v tomto sále zahájená první koncertní sezona a náš festival slavnostní otevření sálu ještě více zviditelnil. Transsibiřský festival umění vychází z vize vytvořit projekt, který by oživil nejen klasickou hudbu v podobě orchestrálních a komorních koncertů, ale který ze svého středu pomůže rozvíjet také další oblasti umění ve vzájemném prolínání nebo zcela samostatně. Podobně jako když z kmene velkého stromu raší mnoho větví. Na programu proto byla také nádherná hudebně-taneční představení, prováděla se opera, promítaly dokumentární filmy o významných uměleckých osobnostech… Měli jsme také koncerty pro děti a mládež, na kterých významní umělci vystupovali s mladými talentovanými hráči. Je to festival, který zastřešuje mnoho uměleckých směrů, a doufáme, že během let bude mít každá z těchto oblastí svůj další samostatný rozvoj.
Ostatně jména umělců mluví za vše – Aleksey Igudesman, Didier Lockwood, Nikolaj Luganskij, Olga Borodina, Mario Brunello, Kent Nagano, Valery Gergiev, a vedle Novosibirského filharmonického orchestru také English Chamber Orchestra… a samozřejmě v mnoha programech jste také účinkoval vy jako sólista a komorní hráč. Vaše manželka Svetlana Zakharova je v současnosti primabalerínou Velkého divadla v Moskvě. Spolupracovala s vámi na přípravě festivalových hudebně tanečních projektů? Ano, účinkovali jsme spolu v našem prvním společném představení, které jsme si poprvé vyzkoušeli už na krásném hudebním festivalu Luna Classics v Saint-Prex ve Švýcarsku v roce 2013. Jeho pořadatel si tak moc přál, abychom společné představení vytvořili, že jsme ani neměli moc na výběr a do přípravy jsme se nakonec skutečně pustili… (smích). Právě tento program jsme předvedli také na našem prvním ročníku Transsibiřského festivalu umění v Novosibirsku a zrovna včera také na festivalu v italské Ravenně (představení „Pas de deux for Toes and Fingers“, 5. června 2014, pozn. red.). Víte, tanečníci samozřejmě tančí na hudbu a většinou mají nádherné programy. Ale bohužel už tak často nevídáme skutečný dialog mezi pohybem, hudbou a samotnými umělci. To je zcela klíčový moment, který jsme chtěli dále rozvinout a vytvořit něco nového. Program je připravený na nejrůznější hudební styly – počínaje Bachem a Albinonim až k hudbě 20. století. Zazněl například Maurice Ravel nebo Arvo Pärt. Samotný výběr hudby je velmi zajímavý, přitom se jedná o celé představení. Na pódiu máme komorní orchestr, já hraji na housle a moje manželka tančí. Ale nejen jako sólistka. Přizvala několik svých tanečních partnerů z předních ruských divadel v Moskvě a Petrohradu. Snažili jsme se poselství každé skladby sdělit dvěma způsoby – v zaměření na samotný pohyb a na zvuk. Jedna věc je totiž vaše vlastní hudební interpretace, druhá samotný puls pohybu, kdy se jako hráč musíte s tanečníky respektovat a přitom se vzájemně inspirovat. Podařilo se nám vytvořit skutečný dialog a myslím, že výsledek byl velmi zajímavý. Pro mne to byl skutečně mimořádný zážitek. Velmi si tohoto projektu vážím. Myslím, že je opravdu jedinečný.
Proč má vlastně festival název „Transsibiřský“? Znamená to, že se nakonec koncerty konají nejen ve zmiňovaném novém sále v Novosibirsku? Ano. Koncerty jsou nejen v Novosibirsku, ale i v dalších okolních městech, která leží na trase transsibiřské magistrály. Chceme ale jít ještě dále. Transsibiřská magistrála je tak dlouhá a tak významná. Plánujeme postupně zapojit co nejvíce významných měst, která leží po celé trase. Především místa, která mají v oblasti hudby a umění všeobecně velkou tradici. Všude tam chceme uvádět naše programy, které otevírají dveře k rozvoji všech uměleckých žánrů, včetně malířství.
Ostatně transsibiřská magistrála je dlouhá přes 9298 km, tak to máte pro organizaci mezinárodního hudebního festivalu opravdu velký prostor… Když jsme u těch vzdáleností, mohu se zeptat, kde vlastně v současnosti žijete a jak často se do Novosibirsku vracíte? Je to tak, že mým domovem bude samozřejmě vždy Novosibirsk. To je místo, kde mám své kořeny. Ale momentálně s rodinou žiji mezi Vídní a Moskvou. Vídeň je uprostřed Evropy… a co se týká Moskvy, jsem Rus a samozřejmě budu mít po celý život potřebu v Rusku také pobývat. A je to pro mne pochopitelně i radost.
Na Dvořákově Praze provedete Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63, Sergeje Prokofjeva. Pokud máte ke své vlasti takovýto hluboký vztah, týká se to všeobecně také ruské hudby? Například právě tohoto koncertu? Svůj repertoár nerozděluji na ruský nebo mezinárodní, ale na skladby, které mě při interpretaci zcela naplní nebo nikoliv. A Prokofjevův druhý houslový koncert patří právě k dílům, při jejichž hře jsem zcela šťasten. Až mám pocit, že tuto hudbu Prokofjevovi shůry někdo diktoval… Je jednoduše geniální. Když tuto hudbu hrajete, máte pocit, že vyprávíte příběhy a pohádky, které můžete říkat třeba vašim dětem. Přitom je to hudba hlubokých emocí! I přes onu grotesknost vždy pochopíte, o jakou hloubku sdělení se tu ve skutečnosti jedná. Tato hudba je geniální ve své jednoduchosti a zároveň hloubce, melodické linie tohoto koncertu patří k naprostým vrcholům hudby 20. století. První Prokofjevův koncert jsem hrál už jako patnáctiletý. Druhý přišel o trochu později, ale prožíval jsem ho o to intenzivněji. Jakkoliv je první Prokofjevův koncert rovněž jedinečný, myslím si, že teprve v okamžiku, kdy interpret do detailů pochopí koncert druhý, začne také cítit, že právě toto dílo má „něco navíc“.
Ovšem pokud jsme začali povídání o Novosibirsku a nyní se dostáváme ke studiu velkých ruských houslových koncertů, není možné opomenout, že právě v Novosibirsku jste potkal svého osudového profesora Zakhara Brona, u kterého jste studoval až do svého vítězství v Bruselu. Na vašem webu je navíc zveřejněná společná fotografie s vaší první učitelkou Natalií Gatiatulinou. Je skutečně dojemná. Z vašeho šťastného výrazu je cítit, že na své houslové začátky rád vzpomínáte… Ano. Moje maminka mě zavedla do místní hudební školy, když mi bylo 5 let. Nebyla hudebnicí, takže ani netušila, co by pro mne bylo nejlepší. Ale věděla, že jsem si velice rád hrál se všemi hračkami, které měly nějakou melodii, anebo se přímo jednalo o dětské hudební nástroje. Dokonce si myslela, že by pro mne byl vhodný třeba akordeon nebo něco podobného. Ale ve škole nás přivítala paní učitelka, která jasně řekla: „Ne, ne, bude hrát na housle, mám zrovna volné místo…“ A tak se to celé seběhlo, zcela náhodou. O dva roky později mne už Natalia Gatiatulina připravovala na nejrůznější dětské houslové soutěže, kde jsem slavil své první úspěchy. V té době si mě poprvé všiml Zakhar Bron, který na tyto soutěže připravoval také svoje studenty. A tehdy Natalia Gatiatulina řekla mojí mamince: „Víte, váš syn má opravdu velký talent, měl by dále přejít přímo k Zakharu Bronovi…“ To bylo samozřejmě obrovské gesto. Jak víte, většina učitelů se snaží si pro potěšení svého ega talentované děti držet pro sebe ve své třídě. Natalia Gatiatulina takto zcela nezištně a upřímně doporučila a nasměrovala můj další vývoj. Bylo to její rozhodnutí, které bylo v mé další kariéře zcela klíčové a osudové. Je to opravdu jedinečná žena. Zakhar Bron tehdy vyučoval přímo na konzervatoři v Novosibirsku. Bylo pro mne skutečné požehnání, že se vše takto seběhlo.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 9/2014
