Valentina Lisitsa náleží dnes k nejznámějším světovým pianistkám. Její cesta k mezinárodní umělecké kariéře nebyla však jednoduchá. Narodila se v Kyjevě, hru na klavír začala studovat jako mimořádně talentované dítě už ve třech letech a svůj první sólový recitál odehrála, když jí byly čtyři roky. Daleko víc než klavír ji ovšem bavily šachy, a ještě když vstoupila na kyjevskou konzervatoř, snila o tom, že bude profesionální šachistkou. Na konzervatoři se seznámila se svým budoucím manželem Alexejem Kuzněcovem, s nímž vytvořila klavírní duo. V roce 1991 spolu zvítězili v soutěži klavírních dvojic Dranoff Two Piano Competition na Floridě, která jim otevřela cestu do Ameriky. Tam se ale situace nevyvíjela tak, jak předpokládali, a Valentina Lisitsa dokonce uvažovala o ukončení své klavíristické kariéry, neboť nechtěla být „jen další ruskou blondýnou, která hraje na piano“. Na poslední chvíli však pod vlivem působení svých fanoušků z Anglie své rozhodnutí změnila a v roce 2007 učinila naprosto zásadní životní krok: uveřejnila na YouTube svou první nahrávku. Během krátké doby následovaly za touto nahrávkou další a brzy se Valentina Lisitsa zařadila na YouTube – a to bez jakékoli další propagace – mezi nejsledovanější interprety vůbec a v počtu posluchačů údajně předstihla i takové pianistické veličiny, jako je kupříkladu Lang Lang.
Od roku 2012 nahrává umělkyně exkluzivně pro label Decca, kde doposud realizovala čtyři projekty: nejstarší je živý záznam jejího vystoupení v Royal Albert Hall z roku 2012, v roce 2013 následovalo CD lisztovské a komplet klavírních koncertů Sergeje Rachmaninova (včetně Rapsodie na Paganiniho téma), v roce 2014 pak CD s filmovou hudbou slavného anglického minimalistického skladatele Michaela Nymana.
Počátkem roku 2015 budeme mít poprvé příležitost slyšet Valentinu Lisitsu v Praze. 25. a 26. února zahraje s orchestrem FOK Klavírní koncert č. 1 fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova a 28. února se v cyklu FOK Světová klavírní tvorba představí s recitálem, na němž zazní Beethovenova Sonáta č. 17 d moll op. 31/2 „Bouře“, Schumannovy Symfonické etudy op. 13, Brahmsova Intermezza z opusů 116 a 119 a Rachmaninovova Sonáta č. 1 d moll, op. 28. U příležitosti těchto svých pražských vystoupení poskytla Valentina Lisitsa časopisu HARMONIE e-mailový rozhovor, v němž prokázala, že je osobností přinejmenším netuctovou.
Kterou skladbou začala vaše kariéra na YouTube? Mou úplně první nahrávkou uveřejněnou na YouTube byla jedna krátká etuda Sergeje Rachmaninova. Nijak zvlášť známá ani nijak zvlášť melodická. Ale myslím, že v ní bylo cosi, co lidi zaujalo, aby jim stálo za to dát vědět o té nahrávce – a tím pádem také o mně – svým přátelům a známým.
Proč jste si pro svou propagaci vybrala právě YouTube? Přiznávám, že slovo „propagace“ nemám moc ráda. „Propagace“ je cosi, co má nějakým způsobem upoutat pozornost veřejnosti. Ale já jsem nestála o pozornost veřejnosti. Jen jsem hledala lidi, pro které bych mohla hrát, se kterými bych se mohla podělit o svou hudbu. A jestliže dneska hraji v nejprestižnějších koncertních síních, hraji tam ze stejného důvodu – ne pro publicitu, ale pro lidi. A pokud hraji třeba na vlakovém nádraží, nedělám to proto, abych budila nějakou senzaci, ale protože mě těší hrát na klavír. Je vůbec nějaký rozdíl mezi tím, když hraju tu nebo onde, živě nebo na webu?
Váš úspěch na YouTube je záležitostí, která pravděpodobně nemá ve světě vážné hudby obdoby. Máte nějaké následovníky? Jsem šťastná, jestli jsem tím ukázala někomu cestu. Dostávám od lidí mnoho dopisů, ve kterých mi píší, že jsem jim dala naději – že vidí, že mohou dosáhnout úspěchu bez toho, aby museli investovat spoustu peněz, a bez nějaké enormní propagace. Lidé si mezi sebou sami řeknou, co stojí za pozornost, a jsou velmi citliví na jakýkoli „podraz“.
Kolik nahrávek jste uveřejnila na YouTube, než se vám podařilo vydat své první „oficiální“ CD? Jako pianistka jsem prožila „mnoho životů“. V jednom ze svých minulých „životů“ jsem natočila skutečné CD pro skutečný, existující label, malý, ale dobře známý mezi diskofily. To CD tehdy způsobilo docela rozruch. Ale majitel toho vydavatelství produkoval cédéčka jen jako své hobby. Jednoho dne ho to přestalo bavit a tohle mé CD jednoduše zmizelo ze světa. Čas od času na něj někdo z mých fanoušků narazí jako na raritu. Dokonce jsem slyšela, že se jedno objevilo na internetové aukci EBAY a že bylo vydraženo za 100 dolarů. Ale jaký já z toho mám užitek? Když mě lidé nemohou slyšet, tak pro ně vlastně neexistuji.
Kolik lidí už vidělo a slyšelo vaše nahrávky na YouTube? Přes 82 milionů.
Které vaše nahrávky na YouTube měly největší úspěch? Lidé samozřejmě nejvíc vyhledávají ty nejoblíbenější a nejznámější skladby – Beethovenova sonáta „Měsíční svit“ bude vždycky vítězit kupříkladu nad sonátami Šostakovičovými. Čísla nejsou důležitá. Pro mě je důležitější, že přesvědčím lidi, aby mi věřili a vyslechli si i toho Šostakoviče. Sto tisíc návštěvníků, kteří na webu slyšeli méně známou skladbu, je pro mě důležitější než milion návštěvníků, kteří si vybrali nějaký oblíbený kus. Stejně tak bych mohla říci: jako interpret vážné hudby mám sice na webu nejvyšší návštěvnost, ale mám-li se porovnat s návštěvností videí s legračními koťátky, tak jsem úplná nula.
Máte neobvyklého koníčka: šachy. Proč vás tolik přitahují? Vnímáte nějakou těsnější souvislost mezi touto hrou a hudbou? Šachy jsem přestala hrát už před mnoha lety. To nebyl pouhý koníček, ale přímo vášeň – únik z reality a svým způsobem i něco jako závislost. Ale je to jen hra a já si nemohu dovolit ztrácet čas takovýmhle hraním.
Máte nějaké jiné koníčky? Nejsem jen pianistka. Jsem taky dcera, manželka a matka. A v koníčcích se dnes podřizuji svému devítiletému synovi a jeho zájmům. Vede mě to k věcem, na které bych sama nikdy ani ve snu nepomyslela: kupříkladu nahráváme po Evropě zvuk kostelních zvonů, chováme motýly monarchy, pečujeme o ptáky, sbíráme staré americké jednopencovky. Syn má stále spoustu nápadů.
Jak nejraději relaxujete? Ráda a hodně chodím pěšky. A ohromně miluji historii. A tak když se někde procházím, „přehrávám“ či oživuji si během cesty různé historické události. Když jsem v Paříži, pravidelně se po celodenním cvičení procházím v noci 2–3 hodiny po městě. Paříž je v noci kouzelná.
Vaše klavírní technika je ohromující. Jak jste dosáhla tak fantastických výsledků? Přiznávám, že jsem na klavírní techniku nikdy nemyslela. Neměla jsem s ní problémy a nikdy jsem nenapodobovala to, co se mě učitelé snažili naučit. Spíš jsem dělala všechno naopak. Nechtěla jsem hrát stupnice, protože jsem neviděla žádný smysl v tom, abych hrála s rutinou něco, co mohu hrát i bez ní. Dokonce jsem se ani nikdy pořádně neučila prstoklady. Využívala jsem, ba dokonce jsem spíš zneužívala svou rychlou fotografickou paměť. Tím „zneužíváním“ míním cosi podobného skeneru, který má nízké rozlišení a opomíjí nepodstatné detaily.
Co je pro vás v klavírní technice nejtěžší? A na druhé straně – co se vám ve škole dařilo lépe než vašim spolužákům? Jako žena jsem byla ve škole samozřejmě pod vlivem tradičních předsudků: u kluků se předpokládalo, že budou virtuosové, u dívek, že budou senzitivní a „femininní“. Když hrál kluk senzitivně, sklízel chválu, ale když holka hrála „maskulinně“, ocejchovali ji jako „NEMUZIKÁLNÍ“. S tímhle stereotypním přístupem se setkávám dokonce i na těch nejvýznamnějších koncertních pódiích. Kupříkladu hraji Rachmaninova nesentimentálně a rozhodně bez jakéhokoli dráždivého podtextu. A musím se pak smát, když mě obviňují, že hraji jeho hudbu „příliš rychle“. Protože skladatel sám byl kritiky obviňován, že hraje své vlastní skladby (zdůrazňuji – své vlastní skladby), jako kupříkladu třetí klavírní koncert, příliš rychle.
Kteří významní pianisté vás ovlivnili? Koho z nich obdivujete nejvíc? Kdybych měla jmenovat tři – byli by to Sergej Rachmaninov, Josef Hofmann, ale nejvíc a především Wilhelm Backhaus. Z jeho nahrávek jsem se naučila víc než od kteréhokoli ze svých učitelů.
Se svým manželem jste jako klavírní duo vyhráli v roce 1991 americkou Dranoff Two Piano Competition. Pokračujete vedle své vlastní sólové kariéry také jako duo? Nežárlí váš manžel na vaši sólovou kariéru? Jsme s manželem tým nejen jako klavírní duo, ale v životě vůbec. Účast na té soutěži byla pro nás jedinečnou příležitostí dostat se z Ukrajiny v době jejího kolapsu. Získali jsme nejen první cenu, ale také pozvání ke studiu na americké univerzitě, což pro nás vlastně znamenalo jednosměrnou jízdenku ven z Ukrajiny. Repertoár pro klavírní dua, zvláště pak co se tkne možností hraní s orchestrem, je nesmírně omezený. A hrát po celý život jen Poulencův dvouklavírní koncert, ať je to hudba jakkoli krásná, z toho by se asi každý zbláznil. Hráči klavírního dua velice často kombinují koncertní kariéru s vyučováním – nic takového bych nikdy nechtěla dělat.
Ve vašich životopisech se píše, že vaším nejoblíbenějším skladatelem je Sergej Rachmaninov. Co vás na Rachmaninovově hudbě nejvíc přitahuje? V mých životopisech se toho píše! Něco se tam přece psát musí…☺ Já opravdu miluji Rachmaninova, ale v žádném případě se nezaměřuji výhradně jen na jeho hudbu. Popravdě řečeno si myslím, že je trochu nefér ptát se hudebníka na jediného oblíbeného autora. Kdybych měla vyjmenovat své nejoblíbenější skladatele, byli by to Beethoven, Brahms, samozřejmě Rachmaninov, Chopin, Schumann, Šostakovič…
A kterým skladatelům či skladbám se raději vyhýbáte? Přednost dávám skladbám, které mě dokážou zaujmout svou emocionalitou. A vyhýbám se skladbám, které jsou určené jen pro povrchní pobavení. Mohu dopřát posluchačům jeden dva takové zábavné kousky jako přídavky, ale v žádném případě nic takového nezařazuji do svého programu.
Co vás vedlo k nahrávce filmové hudby Michaela Nymana? Michael Nyman byl v minulosti velmi silně spjat s labelem Decca a firma pro něj chtěla připravit k jeho sedmdesátým narozeninám nějaké překvapení. Pro mne to byla zajímavá výzva, protože hrát tento druh minimalistické hudby vyžaduje speciální přístup – každá nota je důležitá.
Znáte se s Michaelem Nymanem osobně? Nikdy jsme se nesetkali. Ostatně to samé mohu říci i o Beethovenovi nebo Chopinovi.☺
Pro Prahu jste si připravila velmi hezký program. Zajímalo by mě, proč jste do něho zařadila z Brahmsových opusů 116 a 119 právě Intermezza. Vaše informace není tak docela přesná.☺ Na programu mám přibližně 50 minut různých Brahmsových kratších skladeb. Začala jsem napřed jen s několika, postupně jsem přidávala víc a víc, až jsem nakonec zjistila, že jich mám čtrnáct a že nemohu žádnou z nich vynechat. To je ostatně důvod, proč moje recitály nakonec dopadnou tak, že trvají tři hodiny.
Evropa sleduje s obavami události na Ukrajině. Vy jste dlouho žila v Severní Karolíně v USA. Jak vnímáte z takové dálky dění ve své vlasti? Už pár let je mým domovem Paříž – pokud nejsem na cestách. Na Ukrajině ale žijí nejbližší členové mé rodiny i rodiny mého manžela. Vše, co se tam děje, sledujeme oba velmi úzkostlivě – a s bolestí v srdci. A musím přitom neustále myslet na Šostakovičova slova, která mám dodnes v paměti: „Nevěřte humanistům, občané! Nevěřte prorokům, nevěřte autoritám – za halíř vás zradí. Dělejte dobře svou vlastní práci, neubližujte lidem, snažte se jim pomoci. Nepokoušejte se zachránit celé lidstvo najednou, zkuste napřed zachránit jediného člověka. To je mnohem těžší. Je velmi těžké pomoci jednomu člověku, aniž byste ublížili jinému. Neuvěřitelně těžké. Odtud pochází pokušení zachránit všechno lidstvo. A potom nevyhnutelně během času zjistíte, že veškeré štěstí lidstva závisí na likvidaci pár set milionů lidí – to je všechno. Maličkost.“ Tahle Šostakovičova slova vystihují situaci na Ukrajině lépe než všechny novinové články.
Připravujete nové CD? Právě tento týden jsem vydala u labelu Decca svou nejnovější nahrávku: komplet Chopinových etud op. 10 a op. 24 a Schumannovy Symfonické etudy. Chtěla jsem původně natočit jen Chopinovy etudy, ale ty mají stopáž pouhých 60 minut, což je na jedno CD málo. Producent pochopitelně navrhl to nejlogičtější a nejjednodušší řešení – dotočit ještě tři Chopinovy „posthumní“ etudy. Ale já jsem celou tuto záležitost přijala jako výzvu jednak pro sebe, jednak i pro vydavatele – když jsem poslouchala Cortotovu nahrávku Chopinových etud, měla jsem u toho i nahrávku Schumanna. A odtud vzešel nápad, že bych možná mohla v rychlosti hry dostihnout Cortota a díla obou skladatelů vydat společně na jednom disku. Musím se přiznat, že jsem nakonec přece jen pomalejší než Cortot (!), ale technik firmy Decca je kouzelník a podařilo se mu na mé CD vtěsnat neuvěřitelných 86 minut hudby.☺
