V době adventní se v Praze naskytla vzácná příležitost vyslechnout dvojí různé provedení Bachova Vánočního oratoria . Pochází z Bachova závěrečného lipského období a skládá se ze šesti kantát, které byly provozovány samostatně během šesti nejvýznamnějších svátků vánoční doby. Koncertní provedení tohoto díla během jednoho večera si proto vyžádalo výběr pouze několika kantát. První koncert se konal 16. 12. v kostele sv. Šimona a Judy (FOK), zahrnoval první, třetí, pátý a šestý díl Vánočního oratoria a pod vedením Václava Lukse se na něm podílel instrumentální soubor Collegium 1704 , komorní vokální soubor Collegium vocale 1704 a francouzský soubor hráčů na historické žesťové nástroje Le Concert Royal . Jednalo se o provedení na dobové nástroje, vokální soubor potom v souladu s barokní praxí tvořili jak concertisté, zpívající sólové i sborové části – Hana Blažíková, Barbora Sojková, Markéta Cukrová, Eric Stoklossa, Stanislav Mistr, Čeněk Svoboda, Tomáš Král, Sebastian Mattmüller, – tak ripienisté, připojující se v místech tutti. Tento koncert však sbližovalo s barokní hudební estetikou, chápající hudbu jako řeč tónů, něco podstatnějšího, než pouhé užití dobových nástrojů a zmíněného obsazení: celé provedení k posluchači mluvilo, o něčem vypovídalo. Na tomto koncertě vynikaly odlišné charaktery jednotlivých čísel, velmi citlivě byly odstíněny změny harmonie, detailně chápané bylo frázování. Přitom byl neustále brán ohled na hierarchii jednotlivých prvků, celá struktura byla jasně zpřehledněna odlišením významných pilířů od méně podstatných výplní. Vše bylo vedeno hlubokým pochopením významu zhudebněného textu. Concertisté, ripienisté i instrumentalisté, všichni tvořili jediný vyrovnaný harmonický celek, z něhož netřeba vyzdvihovat to či ono.
První, druhou a třetí část Vánočního oratoria provedla 21. a 22. 12. v Rudolfinu Česká filharmonie společně s Pražským komorním sborem a sólisty Simone Nold, Anette Markert, Alexejem Judenkovem, Georgem Zeppenfeldem a Peterem Schreierem , který celý koncert zároveň řídil. K poměrně velkému orchestru moderních nástrojů zde přistupoval téměř čtyřicetičlenný sbor a skupina zpěváků s praxí z velkých operních scén. Při charakterizování tohoto večera přicházejí na mysl slova monumentální, velkolepý, okázalý. Fantastickým a nezapomenutelným zážitkem bylo vystoupení Petera Schreiera, jenž řídil celý aparát s velkou zkušeností a přehledem a jehož evangelistovi bylo možné věřit každé slovo. Naprosto profesionální, i když možná ve vztahu k textu trochu jednotvárné, byly výkony sólistů, velmi sdělný byl naopak projev basisty Zeppenfelda. Suverénně, pevně a impozantně vyzněly vstupy sboru. Pozornost orchestru byla soustředěna více na velké celky než na jemné odlišení detailů a orchestr působil jako oddělený, nezaujatý instrumentální doprovod spíše než podpora obsahu díla.
Provedení Václava Lukse a Petera Schreiera lze navzájem srovnávat, nikoliv však ve smyslu poměřování a soutěžení. Tyto dva koncerty přinesly dvě různé interpretace, z nichž každá předávala posluchači jiné poselství ve své vlastní rovině. První promlouvala, druhá ohromovala.
