Varhanici Irenu Chřibkovou jsem léta sledovala zpovzdálí – její pozoruhodné koncerty, nové nahrávky. Osobně jsem se s ní setkala až po jejím recitálu v pražském chrámu sv. Jakuba, zaujala mě svou vstřícností, bezprostředností, energičností a jasným názorem. Nejprve jsem se jí zeptala, jak se hraje koncert na nástroji, který tak detailně zná.
Svatojakubské varhany jsou pro mě důvěrně známým nástrojem, místem, kde už devatenáct let téměř denně usedám. A protože obrazně řečeno paleta barev svatojakubských varhan čítá 91 možností, tedy celý symfonický orchestr, zažívám neskutečné hody!
Jak se stane, že dívku z Bohumína zaujmou varhany? Ostravsko není krajem zaslíbeným královskému nástroji! Jako dítě jsem hrála na klavír, ale na kostelním kůru jsem viděla ještě zajímavější nástroj, který měl navíc rejstříková táhla a pedály. Toužila jsem tento nástroj poznat a naučit se ho ovládat. Přes kolegyni mojí maminky – varhanici – jsem se seznámila s ředitelem kůru z Nového Bohumína Vladimírem Včelným, u kterého jsem jako desetiletá měla první varhanní hodinu a ke kterému jsem pak chodila na soukromé lekce.
Pak jste studovala konzervatoř v Kroměříži, která je ideálním městem pro koncentrované studium. Šest let konzervatorního studia patří mezi mé nejšťastnější roky života. Konzervatoř v Kroměříži jako jediná v republice disponuje cvičebnami, kde mají studenti možnost cvičit celodenně a připravovat se na nejrůznější předměty. Výuka probíhala na dvoumanuálových pneumatických varhanách nevalné kvality. Až na konci mého pátého ročníku postavila firma Rieger z Krnova třímanuálový mechanický nástroj. Učil nás výborný kantor Karel Pokora, který tamější varhanní oddělení vybudoval. Otevřel mi do široka obzory varhanního světa a předal mi základy improvizace. Cennou techniku klavírní hry jsem získala u Marie Zavadilové, tehdy čerstvé absolventky Františka Maxiána. Navíc jsme se spolužáky často hrávali komorní skladby nejrůznější obtížnosti, a tak jsme se cvičili ve hře z listu a zároveň poznávali skvělá díla houslová, violoncellová či skladby pro dechové nástroje.
Nechyběl vám v Kroměříži koncertní život? Také nahrávek bylo před rokem 1989 málo! Nebyli jsme v úplné izolaci, často jsme jezdili na filharmonické koncerty do tehdejšího Gottwaldova, dnešního Zlína, na Mezinárodní varhanní festival u sv. Mořice v Olomouci, taky do Brna, ale i do Bratislavy, když tam vystupovala legenda varhanního umění Marie-Claire Alain na svém tehdy jediném koncertě v Československu.
Po šesti letech konzervatoře jste se rozhodla jít do Prahy k Milanu Šlechtovi. Profesor Šlechta kladl důraz na techniku varhanní hry, což se mi zdálo zpočátku zbytečné. Naštěstí jsem brzy pochopila, jak promyšlená je jeho prstová technika. Odbourávala jsem postupně nadbytečné pohyby, které mě vedly ke klamným představám při hudebním výrazu. Díky němu jsem se také mnohem šířeji seznámila s francouzskou hudbou a soudobou tvorbou, ať to byl Olivier Messiaen nebo Petr Eben.
Vycestovala jste také na stáž do Francie. Během studií jsem se sice několikrát zúčastnila mistrovských kursů, ale toužila jsem jet na delší stipendijní pobyt do zahraničí a získat tak nové zkušenosti. Čekala jsem dva roky, než se mi podařilo vycestovat v lednu 1985 do Paříže k Susan Landale, kterou jsem znala z jejích několika pražských koncertů. Na půl roku jsem se tak ocitla ve svobodné zemi, proto jsem vše hltala plnými doušky. Zaměřila jsem se hlavně na francouzskou hudbu od baroka po 20. století. Navíc jsem měla možnost hrát na nejrůznější historické nástroje a uchovat si tak v sobě onen zvuk varhan Françoise Couperina, jedinečné varhany proslulého Cavaillé-Colla, ale i slyšet neopakovatelné Messiaenovy improvizace v setmělém chrámu sv. Trojice.
Zvukový charakter varhan je prý nesdělitelný! Dobrá registrace nebo – chcete-li – zvukové ztvárnění je zásadním předpokladem interpretace dané skladby. Například staří němečtí mistři neuváděli své registrační představy. Můžeme se však opírat o původní dispozice nástrojů, které podmiňují artikulaci a frázování, samozřejmě notový zápis nám „při dobrém vidění“ mnohé napoví. Ostatní závisí na vkusu interpreta a na jeho schopnostech reagovat na nástroj v určitém prostoru. Francouzská varhanní literatura je velmi úzce spjata s nástrojem, pro který ten či onen skladatel a téměř vždy i varhaník komponoval, a své požadavky zapisoval do not. Zvuk francouzských varhan je velmi specifický. Nelze jej úplně zachytit jen prostřednictvím nahrávek. Člověk by měl za těmi nástroji sedět, naslouchat jednotlivým rejstříkům a hlavně uchovat si tento zvuk ve své představě, vnitřně ho slyšet, aby jej mohl aspoň částečně aplikovat na naše varhany. Jakou kombinací toho dosáhne, troufám si tvrdit, není podstatné, důležité je to, co slyší posluchač.
Nebyl pro vás návrat domů po půlroce šokem? Trochu ano, ale co načerpáte, to vám nikdo nevezme. Po absolutoriu jsem ještě získala roční stipendium Českého hudebního fondu na nastudování Ebenova cyklu Faust a na základě úspěšného konkursu jsem v roce 1988 nastoupila jako pedagog kroměřížské konzervatoře. O generaci starší členové profesorského sboru mě přijali ne jako žákyni, kterou učili, ale jako kolegyni. To bylo pro mě obrovským povzbuzením. Souběžně jsem taky vyučovala na nově vzniklé Evangelické akademii. 
Do Kroměříže jsem z Prahy dojížděla pět let. Bylo to fyzicky i časově náročné, ale na těch několik let vzpomínám moc ráda. Mezitím jsem také učila na pražské Týnské škole a začala jsem hrát při mších v bazilice sv. Jakuba. Tehdy tu působil jako varhaník pedagog pražské konzervatoře Jiří Ropek, který při bohoslužbách hrál jenom varhanní literaturu. Založil zde tradici varhanních půlhodinek před nedělní mší, za minulého režimu zcela výjimečných. Po návratu minoritů do Prahy byly obnoveny bohoslužby s lidovým zpěvem. Mezi řádovými bratry přišel i P. Oldřich Prachař, který působil jako kaplan v Bohumíně v době mých varhanických začátků. Věděl, že umím polsky, a proto mě požádal, abych hrála na polských bohoslužbách. Během krátké doby jsem převzala i doprovod českých bohoslužeb, varhanní hudbu a veškerý provoz u svatojakubských varhan. V současné době také vyučuji varhanní hru na ZUŠ Klementa Slavického v Praze-Radotíně.
Při tom všem jste koncertovala… Koncertuji od svých studentských let, za tu dobu jsem vystoupila na mnohých festivalech jak v chrámech, tak i v koncertních sálech prakticky ve všech státech Evropy, v Izraeli, Rusku a Spojených státech.
Působíte vlastně na všech třech varhanních frontách – koncertní, pedagogické i chrámové. Ne všichni varhaníci u nás to pokládají za běžné. Co pro vás tyto oblasti znamenají? Je to pro mě ideál, protože tyto tři oblasti se vzájemně doplňují. Varhany jsou vždy úzce spjaty s prostorem, ve kterém se nacházejí a který je s výjimkou koncertních sálů většinou sakrální. Varhaník by měl mít svůj nástroj stejně blízko jako ostatní instrumentalisté. Ve svatojakubském areálu si mohu zahrát prakticky neomezeně na velké varhany, barokní chórové z 18. století a pětirejstříkové z dílny Emanuela Šimona Petra, které se nacházejí v kapli sv. Anny. Pro domácí cvičení jsem si nechala postavit krnovským varhanářem Václavem Smolkou dvoumanuálové mechanické varhany.
Někteří varhaníci vnímají varhany jako nástroj sám o sobě, izolovaně od ostatních nástrojů. Vy se naopak hodně věnujete i doprovodům. Velkým potěšením je pro mě především doprovod lidského hlasu, kdy spolupracuji se zpěváky Státní opery či Národního divadla. Často vystupuji i s instrumentalisty, ale vyhledávám i méně obvyklé spojení, a to například s bicími nástroji či využívám možnost mluveného slova.
V chrámu sv. Jakuba hrával Jiří Ropek půlhodinky před nedělní mší, v současnosti se tu konají koncerty pravidelně. Před rokem 1989 zde ještě pořádal koncerty FOK, po revoluci vznikaly nové agentury a do kostelů pronikaly koncerty nevalné kvality. Z podnětu tehdejšího provinciála P. Prachaře, který i sám vymyslel název společenství Svatojakubské Audite Organum (poslouchejte varhany), jsem začala organizovat ojedinělé koncerty. Z nich se postupně utvořilo několik cyklů: Podzimní varhanní pondělky, Vánoční a Velikonoční koncerty a letní Mezinárodní varhanní festival, který v letošním roce vstupuje do svého patnáctého ročníku.
Loni by oslavil osmdesátku skladatel Petr Eben. S ním jste pracovala v rámci stipendia Českého hudebního fondu, v úzké spolupráci jste pokračovala i později… Ebenova tvorba mě oslovuje svým jedinečným obsahem často svázaným s literární či výtvarnou předlohou, tématy biblickými a v neposlední řadě výrazovými prostředky, bohatou invencí, zpracováním gregoriánského chorálu, dramatickým hudebním vývojem, barevnou registrací a neotřelým rytmem. Především je to hudba česká, která nese hlubokou myšlenku.
Na vašem recitálu mě zaujalo, jak citlivě se pohybujete mezi různými hudebními styly, jak odlišně je pojímáte. Jak vám vyhovuje ono přecházení ze stylu do stylu? Někteří varhaníci třeba hrají dobře jen baroko a 20. století… Můj repertoár zahrnuje skladby všech stylových období. Programy koncertů sestavuji s ohledem na nástroj, místo a publikum. Kladu důraz na vlastní, vnitřní dramaturgickou koncepci každého recitálu. Hodně je mi blízká soudobá hudba. Pokud jsem vůbec prvním interpretem díla, s radostí hledám jeho obsah, vytvářím nová barevná spojení. Podstatnou pozornost věnuji také skladbám romantismu v celé jeho šíři. Je to dáno nástrojem, na který hraji u sv. Jakuba a který odpovídá mému osobnímu vyjádření.
Čím vás naplňuje služba v chrámu? Postavení chrámových hudebníků u nás je v mnoha ohledech podceňováno, hlavně společensky, finančně. Během svých studentských let jsem bydlela na koleji v Hradební ulici blízko sv. Jakuba. Nepomýšlela jsem na to, že tam jednou budu varhanicí. Svatojakubská bazilika je mimořádným prostorem po všech stránkách. Přebývat v ní považuji za velký dar. Postavení našich chrámových varhaníků je, jak jsem měla možnost poznat, podobné jako v jiných zemích kromě států skandinávských. Možná je to dáno celkovou situací církve ve společnosti, která je zřetelně odlišná od dob minulých. Záleží však hodně na duchovním správci kostela a jeho vztahu k hudbě.
Jaké zajímavé projekty máte před sebou? Připravuji další nahrávku z děl Bedřicha Antonína Wiedermanna (první uskutečnila v roce 2005 – pozn. aut.) , který je u nás stále ještě nedoceněn. V závěru svého života působil na svatojakubském kůru. Jeho duchovní skladby patří k tomu nejlepšímu v české hudbě první poloviny 20. století. Nahrávka bude zahrnovat skladby dosud nepublikované, a to jak varhanní, tak komorní. Zároveň se připravuji na zahraniční recitály v Německu, Švýcarsku a Itálii. Samozřejmě, že nepodceňuji ani pravidelnou nedělní varhanní hudbu na svém domovském kůru, kde mám své věrné publikum.
