S Vasilijem Sinajským jsme se potkali v Ostravě na sklonku září 2020 krátce před jeho inauguračním koncertem v nové roli šéfdirigenta a hudebního ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava. Prýštil z něj entuziasmus a chuť do práce s orchestrem, který si během uplynulých hostování velmi oblíbil. Hovořili jsme i o tom, jak koronavirus ovlivnil jarní hudební život, a netušili jsme, co způsobí nadcházející sezoně. Leckteré plány pana šéfdirigenta vzaly za své, ale je třeba doufat, že většina z nich se uskuteční. Třiasedmdesátiletý Vasilij Sinajskij, rodák z ruského města Inta, nyní žijící v Amsterodamu, je srdečným společníkem, který zasvěceně vypráví o české hudbě i českých interpretech.
Jak jste jako aktivní člověk prožíval jarní bezčasí? Život dirigenta, to jsou koncerty, zkoušky, setkání s hráči… Když tohle podnikáte týden co týden, jste v dobré kondici. Máte-li náročný program, k tomu nahrávání, je to vynikající trénink – především koncentrace. Základem všeho je být neustále aktivní. V jarních měsících to byl strašný stav. Zrušené koncerty, život jako by se zastavil. Ano, lze namítnout, že my dirigenti máme na rozdíl od hráčů výhodu, že můžeme studovat partitury, poslouchat nahrávky…, ale to je jen příprava, pouhá část naší práce. Ta hlavní nastává, když dirigent přichází k orchestru a může s ním pracovat. Někdo řekne, že pro člověka v mém věku to musel být dobrý odpočinek. Ano, to byl. Ale pouze ten první měsíc. Poslední koncert, který jsem dirigoval, byl 15. března. Po půl roce bez aktivní práce cítíte nejen frustraci z toho, že hudba je tak vzdálená, ale vnitřně prožíváte i hlubokou depresi. Byl to opravdu velmi těžký čas.
Ovšem nyní, na konci září, jste zde v Ostravě, kde vás čeká inaugurační koncert. Proč jste si vybral Janáčkovu filharmonii Ostrava jako své hlavní působiště? Začali jsme o spolupráci přemýšlet, když jsem v prosinci 2018 v Ostravě poprvé hostoval. Na programu byli Britten, Šostakovič a Franck, nic snadného. Byl jsem velmi překvapen, jak rychle orchestr této hudbě porozuměl, jak ji „přečetl“. Symfonii Césara Francka hrál s takovým potěšením, řekl bych „slovansky“ vřele, s otevřeným srdcem, že to pro mě byly šťastné okamžiky. V loňské sezoně mě vedení orchestru pozvalo znovu, tentokrát na zahajovací koncert. Domluvili jsme se, že uvedu i českou hudbu. Vybrali jsme Sukovu Pohádku, s níž jsem se do té doby osobně nesetkal. Pochopitelně jsem Sukovy skladby znal, ale Pohádku jsem nikdy neprováděl, a tak mě tato nabídka velmi lákala. Strávil jsem nad její partiturou hodně času. Když jsme začali s orchestrem zkoušet, viděl jsem, že hráči vnímají, co všechno jsem v partituře objevil, a cítil jsem, že jsou otevření mé interpretaci. Hráči tomu rozuměli a na mě to udělalo velmi silný dojem. Tehdy jsme začali poznenáhlu mluvit o možnosti stát se šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie.
„Pouze živá hudba má šanci probudit to nejlepší v nás.“
Mnohokrát jste také řídil Českou filharmonii, znáte dobře její historii a zejména dirigentské osobnosti, které stály v jejím čele. Tuším, že s Václavem Neumannem jste se poprvé potkal v Leningradě… Neumanna si pamatuji, když přijel s Českou filharmonií do Leningradu. Byl jsem tehdy student a vzpomínám si, že hráli Slovanské tance a Dvořákovu Osmou symfonii. Měli obrovský úspěch. Tehdy jsem studoval kompozici a dirigování a se spolužáky jsme za ním po koncertě zašli. Byl neuvěřitelně laskavý a podepsal nám program.
A co další dirigenti České filharmonie? Jak ti vás ovlivnili? Mám všechny nahrávky Karla Ančerla s Českou filharmonií. A před několika lety jsem si v Japonsku koupil box osmačtyřiceti CD s nahrávkami Václava Talicha z dvacátých a třicátých let – od Slovanských tanců po Devátou symfonii – vše ve velmi dobré zvukové kvalitě. Jsem tak pyšný, že mám všechny nahrávky těchto dvou vynikajících dirigentů! Mimochodem, znáte Františka Stupku?
Nebyl on poměrně dlouho dirigentem České filharmonie? Ano, v letech 1919 až 1946. Není tak známý jako Talich, ale byl vynikající interpret Dvořáka. Supraphon vydal osm Dvořákových symfonií s Českou filharmonií a Františkem Stupkou. Je to jedna z nejlepších dvořákovských nahrávek.
Jak vás tak poslouchám, musíte mít rozsáhlou diskografii… Jen Mou vlast mám ve čtrnácti nahrávkách. S různými dirigenty, například Lovrem von Matačićem, ale především s českými umělci. Moc se mi například líbí nahrávka Václava Neumanna s japonským orchestrem NHK. Vynikající.
Pro mě je jednou z vrcholných interpretací Mé vlasti ta Talichova z roku 1939. To chápu. Znám ji. Proč ji máte tak ráda?
Jsou tam obrovské emoce. Ohrožení vlasti, bezmoc, vztek, odhodlání… Souhlasím, je to velmi emocionální provedení. Ale řeknu vám něco zajímavého. Víte, že Karel Ančerl odešel z Československa po ruské invazi. Pro mě jako pro Rusa je velmi bolestné o tom mluvit. Nicméně Ančerl pak strávil několik let v Torontu. A já mám všechny jeho nahrávky s torontskými symfoniky. Od Dvořáka přes Smetanovu Prodanou nevěstu po Mahlera, Beethovena, Mendelssohna a tak dále. Ba co víc, v Americe jsem objevil živé nahrávky jeho zkoušek v Torontu. Jsou velmi zajímavé právě z hlediska toho, jak Ančerl rozuměl hudbě. Dokázal kanadským muzikantům tak objasnit českou hudbu, že to je až neuvěřitelné.
Ale to je přece podstata práce dirigenta, umět tohle předat. Jistě. Ovšem to hlavní je umět odkrýt duši hudby. Ano, máte partituru, kde je všechno zapsáno. Tempa, dynamika… Za tím však stojí spirit, duše, myšlenky… Muzikanti tomu musejí porozumět a v tom jim pomáháme my dirigenti. Zase uvedu příklad s Karlem Ančerlem. Na jeho nahrávce s Vídeňskými symfoniky z doby, kdy tam byl šéfem Karajan, je kromě jiného i Čajkovskij. My ruští hudebníci si myslíme, že Čajkovskému rozumíme nejlépe na světě, ale tuhle Ančerlovu nahrávku považuji za neobyčejně zajímavou. S takovou originalitou jsem se nesetkal. Je velmi vzdálená ruskému pojetí, ale je výborná. Co z toho vyplývá? Nemyslím si, že národnost je pro interpretaci hudby důležitá. Kolik existuje ruských nahrávek Čajkovského, které jsou špatné a nudné.
Jaká jsou vaše aktuální přání a očekávání? V poslední době se objevilo tolik pseudodirigentů, že naše profese ztratila výjimečnost, kterou měla řekněme před dvaceti lety. Mnoho dirigentů mého věku, ba i mladší, by vám řekli totéž. Neeme Järvi, Semjon Byčkov a další by se mnou souhlasili. V naší profesi se objevilo mnoho amatérů. Ale dirigování není práce pro amatéry. To za prvé. A za druhé, zastávám poněkud staromódní názor, že jen živá hudba je ta pravá. Jen ta může zasáhnout naše emoce. Cédéčka, televizní přenosy, dnes tolik populární streamy na nás nemohou tak působit a tolik nás ovlivňovat. Pouze živá hudba má šanci probudit to nejlepší v nás.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII I/2021.
