Dny Bohuslava Martinů jsou za 20 let stálicí pražské koncertní sezony. Když se však ocitnou ve výročním roce, mají zvláštní lesk a skoro mi připadají nápaditější než v „normálních letech“. 125. výročí narození skladatele oslaví Nadace Bohuslava Martinů hodně košatě. Nejdříve se zeptám obecně: Jaký je martinůovský rok 2015 s vrcholem ve Dnech BM? Zasedání správní rady Nadace Bohuslava Martinů nebývají pouhými schůzemi statutárního orgánu. Samozřejmě že v první řadě ano. Když se ale probíráte starými dokumenty z archivu, vidíte, kolik času bylo od počátku činnosti věnováno rozpravám nad konkrétními otázkami šíření a propagace díla patrona nadace. Není tedy divu, že při jednom takovém „neúředním“ povídání před více než dvěma lety padla zmínka o tom, že by se nadace měla soustředit na výročí Martinů v roce 2015 a podnítit nejdůležitější české umělecké soubory a pořadatele k tomu, aby nějak svými nápady přispěli k jubilantovu celebrování. Urodilo se toho požehnaně a z čeho je radost největší, to jsou aktivity našich mimopražských partnerů, ať spontánní nebo nadací podpořené či přímo inspirované; zejména těší ty spontánní, svědčící o tom, že hudbu Martinů mají lidé rádi.
Byly a jsou to projekty koncertní všeho druhu, scénické a také třeba edukativní, zaměřené na drobotinu. Nedávno jsem korigoval náš interní soupis, který jsme sestavili z informací, jež jsme nějakým způsobem zachytili, a jsou toho plné stránky. Snažíme se aspoň výběrově zveřejňovat, co se k nám dostalo, z domova i ze světa. Tam bych vyzdvihl letošní basilejský listopadový festival Martinů Festtage, který se věnoval 125 letům od skladatelova narození skvěle propracovanou dramaturgií, nebo výbornou inscenaci opery Řecké pašije v hudebním nastudování Tomáše Netopila a v režii Jiřího Heřmana, kterou koncem září uvedl soubor essenského Theater Aalto.
Nevzpomínám si, že by DBM anticipovaly prology. Byly to jakoby tři světy. První, jenž se konal na svátek hudební patronky sv. Cecílie 22. listopadu, byl hodně netradiční… To je takový můj špás od loňska, kdy jsme se pokusili radikálně změnit několikaletou praxi zredukované připomínky narození Martinů. Všichni vaši čtenáři určitě vědí, že je to 8. prosince… Vážně: Když jsem loni připravoval program a se správní radou nadace se dohodl na tom, že festival vzkřísíme do podoby blízké těm původním ročníkům, narazil jsem na jeden „podnik“, z logických důvodů chystaný kvůli počasí na polovinu září. Bylo to netypické provedení Kytice jako tanečního představení choreografky Evy Blažíčkové na malostranském hřbitově. Uznejte, že by byl hřích něco takového pominout! Druhý podnět se objevil při debatě, jak uctít Josefa Páleníčka u příležitosti jeho centenaria, připadajícího na letní období. S jeho synem Janem jsme se rozhodli připravit speciální program z odkazu Páleníčka-skladatele, logicky propojeného s připomínkou Páleníčka-interpreta, kde Martinů hrál vedle Janáčka naprosto dominantní roli. Tenhle páleníčkovský koncert jsme uvedli jako zahajovací na festivalu Malostranské kulturní slavnosti v říjnu 2014 ve Velkém sále Valdštejnského paláce v Praze. Nu, a ten třetí večer se podařilo přivézt do Prahy baletní trojdílnou inscenaci Národního divadla moravskoslezského, jejíž střední část tvořil Martinů balet Škrtič v choreografii Nataši Novotné, při němž spoluúčinkoval soubor znamenitých sólistů v čele s klavíristou Ivo Kahánkem. Tak se vyklubala myšlenka pojednat Dny Bohuslava Martinů v širším rozpětí celého podzimního období, nejen se soustředit na prosinec kolem data narození, a případně tuto možnost zopakovat i v dalších letech, vyskytne-li se něco obdobně zajímavého. A ten souhrnný název Prology jsem pak přidal hlavně proto, abych nějak odpíchl vlastní prosincový festivalový běh.
Prvním letošním prologem festivalu byl koncert Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Její ředitel a dirigent Václav Blahunek je nadšeným propagátorem velkého dechového orchestru jako symfonického tělesa. Preferuje uvádění originálních skladeb, kterých má i česká hudba požehnaně (vybrali jsme Josefa Matěje a Otmara Máchu vedle Concertina pro violoncello a malý orchestr Martinů), rád připraví premiéru – letos dostal přednost Jiří Teml jako čerstvý osmdesátník a Václav Nelhýbel, jehož Two Symphonic Movements zazněly u nás poprvé. A není zajisté na škodu využít tohoto provozovacího aparátu ke vkusným transkripcím dalších děl Martinů, které připravili Jaroslav Zeman (Half-Time) a Evžen Zámečník (Památník Lidicím). To vše v nádherném prostředí Španělského sálu na Pražském hradě.
O dva dny později v Klementinu se rozezněl v rámci cyklu Karla Košárka tajemný těremin. No, je to trochu taková magie. Interpret stojí, ruce mu opisují podivné obrazce a těremin vyluzuje zvláštní zvuk, s typickými klouzavými glissandy mezi jednotlivými tónovými výškami. Běžně instrumentalista drží svůj nástroj pod bradou, v ústech, na koleně, nebo u něho aspoň sedí a prsty mu šmejdí po klávesách nebo strunách, tady se však ruce dotýkají neviditelného elektromagnetického pole, svým pohybem ho všelijak deformují a nutí ho tak měnit výšku, intenzitu a trošku i barvu. Vůbec se nedivím, že byl Martinů touto technickou novinkou očarován, podobně jako řada francouzských autorů Martenotovými vlnami, ostatně nástroje zvukově blízkému. Lev Sergejevič Těrmen svou konstrukci nového zvukového zdroje představil sice už v roce 1919, Martinů se s nástrojem seznámil až během svého pobytu v USA v roce 1944.
Zařazení tohoto večera do našeho festivalu má ale i další důvody, než jen ukázat Martinů jako tvůrce otevřeného novým podnětům. Karel Košárek se podjal svým koncertním cyklem sisyfovské práce oslovovat publikum jiného druhu, než které běžně vyhledává koncertní síně. A zvolil k tomu prostředí značně zneužívané, dá se říci, že přímo zdevastované různými agenturami, líčícími na zahraniční turisty v centru Prahy. Daří se mu postupně budovat posluchačské zázemí, zvědavé i na jinou hudbu, nemalou oporou jsou mu v tomto úsilí přední reprezentanti toho nejlepšího, co dnešní české výkonné umění nabízí. Jedním z nich je nesporně hobojista Vilém Veverka, s nímž má klavírista Košárek i své plány nahrávací. Ovšem hlavní hvězdou večera je německá hráčka na těremin, Carolina Eyck z Berlína, která se představí i jako autorka a poté i jako interpretka české premiéry skladby s bizarním názvem Canon for Theremin & LoopStation Christophera Tarnowa, německého skladatele mladší generace.
Jedním ze sympatických počinů festivalu je nabídka čtyř sborových koncertů – rozhlasového dětského sboru, profesionálních filharmonických sborů z Prahy a Brna a elitního komorního sboru. Je to odvážné, nebo věříte, že sály budou naplněny dychtivými Pražany? Předně se domnívám, že samostatné sborové koncerty z pravidelné pražské hudební nabídky ke škodě věci zmizely. Myslím tu profesionální, kam se mohou zařadit i výkony poloprofesionálních těles, mezi něž dle mého soudu patří většina našich vynikajících sborů dětských. Ty své publikum ovšem mají. A je to přirozené, na své ratolesti se přijde podívat rodina a pořadatel má (téměř) po starosti. U sborových kategorií ostatních to bývá o moc složitější. Ale právě proto jsme letos do festivalu jako jednu z hlavních os dali také pěvecké sbory. Martinů zanechal jedinečnou tvorbu sborovou, od prostých dětských písniček až po technicky nejnáročnější útvary, publikum si zaslouží se s ní seznamovat pravidelně a na špičkové úrovni.
Už loni jsme si řekli, že zahajovací festivalový koncert v Sále Martinů bude patřit vždy dětskému tělesu a že jeho program bude zaměřen na českou hudbu, vedle Martinů především na autory druhé poloviny 20. století. Ikonou festivalového zahájení je pak provedení kantáty Otvírání studánek, symbolu Martinů zakotvení v rodném kraji a hlubokého podzimního rozjímání o kontinuitě života. Ta milá a živoucí jarní tematika se v tomto zrcadle jeví jako reminiscence zmoudřelého člověka. Letos volba zahájení festivalu 1. prosince připadla Dětskému pěveckému sboru Českého rozhlasu, který také oslavuje své narozeniny připomínkou 70 let činnosti. Sbormistři Blanka Kulínská a Lukáš Jindřich přidali další české jubilanty, červnového osmdesátníka Jiřího Temla, prosincového devadesátníka Zdeňka Šestáka a dva skladatele, kteří už tu s námi nejsou: Jana Hanuše (v květnu uplynulo 100 let od narození) a Luboše Fišera (nedožité osmdesátiny).
Až budou po Praze běhat Mikulášové, čerti a jiná havěť, vystoupí v Sále Martinů na druhém sborovém koncertu první z profesionálních těles, Český filharmonický sbor Brno s dirigentem Petrem Fialou. V Praze ho slýcháme při spolupráci s některým orchestrem, toto je jedinečná příležitost setkat se s vrcholným sborovým uměním separátním. Program přináší vedle kmenového Janáčka díla V. Nováka, A. Dvořáka, B. Martinů, zajímavostí je nesporně Dies irae Petra Řezníčka v premiérovém pražském uvedení a sbormistrovy vlastní Chvalozpěvy mládí.
Přímo na výroční den Martinů, 8. prosince, je naplánován koncert Pražského filharmonického sboru ve Dvořákově síni Rudolfina. S výjimečnou dramaturgií pouze z díla oslavencova, která ještě v rámci festivalu nezazněla a jejíž dominantou je bezesporu kantáta Hora tří světel. Dostane se i na premiéru: Na základě výzvy sbormistra Lukáše Vasilka připravil skladatel Ivo Bláha se souhlasem nadace verzi slavné Legendy o svaté Dorotě ze 3. dějství baletu Špalíček. Vznikla velice užitečná podoba této hudby, kterou uvítají nejen ženské, ale i dětské sbory, poněvadž orchestrální doprovod byl zredukován na čtyřruční klavír (nebo 2 klavíry) a bicí nástroje.
Lukáš Vasilek založil a vede komorní těleso Martinů Voices, které si vydobylo pevnou pozici mezi profesionálními interprety. Vystoupení sboru 19. prosince opět v Sále Martinů představí jubilantovu tvorbu madrigalového typu v kombinaci s jednou kantátou Jana Nováka a dvěma komorními kantátami Francise Poulenca. Myslím si, že to bude další lahůdkový večer.
Další sympatické rozhodnutí: komorní koncerty – Smetanovo trio, dnes už světově známý Mahan Esfahani, salon s Košárkem, Veverkou, Venyšem ad., italsko-švýcarské klavírní duo… U těch prvních dvou jmenovaných večerů se jedná o dramaturgickou dohodu s Českým spolkem pro komorní hudbu. Cembalisté jsou vděčni za to, že mají od Martinů několik zajímavých skladeb a jeho Sonátu pro cembalo zařazují do svých programů poměrně pravidelně. Ovšem její kombinace s Bartókovými 3 bulharskými tanci a především s Akvarely op. 53 Viktora Kalabise je od Mahana Esfahaniho jedinečná (2. 12.), navíc dobře kontrastuje s první půlí barokní. Ani program Smetanova tria, rezidenčního souboru aktuální spolkové sezony (9. 12.), není tuctový díky málo provozovaným triovým kompozicím Antonína Rejchy a Alexandra Zemlinského.
Účelně vybrat z tak košatého komorního repertoáru, který nám Martinů zanechal, není vůbec jednoduché. Ale kdy jindy než při tak významném výročí by se mělo dostat i na méně frekventované skladby? Budou to kromě jiného Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír a Ronda pro septeto s klavírem, obě skladby uvedeme 7. prosince v kostele sv. Vavřince na Malé Straně v rámci zvláštní formy koncertu – salonu, která si však vyžaduje speciální formu distribuce jen pro okruh zvaných hostů. Rovněž jen na zvané posluchače je zacílen benefiční koncert Institutu Bohuslava Martinů 18. prosince, na němž zazní vedle dvou skladeb Martinů pro 2 klavíry vlastní kreace italského klavíristy Enrica Pieranunziho, jenž se pohybuje stejně dobře i v oblasti jazzu. Není proto divu, že během večera bude také improvizovat na témata z vybraných klavírních kusů Martinů a, jak je v jazzu zvykem, bude své výkony sám slovně provázet. Zdatným sekundantem mu bude v interpretaci v Praze dobře známý švýcarský pianista Robert Kolinsky.
Pestrá je i nabídka čtyř orchestrálních koncertů… Zvláště program PKF vypadá zajímavě, vymazleně. Dlouhodobě spolupracovala nadace s Českou filharmonií, která jí věnovala vždy jeden ze svých prosincových abonentních programů. Od loňského ročníku se festival zaměřil na spolupráci s dalšími pražskými orchestrálními tělesy, se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a s orchestrem studentů HAMU, který nese název Akademičtí komorní sólisté. Tato dvojice byla letos rozšířena o Symfonický orchestr Českého rozhlasu a o orchestr PKF – Prague Philharmonia. Celý tento komplet nejvýznamnějších pražských orchestrů, znovu včetně České filharmonie, která letos musela vynechat kvůli jednomu ze svých zájezdů, bude tvořit základ programů i v dalších letech.
HAMU věnovala celý svůj Orchestrální cyklus „Ti nejlepší“ v sezoně 2015/2016 martinůovskému jubileu. Atmosféra těchto koncertů, s účastí mladých hudebníků na pódiu i v Sále Martinů, je nezaměnitelná. Koncerty jsou připravovány profesionálními dirigenty, letos nastudování a řízení koncertu 4. prosince připadlo Vojtěchu Spurnému. V programu se vedle skladeb Martinů (Sinfonietta La Jolla, Koncert č. 1 pro violoncello a orchestr) objevují i Temlovy Jubilejní variace, symfonická věta napsaná k 100. výročí narození Bohuslava Martinů.
Český rozhlas se s pomocí nadace pustil do studiového nahrávání kompletu klavírních koncertů v podání sólistů mladší a střední generace. SOČR za řízení Tomáše Braunera celou nahrávku dokončuje a chystá ji k vydání na jaře příštího roku. Je proto logické, že část těchto nevšedních výkonů uvádí ve svých abonentních koncertech v Rudolfinu, do festivalu byla 14. 12. zařazena vystoupení Martina Kasíka (Koncert č. 3) a dvojice Daniel Wiesner – Miroslav Sekera (Koncert pro 2 klavíry). Nový šéfdirigent orchestru FOK Pietari Inkinen do své abonentní dvojice koncertů (16. a 17. 12.) vybral Koncertantní symfonii pro housle, violoncello, hoboj, fagot a malý orchestr, v níž nechá prostor předním hráčům svého tělesa. I na závěrečném festivalovém večeru orchestru PKF – Prague Philharmonia se 20. 12. představí nedávno instalovaný šéfdirigent Emmanuel Villaume. Martinů bude obklopen svou milovanou francouzskou hudební kulturou (Ravel, Emmanuel, Debussy).
Patří i nepatří sem koncert Jihočeské filharmonie. Překvapilo mě totiž téma Martinů v jazzu. Co má od tohoto koncertu posluchač očekávat? Českobudějovický orchestr je prvním mimopražským tělesem, pozvaným na festival. Rád bych v těchto prezentacích pokračoval i dále… Co je důležitější než to, kde soubor působí, je jeho nynější častá orientace na všelijaké kombinace klasicky tvarovaného repertoáru s určitými přesahy, včetně spolupráce s interprety různých jiných žánrů. Tentokrát volba padla na jazzband, Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Je logické, že se v programu využije takového spojení, proto byl zadán známému aranžérovi a orchestrátorovi Tomáši Illemu, aby ze tří jazzem inspirovaných skladeb Martinů připravil nové partitury, v nichž by se uplatnila obě tělesa za vedení šéfdirigenta Jana Talicha. Bromovci sami, řízení Vladimírem Valovičem, budou improvizovat na jazzové standardy, závěr patří slavné Gershwinově Rhapsody in Blue s klavíristou Janem Simonem jako sólistou. Divadlo Archa se nám jevilo jako velice vhodné pro takovýhle typ programu, naší společnou snahou je i oslovit další z diváckých segmentů.
NBM letos více než jindy spojuje síly s jinými subjekty. Je to i případ Mezinárodního festivalu koncertního melodramu s účastí hvězdných dam, Soni Červené a Carmen Mayerové. Jaká bude konfrontace Martinů, který vytvoří rámec večera, s Kaprálovou, Fišerem, Markem a Burianem? Úsilí řady předních herců a recitátorů pod vedením dramaturgyně a režisérky Věry Šustíkové přineslo za dlouhou dobu pořádání speciálně pojatého festivalu respekt k opomíjené formě koncertního melodramu. Jak to bývá, kde je o něco zájem, vzniká též něco nového. To je případ poměrně bohaté tvorby nových melodramů od řady skladatelů. Program závěrečného večera letošního festivalu melodramu byl proto záměrně sestaven tak, aby aspoň náznakově postihl přístup různých českých tvůrců od Martinů až do současnosti k tomuto nelehkému žánru, jenž si v Praze vybudoval také své speciálně zaměřené publikum. Překvapením i pro ně bude asi způsob recitace ve voice-bandu u E. F. Buriana, o kterém se toho hodně namluví, „naživo“ však ho potkal málokdo. Každý z dalších vybraných autorů se s formou melodramu vyrovnává osobitě, od impresivních Tří melodramů Martinů a drobného obrázku Kaprálové s názvem Karlu Čapkovi až po dramatickou situaci Luboše Fišera (Istanu na chetitský text) nebo jazzově zabarvený melodram Josefa Marka Miss Otis lituje.
Na tomto večeru zazní stejně jako v případě Jihočeské filharmonie Kuchyňská revue, předpokládám bez baletu. Záměr nebo náhoda? Samozřejmě záměr. Kuchyňská revue patří k nejznámějším a nejhranějším skladbám Martinů vůbec. Sám autor si jí také cenil, jak se to tak už tvůrcům stává. Přitom má toto dílo několik podob. Originální je jazzový balet s 10 samostatnými hudebními čísly, běžně se ovšem slýchává jen čtyřdílná suita. Dokonce v různých instrumentačních obměnách, k nimž dala nadace svůj souhlas z důvodů praktického scénického provozování v netypických podmínkách. K hudbě k baletu na libreto Jarmily Kröschlové však patří i texty Jana Löwenbacha, evidentně spojovacího charakteru mezi baletními hudebními částmi. Na našem loňském festivalu byla premiérově uvedena tato úplná verze v podání Soni Červené a klavíristy Karla Košárka, letos bude umělkyně spolupracovat na této koncertní, nescénické verzi s komorním souborem původního složení.
O účinkování Jihočeské filharmonie byla řeč výše. Na večeru v Divadle Archa bude uvedena Kuchyňská revue v nejčastější formě její suity. Porovnání dvou podob stejné skladby tak může být zajímavé nejen pro specialisty na dílo Martinů.
Proč jste se rozhodli přivézt do Prahy filmovou operu Bohuslava Martinů Tři přání? Je to velmi vydařená inscenace, ale v Praze už byla… Aspoň jedno scénické dílo autora, který se tomuto oboru intenzivně věnoval po celý svůj život, se uvést v rámci festivalu sluší. Ostravské divadlo Tři přání premiérovalo nedávno, 15. října, přivezeme inscenaci tedy hodně „čerstvou“. A že byla v Praze uvedena? Vůbec neškodí. Jednak už to je zase nějaký čas, ne každý operní fanoušek ji měl možnost vidět nebo si ji vybavuje, a navíc vždy je zajímavé vidět totéž dílo „v novém kabátě“, dokonce i v proměně inscenačního názoru obdobného tvůrčího týmu.
Dílo samo je dostatečně bizarní, aby zaujalo. Je svědectvím, jak se Martinů bránil zaběhaným divadelnickým klišé, jak hledal neotřelou formu, jak dokázal „do hry“ zapojit i postupy zcela jiné umělecké oblasti – filmu. Mluvíme přitom o konci dvacátých let, s limity danými vyjadřováním filmu němého. Divadelnická obec se postupně vrací k těmto hledačským pokusům z doby velkého tvůrčího kvasu po první světové válce, Martinů v těchto inventurách obstál více než čestně, proto rozhodně stojí za to mu i na domácí půdě věnovat trvalou pozornost.
Mezi 22. listopadem a 20. prosincem se odehraje 18 koncertů a představení. To je oproti minulosti zásadní změna. Nabízejí se různé otázky, jako třeba je to nová filozofie NBM, jak je to finančně náročné, co si od tak masivní prezentace Bohuslava Martinů a jeho doby slibujete? Samozřejmě že program a rozsah letošního festivalu působí až opulentně. A je otázka, zda stejně postupovat i dále. Pokud však chceme dostát skutečnému významu slova festival, je třeba dle mého soudu respektovat tři hlavní znaky: koncentraci času, místa a lidí. Přidal bych programové záměry, ty jsou zde jasně dány tvorbou a odkazem Martinů. My jsme se zaměřili kombinaci s českou hudbou minulosti i přítomnosti, s akcentem na skladby novější v podání těch nejlepších interpretů. Dílo Martinů žije již dlouho samostatně, v některých hudebních kategoriích na nějakých podporách nezávisle, jen proto, že se nynější muzikantská a divadelnická generace zabývá jeho tvorbou spontánně. Martinů ale může dostávat na pódia všeho druhu další a další autory, kteří bohužel upadávají neprávem v zapomenutí – a že jich česká hudba má! Můžeme nadále konfrontovat skladby Martinů s jeho předchůdci a současníky, mne ještě více zajímá, jak se s jeho hudbou snoubí či kontrastuje tvorba českých skladatelů-následovníků.
Základem toho všeho je a zůstane spolupráce s partnery, kteří projevili a projevují zájem se na takovém uměleckém projektu podílet. Bez nich by to celé nešlo uskutečnit v takovém rozsahu a dramaturgickém záběru. Nadace je aktivní v podporách jejich idejí, sama dramaturgii doplňuje vlastními nápady a jaksi dokrývá chybějící žánrové a interpretační oblasti.
A závěrem slovo k finanční stránce: Náročné takové počínání finančně zajisté je, vzhledem k tomu, kolik provozování díla Martinů této zemi přineslo od doby, kdy paní Charlotte přenesla svou závětí z 12. 1. 1977 autorská práva a jejich správu k nám, je to ale morálně více než opodstatněné. O dědictví se mají dědici řádně starat, že ano?
