Se členy Afflatu jsme po prvním méně úspěšném popovodňovém pokusu propovídali celý večer. Jen na to nejlepší sotva stačila devadesátiminutová kazeta – a bylo by o čem mluvit i déle, protože Afflatus Quintet je pět normálních a zajímavých lidí a hlavně inteligentních muzikantů s velkým nadhledem. A to bylo ještě o názor Radka Baboráka méně. (Ovšem ani o něj nepřijdete: s ním už HARMONIE přinesla exkluzivní rozhovor v čísle 12/2001.) Stačili jsme „probrat“ celé dějiny Afflatu i dechového kvintetu.
Historický exkurz I: Koncem 18. století se objevily jako ohlas na haydnovský ideál smyčcového kvarteta první skladby pro obsazení odpovídající dnešnímu dechovému kvintetu – ovšem s anglickým rohem místo lesního. Horna jej nahradila ještě před začátkem 19. století a vstupem jediného žesťového nástroje mezi dřeva vznikl zvukově ještě nesourodější ansámbl.
Jste lidsky sourodá pětka?
RN: Myslíme si, že jsme. Dali jsme se dohromady na základě toho, že jsme se všichni dobře znali, nevypisovali jsme konkurz. Všichni jsme byli naladěni na stejnou strunu. To bylo potřeba, abychom se při první krušnější chvíli nerozhádali.
Už jste se rozhádali?
OR: Vlastně nikdy. To spíš na zkouškách se „hádáme“.
RN: Vyplatilo se, že jsme na začátku vsadili na to, že jsme všichni naladěni na stejnou notu.
Jste všichni spolu spolužáci?
OR: Vlastně ne, ale všichni jsme postupně prošli pražskou Akademií.
VN: Až na Radka! Ten už se tam neměl co učit. S Romanem a Radkem jsme se znali už z pardubické konzervatoře.
Jak zvládáte ansámblovou psychologii, když jste taková sladěná pětka?
JB: Ta „ponorka“, co se někdy stává smyčcovým kvartetům, která jsou pořád spolu, se u nás ještě neobjevila. Pro nás je to zvláštnost, když se sejdeme spolu, protože Afflatus není naším hlavním zaměstnáním. Máme z toho pak dobrý pocit, že si dáváme do těla, že to někam spěje.
OR: Hraju v orchestru, i v jiných komořinách, ale musím říct, že se mi za těch pět let nestalo, že bych se na zkoušku Afflatu netěšil.
VN: Asi je taky důležité, že jsme čtyři chlapi a jeden ženský element. Jana to zjemňuje.
RN: My jsme se toho ženského elementu ale zpočátku báli.
JB: Aha, to jsem nevěděla!
RN: Tak se to dozvídáš tady poprvé, ale pak jsme si potvrdili, že je to tak správně.
Už jste byla matkou, když jste vstupovala do ansámblu?
JB: Ano. A to jsem přijala celkem ne vděčnou roli jako záskok na přípravu na soutěž.
Jak to „na záskok“?
OR: My jsme začínali s hobojistou Ivanem Séquardtem. Ale potřebovali jsme na nějakou velkou soutěž, a na té mnichovské se striktně počítají věkové průměry. Ten nám sice Radek tvrdě srážel dolů, ale nesměl tam být nikdo starší než pětatřicet. Ten rozchod s Ivanem byl ale pokojný. A on sám už taky měl hodně aktivit, rodinu a ta naše příprava na soutěž čítala 85 zkoušek a dvanáct koncertů!
JB: Vídali jsme se každý den a vyplatilo se.
RN: Pak jsme na čtrnáct dní vysadili. Na soutěž Radek vymyslel strategii, že jsme nebydleli v Mnichově, ale v jednom penziónu v Rakousku. Neslyšeli jsme ani jednoho jiného soutěžícího…
JB: … abychom byli psychicky v pohodě.
VN: Čekali jsme v hospodě na výsledek každého kola, jednoho tam poslali, aby zjistil, jestli jsme postoupili, a pak zase jeli sto kilometrů do Rakouska.
JB: A pokaždé nám na hranicích kontrolovali auto, jestli není kradené.
Historický exkurz II: Po roce 1812 dechový kvintet znovu uchopil a opravdu prosadil svými čtyřiadvaceti díly Čechofrancouz Antonín Rejcha. Jemu se poprvé podařilo napodobit zvukový ideál jednolitého zvuku smyčcového kvartetu. Jak ukazují dnešní výzkumy, bylo to díky instrumentaci instinktivně založené na spektru základního tónu. Posílil tak harmoničnost a zvukový soulad ansámblu.
Vzchází váš pověstný zvukový soulad právě z toho začátku, kdy jste spolu hráli tak často?
JB: Určitě. Představa své vlastní barvy každého v ansámblu pochází právě z této doby intenzivního zkoušení. Je to věc subjektivní, posluchač vás jako jednotlivce v celkovém zvuku slyší úplně jinak, v jiné dynamice. Chtěli jsme to dotáhnout do maxima, kterého dosahují třeba smyčcová kvarteta, kdy máte pocit, že hraje jeden. Taky je potřeba znát dynamické možnosti ostatních. Horna má jednoznačně největší dynamický rozsah a hravě „zabalí“ ostatní nástroje.
A klarinet je hned číslo dvě, ne?
OR: Ano, a fagot je pětka.
JB: Tak v tom bych s tebou polemizovala. Hoboj se s fagotem dělí o poslední místo – to jsou ti dvouplátkoví mrzáčci.
Je to standard, že má dechové kvinteto takovýhle důkladný základ?
JB: Ne. Většinou to znamená takové hezké „přivydělání“ – v českém prostředí.
RN: My jsme také pracovali na jistém „know-how“. Nakoupili jsme plno desek, třeba ansámbl Wien-Berlin sestavený ze sólistů filharmonií těchto dvou měst, a u jejich poslechu jsme hledali barvy, dynamiky, komornost výrazu, hledali jsme sami sebe.
VN: Někdy mám pocit, že kdyby někdo viděl, jakými nuancemi a detaily se na zkouškách zabýváme, tak by neuvěřil, řekl by si, že jsme blázni.
Vždyť jste!
OR: Jak říkal Karel Ančerl na zkouškách orchestru: „Když hraje horna s hobojem, nechci, aby to posluchač slyšel – ten musí slyšet jiný, třetí nástroj.“ A na tomhle „šestém“ nástroji kvinteta pracujeme – je to nekonečná snaha.
RN: Zajímavé je, že když jsme natáčeli naši nedávnou mozartovskou desku, tak jsme mimo jiné našli i Ančerlovu nahrávku ze začátku 60. let – ta je geniální. Hodně nás inspirovala.
VN: Tohle hodně souvisí s lidskou stránkou věci. Nabarvení se do druhého nástroje je hudební empatie, ale ta by nevyšla, kdybychom si nerozuměli jako lidi.
OR: Musíme si toho na zkouškách plno říct.
VN: … a člověk toho musí také plno spolknout. To není pro individualisty. Na zkouškách si říkáme věci, co bychom si v hospodě nikdy neřekli!
Rejcha byl Čech a naše dechová škola bývá také tradičně – zvlášť z domácích pozic – hlučně oslavována. Jak je to doopravdy s tou „českou dechovou školou“ mezi mladou generací instrumentalistů?
VN: Určitě z něčeho vycházíme. Ale termíny jako „česká“, kdy jeden studuje tady a druhý onde, jsou úplně relativní. Možná, že tomu tak bylo za bolševika, když se nedalo cestovat za železnou oponu, ale teď?!
OR: Česká dechová škola jistě je nějaký pojem alespoň historický, i když dnes už se rozdíly smazávají. Před čtyřiceti lety jsme byli na tomto poli oproti i třeba karajanovským nahrávkám o několik let, desítek let dopředu.
VN: Možná byla paradoxně tahle specifická kvalita zapříčiněná i onou izolací.
OR: Svět nás ale teď dohnal, národní školy jsou sotva slyšet.
Na jaký „národní“ typ nástroje hrajete?
RN: Tak já hraju na francouzský model s dírkami, který je teď obecně hodně rozšířený.
OR: Já mám německý systém, protože ten francouzský už je i ve Francii na ústupu.
VN: Já mám francouzský nástroj s francouzským systémem.
JB: A já jsem půl na půl, protože mám francouzský nástroj s německým oktávklapkovým systémem. Firmy teď vycházejí interpretům vstříc.
OR: Je ale třeba zdůraznit, že hráč, i když už se rozhodl hrát na nějaký typ nástroje a i když nějaký typ začal ve světě dominovat, by měl vědět, pro jaký typ byla skladba původně napsána. Vezměte si třeba fagot na začátku Svěcení jara.
Historický exkurz III: Mezi lety 1820 a 1824 napsal Danzi pro Rejchův virtuózní profesionální ansámbl devět děl, která zdůraznila technická specifika a barevnou a funkční samostatnost každého z pěti nástrojů. Díky Danzimu a Rejchovým žákům se podařilo definitivně prosadit i samostatnost tohoto nástrojového uskupení.
Chtěli byste být samostatní jako ansámbl a vyvázat se z dalších povinností?
VN: Chtěli!
RN: Nevím, jestli vlastně existuje ansámbl světové úrovně, jehož hráči by se věnovali výlučně dechovému kvintetu. Naším ideálem by bylo věnovat se kvintetu víc než doposud.
A teď se mu věnujete do jaké míry?
RN: V rámci možností, které nám dají úvazky v orchestrech. Ale existují jisté limity.
Jaké? Neuživili byste se?
RN: To myslím, že určitě ano. Ale je to také věc managementu a agentáže. Nejde to tak, že jeden z hráčů po nocích vyřizuje agendu po e-mailu.
Jistě. Dobrý manager musí být šestým členem ansámblu.
RN: Přesně tak. A musí znát potřeby ansámblu – ne pořád hrát v Kruzích přátel hudby, ale dostat se do dalších významných evropských center a za moře. A i my bychom mohli hrát víc. Ale na druhou stranu pro nás kvinteto zůstává formou relaxu od orchestrů.
A neztratili byste tento „relax“, kdybyste se věnovali výlučně kvintetu?
JB: To je otázka.
OR: Určitě bychom z toho něco ztratili. Otázkou také je, jestli vás po pěti letech, kdy objedete všechna velká města a festivaly, ještě někdo bude chtít znovu. Jestli dechové kvinteto je tak žádané jako smyčcové kvarteto.
RN: Také třeba není možné ve Filharmonii si vzít poloviční úvazek. Ten se uděluje jen v hornové sekci, kde je nedostatek hráčů.
VN: Já mám v PKF myslím 0,667 úvazku.
RN: Možná by byla dobrá kombinace mít dobré pedagogické místo a k tomu hrát v kvintetu.
Ale někteří z vás už jsou pedagogy, ne?
RN: Já a Ondřej učíme na pražské konzervatoři, Jana na HAMU.
OR: Jana šla rovnou výš.
V čem je dobré být pedagogem?
RN: Pro sebereflexi, člověk se musí najednou naučit věci pojmenovávat.
OR: A taky je musí umět zahrát. Takže se toho sám hodně naučí. Vrátí se na zem.
RN: Musí se naučit zjistit, proč student něco nemůže zahrát.
JB: Navíc jedna interpretace problému neplatí na všechny studenty.
VN: Já zatím nevím, mám zatím dost problémů sám se sebou. Ale taky bych chtěl jednou něco ze sebe předat. Zatím ještě pořád pochybuju a s tou pochybností by se asi učit nemělo.
JB: No, já jsem ke konkurzu na pedagožku nešla s tím, že už o sobě nepochybuju. Myslím, že právě s takovým přístupem bez pochybností totiž člověk může napáchat plno škod.
RN: Jsou to úplně osudové záležitosti – když se dostanete jako student do třídy k někomu, kdo na to nemá, kdo vám nic nedá, tak vás to může i ničit.
Myslím také, že v Čechách často existuje zvláštně nekritický přístup studentů k profesorovi. A navíc je jakoby doživotní, přestup k někomu jinému bývá považován za neodpustitelný zločin.
RN: Trend přestupovat u nás rozhodně není.
JB: Můžu potvrdit, že pokud se někdo třeba na Akademii rozhodne z nějakých vyhrocených důvodů přestoupit, může potvrdit mezi ním a jeho bývalým profesorem komplikovaný vztah.
Historický exkurz IV: Zatímco drtivá většina komorních uskupení má v druhé polovině 19. století svoje repertoárové těžiště, díla pro dechové kvinteto byste v tomto období hledali těžko. Zato nezávazná a zlehčující meziválečná estetika neoklasicismu a pařížské Šestky dala dechovému kvintetu množství skvělých děl a vtiskla mu typický zvukový obraz, úmyslně odporující jednolitému a závažnému romantickému zvuku smyčcového kvarteta. Vedle takových děl Milhaudových, Ibertových, Hindemithových napsal svůj náročný dodekafonický kvintet op. 26 i Schönberg.
Jak se vyrovnáváte s tou „romantickou dírou v repertoáru“?
RN: Poměrně snadno – co nám zbývá? Obecně neváháme sáhnout po transkripcích. Kupříkladu jsme nahráli transkripci Dvořákova Amerického kvartetu, Ravelovy Pavany za mrtvou infantku či Matky Husy, krásných pozdních Mozartových skladeb pro „hrací hodiny“. Toho Mozarta jsme poprvé připravovali pro mnichovskou soutěž a bylo nám hned jasné, že je to hudba, ke které se budeme pořád vracet. JB: Je v tom jednoduchost, ve které lze vždycky něco nového nalézt.
RN: Právě na tom jsme hledali už před soutěží dokonalé posazení třeba jen jednoho posledního akordu. Tohle hledání nikdy nekončí.
JB: Teď už jsme si ale už řekli, že je dost transkripcí, a chtěli bychom se věnovat originálním dechovým kvintetům, i napsaným pro nás.
OR: Taky se věnujeme transkripcím barokního repertoáru, například Rameaua ve skvělém přepisu jednoho předválečného pařížského profesora hry na fagot. Upřímně řečeno, když někdy hrajeme díla pro kvinteto doby Rejchovy, tak se – i na koncertě – neubráníme úsměvu.
RN: Je to někdy takové „pimprlové divadlo“.
Teď narážíme na problematiku toho, co je „vlastní“ každému nástrojovému obsazení. Nevadí vám, že dechové kvinteto je obecně ztotožňováno s takovou nezávislou hravostí meziválečné „šestkovské“ hudby, která se u nás ještě trochu vyostřila do „estetiky nedělní rozhlasové pohádky“?
RN: Francouzská meziválečná hudba je skvělá v tom, že je psána opravdu přesně pro tuto pětici nástrojů. A je technicky při vší hravosti velmi náročná, například ve FranĆaixovi si nejednou sáhneme na dno svých nástrojových možností.
Není vděčnost této hudby dána právě tím, že neoklasičtí autoři poprvé vyzvedli fakt, že dechové kvinteto je tvořeno – oproti smyčcovému kvartetu – pěti stavebně opravdu rozdílnými nástroji?
OR: Při poslouchání téhle hudby člověka určitě hned napadne úžasná barevnost, to je naše ohromná výhoda proti smyčcovému kvartetu. Ale někdy je to i nevýhoda.
VN: Ale my se od začátku snažíme, aby při tom všem z nás vycházel kompaktní zvuk, ne pět individualit, to je náš ideál.
RN: Mě se líbí, jak o nás jednou napsali, že jsme pohybujícím se průsečíkem pěti nástrojů a barev, pěti různých způsobů nasazení tónu a pěti hráčských individualit.
Když už jsme u té závažnosti repertoáru: jak moc závažná část vašeho života je hudba?
JB: Bez určité dávky nadšení a sebeobětování to, jako v jiných povoláních, bohužel nejde. Člověk musí obětovat svoje volno, víkendy, přizpůsobovat se.
Uděláte někdy ještě znovu těch 85 zkoušek jen tak?
JB: Když to bude potřeba, tak toho určitě budeme schopní.
OR: Určité procento času ale člověk při přemýšlení o sobě určitě stráví nad otázkou, jestli vážná muzika má v dnešním světě vůbec nějaký smysl, jestli vůbec někoho oslovuje, jestli nemá dělat něco užitečnějšího. Takhle se taky celosouborově někdy pozastavíme nad skladbami, u nichž máme pocit, že nejsou úplně dokonalé, ale máme je hrát za pár týdnů na koncertě a říkáme si jak to udělat, aby skrze ně posluchač dostal nějaký obsah, sdělení.
RN: Jsou skladby, které vyzrály, a jsou skladby, které přezrály.
Co vám přezrálo?
JB: Třeba Hindemithova Kammermusik.
OR: Malinko už jsme si přehráli i některého Mozarta. Na druhé straně jsou to ale skladby, které máme tak do detailu zažité, že je můžeme vytáhnout na koncert jen po krátkém zopakování.
Historický exkurz V: Nejslavnější českou kompozicí 20. století pro dechové kvinteto je Janáčkův sextet Mládí. Nebyl by to Janáček, kdyby nebyl svůj: k tradiční pětici přidal ještě basklarinet. „Složil jsem tu takové vzpomínky z mládí,“ napsal v roce 1924, v roce vzniku skladby, své múze Kamile Stösslové.
Pomalu vám končí mládí ansámblu.
OR: Nám končí mládí nejen ansámblu, když mám mluvit za sebe.
JB: Můžeš mluvit i za mě.
OR: Určitě máme jiné pocity na pódiu, než když nám bylo dvacet.
RN: Prožíváme jiné euforie, než když jsme se zakládali.
VN: Základní rozdíl, který já vnímám z naší hry, je, že jsme teď mnohem introvertnější. Je to tak prostě i v lidském vývoji muzikanta – na konzervatoři hraje za sebe a o smyslech věcí tolik nepřemýšlí. My asi procházíme jako ansámbl podobnou cestou: nejdřív jsme hráli efektnější věci a teď se díváme spíš na obsah, skládáme program, aby měl hlavu a patu. Zajímalo by mě, kam se dostaneme za dalších pět deset let.
Kdy vám opravdu došlo, že tohle dechové kvinteto je opravdu „vážná věc“? Po mnichovské soutěži?
JB: Určitě, to byl mezník, stáli jsme na prahu.
OR: Myslím, že je štěstí, že nám to tak úplně ještě nedošlo. Vážně samozřejmě bereme přípravu, ale sami sebe? Děláme to pro zábavu, rádi se vidíme, rádi hrajeme na pódiu.
RN: Nejsme žádní věrozvěsti. Převládá u nás pořád pocit „relaxu“ od velkého symfonického orchestru, kde nemáte vliv na to, kam se skladba valí. Tady jsme blíž.
Nepatří k „dospělému“ ansámblu i „dospělý“ agent?
VN: Od doby, kdy jsme začali hrát, jsme vystřídali plno lidí, kteří jsou u nás považováni za špičku managementu, a přitom jsme kolikrát dost tvrdě narazili. Spolupráce zatím ani jednou nefungovala dobře.
OR: Jsou to doposud spíš hořké vzpomínky. Kolikrát už jsme si řekli: „To jsme zase promarnili rok“. Asi máme smůlu.
RN: Asi půl smůly a půl něčeho jiného. Je jasné, že dechové kvinteto není pro agenturu tak atraktivní jako třeba zpěvačka nebo houslista, ti mohou téměř vždycky. Ale na druhou stranu nejsme začátečníci, máme něco za sebou a máme vize a nemyslím si, že bychom byli málo prodejní. Navíc jsme velmi variabilní, aby se dechový zvuk neoposlouchal. Máme plno krásných sextetů s klavírem – Martinů, Poulenc, Korsakov a další! – přes neobvyklé kombinace: můžeme hrát jako kvartet, jako trio, s harfou, pozvat špičkové kvarteto a vytvořit noneto. Navíc jako orchestrální hráči jsme schopni sáhnout já po pikole nebo altové flétně, Jana po anglickém rohu, Ondřej po kontrafagotu, Vojta po basklarinetu.
VN: Pro mě je to dokonce povinnost, mám to ve smlouvě v orchestru. Ale vážně: Dělali jsme například Janáčkovo Mládí s baletem na zahájení Zlaté Prahy a to byla z mého pohledu velmi zajímavá věc.
Ale v nahrávání jste zatím ještě moc dechové kvinteto s ostatními nástroji nekombinovali.
RN: Zatím jsme se u nahrávacích firem zaváděli jako ansámbl.
VN: … ale určitě na to dojde.
RN: Nápadů, které máme do budoucna a mají hlavu a patu máme hrozně moc. Jde o to, jaký o ně bude zájem u firem.
Historický exkurz VI: Zatímco druhá polovina 19. století je pro dechové kvinteto chudá, z druhé poloviny století dvacátého má žeň bohatou. Málokterý tradiční soubor má hned dvě kompozice od Ligetiho, k původnímu obsazení s anglických rohem se v Zeitmaße vrátil Stockhausen. Vzniklo mnoho dalších děl vycházejících z meziválečného stylového ideálu. Další skladatelské plány a vize nás jistě ještě překvapí.
A kde jste nyní vy?
RN: Máme teď velmi rozsáhlý repertoár, máme základnu.
VN: … máme dvě kvintetní děti a chystá se již čtvrtá svatba.
RN: … a nemáme toho agenta. Nečekáme žádné superlativy.
VN: … ale stačil by pocit, že se o nás někdo stará.
OR: … a taky pocit zájmu.
RN: Při vší skromnosti – jako každý máme lepší a horší výkony – si myslíme, že jsme ve fázi, které by odpovídala agentáž s mezinárodním dosahem. Bohužel v Čechách jsme od roku 1997, kdy jsme v Mnichově vyhráli takové malé „olympijské hry“ v našem oboru, na někoho takového nenarazili. A nevím, jestli narazíme.
VN: Ideál je, abychom se my starali jenom o muziku.
Vrátili jste se podruhé z Japonska a prý se tam něco rýsuje do budoucna?
R.N: V roce 2004 začínáme spolupráci s jednou z nejvýznamnějších japonských agentur. Tomu jsme samozřejmě hrozně rádi. Radek říká, že v Japonsku má úspěch každý. To je třeba brát v uvozovkách, ale něco na tom je. My jsme se už zakládali s tím, že rozhodně nebudeme příležitostný ansámbl, který pojede třeba do Japonska jenom na kšeft.
OR: Japonsko je v dnešním světě neuvěřitelný ostrůvek zájmu o vážnou hudbu, který v takovém rozsahu už asi jinde není. Japonská firma, pro kterou také natáčíme, má neuvěřitelnou technickou kvalitu.
VN: Natáčíme s nimi v Rudolfinu, z něhož si berou jen akustiku a elektřinu. Všechno ostatní si vozí s sebou – včetně drátů a stojanů na mikrofony.
OR: Jejich výsledek je s výsledkem českých firem, které natáčí v Rudolfinu, neporovnatelný.
Kam dál?
RN: Samozřejmě chceme dělat dobré, netradiční nahrávací projekty. Zatím děláme jednu desku za rok a ani nechceme víc.
VN: Máme v plánu i videoklip, který bychom chtěli udělat nejspíš na skladbu Luciana Beria Opus Number Zoo. Už jsme to měli jednou rozjednáno.
JB: To je dobrá a krátká skladba, která se ovšem na živo obtížně provádí, protože každý hráč má vlastní mikrofon, do kterého mezi hrou recituje text. Na konci také vstáváme a sedáme si.
RN: Chtěli bychom také dál rozšiřovat repertoár a i podnítit vznik nějakých větších skladeb. Ta dosavadní cesta, ve které jistě také budeme a musíme pokračovat, totiž svědomité a důkladné nastudování základního repertoáru, už nám připadá trochu „frakounská“.
OR: S tím „frakounstvím“ souvisí, že nemáme vyřešeno, v čem budeme hrát. O oblečení přemýšlíme několik let.
Tak takový může být večer s Afflatem. Rozhodně ne frakounský.
Home page:
DISKOGRAFIE:
Supraphon
1999 – Taffanel (Kvintet G dur), Milhaud (La Cheminée du roi René), Ibert (Tři krátké kusy), FranĆaix (Kvintet) – SU 3579- 2131
2002 – Mozart (předehra ke Kouzelné flétně K 620 a Figarově svatbě K 492, Divertimento B dur K 270 a F dur K 253, Fantazie f moll (K 608 a K 594), Andante F dur K 616 – SU 3614-2 131
Octavia Records
2000 – Rejcha (Quintet D dur Op. 91. No. 3), Foerster (Quintet Op. 95), Dvořák (Quartet F dur „Americký“ Op. 96, arr. David Walter for woodwind quintet)
2001 – Blumer (Quintet Op. 52), Hindemith (Kleine Kammermusik Op. 24), Klughardt (Quintet Op. 79), Haydn (Divertimento B dur)
2002 – Ravel (Sonatine, Le Tombeau de Couperin, 3 Valses nobles at sentimentales, Pavane pour une infante défunte, Piéce en forme de habanera, Ma mére l'oye)
