„Milý příteli, často na Vás vzpomínám a hlavně na chvíle prožité v Paříži a na zájezdy do Prahy, a věřte mi, že se mi moc často nesmírně stýská… vše se tak změnilo, ale nezměnil se můj poměr k Vám“ , vyznává se Bohuslav Martinů v jednom z posledních dopisů Janu Zrzavému. Tito dva rodáci z Vysočiny, jejichž umělecké přátelství trvalo pětatřicet let, toho měli společného více, než by se mohlo na první pohled zdát. Paralely jejich životních osudů začínají už v samotném datu a neobvyklém místě narození.
V době, kdy na poličskou věž roku 1890 „vrána přinesla hošička klučačka“ , už v okrouhlické škole Viléma Zrzavá svým sametovým altem zpívala ukolébavky měsíčnímu synkovi. Malý Jan, v pořadí již šestý potomek v rodině řídícího učitele, sem později chodil do školy a seznamoval se s uměním skrze pohádky, loutková představení a staré kalendáře s Alšovými ilustracemi. Své první akvarelové barvičky dostal v osmi letech od strýce Rudolfa Kaizla, který byl akademickým malířem. „Měl panáčkové divadélko a své panáčky si sám odíval do kouzelných šatů. V neděli sezval vesnické děti do školy, sestavil lavice, postavil divadélko a hrál,“ vzpomínala sestra Jarmila. Také Martinů si brzy zamiloval svět divadla. Tatínek Ferdinand byl nadšeným ochotníkem a bral malého Bohuslava s sebou na divadelní zkoušky i na představení. Lásku k hudbě mu předal zejména jeho první učitel houslí, poličský krejčí Josef Černovský.
Je mnoho věcí, které žák musí nalézt sám
Když se dva chlapci z Vysočiny dostali na studia do Prahy, neváhali využít všech příležitostí, které její bohatý kulturní život nabízel. Okouzleni novým prostředím se více než školním povinnostem věnovali návštěvám Národního divadla, koncertů a výstav. Podle toho pak také studijní výsledky vypadaly. Katalog Pražské konzervatoře nemilosrdně prozrazuje, že Martinů byl „propuštěn pro nenapravitelnou nedbalost“. Student Uměleckoprůmyslové školy na tom nebyl o moc lépe. Už během prvního ročníku se však odhodlal k činu, který se prokázal být důležitým mezníkem v jeho životě i tvorbě: na podzim 1907 odjel bez vědomí rodičů poprvé do Paříže a zamiloval si ji natolik, že byl rozhodnut se sem brzy vrátit. Jeho studium nakonec trvalo jen dva roky. „Vyloučili mě z Uměleckoprůmyslové školy pro špatnou docházku, a taky proto, že kazím žáky a odvádím je od řádného studia divokým malováním “. Na přání otce se čtyřikrát hlásil na Akademii výtvarných umění, ale marně.
Jak viděl své studijní neúspěchy s odstupem času? „Nic nesmí být dosti silné, aby tě mohlo zdržovat, žádná překážka dosti velká, abys ji nepřekonal…Žádej si uskutečnit nemožné, nepřestávej o tom snít… “ Martinů smýšlel podobně a nabádal učitele: „Nic není nedostižného, chceme-li to doopravdy a máme-li trpělivost toho dosíci. Neodsuzujte žáka, který ihned neprojeví schopnosti, mladá duše je plna problémů a záhad, které se často zjeví až později…Je mnoho věcí a zvláště v hudbě, které žák musí nalézt sám. “ Jak je vidět, nedali se odradit a nakonec dosáhli úspěchů, o kterých se jim jako ztroskotaným studentům ani nesnilo.
V době svých studií se však ještě neznali. Setkali se až v meziválečné Paříži, která přitahovala malíře, spisovatele i hudebníky z celého světa. Martinů brzy po svém příjezdu v roce 1923 začal domů posílat články o pařížském hudebním dění. Také Jan Zrzavý je autorem mnoha statí, které vycházely v různých pražských výtvarných časopisech. Oba měli literární talent a dar výstižného formulování svých myšlenek. Podle vyprávění Zrzavého se poprvé setkali v proslulé kavárně U Dvou magotů: „Martinů mne jednou oslovil v kavárně Deux Magots. Měl rýmu, bylo mu zima a byl špatně oblečen. Bavili jsme se o všem možném, pak jsme šli pěšky domů, bydleli jsme oba poblíž sebe, u Place Blanche v Batignolles. Často jsme pak chodili do Café Rotonde a zůstávali hodně dlouho. Metro už bylo mimo provoz, a tak jsme šli pěšky od Rotondy až na Avenue Clichy, celou Paříží, což bylo velmi krásné.“
Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni
K nerozlučné dvojici se brzy přidala skladatelova manželka Charlotte, která si se Zrzavým obzvlášť rozuměla. V době, kdy novomanželé bydleli v rue Mandar, k nim Zrzavý každý týden chodil na oběd. Mohli mu tak alespoň částečně vynahradit dojemnou péči, kterou věnoval věčně hladovému a nachlazenému skladateli těsně po příchodu do Paříže: „Dokud bydlel v Batignolles, chodil často odpoledne ke mně, já jsem si přece trochu topil, a vařili jsme čaj, a bylo-li k večeru, doběhl jsem do nedalekého řeznictví pro játra, která jsem rychle upravil s cibulí na lihovém vařiči – a to jsme hodovali.“
Mezi početnou skupinou českých krajanů v Paříži našli mnoho společných přátel, s nimiž se navzájem podporovali a strávili spolu spoustu nezapomenutelných chvil. „Nemáme toho tolik jako ostatní, ale dost k tomu, abychom byli šťastni,“ říkával Martinů. A často si také užili hodně legrace, zejména na maškarních večírcích u Zrzavého. K okruhu jejich společníků patřili malíři Vojtěch Michal, Alén Diviš, Josef Šíma a Věra Jičínská. V jednom ze svých dopisů vylíčila atmosféru českých Vánoc u Zrzavého v rue Pouchet: „Vzpomínám na ty nezapomenutelně milé štědré večery ve Vašem ateliéru na Montmartru. Uprostřed toho polyglotního francouzského velkoměsta malé, útulné zákoutí se slováckými vyšívanými plenami…Všem nám bylo tak bezstarostně volně jako dětem.“ A sám hostitel k tomu později přitakal „Bylo to moc hezké a rád na to vzpomínám, protože jsme se měli všichni rádi, nic jsme si nezáviděli, hezky jsme se snášeli.“
Na podzim 1932 se Bohuslav a Charlotte přestěhovali z centra Paříže do malého zahradního domku v rue de Vanves. Mezi jejich sousedy od poloviny roku 1934 patřil i Zrzavý, který toto období považoval za jedno z nejšťastnějších svého života. S Charlottou měli společnou zálibu v pěstování květin: „Před okny našeho nového domova byla zahrádka, o kterou jsme se starali a která byla naším potěšením. Zrzavý bydlel hned vedle. Jako vždy si zařídil bydlení s vytříbeným vkusem…Když jsme v podvečer zalévali každý svou zahrádku, připadali jsme si jako hrstka českých venkovanů uprostřed Paříže.“ Venkovská idyla však na konci roku 1934 skončila. Všichni nájemníci se museli vystěhovat, protože domky měly být zbourány. Spolu s nimi tu bydleli také italský básník Antonio Aniante, americký malíř Gerald Davis a František Tichý s rodinou. Jejich častým hostem byl skladatelův první životopisec Miloš Šafránek. Na vydání své monografie si půjčil peníze právě od Zrzavého, s nímž se poznal ještě dříve než s Martinů.
V roce 1938 se Zrzavý rozhodl přesídlit trvale do Prahy a tehdy se také viděl s Martinů naposledy. „Po Mnichovu vše skončilo. Navrhl jsem mu, aby se se mnou vrátil. Odpověděl mi: ‚Nemůžu, mám tu ještě něco na práci.’ Na to jsem mu řekl: ‚Tak to se už nevrátíte nikdy.’“ A měl pravdu. Přestože se spolu po válce už nikdy nesetkali, udržovali kontakt alespoň prostřednictvím dopisů. Po skladatelově smrti se však uskutečnilo několik vzácných shledání Zrzavého se Charlottou. Setkali se i v roce 1977 při založení Společnosti Bohuslava Martinů v Praze. Podobně jako začátek, i závěr jejich života měl zvláštní časovou návaznost. Zrzavý zemřel v roce 1977, o rok později Charlotte a následně byly domů převezeny ostatky Martinů ze Švýcarska. Symbolicky se tak opět sešli na milované Vysočině.
Vyznání umělcovo
Vztah Zrzavého s Martinů byl mimo jiné upevňován vzájemným porozuměním v estetických názorech. „Od začátku našich styků mi bylo jasné, že Martinů je opravdový umělec, ne dobrodruh, kořistník, který pomocí umění doufá dosáhnout postavení, peněz a ukojení ctižádosti. Nic z toho u něho nebylo, jemu šlo jen a jen o umění a v této jeho čistotě byla jeho umělecká i lidská velikost.“ Rádi spolu debatovali v pařížských kavárnách a také bedlivě sledovali umělecký vývoj jeden druhého. Martinů dedikoval Zrzavému kantátu Kytice a v roce 1932 ho dokonce oslovil ke spolupráci na výpravě svého baletu Špalíček . K přípravě pražské ani brněnské premiéry však nakonec vybrán nebyl, přestože v té době už byl zkušeným scénografem – pro režiséra Ferdinanda Pujmana a Národní divadlo vytvořil dvaadvacet výprav. Zrzavý byl velkým milovníkem hudby. V mládí bezmezně obdivoval Emu Destinnovou, jejíž fotografii měl vystavenou doma v obýváku. Ze skladatelů měl rád Glucka, Stamice, Mozarta, Beethovena, Bacha, Smetanu i Dvořáka, zejména ale Janáčka a Martinů. „Když je mi nejhůř, tak si pustím některou z jeho desek.“ Vztah k hudbě získal zejména díky mamince, která mu často zpívala.
Také Martinů vyrůstal v prostředí, ve kterém poznával různé druhy umění a brzy se u něj projevil i výtvarný talent. Dochovaly se od něj přes dvě stovky kreseb, které vznikly především v raném mládí. V autokarikaturách pro sebe zvolil podobu chytré myšky, která spolu s vtipnými popiskami půvabně dokresluje jeho osobitý smysl pro humor. Nejvíc kreseb je soustředěno do skicáře, který obsahuje návrhy scén k zamýšleným operám, rozmanité momentky ze života v Poličce a dokonce i společný autoportrét se Zrzavým. Kdo ví, zda se mu s ním někdy pochlubil a jakého hodnocení se mu dostalo. V přístupu k jakémukoliv druhu umělecké tvorby se však na jednom shodli, jak praví Zrzavý v stati Vyznání umělcovo: „Velikost umělcova podmíněna je jeho velikostí lidskou. Jen budeš-li velkým člověkem, můžeš být i velkým umělcem.“
