Otec, primárius Vlachova kvarteta, nebyl jediný, po kom zdědila hudební nadání. I maminka byla houslistkou a jako členka orchestru Národního divadla se tam s Josefem Vlachem seznámila.
„Maminka, výborná houslistka, neuvěřitelně obětavá, radostná a usměvavá, opustila svoji profesi – studovala sólovou hru soukromě u Alexandra Plocka – aby vytvořila zázemí nám i tatínkovi, který mnoho cestoval. Žila starostí a péčí o nás, tím myslím o mne a mou sestru Danu, také houslistku, byla naší hodnou kamarádkou a byla prostě pro nás i morálním vzorem. Měla ráda lidi, oni ji, své osudy jí často svěřovali i neznámí lidé. Chodila s námi do hudební školy a vlídně dohlížela na naše houslové a klavírní cvičení.“ V nepříliš rozlehlém bytě se často ozývaly troje housle, hodiny cvičení se striktně nedodržovaly. Otec byl dobrým příkladem, jemuž se chtěly dívky vyrovnat a měly přirozenou potřebu se prostě věci naučit. „Cítila jsem, že pro tatínka byla rodina a my děti to hlavní. V pauzách mezi zájezdy se nám všestranně věnoval. V houslích nás zasvěcoval do cvičebních postupů, například do vnímání harmonie, dbal na soustředěnou pečlivost, představivost a jeho nezměrná trpělivost mě dojímala už jako dítě. On vybíral náš repertoár a pomáhal objevovat taje komorní hry v sonátách, v triu při hře s ním a hlavně ve smyčcovém kvartetu. Nikdy jsme s ním jen tak nešumařili, dbal hned od začátku na poctivý přístup k práci. Přitom měl ohromný respekt k našemu dětskému světu. Chránil nás, jak mohl, od všeho smutného a hrubého, a také náš hudební život vedl úměrně k našemu věku. Nebyl přítelem lámání rekordů a drilování dětí. Přirozenost bylo slovo, které často používal. V každém případě mám díky oběma rodičům z dětství zafixovanou jednu hodnotu: rodina je neotřesitelná jistota. Tam se jistě zrodila pro mě samozřejmá touha mít jednou svoji rodinu jako základ svého života. S tatínkem jsme si často povídali o spojení profese houslisty a rodiny. Od něho mám přesvědčení, že je to možné. Také pokládal za důležité spojení této profese s uchováním si radosti z hudby samé.“ Mladé houslistce se čím dál zřetelněji formovaly představy o budoucím povolání; po základní škole věděla, že chce hrát. „Touha věnovat se houslím se vším, co k tomu patří, mě naplno ovládla asi ve čtrnácti letech. V té době jsem se díky moudrému vedení tatínka seznámila s profesorkou Hlouňovou, která se mi začala neúnavně věnovat.“ Vzhledem k faktu, že vyučovala na Akademii múzických umění, znala výjimku, která tato škola mimořádně talentovaným jedincům poskytovala: pokud úspěšně složili přijímací zkoušky, mohli začít studovat individuální program bez maturity na střední škole. Jana Vlachová pod jejím vedením nastudovala vše, co bylo ke zkouškám potřeba, a byla přijata. V době, kdy jiní nastupují na konzervatoř, Jana Vlachová začínala studium na vysoké škole (1972) pod přísným a zkušeným vedením profesorky, jež se dobře znala s Davidem Oistrachem a prosazovala jeho pedagogické metody. „Jsem jí za mnohé vděčná. Za tvoření a formování tónu, za mnoho cenných rad technického rázu, za tolik důležité uvolňování rukou při hře, naučila mne uvědomovat si, co udělat s rukama, aby se naplnila představa, jak má vypadat tón, který chci docílit. Uměla ze mne doslova vytáhnout tón i výraz, věnovala se kvalitě každé noty, vnímání celku frází a tak dále. Jsem jí vlastně vděčná za pedagogické vzdělání v praxi.“ Vlivů vstupujících do utvářejícího se uměleckého života mladé dívky bylo hodně a jedním z nich byla také další žačka Hlouňové, v Čechách populární Japonka Shizuka Ishikawa. Stala se Janě inspirující spolužačkou, milou kamarádkou. Svou fenomenální technikou pak i vzorem. „Vzorů jsem měla hodně – David Oistrach, Josef Suk, Václav Hudeček, Gidon Kremer a mnoho dalších umělců. Inspirovali mě k větší chuti do cvičení, násobili mou lásku k houslím a k hudbě. Navštěvovala jsem skoro všechny koncerty, poslouchala maximum desek, hltala knihy o hudebnících – třeba Hovory s Pablem Casalsem mě nesmírně zaujaly, přímo ovlivnily, milovala jsem také Dopisy Beethovenovy! K těm, co mě silně ovlivnili, patřil zvláště skvělý houslista Henryk Szeryng. Jeho vystoupení s Českým komorním orchestrem bylo jedním z mých největších hudebních zážitků. Hrál Bachův Koncert E dur a Vivaldiho Čtvero ročních dob a mě fascinoval jeho dokonalý projev, úžasný, pro něho typický tón. Bylo mi tehdy čtrnáct a jeho přátelský vztah k tatínkovi a obdiv, se kterým mluvil o práci s Českým komorním orchestrem, mne naplňovaly takovou hezkou hrdostí. Ale abych nezapomněla na tatínka. S přibývajícím věkem jsem objevovala a uvědomovala si jeho výjimečnost, výjimečnost hudebního projevu, jeho vnitřní sílu. Jsem vděčná, že jsem mohla žít vedle tak geniálního hudebního vypravěče nevyslovitelného, stavitele linky díla, a přitom pokorného služebníka hudby. Působivost jeho osobité hry a barevného projevu celého kvarteta byly neuvěřitelné, vzpomínám, jak třeba malíř Jan Zrzavý na jednom koncertě doslova proplakal celou pomalou větu ze Smetanova Kvartetu Z mého života . Při volných větách se opravdu lidem srdce chvělo. Ještě dnes při poslechu nahrávek se s kolegy neubráníme dojetí, tak mocná je síla jejich výrazu. A přitom, vzpomínají na něho, byl to tak úžasně skromný člověk a na hmotné potřeby zcela nenáročný. U nás je nejkrásněji, říkával často, protože lnul k naší malé zemi.“
Mladičká posluchačka akademie, svým způsobem osamocená individuálním studiem a věkem mezi ostatními, nasávala do sebe spoustu podnětů – z okolí, z umění kolem sebe, z vlastní práce. Když v jednadvaceti absolvovala HAMU (1978), byla nadějí české houslové hry. Zároveň však již byla zkušenou komorní interpretkou, protože ani zde nepadlo jablko daleko od stromu. Už ve třinácti letech zasedla k primu prvního kvarteta (spolu se svou sestrou Danou, Petrem Hejným a Janem Pospíchalem) a výsledky práce nadaných jedinců a skvělého učitele Josefa Vlacha tento soubor přivedly až k výhře ve významné české soutěži pro mladé interprety Concertino Praga (1968). Obsazení se proměňovalo, u violy zasedl tvůrce a patron souboru Josef Vlach, v roce 1979 se u violoncella objevil Mikael Ericsson, švédský manžel Jany Vlachové. „Do Švédska jsme zajížděli od mého mládí, přesněji od roku 1969, takže Mikaelovu rodinu jsem znala dávno. Jeho otec, klavírista a ředitel hudeb-ní školy, organizoval hudební život a zprostředkovával ve městě Arvika koncerty i českým interpretům. Tak také poznal Vlachovo kvarteto, které pak opakovaně zval na letní interpretační kurzy v tamním velkém moderním hudebním středisku Ingesund, zasazeném do nádherné severské přírody. Jezdili tam mladí muzikanti z celé Evropy. I já jsem tam zažívala nezapomenutelnou a nakažlivou pracovní atmosféru, pro mne plnou hudby, slunce a ideálů.“
Mikael Ericsson se jako velký talent objevil coby posluchač profesora Chuchra na AMU (studoval zde v letech 1973 až 1977) a prosadil se vítězstvím v soutěži Pražského jara 1980. Manželé vytvořili roku 1979 duo jako výsledek lidské a umělecké shody. „Pro housle a violoncello byla napsána spousta hodnotných děl, některé jsme i natočili na CD (Martinů, Honegger, Ravel) a mnoho jich Michal vyhledal v muzeích a s mravenčí trpělivostí spartoval (Rejcha, Kraft a další) Stejně tak se věnoval i vyhledávání violoncellových klasicistních koncertů, z nichž některé natočil na CD (Rejcha, Stamic). Koncerty jsme kombinovali se sólovými skladbami a vytvářeli tím řadu programových obměn. Mnohokrát jsme spolu hráli Brahmsův Dvojkoncert . Vzpomínám na koncert ve Stockholmu v Bervaldhalle, provedení a natáčení Schnittkeho Concerta grossa II se SOČRem ve Smetanově síni, natáčení dvojkoncertů Vranického a Rejchy, ty jsme provedli nesčíslněkrát. Taky pro nás napsali někteří současní skladatelé přímo nové skladby – Zdeněk Lukáš, Viktor Kalabis, Sylvie Bodorová.“ V roce 1982 zvítězila vůle zase hrát v kvartetu jako nejzákladnějším typu komorního souboru, sdružujícího čtyři hráče k nejintimnější kompoziční zpovědi skladatelů. „Nezadržitelná byla moje touha po smyčcovém kvartetu. Hrát v duu i sólová hra, to je úžasné a doteď se jim nebráním, ráda hraji i v souborech s různým obsazením – krásnou etapou byla spolupráce se souborem Sonatori ensemble. Ale mojí hlavní uměleckou cestou bylo a zůstává kvarteto. Je to dáno snad i mojí introvertní povahou. Toužila jsem hrát a cestovat se svým životním partnerem a oba nás přitahovala šíře a obrovské množství kvartetní literatury. Ostatně s Michalem jsme se vlastně do sebe zamilovali při volné větě Z mého života , tam je vepsán i náš život. Tam jsem beze slov (neuměla jsem jeho mateřštinu) poznala bohatství jeho duše. Díky hudbě, protože hudba je zázrak.“
Oba k sólistické činnosti vychovaní umělci vložili svůj zápal a ambice do vybudování kvartetního souboru. Měli k tomu několik dobrých předpokladů navíc: Jana Vlachová byla v kvartetu jako doma, hrála v něm odmalička; i Mikael Ericsson začal s Vlachovými hrát v kvartetu záhy a hra ho naplňovala; za zády měli Josefa Vlacha, který jim byl nejen cenným poradcem, ale na interpretaci Vlachova kvarteta i vědomě navazovali. Proto jejich původní název zněl Nové Vlachovo kvarteto. Kvarteto, jemuž Josef Vlach vtiskl tónovou podobu a výrazový základ v duchu „vlachovského“ přístupu ke kvartetní interpretaci. Založeno 1982, o rok později se stalo laureátem interpretační soutěže v Kroměříži, v roce 1985 laureátem kvartetní soutěže v anglickém Portmouthu. Po těchto soutěžích následovala pozvání na několikeré mistrovské kurzy, jež byly pro všechny hráče nedocenitelnou školou, ať vedené F. Beyerem, E. Feltzem, Ch. Poppenem či slavným souborem Melos Quartet. Ostatně pracovní hodnocení od Melosu velmi přesně Vlachovce charakterizuje: „Z Jany Vlachové jako primária souboru vyzařuje zvláštní charisma, kterým nejen poutá posluchače, ale působí i na absolutní homogenitu souboru. Ta je potvrzena virtuózně muzikantskými středními hlasy a ideálně doplněna violoncellistou Mikaelem Ericssonem.“ Dnes používá soubor název Vlachovo kvarteto Praha, kromě zmíněných dvou v něm hrají Karel Stadtherr sekund, Petr Verner violu. Pronikl nejen na pódia mnoha evropských měst, ale také Japonska. Tam se po úspěšném debutu stal na dva roky rezidenčním kvartetem koncertní síně Salamanca-Hall v Gifu. Nezanedbatelným úspěchem souboru je také poslední z řady obdržených cen, Preis der Deutschen Schallplattenkritik 2000, počet nahraných CD přesahující třicítku, dokončovaný projekt kompletní nahrávky Dvořákova kvartetního díla u firmy Naxos.
Jana Vlachová je laskavý člověk, při hovoru s ní nenabudete dojmu autoritativního vůdce, který stanovuje své umělecké představy jako neměnné zákony. „Mým ideálem je přizpůsobit výjimečné kvality jedince určitému celku. Inspirovat ostatní tak, aby jeden obohacoval druhého. Nepřestává mne fascinovat proces hledání a objevování, těší mne vzájemné obohacování a nádherné momenty, při kterých dochází k souhlasu a souznění, a vzniká jednotně dýchající organismus. Zažívat souznění čtyř rozdílných osobností a vtahovat do toho posluchače – taková komunikace obšťastňuje všechny.“
Lze konstatovat, že toto krédo se jí daří naplňovat. Nejen v práci dua a kvarteta, ale i v komorním orchestru, jehož je koncertním mistrem. Český komorní orchestr převzal od jeho zakladatele Václava Talicha Josef Vlach, který byl po něm mnoho let uměleckým vedoucím. Po letech se do čela orchestru postavil dirigent Ondřej Kukal, jemuž je Vlachova „škola“ neméně tak blízká – hrál deset let s Janou Vlachovou sekund v kvartetu. Český komorní orchestr nedávno začal s Ondřejem Kukalem a Janou Vlachovou svou novou existenční fázi – na příští sezónu připravuje vlastní abonentní cyklus. Nemění svého dirigenta – přesněji nezve ke svému pultu dirigenty jiné. Tvoří celek, kterému je vlastní určitý druh práce jak při nastudování, tak při interpretaci. Soubor se vzájemně natolik dobře slyší a reaguje, že v případě nepřítomnosti dirigenta jej vede Jana Vlachová od prvního pultu. Dvaadvacet smyčců, v případě interpretační potřeby přidané dechy, tvoří soubor, který cvičí a hraje na principu kvartetní souhry s dokonalou precizností. Vzorem jsou jim původní zvukové nahrávky orchestru pod taktovkou Václava Talicha a zejména pak s Josefem Vlachem. „Vzpomínám na atmosféru v Českém komorním orchestru mého otce. Zúčastňovala jsem se zkoušek a později tam i hrála a nikdy na tu atmosféru nezapomenu – přátelskou, laskavou a současně plnou respektu a kázně. A tak i my se snažíme o přepečlivou práci ve stylu kvarteta a současně vytvářet prostor pro emocionální vyžití každého člena. Uspokojení a radost i přátelství se pak promítá do výkonu souboru. Já si velice vážím všech svých kolegů, kteří po dvou pracovních frekvencích přijdou pilovat spiccato. Je to prostě nádherné. Jádro orchestru tvoří i teď hudebníci, kteří se s tatínkem potkali. Vždy s kolegy žasneme, jak s ním nastudované skladby máme hluboce zafixované. Na jeho laskavý, chápající pohled se nezapomíná. Je záhadou, jak říká Ondřej Kukal, jak každý po setkání a práci s ním hrál vlastně lépe, než uměl. Jeho přítel Ivan Moravec mluvívá s obdivem o jeho ťzavalujícím espressivuŤ. Řeknu-li, že my všichni, co jsme se s ním potkali, žijeme dosud z jeho odkazu, nepřeháním.“
Jestliže k takovému množství umělecké práce a zodpovědnosti připočteme šestinásobné mateřství, které v očích Jany Vlachové neznamená porodit a odložit, pak se vtírá řada osobních otázek. Umělkyně, jíž bych z lidského hlediska charakterizovala jako laskavou, se těmto otázkám nebrání. Jednak ví, že je její početná rodina přirozeně vzbuzuje, a pak také nejsou pro ni dotekem tabuizovaných témat. „Víte, byla jsem vychovaná v úžasu nad stvořením – ať už uměleckého díla nebo dítěte. Byl to také úžas nad přírodou.“
Když potkala životního partnera, naplnila se nejen její láska a touha vytvořit rodinu, ale rovným dílem se naplnilo i umělecké partnerství. A to ne pouze ve smyslu práce samé, ale také trvalého inspirování vzájemnou intenzitou kvality, vztahu k umění, hledání cesty.
„Už ve čtrnácti jsem začala přemýšlet o smyslu života. Když umřel můj děda, nemohla jsem uvěřit, že jeho duše už nežije. A to mne postupně přivedlo k procesu hledání. Tajemství stvoření, tajemství lidské duše, tajemství lásky a smrti. Hledala jsem na konci studií sebe, sebe sama, a tehdy si mne Bůh přitáhl.“ Katolík dítě vítá, natož mladá žena vychovaná v úžasu nad stvořením. První tři roky s první dcerkou se u Ericssonových ničím nelišily od ostatních mladých rodin. Druhé a třetí dítě trochu zahustily rodinný provoz, ale zároveň potvrdily věkovitou pravdu, že víc dětí se o sebe vzájemně postará a vyhraje si. Snad teprve další dvě děti postupně proměnily větší rodinu na velkou – značné množství prádla, nádobí a jídla je samozřejmostí. Vtírá se otázka, co jim děti daly a co vzaly.
„Daly nám nejkrásnější okamžiky v životě. Cítíme, že nám byly propůjčeny, a my žasneme a snažíme se moc nepokazit. Co mi vzaly? Snad klidný spánek po mnoho let, ale jinak nic. Mám to štěstí, že vzdor velké rodině můžu pracovat, že mi muž, maminka a řada blízkých z rodiny i přátel, pomohli, když to bylo potřeba. Že jsem nemusela práci vzdát ani omezit. Uvědomuji si, že je to téměř neuvěřitelné štěstí, které předčilo všechna očekávání. S dětmi sice přicházejí starosti navíc, ale zase zároveň možnost, jak to vyřešit. Ověřila jsem si, že vše obtížné a na první pohled neřešitelné je proměňováno k mému dobru a je k tomu nabídnuta Pomoc.“
Benjamínek v rodině, pětiletý Jonáš, přišel nečekaně po osmi letech. „Je to vždycky proces, až by se dalo říct boj, se s novou situací vypořádat. Nejenom pro mě, ale i pro mé kolegy. Jsem jim nesmírně vděčná, že se ke mně zachovali tak skvěle, a věřili, že udělám všechno, co je v mých silách, aby byl zachován chod kvarteta.“
Jistě je pro rodiče-hudební profesionály milým darem, jsou-li děti rovněž nadané na hudbu. U Ericssonových je toho v plné míře u všech šesti, o čemž svědčí nejen společné muzicírování, ale přímo rodinné koncertování. „Rodinný život a jeho podoba jsou velice proměnlivé s měnícím se věkem dětí. Ve výchově je určitě nejdůležitější vlastní příklad – jak se člověk vyrovnává s vlastními slabostmi a prohřešky v komunikaci. Děti z velké rodiny jsou automaticky vybaveny do života – musí se dělit, vnímat druhého, pomáhat doma i sobě navzájem. Musí být ohleduplné a současně se musejí umět prosadit. Naše děti hudba provází celý jejich život. Hrát chtěly všechny a všechny se doufám budou hudbou těšit. Moc bych jim to přála, já sama si neumím život bez hudby představit. Pomáháme jim v rámci svých omezených možností. Záleží na nich, čemu se podle svých schopností a přání rozhodnou věnovat.“ A jak je to s vírou? „Každé dítě je v jiném stadiu duchovního vývoje. Od malých dětí se učím já, v době jejich přerodu se snažím více mluvit s Bohem o nich než o Bohu s nimi. Velké děti jsou naši partneři, kteří nás obohacují.“ A vy sama? Co ve vašem životě stojí na prvním místě? Umění? Rodina? Víra? „Víra je pramen, světlo, které vše prostupuje a všemu dává smysl. Je to i spolehlivý ukazatel kriterií hodnot. Snažím se tedy v životě neprosazovat svoji vůli křečovitě, a když to dokážu, jsem vždycky stonásobně obdarovaná. Věřím, že já i moje rodina jsme v nejlepší péči. – Víra je dar, vnímatelný pouze srdcem. A jedním z klíčků na pootevření srdce je pro mne právě hudba.“
Chtěla jsem se ještě zeptat, jak Jana Vlachová posuzuje svůj život z pozice původních plánů a dosažených cílů. Ale uvědomila jsem si, že to není otázka namístě. Neplánovaným plánem se z mladičké houslistky stala v zemi ještě hluboké totality bytostí se silným vnitřním zakotvením. Odtud se pak další plány jevily jako cíle a ničemu nezůstala nic dlužna. S čistým štítem hledí zpět a přímo s nakažlivou září jde dál.
